17.12.2013 [19:30], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 5×, zobrazeno 2169×

„Nebolí tě něco?“

„Ne.“

„Lžeš. Bodla jsem tě. Musí tě to bolet.“

„Dobře, trochu to bolí.“

„Tak já si odsednu.“

„Ne, zůstaň kde jsi.“

„Nechci ti ubližovat.“

„Vtipný, že to říkáš.“

Musela jsem se držet, abych ho nepraštila. Jindy bych neváhala a jednu mu ubalila, ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu jsem se na něj jen zaškaredila. Jeho spokojený výraz to nijak nenarušilo.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zašeptala jsem. Ničilo mě, že jsem nemohla dělat nic, abych mu pomohla, kromě sezení u jeho postele a držení jeho ruky. Bylo to hezké, ale nestačilo mi to.

„Můžeš si příště vzít tričko s větším výstřihem,“ zazubil se na mně vesele. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. On se prostě nezmění.

„Možná, když si odhrneš deku.“ Narážela jsem na fakt, že měl holou hruď, a nedokázala jsem se ubránit myšlenkám, jestli to tak má… všude.

Dlouho jsem seděla skrčená na kousku postele, cuchala mu vlasy a diskutovala o všem možném. Nedošlo mi, kolik je hodin, dokud mi Billy neoznámil, že znovu volala moje matka.

Divné. Obvykle se takhle nestará.

Neochotně jsem se zvedla. „Tak já teda půjdu. Zítra… zase přijdu.“ Usmála jsem se.

„Ale zítra je přece škola.“

Sakra.

„To je jedno. Já… se na něco vymluvím. Vlastně mi připadá, že mě začíná bolet hlava.“

Uchechtl se.

„To je dobrý. Jen hezky běž. Já… to tady chvilku přežiju.“

Chtěla jsem se hádat, ale… vlastně jsem nechtěla. Už nikdy jsem se s ním nechtěla hádat. Proto jsem se jen beze slova naklonila a na pár vteřin přitiskla rty na jeho.

Když jsem se odtahovala, obě naše tváře zářily štěstím.

„Měj se, Blacku.“

„Ty taky, Freemanová.“

„Jak je na tom Jacob?“

Matka stála se založenýma rukama v chodbě a vybafla na mě, sotva jsem přešla přes práh. Vzdychla jsem.

„Jelikož už má pitomý poznámky, myslím, že bude v pohodě.“

Přikývla. Ramena se jí uvolnila a pak jako ve zpomaleném záběru natáhla ruku a sundala si brýle. Vyjukaně jsem na ni zírala. Co to s ní bylo?

„Já… musím ti něco říct.“ Zamžourala na mě svýma velkýma očima. Nebyla jsem na ni bez brýlí zvyklá. Obvykle si je nesundávala.

„Sedni si.“

Následovala jsem ji do obýváku.

Seděly jsme naproti sobě, ona koukala někam do blba a já čekala, kdy začne.

„Jestli máš v plánu začít ještě dneska, byla bych ti vděčná,“ neudržela jsem se, když pořád jen beze slova čuměla. Někdy mě vážně děsila.

Podívala se mým směrem.

„Mám ti něco vyřídit,“ zamumlala, „byl tady… byl tady. A řekl mi, ať… řekl mi, že máš za ním zajít.“

Srdce mi vynechalo. Nemyslela toho, koho jsem myslela já, že ne?

Vyděšeně jsem sklouzla z křesla a přiklekla si k ní. Vzala jsem ji za studené ruce. „Mami, podívej se na mě. Mami! Co ti ten parchant udělal?“

Věděla jsem to. Bylo to stejné jako u mě. Zhypnotizoval ji. Bastard.

„Mami, no tak,“ zakňučela jsem. To ne. Musí to jít nějak… zrušit.

„Buď za ním přijdeš, nebo… nebo za to zaplatíš… chérie.“

Ztuhla jsem.

Ne, to neřekla. Neřekla to.

Trhaně jsem se nadechla. Do očí se mi tlačily slzy.

Chérie.

„Ty hajzle.“

Zavoláš o pomoc, vrátí se ti. Po kouskách.

Řvala jsem. V ruce jsem drtila kus proklatého papíru, pochodovala po pokoji a v očích mě štípaly slzy. Zatlačila jsem je a ventilovala své emoce jinak.

„Bastarde! Parchante! Svině!“

Znovu jsem zařvala a zaťatou rukou udeřila do zdi.

Nevnímala jsem bolest, která se mi šířila celou paží. Bylo mi jedno, že možná budu mít další sádru. Zajímal mě jen ten hajzl, který mi neustále ničil život.

„O co ti jde?! Proč mě nemůžeš nechat na pokoji?!“ Kopla jsem do odpadkového koše, až se všechen jeho obsah rozletěl po pokoji.

Najdeš mě v domě paní Loganové. Čas běží.

