31.05.2011 [19:45], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 17×, zobrazeno 2710×

12. kapitola - Arabština

Skutečně jsem se s Alice domluvila, Charlie se sice tvářil pochybovačně, ale když jsem mu znovu odpřísáhla, že s Edwardem nechodím, pustil mě. Alice mě vyzvedla a jeli jsme k nim.

To, co následovalo, když jsme vešli k nim do domu, mi doslova vyrazilo dech.

V obýváku přímo před námi se Edward velice náruživě objímal, dobře tak líbal, s nějakou blonckou. Jakmile jsem je spatřila, srdce se mi zastavilo a projela mnou vlna zloby. To očividně postřehl Edward, odtrhl se od té fuchtle a hodil po ní takový výhružný pohled. Já rychle uhnula pohledem na Alice.

„Promiň, Bello, já ti zapomněla říct, že přijeli známí z Denali. Nějak jsme to v autě zakecaly a pak už jsem si na to nevzpomněla,“ hodila na mě omluvný pohled. Moc jsem jí to nevěřila, ale proč by mi lhala?

Střelila jsem pohledem zpět k Edwardovi, ale už tam nestál. Alice mě vzala za ruku a táhla mě za sebou do patra. Vešly jsme k ní do pokoje, kde seděl Jasper a podivně se na mě culil.

„Miláčku, myslíš, že bys nás mohl nechat o samotě?“ usmála se Alice a dala svému příteli pusu.

„Jasně, jdeme s Emmem a Edwardem na lov.“

„Užijte si to a řekni Emmettovi, ať se s Edwardem nesází. Nemá to cenu.“

„Chápu,“ zasmál se Jasper.

„Stejně mu to neřekneš, že?“

„Ne,“ zasmál se ještě jednou, a když procházel kolem mě, špitl mi do ucha tak, abych to slyšela jen já (a pravděpodobně i Alice): „Žárlivost je pěkná mrcha, co?“ a už byl pryč.

„Tak, Bello, čím chceš začít? Už vím. Prvně tě seznámím s denaliskými, pak nás čeká pedikúra, manikúra a pleťová očista.“

Hlavou mi vrtala Jasperova slova. Skutečně to byla žárlivost, co jsem cítila, když jsem viděla Edwarda s tou… nemohla jsem jí přijít na jméno. Když jsem ale jedním uchem zaslechla, co všechno Alice vyjmenovala, vytřeštila jsem oči.

„Alice, na co proboha ty, nebo jakýkoliv jiný upír, potřebuje očistu pleti? Nevšimla sis svým dokonalým zrakem, že je i tvá pleť dokonalá?“ koukala jsem na ní a myslela si něco o bláznech nejtěžšího kalibru.

Alice se jen zvonivě zasmála a zavolala do domu: „Dámská jízda začíná! Pojďte sem!“

Hned jsme zaslechla šustění za dveřmi a okamžik poté do dveří vcházelo šest upírek. Kromě Rose a Esmé to byly, jak jsem se vzápětí dozvěděla, Irina, Kate, Carmen a ta fuchtle byla Tanja. Od první chvíle jsme si my dvě rozhodně nesedly.

Celý večer probíhal naprosto skvěle. Tanju jsem zvesela ignorovala, ona mě taky, zpívaly jsme karaoke, ve kterém jsem se proti těm andělským hlasům jenom ztrapňovala, i když mě holky přesvědčovaly o opaku; přežila jsem všechny ty masky, kúry a opečovávání a cítila jsem se skutečně odpočatá.

Před půlnocí jsme začala zívat a Esmé celou zábavu rozpustila s tím, že je čas na večerní klid.

„Alice…“ oslovila jsem ji opatrně, „kde budu spát?“ ať jsem počítala, jak jsem počítala, žádný pokoj nemohl být volný.

„Alice pohasl úsměv a s obavami se na mě dívala.

„No víš, myslela jsem, že bys mohla, kdyby ti to nevadilo, spát u Edwarda…“ čekala na mou reakci.

