02.06.2011 [07:45], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 14×, zobrazeno 2826×

Je tady 13. kapitola s názvem Miluji tě. Kdo koho bude milovat?

 

Kapitola plná zvratů, časových posunů  a asi vás čeká šok. Edward s Bellou k sobě budou mít ještě dlouhou cestu. Nechci vás trápit prodlevami, takže v dnešní krátké kapitolce překonáme poměrně dlouhé období.

13. Kapitola - Miluji tě.

Cestou zpátky jsem neodolal a zaběhl za Bellou. V domě se nesvítilo, Bella i Charlie klidně spali, tak jsem vyskočil na Bellin parapet a vlezl k ní do pokoje. Sedl jsem si do rohu do křesla a pozoroval, jak spí. Po chvilce jsem si ale všiml zvláštní věci.

Bella měla vedle sebe dva posmrkané kapesníky, a když jsem se na ní podíval zblízka, měla opuchlé oči. Brečela? Co se jí stalo? Zneklidněl jsem a snažil se zavětřit něco, nebo někoho, co jí mohlo rozrušit, ale v okolí domu žádný čerstvý pach nebyl. Brečela kvůli mně? Mračil jsem se a snažil se najít důvod, pro který by mohla brečet. Nic mne nenapadalo. Sedl jsem si zpátky do křesla a dál ji pozoroval. Po nějaké době se začala vrtět a zdál se jí sen. Sen, ve kterém jsme se skoro políbili… Těsně před tím, než k tomu došlo, se s trhnutím probudila a mžourala do tmy. Seděl jsem neschopen pohybu.

„Ach jo, Edwarde, proč mě trápíš i v noci?“ povzdechla si. Už už jsem jí chtěl odpovědět, když mi došlo, že mě nepostřehla a mluvila o snu. Oddechl jsem si. To bylo o fous.

Bella si zase lehla, ale nemohla usnout.

Pochopil jsem, že vážně brečela kvůli mně. Trápilo ji, že jsem tak rychle odešel. Nevyznala se ve svých pocitech. Chtěl jsem se jí ukázat, utěšit jí, ale asi by nerozdýchala, že jí lezu do pokoje a šmíruju ji při spaní. Měla Esmé pravdu? Vážně jí mám jen nechat víc času? Změní se něco? Nechtěl jsem na ní naléhat, ale bylo mi jasné, že jsem se do ní zamiloval. Ten krásný smích, ztřeštěné nápady, inteligentní myšlenky, starostlivost… I přesto, že jsem jí dokázal číst myšlenky, jsem stále netušil, proč mě odmítá. Sama přece přiznala, že mě má ráda, tak v čem je problém?

Bella

V noci jsem vůbec nespala. Trápilo mě, že Edward tak zmizel, mrzelo mě, že nedokázal pochopit, že k němu asi necítím tak úplně to, co cítil on ke mně. Proč jsem vlastně brečela? Bylo to kvůli Edwardovi, nebo kvůli mně? Brečela jsem, protože odešel, nebo proto, že jsem ho vyhnala vlastním chováním? Otázky, na které jsem neznala odpověď. Nebo jsem ji znát nechtěla.

Mám Edwarda ráda, ale co když to nestačí? Vážně jsem se bála, že by se hlubším vztahem mohlo všechno pokazit.

V průběhu podobných myšlenek jsem ještě usnula, a když mě vzbudil budík, nemohla jsem uvěřit, že už bych měla vstávat. Co mě ale překvapilo, bylo slunečné počasí. To už tady dlouho nebylo…

Ve škole samozřejmě nikdo z Cullenových nebyl, a vzhledem k tomu, že slunečné počasí vydrželo až do čtvrtka, se celý týden neukázali. Co mě mrzelo nejvíc, bylo, že se Edward ani neozval. Na počítači jsem ho ani jednou nezastihla a volat jsem mu nechtěla. Byl to příšerný týden. Nic mě nebavilo, nudila jsem se, vzpomínala na chvíle s Edwardem, nedokázala se začíst do knížky, byla jsem protivná, Jessica mi neustále připomínala sobotní oslavu jejích narozenin, vzpomínala jsem na Edwarda, nebyla schopná se učit, vzpomínala jsem na Edwarda, uklidila jsem celý dům, abych na chvíli zapomněla na Edwarda…

Ve čtvrtek odpoledne jsem si řekla, že už to stačilo. Vzala jsem telefon a vytočila jeho číslo. Chvíli to zvonilo, ale nikdo to nebral. Když jsem to chtěla položit, ozval se mužský hlas.

