22.09.2013 [17:00], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 9×, zobrazeno 2326×

Ať už Laura chce nebo ne, Jacob ji neustále přivádí na rozcestí. Je tak jednoduché ho pro jeho chování nesnášet, ale zároveň hrozně těžké udržet od něj své srdce...

Unáhlené rozhodnutí. Jacob Black je přesně takovej idiot, jak jsem si o něm myslela.

Den po jejich návštěvě jsem znovu měla brigádu. Naštěstí nebylo tak horko, proto bylo pro mě snazší pohybovat se v převleku. Ale rozhodně to nebylo snazší psychicky.

Během pár hodin mé „služby“ jsem narazila na šest mých spolužáků. Zděšeně jsem sledovala, jak si na mě pobaveně ukazují a popadají se za břicha, zatím co mi letáky skoro vypadly z roztřesených rukou. Když se kolem mě začali motat ve větších skupinkách, bylo mi jasné, že na mě nemohli narazit náhodou.

A jakmile se mezi nimi vynořila vysoká postava s tmavými vlasy, došlo mi, odkud vítr fouká.

„Heleme se, ona se umí převtělovat.“ Zařehtal se a všichni jeho kamarádi se k němu přidali. „Ještě nedávno byla prase.“

Rozhodla jsem se nedát na sobě znát, jak je mi trapně a raději předstírala, že jsem si jich nevšimla. Skoro až zoufale jsem vnucovala procházejícím lidem letáčky, jenom abych se nemusela soustředit na houf rozesmátých puberťáků.

„Copak se s tebou od minule stalo?“ obrátil se teď přímo na mě a já nemohla jinak, než se na něj podívat. Do jeho hnědých očí, které mi ještě před několika málo hodinama připadaly milé a upřímné.

Nejlepší obrana je útok.

„No, víš, došlo mi, že role prasete už je zabraná,“ významně jsem zvedla obočí, „a tak jsem se rozhodla ti ji nechat.“

Několik děcek zabučelo. Možná uznáním, že jsem si dovolila vůbec promluvit, možná opovržením, co jsem to vypustila z pusy.

Jacobův úsměv ani na vteřinu nezakolísal. „Neboj, já ti to rád přenechám. Přece jen ti to jde líp než mně.“

Za stálého smíchu a poplácávání po zádech se pomalu loudal pryč, spolu s jeho nohsledy.

Bylo mi na umření. Opět.

Třískla jsem do stolu tak hlasitě, až na mě matka překvapeně vypoulila oči. Zpoza jejích brýlí vypadaly ještě větší.

„Řekla jsi Billymu o mojí brigádě?“

Ať jsem se snažila sebevíc, hlas mi stejně zlostí přeskakoval. Neuměla jsem tak dobře ovládat svoje emoce. Když jsem byla naštvaná, do očí se mi tlačily slzy zlosti a hlas mi selhával. A bylo to tu zas.

„No… možná jsem se zmínila…“ Zmateně si sundala brýle a položila je na rozevřený sešit. „Proč?“ Její hlas zněl zmateně a nevinně. Nevěděla, co tím způsobila. A já nehodlala žalovat.

Sebrala jsem všechnu svou sílu a donutila se zhluboka nadechnout. „Ale nic. Jen se za mnou stavil Jacob.“

Bez dalšího slova jsem zapadla do pokoje, kde jsem několik minut skučela do polštáře.

Další den byla neděle, měla jsem volno. Proto jsem se rozhodla jít si užít svěžího vzduchu na pláž. Sbalila jsem si jen pití a foťák, křikla na mámu, kam jdu a už jsem byla z domu.

Trávila jsem na pláži spoustu času. Líbilo se mi, že jsem ze všech stran obklopená přírodou a rozbouřenou vodou. Jen málokdy jsem tam na někoho narazila, pro většinu lidí bylo moře moc studené. Ani já jsem do něj nelezla. Ne, já jsem ho fotila. Za ta léta jsem už věděla, kdy přijde vlna, kdy se na hladině zaleskne zapadající slunce. A pak jsem ten krásný výjev zvěčnila.

Ale několik posledních dnů se mi smůla lepila na paty, víc než obvykle. A ta smůla ráda chodila bez trička.

Sotva jsem vyfotila dva snímky, ozvaly se za mnou těžké kroky. Věděl, že o něm vím, a chtěl, abych to věděla. Takže neměl v plánu mě vybafnout. Oddechla jsem si.