„Alice! To nepřipadá v úvahu. Nemůžu se mu jen tak nakvartýrovat do pokoje! A už vůbec ne, když o tom neví!“ Jak jí to vůbec mohlo napadnout.

„Bello, nezapomeň, že Edward spát nepotřebuje a pravděpodobně se vrátí stejně až ráno. A jsem si jistá, že by mu to nevadilo.“

„Alice,“ zkusila jsem to ještě prosebným hlasem.

„Bello,“ oponovala mi a přidala štěněčí pohled.

„No tak dobře! Ale je to jen a jen na tebe!“

Alice zatleskala rukama a už mě táhla do jeho pokoje. Na chodbě jsme minuli Tanju, jejíž schopnost podle mě byla vraždit pohledem, protože se mi stáhly všechny vnitřnosti, když se na mě podívala…

Alice mě strčila do pokoje, hodila za mnou můj batoh s věcmi a se slovy „dobrou noc“ za sebou zavřela, snad abych si to nerozmyslela. Povzdechla jsem si, vlezla do koupelny a rychle se vysprchovala. V ručníku jsem se vrátila zpět do pokoje a převlékla se do kraťásků a tílka, co jsem měla na spaní. Jen co jsem celá nesvá zalezla do postele, jsem slyšela lehké cvaknutí. Otočila jsem se k oknu a málem měla infarkt. Před oknem stál Edward, třeštil na mě nechápavě oči, ale postupně se objevoval jeho normální výraz, jak si dával souvislosti dohromady.

„Edwarde,…“ nestihla jsem doříct ani větu.

„Chápu to, v pořádku,“ usmál se teď už uvolněně, „půjdu dolů.“

„Nemusíš kvůli mně, je to tvůj pokoj. Klidně tu zůstaň,“ kuňkla jsem celá rudá.

„No, popravdě… chtěl jsem si číst a dole je docela rušno, tak kdyby ti to nevadilo, si tady rozsvítím lampičku.“ Ukázal na gauč a lampičku.

„Jo, jasně.“

Nesměle jsem se usmála a Edward rozsvítil lampičku, zhasl velké světlo a zapadl do koupelny. Lehla jsem si a snažila se nemyslet na Jasperova slova, ale nešlo to. Jen jsem doufala, že přes tu vodu Edward moje myšlenky neslyší. Chabý pokus, ale byl natolik galantní, že na sobě nedal nic znát, když vešel do pokoje. Jak za sebou zavřel dveře, otevřela jsem oči a spatřila, jak stojí zády ke mně u skříně jen v boxerkách.

„Promiň, zapomněl jsem si tam vzít pyžamo. Nejsem na to zvyklý,“ pokrčil omluvně rameny, aniž by se na mě otočil. Celá rudá jsem se otočila na druhý bok.

Moje myšlenky si samozřejmě dělaly, co chtěly, a tak se zatoulaly k pohledu, který se mi naskytl, když jsem vešla do domu. Opět mnou projel ten šílený pocit, který jsem nechápala. Edward dost hlasitě zaklapl knížku.

„Bello, s Tanjou to není, jak si myslíš.“

„Ale já si nic nemyslím.“

Povytáhl obočí.

„Vážně, přece se mi nemusíš nějak zpovídat nebo tak. Chápu, že k sobě potřebuješ někoho, hm, sobě rovného,“ snažila jsem se mluvit vyrovnaně, ale všechno uvnitř mě křičelo touhou po tom, aby patřil jen mně. Nerozuměla jsem tomu. Sama jsem ho přece odmítla, ale když jsem ho viděla v náručí jiné, bylo veškeré moje přesvědčení pryč.

Edward na mě koukal trochu vyjeveně. S tokem mých myšlenek se jeho výraz měnil. Najednou to vypadalo, jakože se mu rozsvítilo, pak se začal nepříčetně mračit a zavrčel:

„Alice…“

„Cože?“ Nechápala jsem.

Chvíli přemýšlel. Třeštila jsem na něj oči a spát se mi už rozhodně nechtělo.

