02.10.2013 [20:00], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 6×, zobrazeno 2373×

Seznámení se staronovou postavou...

Několik dalších dní jsem žila rozpolcená. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych Jacoba nejradši zabila, nebo ho dlouho a bolestivě mučila. Zdálo se to jako jednoduchá otázka, ale vzhledem k jeho neustále se měnící náladě a, přiznejme si to, těch úžasných svalů, vážně jsem se nad tím musela zamyslet.

Jakoby snad věděl o mém duševním boji, dělal mi to schválně těžší. Jednou se choval neskutečně mile, usmíval se, říkal ty správné věci, a mně najednou připadal roztomilý jako košík štěňátek. A pak ty štěňátka začly zlobit.

A z ničeho nic jsem měla chuť chňapnout nebližší noviny, srolovat je a pořádně ho jima praštit po hlavě.

Musela jsem uznat, že k něčemu takovému je třeba určitý talent.

Snažila jsem se mu vyhýbat. Ale jelikož se moje matka rozhodla jeho a Billyho adoptovat, zrovna moc se mi to nedařilo. Byli u nás pořád. Ráno jsem se vzbudila, byli tam. Přišla jsem z venku, byli tam. Šla jsem spát, byli tam. A nikomu to nepřipadalo divný… to bylo divný.

Všechno se zdálo být lepší a snesitelnější, když se na sklonku prázdnin u dveří ukázal můj kamarád James. Nadšeně jsem zapištěla a skočila mu kolem krku, jako když mi bylo deset. Ačkoliv jsme se s Jamesem vídali ve škole, celé prázdniny jsme byli odloučení. Odjel se svým otcem na cestu kolem světa a jediná věc, která mi ho připomínala, byly přicházející pohledy ze všech koutů světa.

A teď byl zpátky. Po nesnesitelných dvou měsících.

Mezi tou nenávistí a myšlenkami na zabití, mi skoro ani nedošlo, jak mi chyběl.

James se mi zasmál do ramene. „Pořád stejně tulivá, chérie?“ Ještě několik vteřin jsem ho ve dveřích mačkala, než jsem se dokázala přinutit odstoupit od něj. V záři překvapivě silného poledního slunce, se mu ve vlnitých vlasech po ramena odrážely zlaté odlesky. Šťastný lesk jeho zelených očí mě ujistil, že je stejně rád, že mě vidí, jako já jeho.

„Já žádný francouzský slovo neznám, ale stejně jsem ráda, že tě vidím!“ Zakřenila jsem se a beze slova ho za ruku vtáhla do domu. Obratně se vyhnul nebezpečně nastrčenému botníku, který matka jednou v absťáku po křížovkách přisunula těsně ke dveřím a nikdy už s ním nepohnula, protáhl se do kuchyně a vyhoupl se na kuchyňskou linku. Jakoby nikdy neodjel.

„Tak povídej!“ Demonstrativně jsem se sesunula na židli ke stolu a jen na něj vzrušeně zírala.

Líně si pohrával s uvolněnou nitkou v riflích a rty se mu roztahovaly do úsměvu. „Skoro není co říct. Vlastně bych řek, že ty sis užila mnohem víc zábavy.“

Trochu moc přehnaně ironicky jsem se zasmála a poklepala si na spánek, jestli mu náhodou neharaší.

„Byl jsi v Anglii? Ve Španělsku? A co Turecko?!“ Nadšeně jsem na židli nadskakovala a hypnotizovala ho pohledem, přičemž si do mě nezapomněl rýpnout, že vypadám jako štěně čekající na sladkost.

Stačilo po něm párkrát hodit zmuchlanou utěrku nebo kolíčky a z ničeho nic měl slovní průjem.

„S tátou to sice nebylo nijak záživný, většinu času trávil na hotelu s nejmíň dvěma společnicema, ale dokázal jsem se zabavit sám.“ Ušklíbl se a já si dokázala až moc živě představit, jaký typ zábavy provozoval. „Občas bylo šílený horko, třeba v Benátkách, tam jsem myslel, že chcípnu, a fakt jsem přemýšlel, že skočím do tý vody tam a budu plavat mezi gondolema, ale naštěstí bylo na každým rohu plno různejch chrámů a kostelů.“ Prohrábl si vlnité vlasy. „V Anglii jsem nebyl, ta je moc nudná.“ Zasmála jsem se. „Nikde jsme nepobyli moc dlouho, ale všude jsem si koupil nějakej lacinej suvenýr a seznámil se s nějakou exotickou kráskou.“ Půvabně na mě zamrkal dlouhýma řasama, na mě to ale kdo ví proč nefungovalo.