Měla jsem šílený strach, ale zatlačila jsem ho hluboko do sebe. Teď jsem musela být silná a pomoct Jamesovi. Luke byl mnou kdo ví proč posedlý a ublížit Jacobovi mu nestačilo. Měla jsem si zavolat o pomoc, ale riskovat Jamesův život… nikdy bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Byl to můj nejlepší kamarád. Musela jsem ho zachránit.

„Vylez, ty pošahanej magore,“ křikla jsem, když se mi před očima vynořil malý viktoriánský domek. Musela jsem uznat, že kolena se mi trochu třásla, ale nehodlala jsem ustoupit. Všechna nenávist, zloba a strach mě hnal kupředu, a byla jsem připravená si klidně zlomit druhou ruku.

Dveře se otevřely, jen na pár sotva viditelných centimetrů. Dokázala jsem poznat pouze jeho debilní vlasy.

„Lauro, pojď dál, prosím tě.“

Zaváhala jsem pouze pár vteřin. Ať už to byl kdo ví jak velkej pošuk, celou střední jsem chodila do kurzu sebeobrany. Kterou pořádal James. U mě v pokoji. Ale to bylo fuk, něco jsem věděla.

„Kde je?!“ vyštěkla jsem, sotva se za mnou zavřely dveře. Necítila jsem strach. Ani když mě vedl po schodech do patra a co chvíli po mně házel spokojené pohledy. Stiskla jsem svůj přívěšek a jen se modlila, abych byla co nejdřív zpátky u Jacoba.

„Tady ho máš.“

Procpala jsem se přes něj do tmavého, závěsy zataženého pokoje. James ležel na posteli, končetiny rozhozené, v obličeji mrtvolně bledý. Polil mě děs. Přiskočila jsem k němu a třesoucí ruku vztáhla k jeho krku. Trvalo mi to několik nekonečných vteřin. Pak jsem nahmatala puls.

Ze srdce se mi odvalil balvan a já si vydechla. Pak jsem se otočila ke dveřím.

„Jenom spí. Bude v pořádku." Pořád tam stál. Jakoby se nic nestalo, jako kdybych se přišla podívat na film. Tolik jsem ho nenáviděla.

„Proč tohle děláš? Proč mě pořád terorizuješ?!“

Zaťala jsem obě pěsti. V obou mi zapraštělo bolestí. Nevnímala jsem to.

Povzdychl si a vešel do pokoje. Zavřel za sebou a opřel se o dveře, abych nemohla utéct. Byla jsem připravená klidně vyskočit z okna když budu muset, jen abych mu utekla.

„Já tě přece neterorizuju. Jen se s tebou snažím navázat… spojení.“

„Tím že uneseš mého kamaráda?!“ zařvala jsem. Celá jsem se třásla. Nebyl normální. To jsem si musela opakovat. Nebyla to jeho vina, prostě… byl jen nemocný.

„Jinak to nešlo, Lauro. Potřeboval jsem s tebou mluvit a ti tví… hlídací psi tě nespustí z očí. Musela jsi za mnou přijít sama.“ Usmál se, jak šikovně to vymyslel. Srdce mi bylo jako zvon.

„Proč?“ hlesla jsem.

Luke se odlepil ode dveří a přesunul se ke knihovně po mé pravé ruce. Instinktivně jsem uhnula z jeho blízkosti a přešla na druhou stranu pokoje, k oknu.

Stačil mu jeden pohled do poličky a vytáhl knihu, kterou nejspíš hledal. Chvíli v ní listoval a pak vytáhl jakýsi papír. Usmál se a oči mu zněžněly. Ruce se mi zpotily.

„Tady, podívej se.“ V natažené ruce držel fotku. Polkla jsem a překonala veškerý svůj hnus i strach. Vzala jsem si fotku a po krátkém pohlednutí do jeho očí jsem se na ni zadívala.

„A co má být? Ty s nějakou holkou, to mě má zajímat? Sorry, ale já už kluka mám.“ Hlas se mi skoro neznatelně třásl. Luke se zasmál.

„Lauro, vždycky tak unáhlená. Jen… se na ni podívej. Pořádně.“

Vzdychla jsem. Tohle mě přestávalo bavit. Chtěla jsem vzít Jamese, vypadnout odsud, přitulit se k Jacobovi a… zavolat do ústavu a zamluvit tam Lukovi místo.

Dívala jsem se na fotku, ale doopravdy ji neviděla. Bylo by mi to bývalo došlo hned. Stačilo se na ni podívat. Ale já byla slepá. Uhýbala jsem před nelogickým vysvětlením, které prostě nebylo možné, i když jiná možnost neexistovala. Zvedla jsem pohled a urputně vrtěla hlavou.

Luke udělal další krok ke mně a já nebyla schopná nijak reagovat.

„Tohle je fotka mě a mojí ženy. Focená před patnácti lety.“ Hlava mě začala bolet. Tohle se neděje…

„Moje žena se jmenuje Janice. Krátce potom, co jsme se vzali, se nám narodila dcera. Laura.“

Nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se popadnout dech, ale vyrážela jsem ze sebe jen děsivé pazvuky.

„Ty jsi moje dcera, Lauro.“

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!