23.11.2013 [18:00], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 4×, zobrazeno 2302×

Kdo nesnáší Luka, ať zvedne ruku.

„Do prdele! To bolí, kruciš!“

Doktor z mého slovníku nebyl zrovna nadšený, ale laskavě to nekomentoval a věnoval se mé ruce.

„Není to nic vážného. Jen máte zlomených pár kůstek,“ řekl klidně. Zatínala jsem zuby. Správně by mi nemělo být vůbec nic! Co to má sakra znamenat?!

„Za tři týdny se mi přijďte ukázat a uvidíme, co uděláme dál.“

Auu.

Vylezla jsem z ošetřovny. Vlastně jsem ani nebyla překvapená, když jsem v čekárně uviděla Jacoba přecházet tam a zpět. Máma tam ale nebyla. Povzdechla jsem si.

Jacob se ke mně přiřítil, ve tváři bledý, naštvaný i vyděšený. Jeho dotek, když vzal mou zasádrovanou ruku, byl ale jemný. Hned mi bylo líp.

„Co se stalo?“ zamručel a jak mě vzal za bradu, aby mi viděl do očí, tvář se mu uvolňovala.

„Já – já jsem… vrazila do zdi.“ Tohle jsem nabulíkovala matce a taky mi to zrovna nežrala. Ale Jacob vypadal, že mě má navíc za duševně chorou.

„Tvoje máma šla na záchod. Pojď, půjdeme, až bude… dožene nás.“ Vzal mě za druhou ruku, tu zdravou, a vedl mě ven z nemocnice. Kráčela jsem za ním, hlavu sklopenou. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem se styděla. Ne za zlomené kůstky v mé pravé ruce. Ani za rozcuchané vlasy, které se mi cestou kdo ví jak zamotaly. Ale něco mě nutilo šíleně se červenat a nějak to nechtělo přestat.

Zastavil se, když jsme stáli na liduprázdném parkovišti. Otočil se ke mně a tvářil se neobyčejně vážně. Skousla jsem si rty.

„Teď mi řekni pravdu, Lauro. Udělal… byl u toho Luke?“

Byl to Jacob. Jacob, který se poslední dobou stal nedílnou součástí mého života. Mohla jsem mu věřit. A taky jsem mu věřila. Ale když jsem otevřela pusu, nevyšlo z ní nic. Jako pitomá jsem na prázdno otvírala pusu a koukala na jeho pohled plný očekávání.

„Já… nemám ti co říct.“

Jeho tvář se pomalu zachmuřovala. Vzal mě za bradu a tvrdě se mi zadíval do očí. Neuhnula jsem, i když jeho pohled nevypadal zrovna přívětivě.

„Do psí nohy,“ zamručel podrážděně a pustil mě. Uchechtla jsem se.

„Do psí nohy?“ zopakovala jsem po něm, doufajíc, že odvedu jeho pozornost.

Odvrátil se ode mě, ale pořád jsem viděla, jak obrátil oči v sloup. „Vymyslel to Paul. Myslí si, kdo ví jak to není vtipný…“

Projel si rukou vlasy.

„Jacobe?“ Při zaslechnutí svého jména mi znovu věnoval pozornost. „Sice jsem zmatená a otupělá z šílené bolesti.“ Trochu jsem přeháněla. „Ale pořád mě zajímá, co máš s Lukem za problém. A pokud mi to neřekneš, já…“ Bylo to ode mě nanejvýš hnusné, ale já to potřebovala vědět. Proto jsem se rozhodla nehrát čestně. „Půjdu se zeptat jeho.“

Zamračil se na mě. Zatvářila jsem se stejně a přidala k tomu neústupně založené ruce. Se sádrou to šlo dost těžce, ale zvládla jsem to. Chvíli jsme na parkovišti postávali naproti sobě, mračili se jako deset čertíků, až to nevydržel a uvolnil svůj postoj.

„Fajn, řeknu ti to.“

Odsunula jsem svoje vítězoslavné poskakování na později, a věnovala mu veškerou svou pozornost.