„HALÓÓÓ´!“

„Emmette! Nekřič do toho tak!“ málem jsem ohluchla, „kde je Edward?“

„EDWARD? TEN TU NENÍ!“

Musela jsem telefon držet půl metru od ucha.

„A kde je?“

„NO, PŘED PÁR DNY ODJEL PRYČ.“

„Pryč? Emmette, dej mi Alice,“ docházela mi trpělivost.

„TAK JO, ČAU!“

„Bello, ahoj. Co se děje?“

„Neříkej, že nevíš… Alice, kam odjel? Proč mi nic neřekl?“

Chvíli bylo ticho.

„Bello, odjel na Aljašku, potřeboval být chvíli sám. Myslím, že naše myšlenky ho už dováděly k šílenství, když tu s námi byl dva dny zavřený od rána do večera…“

„A proč mi nic neřekl?“

Alice se opět odmlčela. Její hlas postrádal obvyklou jiskru.

„Myslel si, že o to nestojíš… Že o něj nestojíš…“

„Cože? Jak si to mohl…?“ V tom mi došlo, že bylo samozřejmé, že si myslel, že o něj nestojím. Nedala jsem mu nikdy najevo opak.

„Kdy se vrátí?“

„Zatím se nerozhodl, ale já si myslím, že zítra už bude doma. Slíbil ti, že s tebou půjde na tu oslavu a myslím, že slib dodrží, ať se děje, co se děje.“

„Aha. Tak dík…“ nečekala jsem na odpověď a hovor jsem ukončila.

Zatraceně! Jsem vážně blbá. Co jsem si myslela? Mám ho ráda, záleží mi na něm, stýská se mi po něm, každou volnou myšlenku mu věnuju, mám o něj strach i přesto, že vím, že je v podstatě nesmrtelný… co víc bych ještě chtěla? Je pozorný, hodný, obětavý, milující. Sakra! Na co jsem myslela? Vždyť já ho vážně miluju. Opravdu jsem potřebovala, aby odjel, abych to zjistila? Jsem blbá! Blbá! Blbá!

Musím mu to říct. Co nejdřív. Vzala jsem telefon a vytočila jeho číslo. Ještě to ani nezazvonilo a v telefonu se ozvalo:

„Má telefon doma, vzpomínáš?“

„Ajo!“

„Ale jsem ráda, že sis to konečně uvědomila!“

„Hmm… Tak ahoj.“

Bello, to ses vážně vyznamenala. Musela jsem se ušklíbnout nad vlastní blbostí. Takže teď budu prostě jen čekat, dokud se neukáže? No bezva…

Zbytek odpoledne a večera jsem neměla stání. Hypnotizovala jsem počítač, jestli se tam Edward neobjeví, neobjevil.

Šla jsem spát až hluboko po půlnoci a nemohla se dočkat školy. Alice měla pravdu! Srdce mi poskočilo, když jsem Edwarda uviděla sedět v lavici. Šla jsem si sednout na své místo za něj a po cestě jsem ho pozdravila.

Něco si maloval do sešitu, a aniž by vzhlédl, jenom zvednul levou ruku na pozdrav. Docela mě to zarazilo, ale sedla jsem si na místo a čekala, jestli se za mnou otočí. Neotočil, i když si byl určitě vědom toho, že to chci. Celý den se mi vyhýbal a já začínala mít divný pocit, že se s ním něco stalo. Jednou jsem na chodbě potkala Alice, která se na mě smutně usmála a rychle šla dál. Co se to tady děje? Nic jsem nechápala. Pak jsem začala přemýšlet.

Kdeže to Edward byl? Alice říkala na Aljašce, ale co tam dělal? Pak mi to došlo. Musel být u Denalijských a najednou mi na mysli vytanula jeho slova. Tanja se nikdy jen tak nevzdává. Mohla to být příčina jeho chování? Hrála Tanja milou jen přede mnou? Jaký by to mělo smysl? Ale co když ho v Denali vážně získala pro sebe? Je možné, že by Edward tvrdil, že mě má rád a pak skočil do náručí Tanje? Ani na obědě Edward nebyl, rychle jsem si sama u stolu snědla sendvič a šla na tělocvik. Ten jsem přečkala a skoro sprintem jsem se vydala ke svému autu a doufala, že ta na mě Edward počká, ale nebyl tam. Vzala jsem telefon. Chvíli zvonil, ale pak ho Edward zvednul.

