07.02.2014 [13:00], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 6×, zobrazeno 2175×

Kecací kapitola... Příště už se to pořádně rozjede :) Prosím, komentujte!

Připadalo mi, že jsem mimo několik hodin. Hned jak jsem byla při sobě, poznala jsem, že ležím na něčem opravdu nepohodlném a že jsem v pohybu. Všechny končetiny jsem měla přeleželé a brněly mě, víčka mi snad přirostly k pokožce. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem s otevřenýma očima zírala na strop auta.

To ne…

„Jsem rád, že ses probrala. Začínal jsem mít strach,“ ozval se zepředu hlas. Mnou tak hrozně nenáviděný hlas. Jak jsem k němu kdy mohla cítit lítost? Jak jsem o něm kdy mohla přemýšlet jako o otci? Musela jsem se úplně zbláznit.

Všimla jsem si, že na sobě mám cizí šaty. Šíleně upnuté a určitě nejmíň o číslo menší tričko i rifle. Zkusila jsem se posadit, ale nešlo to. Něco drželo mé nohy přikované k sedačce, stejně jako zbytek těla. Zděšeně jsem vykvikla, ale bezhlesně. Co to sakra…

„Za to se omlouvám, ale… musel jsem se pojistit, to jistě chápeš. Bylo mi jasné, že bys klidně mohla vyskočit za jízdy nebo něco podobného. A křičení se taky nepovoluje.“ Naklonila jsem hlavu, a tak jsem zastihla vidět jeho úsměv ve zpětném zrcátku. Zvedl se mi žaludek.

„Kdybys měla hlad nebo žízeň, jen směle do toho. Jsem v tom co dělám dobrý. Doladil jsem všechny detaily. Neboj.“

Otvírala jsem a zase zavírala pusu tak dlouho, dokud mě z toho nerozbolely čelisti. Do očí se mi tlačily slzy zlosti. Ten hajzl!

Seděl vepředu, uvolněně si pískal nějakou melodii a byla jsem si jistá, že mu na tváři hrál úsměv. Nejspíš byl se sebou spokojený. Chtěla jsem řvát. Ale chtít je hezké. Uskutečnit to už je něco jiného.

Namáhavě jsem se natáhla a vykoukla okýnkem ven. Stmívalo se. Museli jsme jet několik hodin. Kdo ví, jak daleko od Forks už jsme. Zaplavila mě vlna smutku. Máma. Zůstala úplně sama. Ať už jsme k sobě měly vztah jakýkoliv a ať už jsem si myslela cokoliv, byla jsem si jistá, že mě miluje. Jak jen to bylo… Lásce, kterou cítí rodiče ke svým dětem, se nic nevyrovná. Žádná láska není tak spalující, jako láska rodiče k dítěti.

Už jsem si nepamatovala, kde jsem to slyšela. Možná v nějakém seriálu. Možná ve škole? Ale i když jsem sama byla ještě dítě, věděla jsem, že máma je jako každý jiný rodič. Milovala mě. A to mě nutilo slzet ještě více. Jen jsem doufala, že bude s Billym. Nebo s kýmkoliv, kdo ji bude mít rád. S kýmkoliv, kdo jí pomůže zahnat smutek…

A dost. Jak se to stalo? Kdy jsem se smířila s tím, že mě unesl tenhle… psychouš? Žádný takový, ať si máma nezvyká. Však já se k ní hezky brzo zase vrátím…

Myslet na Jacoba byl další špatný nápad. Skoro jsem nahlas zaskučela bolestí, když jsem si uvědomila, že jsem od něj pryč. Neuvidím ho ve škole. Neobejmu ho. Neuslyším jeho hlas. Musím pracovat rychle.

Zopakovala jsem si, co jsem se od Luka dozvěděla. Křičet nemůžu. Ale jíst nebo pít ano. Jak to udělal? Zmrazil mi hlasivky? Olízla jsem si rty. „Sakra,“ vyšlo ze mě polohlasně. Překvapeně jsem vykulila oči.