Najednou se zvedl, vzal si papír a tužku a pak jsem nad papírem viděla jen šmouhu, jak rychle se pohyboval. Po chvíli mi podal popsaný papír.

To Alice. Musíme jí přelstít. Nic nepochopí.

„Ale co Alice? Co udělala?“

„Čti. Nemáme moc času. Teď ji Jasper zabavil, ale za chvíli zase začne vnímat svět kolem sebe.“

Alice sem pozvala Denalijské schválně. Pořád přede mnou něco tajila, ale teď je to jasné. Pozvala hlavně Tanju. Musela vidět, že mě s ní uvidíš (to ti vysvětlím později) a doufala, že budeš žárlit. Alice si pořád myslí, že „patříme k sobě.“ Pořád se ohání těmi svými vizemi, ale nezajímá ji, co se skutečně děje.

Dostaneme ji jedině tak, že já se pokusím chovat se k Tanje mile a ty ji budeš tolerovat. Když Alice pak řekneš, že se ke mně Tanja hodí, bude na lopatkách. Její plán selže.

Teď přemýšlej jen nad tím, jak ti Tanja leze krkem. Ráno už podle plánu. Zvládneš to?

A prosím, věř mi, že k Tanje nic necítím.

Kývla jsem, i když to celé bylo absurdní. Připadala jsem si jako zpět někde na základce, kdy jsme plánovali podobné šaškárny, o kterých mohli vědět jen „zasvěcení.“

Musela jsem se usmát. Měli jsme s Edwardem tajemství.

Znovu jsem si položila hlavu na polštář a přehrávala si scénu Edwarda s Tanjou a přísahala Tanje smrt.

Když jsem se ráno probudila, Edward byl podle zvuku v koupelně. Po chvilce vyšel.

„Nevzbudil jsem tě?“

„Ne v pořádku. Edwarde, jen jsem ti chtěla říct, že mě ten včerejšek mrzí. Stydím se za svoje myšlenky. Samozřejmě chápu, že máš Tanju rád a nemám žádné právo se k ní chovat tak hloupě. Omluvím se jí a už ti nikdy nebudu do tvých vztahů mluvit. Můžeme zůstat přátelé?“

Edward se usmál a přikývl: „Přátelé.“

Z vedlejšího pokoje se ozvalo zalapání po dechu, sípání a pak sem vlítnul tajfun.

Vytřeštili jsme s Edwardem nechápavě oči na Alice.

„Alice, co se děje?“ vyděsila jsem se.

„Co to má znamenat? Jak přátelé? Cože? Co se tu v noci dělo?!!“

Za Alice stál Jasper a snažil se jí uklidnit. Se slovy „pojď, lásko,“ ji odvedl vedle a bylo jen slyšet „Já to nechápu!“

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, ale Edwardův varovný pohled mě zklidnil.

Sešli jsme dolů, kde v kuchyni seděla Tanja a povídala si s Esmé.

„Dobré ráno,“ řekla jsem směrem k nim, a když Tanja nezareagovala, pokračovala jsem.

„Tanjo, chci se ti omluvit za ten včerejšek. Byla jsem trochu mimo a myslím, že jsme to vzaly za špatný konec.“ Na její tváři bylo vidět překvapení, ale pak se usmála.

„Taky se omlouvám, nevím, co to do mě vjelo.“

„Tanjo, já Belle slíbil, že jí ukážu, co s námi dělá slunce a musíme ještě dodělat jeden projekt do školy, ale co kdybychom večer někam vyrazili sami dva?“

Tanje se v očích zablýštily jiskřičky a opatrně přikývla.

„Moc ráda,“ dodala.

„Tak počkat. Co se to tady děje?!“ to se přiřítila Alice.

„Alice, co to má znamenat?“ ptala se udiveně Esmé.

„No Edward pozval Tanju na rande, to by přece normálně neudělal!“ vřískala.

„Alice, styď se. Kam se podělo tvoje vychování?“ pohoršovala se Esmé. Alice se nafoukla, otočila se na patě a odešla.

„Já tomu přijdu na kloub!“ mumlala si cestou po schodech.

