16.10.2013 [20:30], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 4×, zobrazeno 2235×

První školní den...

Budík zazvonil až moc brzo a hlasitě. Ani jsem se v posteli nepohnula.

„Lauro. Lauro!“

Zasténala jsem do polštáře. Matka zezdola ječela jako siréna, což znamenalo, že mám pravděpodobně nejvyšší čas vstát, když už se odtrhla od křížovky.

Jak jsem se kdy mohla těšit do školy?! Nejspíš jsem byla zdrogovaná.

Provedla jsem nutnou ranní hygienu a jakžtakž probraná se vydala dolů. Po cestě jsem sebrala tašku, která se celé prázdniny válela v koutě mého pokoje a teď byla celá zašedlá od prachu. Zhnuseně jsem se ji snažila dát do pořádku.

„Těšíš se do školy?“ zubila se na mě matka a v jejím podání to vypadalo děsivě. Stála u linky, ruce založené, křížovkářský sešit přesně srovnaný s okrajem stolu.

Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti. „Chceš ode mě něco?“ zeptala jsem se narovinu. Matka se uraženě nafoukla a oči se jí za brýlemi ještě zvětšily.

„Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí,“ odsekla nabroušeně, přičemž si nervózně mnula ruce. „A taky…“

A je to tady.

„Včera jsem neměla možnost ti to říct. Billy má starost o Jacoba.“

Srdce se mi rozbušilo rychleji.

Vzteky. Mohl za to vztek. A… zlost.

„A tak… jsme tě oba chtěli poprosit…“ Zhluboka se nadechla a všemožně se mi vyhýbala pohledem. „Jestli bys na něj občas… nedohlédla.“

Tohle mi museli udělat schválně. Prostě museli.

„To znamená co?“

S povzdechem se na mě podívala. „Mohla bys s ním třeba občas prohodit pár slov? Pomoct mu s učením?“

Ta představa byla… děsivá. Nebyla jsem si úplně jistá, z jakého důvodu.

„Je to Jacob, mami. Nemyslím si, že mou pomoc potřebuje… a už vůbec ji nechce.“

Posunula si brýle a spustila ruce. Došlo mi, že kázání je u konce. S výdechem jsem sebrala z misky na stole jablko a s batohem hozeným přes rameno jsem vyběhla ze dveří, dřív než jsem si mohla vyslechnout další přednášku.

„Škoda, že jsem u toho nebyl,“ chechtal se James. Nasupeně jsem kráčela vedle něj.

„Jakoby se celá země pomátla. Šíří se tu nějakej Jacobův mor…“ ztišila jsem hlas, když se kolem nás začalo míhat čím dál více známých tváří. James mi přehodil svou paži přes ramena a s úsměvem se zastavil. Přímo před náma se tyčila školní brána. Jak jsme tam tak stáli, na školu samotnou jsme měli perfektní výhled.

„Jak jsem se na tohle těšil,“ povzdychl si vedle mě blaženě. „Doufám, že tento rok budou prvačky aspoň trochu koukatelný. Ty minulý… bleh.“ Oklepal se. „Potřebuju novej matroš.“

Někdy jsem ty jeho kecy opravdu nesnášela. „Jseš nechutnej,“ sdělila jsem mu svůj názor a chtěla se mu vykroutit. Jeho stisku ale nebylo lehké se vykroutit.

„No tak, chérie. Odkdy je z tebe zapšklá fúrie?“ Přiblížil se k mému uchu a zašeptal: „Měníš se ve svou matku.“

Vytrhla jsem se mu. „Ne, to teda neměmím!“

Zasmál se. „Radši pojď. Hned první den přijít pozdě je sice cool a rebelský, ale jak tě znám, potom bys kvůli tomu brečela do polštáře.“

Co největší silou jsem ho šťouchla do žeber. Vypadalo to, že to ani necítil. Za to já jo.

Au.

Vypadalo to, že se máme tento rok na co těšit. Batoh jsem měla narvaný k prasknutí všemožnýma knížkama, hlava mi šla kolem ze jmen nových učitelů, kteří nás budou učit, a bylo mi trapně za Jamese. On opravdu očumoval každou prvačku, která se kolem něj jen mihla. Chtěla jsem se převtělit do nějaký… nepouživatelný věci, které si nikdo nevšímá a není nikomu na očích.

Ale ono to bylo ještě horší.