„Co chceš?“ zeptala jsem se nenuceně, ale stálo mě to hodně úsilí. „Neměl bys někde šikanovat svoje spolužáky?“

Postavil se vedle mě a v prstech převaloval dva kamínky. Popadla mě touha zaměřit se foťákem na jeho ruce a vyfotit ten zajímavý kontrast mezi jeho tmavou pokožkou a bělostnou skalinou. Ale ovládla jsem se.

„Já nikoho nešikanuju,“ promluvil potichu a jeho hlas mě zašimral na kůži. Netušila jsem, co to se mnou provádí, ale bylo mi jasné, že je to jen další jeho trik. Ale nehodlala jsem se nechat znovu polapit.

„Psychické týrání je mnohdy horší než fyzické.“ Přeháněla jsem. Jasně že mě nešikanoval. Ale potřebovala jsem jasné téma, kterého jsem se mohla držet, které by mi dalo vážný důvod se na něj nedívat.

Zdálo se mi, že se uchechtl, ale než jsem na to stihla nějak reagovat, vytrhl mi foťák z ruky.

„Hej!“ Zděšeně jsem ho pozorovala. Držel ho tak nedbale, jakoby to byla jen nějaká štěrkací hračka. Nedbal mého hlasitého projevu nesouhlasu, ani mého snažení vytrhnout mu ho z rukou.

„Klid, hamburgerko. Jen si ho chci prohlídnout.“ Zatínala jsem pěsti, oči mě pálily zlostí. Nešlo o to, že si ho vzal. Kdyby se mě zeptal, půjčila bych mu ho. Možná. Kdyby… poprosil. Ale takhle mi ho normálně ukradl!

„Myslím to vážně,“ hlas mi nabíral na intenzitě, „dej mi ho!“

Stál ode mě několik metrů, prohlížel si nafocené snímky a nadutě se šklebil. Svrběly mě ruce, jak jsem se k němu chtěla vrhnout a uškrtit ho.

„Prosím,“ hlesla jsem vyčerpaně. Už mě to nebavilo. Bylo jasné, že jsou mu moje výhružky ukradené a já na to stejně neměla náladu. Zvedl ke mně oči. „Prosím, vrať mi ho.“

Vypadalo to, že váhá, a já se k němu nadšeně vrhla, než si to rozmyslí. Ale mělo mi být jasné, že nic není tak jednoduché. A s Jacobem Blackem už vůbec ne.

Narazila jsem do něj v plné rychlosti, až jsme oba zavrávorali. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena a Jacob rychle zareagoval. Stihl mě zachytit dřív, než jsem sebou práskla do vody. Ale při tom záchranném manévru mu z rukou vypadl můj foťák a se žblunknutím dopadl do moře.

Odstoupila jsem od něj a zírala na místo, kde mi foťák zmizel pod hladinou. Jacob se na mě tiše díval a skoro mi připadalo, že ho to mrzí. Ale mně to bylo jedno.

Beze slova jsem se otočila k odchodu. „No tak, počkej! Já… já nechtěl.“

Nezastavila jsem se. Nechtěla jsem vidět ten jeho samolibý ksicht, kterým mě pokaždé dokázal tak oklamat. Vždycky jsem ze sebe kvůli němu udělala pitomou kozu, jenom proto, že jsem doufala a odmítala si přiznat, že je skutečně tak namyšlený a krutý, jak se prezentuje. Ale to skončí. Už jsem toho měla tak akorát po krk.

Tohle byla poslední kapka.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  maryblack (28.02.2014 11:15)

Baví mě to

7)  Ivana (23.09.2013 19:58)

Začínam mať pocit, že sa tí dvaja budú doťahovať ako dva haranty na pieskovisku. Ešte som sa nerozhodla, komu budem držať palce. Zatiaľ ľahko vedie Laura. Ale... zase tvoj Jacob má asi len ťažkú pubertu. Kto z nás nemal.
Teším sa na ďalšiu kapitolu. Možno im začnem zapisovať skóre.

6)  emam (23.09.2013 11:07)

Škoda foťáku, ale třeba to může být i prostředek k navázání další konverzace, případně obdarování a dalších vylepšujících věcí, ne?

5)  Terry (22.09.2013 21:41)

Škvělé! Hlavně nepřestávej psát

4)  Empress (22.09.2013 21:18)

Kapču som zhltla ako malinu, ale ten záver... Nemám z neho dobrý pocit. Holt náš vĺčik to bude mať ešte ťažké Som zvedavá ako sa s tým on aj Laura popasujú

3)  Veru177 (22.09.2013 20:24)

Annicko, to jsem nechtela, jakto?
terko, dekuji

1