Asi po hodině jsme s Edwardem vyrazili. Měli jsme s sebou foťák a Esmé mi nachystala svačinu, kdybychom se prý vrátili nějak později.

Šli jsme asi dva kilometry lesem, bavili se a z Edwarda vylezlo, že v noci Tanju vytáhl z domu a vše jí řekl. Naštvala se na Alice, že jí chtěla jen využít a jede v tom plánu s námi.

Edward mi taky vysvětlil, jak to bylo mezi ním a Tanjou, že Tanja ho má vážně ráda, a občas nezná hranici, ale Edward ji vždy odmítal. To si prý včera taktéž vyříkali a Tanja slíbila, že už se bude ovládat. Něco mi na tom nesedělo, ale Edward to nechtěl dál rozvádět.

„Tak jsme tady,“ usmál se po asi dvou hodinách Edward.

Rozhlédla jsem se a neubránila se hlasitému „Páni!“ Stáli jsme na okraji malé loučky, která byla celá posetá barevným lučním kvítím a ze všech stran obklopená lesem. Byla dokonalá.

„Pojď, najíš se,“ usmál se Edward a rozložil deku skoro uprostřed louky. Sedla jsem si, vytáhla sendviče a pustila se do jídla. Edward vzal foťák a nedbaje mých protestů mě při jídle fotil. Po jídle jsme se chvíli natáhli na deku a koukali do mraků, povídali se, zpovídala jsem Edwarda ohledně jeho čtení myšlenek, upírství a dalších drobností, které mě zajímaly a pak se to stalo. Z ničeho nic vyšlo zpoza mraků slunce a naprosto mě oslepila zář Edwardovy pokožky. Bylo to, jakoby měl kůži polepenou maličkými zrcátky, které odrážely sluneční paprsky.  Bylo to neuvěřitelné, kouzelné a uchvacující. Když se slunko schovalo za mrak, nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a našpulila rty a Edwarda to zjevně pobavilo.

Když slunce znovu vykouklo a Edward se doslova rozzářil, natáhla jsem k němu ruku.

„Můžu?“

Přikývl.

Dotkla jsem se jeho zářící ruky a kupodivu byla stejně chladná jako vždy, i když vydávala tak jasné světlo. Bylo to vážně ohromující a fascinující.

Ještě chvíli jsem to zkoumala, pak jsem se zvedla a vzala foťák a začala Edwarda fotit. Cvakala jsem jako zběsilá a snažila se nějak zachytit krásu toho blyštění. Moc to nešlo, ale pár fotek bylo povedených. Edward mě sice upozornil, že je pak stejně bude muset smazat, ale to mi v mém nadšení rozhodně nemohlo zabránit.

Po cestě zpátky jsme vyfotili ještě pár snímků do školy, pak jsem si u Cullenových vyzvedla své věci a domluvila se s Alice, že mě hodí domů.

Po cestě jsem ji ubezpečovala, že mi skutečně nevadí, že jde Edward ven s Tanjou, a že se k sobě vážně hodí.

Zuřila a snažila se mě přesvědčit o tom, že Tanja je pro Edwarda nejhorší volba. Pak jsem ji ubezpečila, že je mi to vážně jedno, tak uraženě dupla na plyn a jen co mě vyložila, bez jediného slova odjela.

Uchechtla jsem se a zbytek dne jsem strávila odpočinkem a čtením. Večer jsem zastihla Edwarda na facebooku.

Ahoj, jak probíhalo rande? :-)

Ahoj, v pohodě. Tanja tě pozdravuje a zítra všichni odjíždějí. Zahráli jsme to tak, že jsme se na schůzce trochu pohádali a ona jakože naštvaně odjíždí. Rodina ji v tom samozřejmě nenechá samotnou a Tanja jim to pak vše vysvětlí. Jen mě pořád udivuje, že to Alice zatím neprokoukla. :-)

:-D Asi má jiné starosti.

Jojo, Jasper ji celkem obstojně zaměstnává. ;-)

Bezva. Ta matika zítra platí?

Jestli to ještě potřebuješ, tak jo.