„Je toho ještě spoustu.“ Povzdechl si a nedbale otevřel nejbližší přihrádku, kde začal čenichat. Ale smůla, máma zrovna na nákupu byla a nic jinýho k jídlu doma nebylo.

„Radši povídej ty, chérie. Co zajímavého se v mé nepřítomnosti událo v bohem zapomenutém městečku Forks?“

Ušklíbla jsem se. Jak by se tady něco mohlo stát. Kromě Jacoba, který mě neskutečně štval už celé roky, jsem nijak nezaregistrovala nějaké drama. Možná jen fakt, že teď u nás se svým tátou prakticky bydlí.

Ale vykládat mu to… jsem zrovna nechtěla. „Jako vždycky. Matka neodtrhne oči ani mozek od křížovek, já neodtrhnu sebe od trapasů… A mám zničený foťák.“ O tu poslední křivdu jsem se musela podělit. Doteď mi to lámalo srdce.

James se zatvářil zděšeně a chytnul se za srdce. I když mi bylo jasné, že si ze mě dělá srandu a ve skutečnosti to tak neprožívá, taky jsem věděla, že ho to mrzí.

„Koupí se novej. Stejně už byl starej a ošklivej…“

„To seš i ty, a nahradila jsem tě snad?“ Ušklíbla jsem se.

James se hlasitě rozesmál a seskočil z linky. Pořád štěkal smíchy, když mě zvedl ze židle a prudce mě objal.

„Vážně jsi mi chyběla, chérie.“ Do kůže se mi zahryzl nepříjemný materiál, ze kterého byla vyrobená jeho bunda. Brr, vždycky jsem ji nesnášela, ale on si nedal říct a nosil ji jako medaili cti. Stejně jsem se k němu víc přitiskla.

„Vždyť ty mně taky, blbečku.“ I když mě on oslovoval tak mile a přátelsky, já si nemohla pomoct a už celou věčnost mu nadávala do volů a idiotů. Nevypadal, že by mu to vadilo.

Stáli jsme uprostřed kuchyně v objetí několik okamžiků, aniž by to bylo trapný nebo nepříjemný. S Jamesem to tak nikdy nebylo. Znali jsme se skoro celý život a hned jsme si padli do oka. Možná proto, že jsme oba byli drzí a tak trochu neomalení, a naše nevychovanost nevadila jen tomu druhému. Byli jsme nejlepší kamarádi, to věděli snad všichni.

No, všichni evidentně ne.

„Lauro, chystej se, jdeme na oběd k Billymu. Jacob mi jenom pomohl přinést tašky, hned zase půjde a my dvě…“

Matce trvalo dobrých deset vteřin, než si všimla, že v kuchyni nejsem sama. Zato jejímu tažnému koni to došlo téměř okamžitě.

„Oh, Jamesi,“ vykoktala máma překvapeně a položila na stůl jedinou tašku, kterou nesla. „Jsi zpátky.“ Lehce se usmála a nemotorně ho poplácala po rameni.

„Janice,“ řekl s úsměvem James a předvedl úsměv jako z reklamy na zubní pastu. „No ne, vy jste snad ještě krásnější než dřív. Jak jen to děláte?“

Zvedla jsem oči v sloup. Tohle mohl udělat jen James. Flirtoval s mou mámou.

Jacob hlasitě napochodoval mezi nás a pustil hordu tašek, které sem dotáhl. Přeměřil si Jamese příkrým pohledem a pak loupl očima po mně. Moje snaha ho ignorovat… vyšla úplně vniveč. Nervózně jsem se ošívala a všemožně se schovávala za Jamesovu svalnatou postavu, jeho ostrý pohled mě ale pokaždé našel.

„Tak já půjdu. Jenom jsem chtěl pomoct a… říct Lauře ahoj. Takže… se uvidíme.“

Zmizel ze dveří jako pára nad hrncem a nechal mě tam samotnou s mojí matkou závislou na křížovkách a mým nejlepším kamarádem, který ji beze studu balil.

Báječné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  maryblack (28.02.2014 11:40)

Žárlivec, žárlivej Dobře mu tak

4)  emam (31.10.2013 13:05)

Vida, měla jsem pravdu Ten příměr s košíkem štěňat je perfektní

1)  Empress (02.10.2013 21:00)

Chechtám sa ako kôň a Jacobov pohľad ranenej srny, presne vidím pred očami. Len nech chlapček žiarli a snaží sa
Veru, báječne som sa pobavila a neviem sa dočkať ďalšej kapitoly

1