„Ahoj.“

„Ahoj. Edwarde, máš chvíli čas, ráda bych si s tebou promluvila.“

„A co potřebuješ?“ mluvil tak odtažitě a chladně.

„Nechci to řešit po telefonu. Chci se ti omluvit.“

„Hmm, tak za deset minut tě vyzvednu u školy.“

„No, mám tady auto.“

„Aha, tak přijeď k nám. Jsem doma.“

„Dobře, za chvíli jsem tam.“

Nic neřekl a položil to. Byla jsem z toho značně rozpačitá. Nechápala jsem, co se děje. Sedla jsem do auta a vyjela.

Po skoro čtvrt hodině jsem zajížděla na příjezdovou cestu u Cullenových. Dům vypadal mrtvě, musela jsem se zasmát, nikde se nic nedělo. Došla jsem k domu a zazvonila.

Chvíli se nic nedělo, pak otevřel Edward.

„Ahoj, co se děje?“ řekl a díval se někam za mě.

„Edwarde, chtěl jsem se ti omluvit za svoje chování…“

Podíval se na mě a přerušil mě.

„Bello, nic neříkej. Naprosto tě chápu. Je jasné, že tě nemůžu do ničeho nutit a už vůbec ne, když tě nepřitahuju. Pochopil jsem, že pro tebe nejsem ten pravý. V Denali jsem našel někoho, komu nevadí můj vzhled a má mě rád takového jaký ve skutečnosti jsem. Se vším všudy,“ usmál se. Usmál se tak šťastným výrazem, že jsem se nezmohla na jediné slovo.

„Aha. Tak… Hodně štěstí, Edwarde…“

Rychle jsem se otočila a jen jsem slyšela:

„Díky Bells, jsi vážně skvělá kamarádka. Chceš jít dál?“

„Ne. Musím domů,“ hýkla jsem a rychle nasedla do auta, aby si nevšimnul, že brečím.

Bez jediného pohledu na dům jsem vycouvala na hlavní silnici a rozjela se domů.

Příští dva měsíce jsem se Edwardovi co nejvíc vyhýbala. Jeho šťastný úsměv mě ničil. Edward si všiml, že se mnou není něco v pořádku, ale vždycky jsem ho odpálkovala, tak to po týdnu vzdal. V jeho přítomnosti jsem se naučila nemyslet. Nedat najevo své pocity a emoce. Alice s Jasperem na mě házeli soucitné pohledy a až těsně před prázdninami jsem si s nimi promluvila. Dozvěděla jsem se, že Edward na celé prázdniny odjíždí do Denali, a že vůbec neví, jestli se po prázdninách vrátí do Forks. Snažila jsem se tvářit statečně, ale uvnitř jsem byla troska. Ničilo mě vědomí, že si za všechno můžu sama. Cullenovým jsem se vyhýbala, Jessica se mnou nemluvila, protože jsem nepřišla na její oslavu, Mike se mi vyhýbal, protože teď chodil s Jessicou. Jediný, kdo se se mnou pokoušel dál bavit, byl Eric. Po pár týdnech ale zjistil, že toho moc nenamluvím a taky to vzdal.

Během pár měsíců jsem se změnila opět na tu nicku, kterou jsem byla před příjezdem do Forks. Pro ostatní jsem byla „ta divná.“ Nikdo nevěděl, co se se mnou stalo. Charlie se párkrát pokoušel zjistit, co se mi stalo, ale nikdy neuspěl, a tak to taky vzdal. Občas se u nás ukázala Billyho syn Jacob, který se mnou vždy prohodil pár slov a snažil se přitom tvářit, jakože ho vážně zajímám, ale pochybovala jsem, že bych mohla někoho zajímat. Nudná tichá uzavřená Bella Swanová. Mé staronové já.

V půlce července Charliemu došla trpělivost a začal mě tahat do La Push. Obvykle mě hodil na krk Jacobovi, který nevěděl, co si se mnou počít. Vždycky se snažil, nějak začít rozhovor, ale moje odpovědi ano, ne a hmm ho vždycky rychle odradily.

Jednou jsem zase seděla u něj v dílně, kde opravoval auta motorky, když mě něco napadlo.

„Ty nikdy nenosíš tričko?“ zeptala jsem se ledabyle.

Z ruky mu vypadl klíč a pak se nevěřícně zeptal:

„Ty taky mluvíš?“ Když viděl, že na to nehodlám reagovat, pokračoval.

„No, jsem hodně horkokrevný.“ A napil se ze své plechovky coly.

„Souvisí to s tím, že si vlkodlak?“

Poprskal sebe a půlku auta colou.