Radši jo, pokud ti to nevadí.

Ne, v pohodě. Po obědě jsem u tebe.

Díky a dobrou.

Dobrou, Bells.

Neděle proběhla v klidu, Charlie odjel na ryby a po obědě přišel Edward. Venku bylo zataženo, takže jsme si učení vzali na zahradu a učili se tam. Šlo mi to čím dál líp, chápala jsem principy a byla schopná většinu příkladů vypočítat. Chvíli jsme taky dělali poznávačku, protože nás čekalo její odevzdání. Když bylo vše hotovo, jen tak jsme si povídali o škole, učitelích a Edward mi prozrazoval věci, které mě nepřestávaly šokovat. Přece jen z myšlenek toho o každém člověku poznal mnohem víc, než jen my ostatní z vystupování navenek. Nikdy ale nepřekročil pomyslnou hranici, kdy by o někom řekl něco něžného nebo zesměšňujícího.

Chvíli jsme ještě jen tak leželi, nechávala jsem se unášet kouzlem okamžiku, užívala si okolní přírodu, ale pak se mi myšlenky zase zatoulaly k Tanje. Znovu ten pocit. Bylo možné, že by mi na Edwardovi tak záleželo? Jasně byl to skvělý kamarád, ale to nebyl důvod k žárlivosti… Mohl si přece chodit, s kým chtěl. I když jsem věděla, že mezi nimi nic není a nebylo, i že to rande bylo zfingované, ten pocit mě pořád neopouštěl. Když jsem si jen představila Edwarda vedle nějaké dlouhonohé blondýny s krásným úsměvem, hned mě zavalil pocit nesnášenlivosti. Snažila jsem se tyhle myšlenky v přítomnosti Edwarda zahnat, ale prostě to nešlo. Pořád se mi vracely.

„Bello, já ti musím něco říct,“ začal Edward a otočil hlavu ke mně.

Vyčkávala jsem.

„Mrzí mě, že si to s Tanjou viděla. Vážně nevím, co to do ní vjelo, ale omluvila se mi a zpátky to stejně vzít nejde. Upřímně jsem tak trochu doufal, že jí můj nový vzhled odradí, ale asi se nevzdává tak snadno. Teď ale konečně pochopila, že nemá šanci. Bello, mám tě rád a záleží mi na tobě a vážně mě mrzí, že tě to tak trápí.“

Chvíli jsem vstřebávala jeho slova. To už na dece seděl a díval se mi do očí.

„Mě to netrápí. Je to přece tvůj život, já ti do něj nemám co mluvit,“ pokusila jsem se o úsměv.

„A kdybych chtěl, abys mi do něj mluvila?“ sklopil pohled k zemi

„Jak to myslíš?“

„Bello, chtěl bych pro tebe být víc než jen kamarád,“ řekl a podíval se mi do očí, ale hned zase sehnul zrak k zemi.

Chvíli to trvalo, než mi došel význam jeho slov. Znamená to, že… Že se mnou chce chodit? Pořád jsem si nechtěla připustit, že ke mně může něco cítit.

„Edwarde, já…“

„Jasně, chápu to. Proč by se hvězda školy zahazovala se mnou,“ odfrkl si posměšně a tatam byla jeho galantnost.

„Ne! Tak to není! A ty to víš! Prostě jen nechci zahodit naše kamarádství. Vážně mi na tobě záleží a nechci to pokazit tím, že spolu začneme chodit. Vždyť tě vůbec neznám!“ vykřikla jsem. ¨

„Promiň. Máš pravdu.  Jaká je moje oblíbená barva?“

„Cože? Modrá. Proč?“

„Oblíbené jídlo?“

„Puma. Edwarde, co to…“

„Oblíbená hudba?“

„Klasická. O co ti…“

„Kolik mám doktorských titulů?“

„Sedm, ale…“

„Z čeho bych chtěl ten osmý?“

„Z práv,“ vydechla jsem.

„Jaké je mé prostřední jméno?“

„Anthony, Edwarde…“

„Oblíbená kniha?“

„Romeo a Julie,“ rezignovala jsem.

