09.11.2013 [17:30], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 4×, zobrazeno 2151×

Další kapitola. Laura je zmatená. A to ještě netuší, co se na ni chystá...

Děkuji za komentáře! :)

Zalezla jsem do sprchy. Nutně jsem potřebovala vypnout, nerušeně ze sebe spláchnout zbytky špinavého deště. A jeho prsty na mé nyní rozpálené kůži. Šlo jen o pitomých pár vteřin v dešti, o jeden dotek a hloupou jednu větu. Ať jsem se ale snažila jakkoliv, nemohla jsem na to přestat myslet.

Schoulená na parapetu jsem zírala na slejvák za oknem. Něco podobného se dělo u mě v hlavě. Samé bláto, zmatek a vichr. A mohl za to jen on. Ale co ten pocit uprostřed hrudi? Ten ne zrovna nepříjemný tlak? Ten nešel přirovnat k ničemu. S povzdechem jsem zavřela oči a opřela se o chladné sklo. A znovu, po několikáté, se mi v uších rozezněly jeho slova.

Kdybys něco potřebovala, jsem tady pro tebe.

Ach.

Pravděpodobně to byla jen fráze, způsob, jak mě totálně vyvést z míry. Což se povedlo. Ale stejně… mi nikdy nikdo nic hezčího neřekl.

Dobře, jeho dotek a rty jen kousek od mých na tom taky mají svůj podíl. Zasténala jsem, když se mi ta scéna připomněla až moc živě.

Tohle bude dlouhá noc…

Druhý den jsme s mámou dělaly pořádek na zahradě. Po dešti bylo všechno zaprasené a mokré a muselo se to vyčistit. Bleh.

„Co to propána je?!“ ozvala se máma zděšeně z druhého konce dvorku. Otočila jsem se na ni. Ve dvou prstech štítivě svírala zablácený kus nějaké látky a krčila nos.

„Tohle určitě není naše. Běž to… prosím vyhodit.“

Jasně, já se toho chytnout můžu!

Ale abych jí ukázala, že se chová směšně, chňapla jsem po látce a statečně potlačila oklepání, když se mi do dlaně přenesla směs bláta a štěrku.

Aggr! Fuj!

Zachovala jsem si poker face a namířila si to přes ulici k popelnici.

Máma měla pravdu. Nebylo to naše. Spíš to vypadalo jako…

Zastavila jsem se uprostřed kroku.

To snad ne…

„Takže se mi pomalu plní sen?“ Jamesův hlas skoro nešel slyšet. Zněl vyčerpaně a ještě víc ochraptěle než minule. Bylo teprve tři odpoledne, volali jsme sotva pět minut, ale mě už bylo jasný, že na druhém konci mobilu usíná. Ale pitomé poznámky měl pořád.

„Klidni hormon. Vůbec netuším, co to mělo znamenat. Nejspíš si ze mě jen střílel…“ Doufala jsem, že ne.

„A co Luke? Ještě pořád z něj máš v kalhotách?“

„Haha.“

Moc dlouho jsem ho nezdržovala. Potřeboval si odpočinout. A tak jsme se brzo rozloučili a já opět neměla co dělat. Prázdniny nakonec nebudou taková paráda.

Nakonec jsem zasedla k počítači. Trvalo celou věčnost, než se načetl a byl připravený k normální funkci. Nebylo divu. Celé prázdniny jsem si na něj ani jednou nevzpomněla. Měla jsem docela jiný starosti.

Stačilo mi tři minuty zírat na domovskou stránku, aby mi docvaklo, že ani internet mi s nudou nepomůže. Skončilo to tak, že jsem se sluchátkama na uších mastila GTA. James mi ho tam jednou ze strady nainstaloval a pak se mohl potrhat smíchy, když jsem to objevila ve složce a neměla ani páru, kde se to tam vzalo. Konečně toho můžu využít.

Díky, Jamesi!

