28.11.2013 [16:45], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 6×, zobrazeno 2203×

Vypadá to, že Lauřin život běží v pohodě dál... Ale není to jen ticho před bouří?

„Čau, Jamesi. Vypadáš mnohem líp.“ Poplácala jsem kamaráda po zádech. „Koukni na to.“ Ukázala jsem mu svou zasádrovanou ruku. „Nevypadá to tak, ale bolest to byla příšerná. A navíc levačka, chápeš tu nespravedlnost?“ Zavěsila jsem se mu za loket a společně jsme vykročili ke třídám.

„Co jsi prováděla, chérie? Sbližování s Jacobem?“ Zachechtal se.

Vrtěla jsem hlavou. „Ty seš neuvěřitelnej vůl. Doufám, že jednou potkáš ženskou, která ti dá tak akorát vrásky a pořádně velký výdaje. Nic jinýho si nezasloužíš.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, než jsme se rozdělili každý na svou hodinu. Zasedla jsem do lavice a bubnovala prsty do desky, dokud nezazvonilo.

Jaké bylo mé překvapení, když učitel začal rozdávat papíry.

„Napíšeme si malou prověrku z minulé látky. Jsem si jistý, že každý z vás poctivě studuje…“ Zdálo se mi to, nebo se podíval výhradně na mě? „Proto jistě budou samé jedničky.“ Sám pro sebe se zasmál.

„Prosím, pracujte. Máte deset minut.“

Sakra.

Neznala jsem odpověď na jedinou otázku. Ani jsem si nepamatovala, že bychom něco takového brali. To bylo špatné.

A kvůli absenci jakýchkoliv vědomostí jsem se rozhodla aspoň krasopisně načmárat své jméno. Soustředila jsem se na to tak moc, že jsem ani nezaregistrovala konec časového limitu. Písemku jsem odevzdávala se širokým úsměvem.

Na chodbě mě čekalo překvapení.

„Luke! Ahoj. Vypadáš senzačně. Novej sestřih? Už bylo načase.“ Zachichotala jsem se. Luke se na mě zářivě usmíval.

„Rád vidím, že máš dobrou náladu, Lauro. Tvůj úsměv rozhání všechny mé mračna.“ Natáhl se a vzal mě za ruku. Pořád s úsměvem jsem se nechala táhnout mimo centrální část chodby.

„Jak ses dnes vyspala?“ zeptal se nenuceně, když jsme stáli v opuštěné učebně chemie. Jeho otázka mě potěšila.

„Překvapivě dobře. Sice jsem měla nějaký… špatný sny, ale to se mi stává pořád,“ ušklíbla jsem se.

Luke se zatvářil zvědavě i smutně zároveň. „Ty máš špatné sny? To mě mrzí. Pověz mi o nich.“ Stačil jeho něžný úsměv, abych začala mlet o všem možným.

„Nejsou to přímo špatné sny, jenom jsem z nich pak smutná. Třeba… o mým tátovi se mi zdá poměrně často. A jsou to pěkný sny, ale je mi z toho smutno, protože ve skutečnosti za ním nemůžu přijít a obejmout ho, to mě mrzí.“ Zmlkla jsem, když se mu obličej zachmuřil.

„Ale můžeš,“ zašeptal měkce, načež si mě přitáhl do objetí. Ztuhle jsem zůstala stát.

Moment, opravdu se to dělo? Opravdu mě Luke objímal?!

Něco se mi hnulo v mozku. Nějaká… ztracená vzpomínka. Pohřbená. Kdo ví proč jsem Luka objímat nechtěla. Ale proč? Vždyť byl milý…

Fuj.

Díky bohu mě brzo pustil. Nejspíš si mého vnitřního zmatení nevšiml. Poplácal mě po rameni a znovu se tvářil naprosto kamenně.

„Nezapomeň na naši malou… dohodu,“ řekl mi suše ještě předtím, než odešel a nechal mě ve třídě samotnou.

Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem, co mi bylo tak divné a… odporné.

Luke.

Zatřepala jsem hlavou. Bylo to zvláštní. Ale nehodlala jsem si s tím lámat hlavu. Vždyť Luke je úžasný!

Aspoň jsem si to myslela…

„Jacobe!“

Otočil se za zvukem mého hlasu. Stejně jako každý v okruhu… asi tak sto metrů. Nenápadně jsem pospíchala za ním. Podešli jsme trochu stranou, aby do nás nenaráželi podráždění spolužáci.