„Oblíbený film?“

„Nemáš.“

„Oblíbený jazyk?“

„Arabština.“

„Bello, kdo další o mně ví tohle všechno a spoustu dalších věcí o mé podstatě?“

„Nikdo…“ povzdechla jsem si.

„Bello, ty znáš všechna moje tajemství, sny i přání. Nikdo jiný. Jen ty. Co dalšího by si chtěla vědět?“ povzdechl si zoufale.

„Já… já nevím…“

„Belli, nevím, čeho se bojíš. Vím, že ke mně taky něco cítíš. Nejsem ti ukradený. Jen si to pořád nechceš přiznat. Já se ale nevzdám a budu čekat,“ řekl pevným rozhodným hlasem.

Na co jsem vlastně čekala? Edward se mi líbil, byl hodný, galantní, milý. Ale nic víc. Nijak mě to k němu netáhlo. Měla jsem pocit, že tomu chybí ta pověstná jiskra.

„Tak tohle si myslíš?“ povzdechl si zklamaně, „promiň, ale už budu muset jít. Máme naplánovanou… hm… rodinnou večeři.“

A byl pryč.

Mrzelo mě, že to tak dopadlo, ale taky nemusel hned zmizet.

 

Edward:

Posledních pár dnů bylo těžkých. V okolí se potuloval nomád, když zjistil, že tu sídlíme, slídil ještě pár dnů okolo, ale díky naší převaze jsme jej vystrnadili dřív, než se tu stihl nakrmit. V pohotovosti byli i vlci, se kterými jsem se díky tomu dostal do kontaktu. I v jejich zájmu byla ochrana Forks, takže jsme si vyměňovali informace. Nikdy nepřišli v lidské podobě, proto komunikovali pomocí myšlenek se mnou. Nejčastěji jsem mluvil s nejmladším Blackem, nebyl sice vůdce smečky, ale jen protože nechtěl. Ta jejich hierarchie mě nepřestávala udivovat…

Jen co ten nomád opustil okolí Forks, pozvala Alice Denalijský klan. Tušil jsem, že za tím něco vězí, ale vážně si hlídala myšlenky. Byla v tom zatraceně dobrá.

Dál mě trápila Bella. Vždy, když jsem se o něco trochu pokusil, odmítala mě, ale podle Jaspera i jejích myšlenek jsem jí nebyl úplně ukradený. Pořád víc jsem si uvědomoval, že mi na ní záleží víc, než je zdrávo. Toužil jsem být pořád s ní, sebemenší chvíle bez ní trvala jako celá věčnost.

Když jsem ji po lovu našel ve svém pokoji, byl jsem v šoku. Slyšel jsem, že je někde nahoře, ale vůbec mi nedošlo, že je u mě. Jen co jsem vyskočil do okna a zavála ke mně její vůně, svět se se mnou zatočil. Jen ten pohled na Bellu v mé posteli způsobil, že mnou projela vlna vzrušení. V duchu jsem si vrazil facku. Ten večer jsem taky konečně prohlédl Alicin plán. Ta mrcha! Ale nakonec jsme ji dostali.

Že jsme ji převezli, zjistila až dnes, když Denalijští odjeli a začala na mě doléhat. S výsměchem jsem jí vše řekl. Chvíli se mnou asi nepromluví… Taky jsem dnes byl u Belly a snažil se jí říct, jak moc mi na ní záleží. Nechce si ale připustit, že by ke mně mohla něco cítit, přitom vím, že jí nejsem ukradený. Sakra! Jak z toho ven? Kopal jsem cestou do balvanů. Říkala, že jí nepřitahuju… Dokázala by to změnit změna mého vzhledu? Když jsem k ní přišel tenkrát s rozcuchem a bez brýlí, byla v šoku a její srdce reagovalo po svém…

Pak mě ale napadla protivná myšlenka. Vážně je ta pravá, když jí záleží na vzhledu? Už jsem se té myšlenky nedokázal zbavit. Mohla se chovat tak odmítavě díky tomu, že jsem se jí hnusil? Vážně by se přes to nedokázala přenést? Jak jsem si někdy mohl myslet, že by se do mě mohla nějaká holka zamilovat jen díky mému chování? Najednou jsem si ještě víc uvědomoval, že vždy šlo jen o vzhled. Všechno to obdivné vzdychání, pozvánky na rande, chlípné myšlenky u všech žen a dívek, ať jsme se přestěhovali kamkoliv. Jsou vážně všechny ženy tak povrchní? Pohlcoval mne vztek, sebelítost i melancholie. Zatraceně!