„Nazdárek.“ Výhled na celou školní chodbu mi zakryly vysoké postavy. Zděšeně jsem zvedla pohled od jejich hrudníků – i když mi to nijak zvlášť nevadilo – a přejela pohledem po čtyřech siluetách. Moc jsem je nevnímala. Všechnu moc pozornost si uzurpovala osoba úplně vepředu. Založila jsem si ruce a vystrčila bradu.

„Víš, Jacobe, připomínáš mi mola. Toho když se zbavíš, za dvě minuty se objeví znovu a znovu… Můžeš je zabíjet, jak chceš, nezbavíš se jich.“ Zašklebila jsem se. To nebyl jeden z mých komentářů, kterými bych se mohla chlubit. Ale něco jsem říct musela. A buď to bylo tohle… nebo nesouvislé blábolení.

„Freemanová, milá jako vždycky.“ Zazubil se. Chvíli mi upřeně koukal do očí. V těch jeho to pobaveně jiskřilo. Pokaždé, když jsme se viděli, měl takový  výraz. Přemýšlela jsem, jestli je to jeho každodenní pohled.

Náš oční kontakt přerušilo až Jamesovo hlasité odkašlání. „Nerad přerušuju tuhle vaši seanci,“ významně na mě mrkl. Předstírala jsem, že to nebylo určeno mně. „Ale já a chérie už budeme muset jít…“

Odtáhl mě od nich dřív, než jsem se zmohla na slova. Když jsem se chtěla začít hádat, umlčel mě.

„Ano, jsem v Jacobově týmu, a ano, budu tvůj svědek, to ale neznamená, že do toho musíte praštit tak brzo.“ Ušklíbl se.

„Seš vůl,“ oznámila jsem mu s polovičním úsměvem.

„Já vím,“ povzdychl si, „u nás je to dědičný.“

„Co to sakra je?!“ vykvikla jsem, když jsme s Jamesem zamrzli na prahu obýváku. Náš plán, rozvalit se na gauči a čučet na televizi s nějakou sladkou dobrotou, se od základu bořil. Matka na mě polekaně pohlédla.

„Lauro! Konečně jsi tu. Pojď sem!“ Automaticky jsem natáhla ruce, těsně před tím, než mi do nich vložila snad deseti tunovu krabici.

„Eh,“ vyšlo ze mě polohlasně. James na to nechápavě civěl, a zřejmě mi nehodlal pomoct. „Co to sakra je?!“ zopakovala jsem nabroušeně.

Matka si nervózně uhladila vlasy a vyleštila si brýle. Takže bude následovat něco velkýho.

„Já… rozhodla jsem se… že je čas vyklidit… tátovi věci.“

Zůstala jsem stát. Pohled mi padl na krabici v mých rukou a pak na nepořádek všude po obýváku. Polkla jsem knedlík v krku. Nevěděla jsem, co říct.

„No… asi… už bylo na čase,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. V očích mě něco zaštípalo. Zamrkala jsem, aby to přešlo, ale akorát se mi zamlžil pohled.

Ne, slzy ne!

„Tohle…“ Trochu jsem zvedla krabici, kterou jsem pořád držela. Mámin pohled byl jasný. A její slova mi to jen potvrdila.

„Tohle je na vyhození. Zatím. Ještě… to třídím.“

Otočila jsem se a bez dalšího slova se vydala ven ze dveří. James mě následoval. Po pár krocích zašeptal: „Nechceš s tím pomoct?“

„Ne,“ štěkla jsem, možná až moc ostře. Přidala jsem do kroku a za chvíli jsem stála na druhém konci ulice, kde stál napůl plný kontejner. Položila jsem krabici na zem a zaváhala jen pár vteřin. Pak jsem vztáhla ruku a chtěla odklopit víko. Zastavila mě v tom paže oděná v černé, kousavé bundě.

„Jsi si jistá, že se na to chceš podívat, Lauro?“ Když vyslovil mé jméno, málem jsem se překvapeně uchechtla. Za celý můj život mi řekl jménem snad jen třikrát.

„Ne, nejsem,“ šeptla jsem a vteřinu na to jsem skončila v jeho objetí. Pevně mě stiskl a kolébal, jako bych byla malé děcko. V tu chvíli mě to nezajímalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  emam (31.10.2013 13:26)

Silný závěr

3)  Iwka (18.10.2013 23:34)

2)  Empress (18.10.2013 05:13)

Matka sa zobúdza?
Jacobov tým a Jacobov mor, za chvíľu tu budeme mať fanclub Jacoba Blacka Ten James si pokoj proste nedá
Ale ten koniec...
S kapitolou som veľmi spokojná a neviem sa dočkať ďalšej

1