„Čau.“ Zářivě jsem se na něj usmála. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. „Napadlo mě, jestli nechceš dneska někam zajít. Je pátek, můžem si dát trochu voraz. Teda, já ho určitě potřebuju. Mohli bysme třeba do kina. Teď narychlo mě nic kreativnějšího nenapadá, ale možná ty…“

„Lauro Freemanová,“ přerušil mě s nevěřícným úsměvem. „Pozvalas mě právě na rande?“

Zarazila jsem se. Ach bože, já ho vážně pozvala na rande…

Na co jsem to myslela?!

Tváře mi zazářily rudě.

„No… já bych to tak nebrala. Aby to mohlo být rande, nejdřív… bysme museli být… ale to my nejsme. Viď? Nejsme. Správně. Takže… to ber spíš tak, že si jako… dva kmoši vyrazíme… ven…“

Radši jsem sklapla. Tohle se pomalu ale jistě blížilo k jednomu z mých vyhlášených trapasů.

Jacob se ale usmíval, vypadal potěšeně, což znamenalo, že jsem byla potěšená i já. Jakoby mezi námi bylo nějaké… spojení.

Ach Lauro, nesleduj tolik telenovel!

„Ať už je to cokoliv,“ řekl zvesela a získal si tím mou plnou pozornost. „Půjdu moc rád. A… doufám, že budeme moct dořešit… co jsme minule… načali…“ Jeho významný pohled mi měl nejspíš něco napovědět.

Omyl.

Ale rozhodla jsem se hrát chytrou. „Jasně. Všechno doženem. Stavíš se… v sedm?“

Po jeho přitakání jsem se odporoučela na oběd. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ho dokázala pozvat… ven, aniž bych omdlela nebo plácala až moc děsivé nesmysly. Zvládla jsem to docela v pohodě.

To nejhorší mělo teprve přijít.

„Teda chérie, já tě nepoznávám.“ James zahvízdal. „Odkdy na to jdeš takhle hopem?“

Nijak jsem se nad tím nezamýšlela. Přece jsem na to nešla hopem. S Jacobem jsme se znali celý život. Jenom většinu toho času se choval jako namyšlený osel. Ale poslední dobou jsem cítila změnu. Byl to jiný člověk. Takže… jsem na to nejspíš šla hopem. S tímhle novým Jacobem určitě.

Ale kdo ví proč mě to netrápilo.

„Žárlíš?“ zeptala jsem se škádlivě a uchichtla se.

James vzal moji zasádrovanou ruku a z batohu vytáhl černý fix. „To si piš, chérie. Jsem zvyklej, že tě mám jen pro sebe.“ Neviděla jsem, co mi tam čmáral, ale doufala jsem, že to nejsou nějaký čuňačinky. Přece jen mi to bude doktor za měsíc sundávat.

„Ale neboj, já už se nějak zabavím. Mám… novou přítelkyni.“ Ušklíbl se, odložil fix a teatrálně se na své dílo podíval. Spokojeně kývl.

„Myslíš novou oběť? Která chudinka je to tentokrát?“

„Žádná chudinka. Její zájem o mě je stejný jako můj o ni. Bude to oboustranně výhodný obchod.“ Zazubil se na mě.

„Fuj,“ okomentovala jsem to a zkroutila ruku, abych viděla na sádru.

Team Jacob.

Super.

„Ty seš vůl,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Řekni mi něco co nevím.“

Zírala jsem na svou zasádrovanou ruku. Nebyla možnost, že bych z toho ten fix smazala. A v sundávání sádry jsem ještě zběhlá nebyla. Tím pádem jsem si nejspíš na dnešní večer musela vymyslet hodně dobrou výmluvu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Empress (29.11.2013 22:37)

Mne sa sem nevložil komentár
Tak teda pekne od začiatku...
Kapitolu som zhltla na jeden šup a opäť ma dostal Team Jacob Jamesa už len pozlatiť a vystaviť do vitríny
Ale kastrolového Luka, by som najradšej trafila po hlave... horiacou fakľou Čo len z toho bude

5)  emam (29.11.2013 21:04)

Zajímavé a zvědavost velmi burcující Jen se bojím, že to rande nerande nedopadne nejlépe

1