Potřeboval jsem si pořádně provětrat hlavu a tak jsem se rozeběhl plnou rychlostí na sever. Po třech hodinách jsem se otočil a běžel zpátky, ale pořád jsem se necítil ani trochu unavený. Chtěl jsem padnout vyčerpáním a spát. Na nic nemyslet. Ale prostě to nešlo. Nebyl jsem stvořen ke spánku. Musel jsem se ironicky zasmát. V záchvatu naštvanosti jsem ulovil dva medvědy a doslova vyvraždil stádo srnek. Nechápal jsem, co to do mě vjelo. Nechal jsem se pohltit zvířetem ve mně a choval se tak, jak mi velela má podstata. Jako noční predátor.

Doma jsem se neobtěžoval vchodem přes dveře a vzal jsem přímo do svého pokoje a rovnou do sprchy. Ledová voda ze mě smyla veškeré pocity. Byl jsem vyřízený. Mrzelo mě, co se dělo mezi mnou a Bellou.  Nechtěl jsem být jen kamarád. Šel jsem dolů za Esmé, která mě vyslechla, řekla mi svůj názor. Podle ní mám dát Belle víc času. Ještě jsme si povídali o práci a o škole a na Esmé bylo vidět, že je šťastná. Poprosila mě, abych jí něco zahrál. Vzpomínal jsem, kdy jsem hrál na piano naposled. Už je to pár let…

Sedl jsem si na stoličku a začal hrát Esméinu oblíbenou melodii, kterou jsem pro ni vymyslel. Odrážela pocity, které Esmé vyzařovala do okolí, její lásku a dobrosrdečnost. Když jsem skončil, položila mi ruku na rameno a šeptla „děkuji.“

Hrál jsem dál. Tóny, které odrážely dění za několik posledních týdnů, vše, co se ve mně nahromadilo, veškeré negativní pocity. Byla to písnička burácející a divoká. Až závěr byl zklidňující a končil lehkou jemnou melodií. Melodií, jakou mi zpívala Bellina krev, když se sem přistěhovala. Volala, vábila mě a já po ní toužil. Tím, že mi tehdy nevěnovala ani jeden pohled, píseň její krve postupně utichala, až zmlkla zcela. Stejně jako tóny mé písně.

Poslední melodie, kterou jsem ten večer hrál, byla opakem té předchozí. Byla tichá, melodická a houpavá. Byla to ukolébavka. Když jsem skončil, stáli za mnou kromě Esmé ještě Alice a Jasper a zrovna přicházel Carlisle.

Všichni na mě koukali s úsměvem na rtech a jejich myšlenky byly šťastné.

„Děkuji“. Esmé.

„Bella tě má taky ráda, uvidíš, že to dobře dopadne.“ Jasper.

„Rwyf am fod am byth ifanc…“ Alice myslela velšsky. Ještě pořád se zlobila…

„Jsme tu pro tebe, vždyť víš a Belle na tobě záleží.“ Carlisle.

Pak jsme všichni vyrazili na lov a byla to fajn noc. Sice mi srnčí krev tekla i ušima, ale i tak jsem šel s ostatními a procházel se po lese, než dokončili lov.

Cestou zpátky jsem neodolal a zaběhl za Bellou. V domě se nesvítilo, Bella i Charlie klidně spali, tak jsem vyskočil na Bellin parapet a vlezl k ní do pokoje. Sedl jsem si do rohu do křesla a pozoroval, jak spí. Po chvilce jsem si všiml něčeho zvláštního...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!