18.02.2014 [19:30], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 5×, zobrazeno 2257×

Další kapitola. A taky první pohled do Jacobovy hlavy! Tak trochu... :P :) Prosím o komentáře.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

„Jdu ji najít, sakra! Co si myslíš, že tady budu jen sedět a čekat na zázrak?!“

Vyběhl z jejího domu a připravoval se na bleskovou proměnu. Zarazila ho ruka na jeho rameni.

„Aspoň počkej, až přijdou ostatní. S nima budem mít větší šanci…“

„Je pryč už několik hodin! Každou minutu kdy nic nedělám, se ode mě čím dál víc vzdaluje. Nemůžu… už dál čekat.“ Setřásl Embryho ruku a chtěl se rozběhnout hlouběji do lesa, ale jeho kamarád se jen tak nevzdával.

„Já tě chápu, kámo, vážně. Vím že musíš šílet strachy. A my ji najdem. Ale společně. Počkej na Sama,“ naléhal na něj, doufal, že ho přesvědčí. Ale Jacob už tam s ním nebyl. Myšlenkami byl u ní, středobodu jeho světa, a strach o ni ho popoháněl k činům.

„Nenuť mě ublížit ti. Nechci… ti nic udělat, ale když mě k tomu donutíš… udělám to.“ Zaťal ruce v pěst a připravoval se na možnou bitku. Bylo mu líto, jak daleko zašel, že by byl schopný jít do křížku se svým bratrem, ale Laura byla důležitější. Nic nebylo důležitější než ona.

Embry ustoupil a zatvářil se ustaraně. „Hlavně buď opatrnej. Nenech se zabít.“

Jacob se otočil směrem ke stromům. „Kdyby se jí něco stalo, umřel bych tak jako tak…“

„Můžeš objednat ještě jeden? Mám fakt hlad.“

Luke se zatvářil silně otráveně a znovu zvedl ruku. Servírka přiběhla téměř okamžitě a zapsala si další hamburger s colou.

„Jsi si jistá, že nechceš něco víc… výživnějšího?“ zeptal se mě, když jsem do sebe naházela třetí. Zavrtěla jsem hlavou.

„Hamburgery jsou nejlepší.“ Všechny bolestivé myšlenky jsem zatlačila co nejhlouběji a nenápadně se rozhlížela po okolí. Luke sice v autě měl nějaké jídlo, ale jelikož jsem pořád potřebovala na záchod, využila jsem svých přesvědčovacích schopností – půl hodiny v kuse zpívat tu nejotravnější písničku jakou znám – a najednou se rozhodl, že zastaví. Teď jsme seděli v motorestu u silnice, kde bylo i s obsluhou pět lidí. Tady jsem nějakou pomoc čekat nemohla. Zuřivě jsem se snažila vymyslet plán.

„Ještě bych si dala…“

„To stačí. Musíme jet dál.“ Luke se zvedl a zarazil mou snahu o další zdržování. Chcíple jsem se postavila na nohy a jako poslušný beránek pochodovala za ním. Když se z ničeho nic zastavil, všimla jsem si toho až v momentě, kdy jsem do něj vrazila. Au.

Nadechla jsem se k protestu, ale Luke už přede mnou nestál. Krčil se schoulený v koutě, dobrých pět metrů od vchodu, kde jsem stála já. Zírala jsem na něj.

„Co to provádíš?“ domáhala jsem se vysvětlení, když nevypadal, že má v plánu se hnout. Vrhnul po mně naštvaný pohled.

„Slunce. Svítí až moc. Dneska mělo být zataženo…“

V hlavě mi bliklo. „No jo, vždyť ty se normálně procházíš i za dne…“

„Blesku,“ zamumlal na mou adresu, já už ale myslela na něco jiného. Zírala jsem na zářící kouli na obloze, jedinečná možnost k útěku. Ale jakmile jsem jen pomyslela na… bum, v ten moment jakoby mi nohy vrostly do země. Zabrala jsem, jak nejvíc to šlo, ale nedokázala jsem pohnout ani malíčkem. Do očí se mi tlačily slzy zlosti.

„Tak to vypadá, že se tady ještě trochu zdržíme…“

Cítil ji. Blízko. Cítil ji tak blízko, že… to nemohla být ona. Klekl si na zem a v rukou sevřel vlhkou hlínu. Tady stopa končila. Přesto že mu bylo jasné, že je to jen trik, srdce se mu rozběhlo skoro až bolestně, když vyhrabával hrob. Pod pokrývkou hlíny a špíny leželo drobné tělíčko dívky. Byla cítit jako Laura, měla na sobě navlečené její oblečení… a byla bez hlavy.

Vyděšeně sebou trhl a odskočil. Kdyby Lauru neznal tak dobře, do nejmenších podrobností… bylo by lehké uvěřit, že je to ona. Ale nebyla. Třesoucíma se rukama shrnul hlínu zpět a postavil se na nohy. Zíral do lesa plného zvuků a života a snažil se uklidnit. Bylo jasné, že takhle ji nenajde. On se dost dobře pojistil, že jeho stopařské schopnosti mu v tomhle případě budou k ničemu. Ale na jednu věc nespoléhal. Netuší totiž, co všechno vlkodlak dokáže, když mu vezmou osobu, kterou miluje. Možná si myslí, že ví, co to ten otisk je, ale pravda je taková… že nemá ani tušení.