„Čekal jsem, kdy na to přijdeš,“ ozval se znovu jeho spokojený hlas, „můj vliv působí pouze v tvé hlavě. Když budeš mít v plánu křičet či jinak přitahovat pozornost, blok, který jsem ti vložil do hlavy, ti to nedovolí. Ale jestli budeš chtít jen mluvit, směle do toho. Lidská mysl je nesmírně zajímavá, Lauro. To bys nevěřila.“

Zaťala jsem zuby. Zhypnotizoval mě. Takže… už nemám Jacobův přívěšek. Ten slizký had!

„Nenávidím tě,“ zasyčela jsem a vložila do těch dvou slovíček co nejvíc jedu a zloby. Nedal nijak najevo, že mě slyšel, pouze si přestal prozpěvovat.

Zhroutila jsem se zpět do sedadla a zírala na strop auta.

Co teď budu dělat?

„Potřebuju na záchod,“ oznámila jsem mu co nejhlasitěji a nejdůstojněji, o několik kilometrů později. Spát se mi nechtělo, byla jsem bdělá, naštvaná a… s plným měchýřem.

„Teď zastavit nemůžu, leda že by ti nevadilo odskočit si na dálnici,“ zněla jeho odpověď. Ztuhla jsem. Na dálnici? Jak daleko už jsme?!

„Kam mě vůbec vezeš?“

Mlčel. Slyšela jsem jenom hučení motoru. Vzdychla jsem.

„Ale no tak, snad mám právo vědět, kde budu zavřená zbytek života. Vždycky jsem chtěla vidět celej svět. A všechno vyfotit.“ Lež jako věž. Ale co se dá dělat? Nějak ho k řeči vyprovokovat musím. „Ale budeš mi muset koupit foťák. Klidně nějakej lepší, přežiju to. Říkals, že taky fotíš, ne? Mohli bysme uspořádat nějakou soutěž. Nechci znít namyšleně, ale nejspíš tě porazím, jsem přece jenom mladší ročník…“

„Dobře, to stačí. Chápu o co se snažíš. A nebude to fungovat. Tak drž pusu, nebo tě k tomu donutím.“

Uraženě jsem sklapla. Takže on místo aby byl rád, že s ním mluvím slušně a snažím se o sblížení se svým otcem, je na mě hnusnej. Jak chce. Však on ještě bude rád, když mu budu nadávat.

Zavřela jsem oči a masochisticky si v mysli vybavila Jacobovu tvář. Co asi teď dělá? Už zjistil, že jsem pryč? Hledá mě? Ví, že to má na svědomí Luke? Nebo si myslí, že jsem se jen… ztratila?

„Jacob už mě hledá, víš. A je to vlkodlak, může mě… vystopovat,“ řekla jsem, mnohem jistěji, než jsem se cítila. Jak jsem si mohla být tak jistá? Jak jsem mohla vědět, že mě hledá? Netuším. Ale věděla jsem to.

„Neměj mě za idiota, Lauro. Na to jsem samozřejmě myslel. Proč jinak myslíš, že jsem ti zařídit jiné oblečení? Z nudy?“ zavrčel na mě. Poznala jsem, že ztrácí trpělivost. Kupodivu mě to potěšilo.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mě unesl?“ zašeptala jsem. Dlouhou dobu mi odpovídalo jen ticho.

„Nemohl jsem ve Forks zůstat. Ale nemohl jsem tě znovu ztratit. Tohle se zdálo jako jediné řešení.“

Bylo mi ho líto. Očividně to neměl v hlavě v pořádku.

„Copak nechápeš, že takhle to nefunguje? Nemůžeš mě prostě přinutit… abych tě měla ráda. Po tom všem, co jsi udělal… nikdy ti to neodpustím.“ Rozhodla jsem se, že je čas být upřímná. Už mě nebavilo předstírání. Nezasloužil si, abych k němu byla milá.

„To ty jsi vedle, Lauro. Jsem upír. Můžu udělat… téměř cokoliv."

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  emam (22.04.2014 23:08)

To "téměř" asi bude velmi brzy vymezeno, že?

5)  Terry (08.02.2014 07:55)

Super kapitola. Luke je manipulátorskej hajzlík. Těšim se, až se to rezjede..

1)  Empress (07.02.2014 16:23)

Ja ho taaaak nenávidím, upírisko jeden

1