Bylo překvapivě uvolňující střílet do kolemjdoucích a pak si jen změnit oblečení a všichni mě měli za jiného člověka. Mohla jsem u toho vypnout a vůbec nevnímat okolí.

Ale možná jsem to dělat neměla.

Nevšimla jsem si ho. Až když jsem hru vypnula a obrazovka zčernala, objevil se v odraze, přímo za mnou.

Srdce mi vynechalo a nohy polekaně vyskočily.

Ucouvl a se zvednutým obočím i koutky rtů na mě koukal.

„Teda Freemanová, tebe jsem vážně neměl za pařiče stříleček.“

S odpovědí jsem si dala načas. Místo toho jsem si ho pozorně prohlížela. Tentokrát měl na sobě tmavé zelené tričko přímo na tělo – svaly, svaly, svaly! – a riflové kraťasy, trochu ošoupanější než minule. Minule.

Objala jsem se pažemi kolem ramen. Dýchej.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se vyrovnaným hlasem. S jiskrou v očích mě pozoroval.

„Pamatuješ, co jsem ti včera řekl?“ Jak bych mohla zapomenout? „Tak… jsem měl takovej pocit, že… by se ti moje pomoc mohla hodit.“ Doplnil to svým úsměvem a já na něj jen bezmocně vysela očima.

„O čem to mluvíš?“ vydechla jsem nakonec. Občas jsem vážně pochybovala, že to má v hlavě pohromadě.

Vzdychl a přiblížil se blíže ke mně. „Ty nevěříš v… šestý smysl?“ Počkal, jestli nějak zareaguju, a tak jsem pokrčila rameny. Asi jsem na to věřila. „Dobře. Dneska jsem měl pocit, že mě potřebuješ. Tak jsem tady. Pro jistotu. Nic nepotřebuješ?“

Polkla jsem.

Tohle bylo děsivý. Protože já opravdu něco potřebovala.

Totiž, ne že bych po něm chtěla, aby mi vyměnil žárovku, nebo kdo ví co. Jen jsem mu něco chtěla říct. Ale měla jsem to v plánu až ve škole.

„No, tak… tak to máš ten šestej smysl fakt… vybroušenej.“ Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl mé rudnoucí tváře, a zároveň jsem zašátrala pod postelí, dokud jsem nenahmatala igelitku, kterou jsem tam dneska uložila.

Jacob mě sledoval pohledem, teď už vážný. Doopravdy to věděl? Ale jak? Bylo možné, aby to…cítil? Četla jsem, že někteří lidé mají takové… schopnosti. Ale Jacob mi na to vážně neseděl.

Zatím jsem to hodila za hlavu a pomalu vytáhla obsah tašky. Fuj. Pořád byla mokrá.

Se zpožděním mě napadlo, že jsem ji mohla vyprat. To je teď jedno!

„Já… dneska jsem tohle našla na zahradě.“ Dobře, našla to máma, ale koho to zajímá? „Nepatří to nám. Nejdříve jsem myslela, že… že to sem zavál vítr, ale pak… pak mi došlo, čí to je. A řekla jsem si, že to by byla moc velká náhoda, a protože jsi včera říkal… tak mě napadlo, že ti to ukážu. A že budeš vědět, co dělat.“

Páni, to zas byla řeč.

Podala jsem látku Jacobovi do natažené ruky. Ta moje se trochu třásla.

Už jsem neřekla ani slovo. Ale ani jsem nemusela. Chvíli si ji držel před obličejem, který se čím dál víc mračil, načež ruku spustil a tvářil se tak zlověstně, až jsem dostala strach. Všimla jsem si, že látku držel skoro stejně zhnuseně jako máma. Akorát tady asi nešlo o bláto.

A pak řekl, co já už dávno věděla. Pod vrstvou špíny jsem poznala šálu, kterou nosil jako přísahu, akorát ji měl občas schovanou pod bundou.

„Patří to Lukovi.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  emam (09.11.2013 20:49)

Takže ji Luke sleduje? No, nazdar, to se asi ještě budou dít věci

1