„Cože?“ vypískl fistulí.

„Slyšels,“ protočila jsem oči.

„Jak… Jak tohle víš?“

„To je dlouhá historie…“

„Já mám čas,“ řekl hlasem, který jasně říkal „Koukej to vyklopit!

A tak jsem mu začala vyprávět o Edwardovi, Cullenových, Bryanovi a všem, co jsem věděla. Chvílemi vypadal strnule, pak třeštil oči, místy se vyptával na doplňující otázky…

Když jsem to ze sebe všechno dostala, ulevilo se mi a poprvé během tří měsíců jsem cítila, že mi doslova spadl balvan ze srdce. Když jsem skončila u toho, jak vypadal poslední pořádný rozhovor mezi mnou a Edwardem, začala jsem vzlykat a Jacob, který teď seděl vedle mě, mne nejistě objal.

„Bells, to mě moc mrzí. A ačkoliv to říkám nerad, asi bych ti měl o upírech něco říct. Pokud skutečně říkal, že tě má rád. Tak to myslel vážně.“

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Trochu ho znám, a když něco říká, myslí to vážně. Není ten typ člověka, který by závažné věci říkal jen tak ze srandy. A za další. Upírské city jsou mnohem silnější než ty lidské. A když má někoho rád, tak to jen tak ze dne na den nezapomene…“

„Ale k čemu mi to je, když si našel jinou!“ fňukala jsem.

„Třeba to není, jak si myslíš…“

„A jak by to asi bylo? Oceňuju, že se mě snažíš utěšit, ale radši toho nech…“

Pokrčil rameny a hladil mě po zádech. To mě nutilo ještě víc brečet. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Edward někoho má, jsem netoužila po ničem jiném, než po jeho dotecích a smíchu. Chyběl mi. Strašně moc mi chyběl. Byla jsem tak povrchní a namyšlená, že jsem ho od sebe odradila.

Když teď Jacob věděl, co mě trápí a věděl, že vím, co je zač, choval se mnohem uvolněněji a snažil se mě rozptýlit. Byla jsem mu za to neskonale vděčná, ale jen co jsem se dostala domů, kde jsem byla sama, jsem zase upadala do stavu jakési apatie a sebeužírání se. A takhle to šlo celé prázdniny. Prázdniny, které jsem strávila vesměs sama, nebo s Jacobem. Párkrát jsem se sešla s Alice, ale její smutné pohledy mě vždy jen dostaly do ještě horšího stavu. Nikdo kromě Alice a Jacoba nevěděl, co mou tak rychlou proměnu způsobilo a nikdo se neodvažoval na to zeptat. Pořád jsem se snažila utěšovat tím, že pokud mi na něm opravdu záleží, musím mu přát štěstí. Ale prostě to nešlo… Proč jen jsem si připustila, co k němu cítím, až když jsem ho ztratila?

S koncem srpna se mi žaludek a srdce podivně svíraly vždy, když jsem si vzpomněla na Edwarda nebo na školu. Pálily mě otázky, jestli se tam ukáže, nebo jestli se vážně nadobro odstěhoval, ale neodvažovala jsem se na to zeptat Alice. Jak se blížila škola, bylo to čím dál horší. Ráno jsem nemohla dospat, v noci jsem nemohla usnout, přes den jsem se nedokázala zabavit.

A pak to bylo konečně tady. 1. září. Den D. Den, kdy jsem se měla dozvědět, jestli ještě někdy uvidím Edwarda Cullena.

Tak co na to říkáte? Koho Edward potkal? Vrátí se? Proč odešel?

Původně to mělo vypadat úplně jinak, ale někdy si holt postavy dělají, co chtějí a nezajímá je, jak bych si to představovala já :-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Lampas (17.07.2011 18:54)

9)  Abera (02.06.2011 22:40)

Pěkný

8)  semiska (02.06.2011 21:22)

To jsou přesně ty otázky, které mi teďka kolují v hlavě a nedají mi spát. Proč jí to tak řekl? Co se najednou tak strašně změnilo, že se k ní chová tak cize a odtažitě? Tanja? Nebo to je záměr? Jsem fakt zvědavá, takže honem další kapitolku.

7)  mima19974 (02.06.2011 21:07)

Rýchlo ďalšiu kapitolku!!!!!!

5)  Terry (02.06.2011 19:00)

Je to vážně úůůůžasný! Hele,koukej napsat rychle další dílek,protože jestli ne,asi se vážně zcvoknu!
Jinak,doufam,že se Edward vrátí a budou spolu!

1