Sesunula jsem se na židli. „Bolí mě hlava,“ zanaříkala jsem, a tentokrát to byla pravda. Po cestě jsem si několikrát stěžovala, že je mi špatně, že potřebuju na záchod, že budu zvracet… ale vždycky to bylo pouho pouhé taktizování. Neúspěšné. Ale teď, když jsme byli zavření v pitomém motorestu, kde to smrdělo kávou a spáleninou, jsem nemohla nad útěkem ani uvažovat. Netušila jsem, jestli ta bolest vychází z toho, že se na to snažím myslet, že se snažím utéct, a tím pádem bojuju s hypnózou, v každém případě to ale bylo velmi bolestivé.

„Jacobe,“ zakňučela jsem tiše, jen abych slyšela to jméno. Zavřela jsem oči a ruce jsem si přitiskla na spánky, jako kdybych chtěla tu bolest zatlačit zpátky. Nepomáhalo to. Začala jsem Jacobovo jméno opakovat jako modlitbu, pořád dokola, stejně tiše a naléhavě. Nevnímala jsem, jestli na to Luke nějak reaguje, nevnímala jsem, jestli je vůbec někde poblíž. Bylo mi to jedno. Jacobe, přijď si pro mě…

Ani si neuvědomil, kdy nebo jak se přeměnil do vlčí formy. Nedokázal jasně uvažovat. Kdyby se o to třeba i jen pokusil, ztratil by koncentraci, spojení by se přerušilo a všechno by bylo ztracené. Musel popustit uzdu svému zvířecímu já a soustředit se na své instinkty. Veškeré lidské emoce i myšlenky byly pryč. Nechal se táhnout vyšší mocí a mohl jen doufat, že správným směrem.

Jak se pomalu začalo stmívat, tíživý pocit v mém nitru sílil. Luke celou dobu seděl skrčený v rohu motorestu, před sebou sklenku s vodou, a co pět vteřin klouzal pohledem po stále se zvětšujícím stínu na podlaze. Držela jsem se za hlavu a pozorovala ho. Snažila jsem se najít způsob, jak jeho hypnózu obejít. Ale čím víc jsem namáhala mozek, tím víc se mi bolest zařezávala do hlavy.

„Je čas jít, Lauro,“ ozval se po dlouhé odmlce. Potom co zhypnotizoval všechen personál, aby se nás na nic neptal a nechal nás na pokoji, byl nejspíš unavený. Teď ale vypadal naprosto při síle.

Ztěžka jsem se zvedla. „Nemůžem se cestou stavit někde v lékárně? Hrozně mě bolí hlava,“ zamručela jsem, když jsme zadním vchodem vycházeli ven. Luke mě ignoroval, rozhlížel se po okolí. Když se ujistil, že nikde není ani noha, vystoupil ze stínu.

Zírala jsem na něj jako přibitá. Ať už jsem čekala, že se stane cokoliv, tohle rozhodně ne. Možná jsem z půlky doufala, že na slunci vzplane jako fénix. Možná jsem si myslela, že to jsou všechno jen fámy. Že se ale bude třpytit jako vyleštěný křišťál, to na mém seznamu tedy opravdu nebylo.

Nevšímal si mého překvapení a vykročil k autu. Když jsem vykročila za ním, vynořila se z temnoty vysoká postava. Bezmyšlenkovitě jsem se zastavila a oněměle koukala, jak se ke mně blíží rychlostí blesku. Aniž bych k tomu dala jakýkoliv podnět, roztáhla jsem ruce a vpadla přímo do jeho náruče.

Svět se zatočil, zastavil, zhasnul. Připadalo mi, že jsem po neskutečně dlouhé cestě doma. Všechny okovy, které kolem mě byly přivázané, pod jeho dotekem mizely. Vzdychla jsem.

„Ty jsi mě našel,“ zašeptala jsem omámeně. Jeho ruce mě pevně, bezpečně držely a jeho hlas rozpouštěl z mé hlavy jakékoliv stopy po bolesti.

„Já si tě vždycky najdu, Lauro.“

Usmála jsem se a více se zavrtala do jeho náruče. Chtěla jsem, aby mě vzal domů. Aby mě nikdy nepustil. Chtěla jsem spát.

„Vydrž chvilku. Ještě… jsem tady neskončil.“

Když ji teď držel v náruči, věděl, že je v pořádku a v bezpečí, cítil znovu klid a mír. Všechno už bude v pořádku.

Zatnul pěsti. Až na světě nebude on…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  emam (22.04.2014 23:20)

Páni, to nabralo ale obrátky

1)  Empress (18.02.2014 21:18)

Našiel ju, našiel ju, juch
Dúfam, že Luke už definitívne dostane po frňáku

1