Tvářil se vážně a smutně, to mi bylo líto. Ale svá předchozí slova jsem nemohla vzít zpátky. A vlastně jsem ani nechtěla.

„Víš, Lauro, já… uvědomuju si, jak jsem se k tobě dřív choval. Jak jsem se choval ke všem.“ Ano, to období jsem si pamatovala velmi jasně. Ale připadalo mi to vzdálené několik miliónů let. „Ale pak… se stala taková věc. Já… i většina Quileutů jsme se… změnili. Kvůli…“ Odmlčel se a zprudka vtáhl vzduch plic. „Kvůli Lukovi. A jemu podobným. My…“ Zmlkl, když se odněkud za mnou ozvaly kroky. Na to i roztrpčený hlas: „Tak tady jste. Já vás hledám po celý nemocnici a vy si tady pořádáte dýchánek.“ Matka k nám nakvašeně dodupala a já skrývala své rozhořčení. Samozřejmě, když se Jacob odhodlá vyklopit pravdu, vpadne nám do toho moje máma.

„Tak co s tím máš?“ zeptala se s nezájmem, zatím co si ani nevšimla Jacobova pomalu rudnoucího obličeje. Musela jsem se ovládat, abych nezopakovala své předchozí chování, kvůli kterému jsem měla ruku v sádře.

„Zlomený nějaký kůstky. Bolí to jako čert,“ dodala jsem, možná abych v ní vzbudila nějaké mateřské pudy. Marně.

Odfrkla si. „Tebe chci vidět, až budeš rodit.“ Pak jakoby si uvědomila, že tam nestojíme samy. „Jacobe. Je od tebe milé, že ses přišel podívat, jak na tom Laura je, ale teď už to zvládneme.“ Věnovala mu strojený úsměv. „Pozdravuj Billyho.“

Vzala mě za loket a táhla mě pryč z parkoviště. Neměla jsem sílu se bránit. Jen jsem sledovala, jak Jacob pozoruje náš odchod, a srdce se mi bolestně svíralo.

„Vážně mě mrzí ta ruka.“ Z jeho tónu mi připadalo, že to myslí vážně. Ale poslední dobou jsem se na svůj úsudek nemohla moc spoléhat.

„A taky je mi líto, jaké jsme museli provést opatření, ale… vážně tě potřebuju na své straně.“

Polkla jsem.

„Předpokládám, že ti to ještě neřekl?“ Odvrátil se ode mě a se zájmem pozoroval fotografie, které jsem měla zastrčené za nástěnkou. „Jsi vážně dobrá. Dřív jsem taky fotil. V mé… temné části života. Uklidňovalo mě to.“ Vzal do ruky snímek ze školního hřiště, který jsem pořídila minulý rok na školní olympiádě. Celé okolí bylo rozmazané, kromě jedné osoby uprostřed hřiště, oděné v červeném nátělníku.

Luke se na fotku zašklebil. „Už předtím jsi ho měla ráda, viď?“

Na tenhle zřejmý projev znechucení jsem chtěla zareagovat, ale nešlo to. Ani jsem neotevřela pusu. Hlava mi pulzovala psychickou bolestí.

Ten bastard.

Odhodil moji oblíbenou a jednu z nejvydařenějších prací někam za stůl a znovu se posadil naproti mně. Zírala jsem do jeho zlatých očí, plná nenávisti.

Znovu jsem se marně snažila promluvit. Zatvářil se zmučeně. „Promiň, zlato, ale tohle je součástí toho opatření. Potřebuju, abys pro mě něco udělala, a to dost dobře nejde, když bys měla plnou pusu řečí.“ Povzdechl si. „Někoho mi tím připomínáš…“

Byla jsem plná děsu. Nedokázala jsem jasně uvažovat. A mohl za to on.

„Takže, Lauro. Dobře mě poslouchej.“ Naklonil se ke mně blíž, a já nebyla ani schopná se odporem otřást. Měl mě v plné moci. „Až příště Jacoba uvidíš, uděláš přesně tohle…“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Empress (28.11.2013 22:30)

Luke by zaslúžil

1)  emam (23.11.2013 20:15)

No, nazdar! Lukův dar se mi vůbec nelíbí

1