03.11.2013 [15:00], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 4×, zobrazeno 2271×

Laura na táboráku.

Podzimní prázdniny. Ty nejde nemilovat.

Podle průběžného hodnocení, mi vycházely kromě tří dvojek samé jedničky. Bylo by k zamyšlení, kdyby ne, když jsme zatím většinou jen opakovali a písemky psali jen zřídka. Přesto mě to potěšilo. Škola se zatím dala zvládnout. Co se ale zvládnout nedalo, byl můj osobní život. Motalo se kolem mě až moc kluků.

Bylo mi jasné, že jejich zájem o mě není romantický, ale stejně jich bylo… moc. Ještě víc jsem začala pociťovat, že v mém životě není žádná dívka. Bylo se mnou něco špatně? Nemohla jsem se přátelit se stejným pohlavím?

Trápilo mě to, ale nastaly větší problémy.

James onemocněl.

Jakmile jsem v mobilu zaslechla jeho hlas, zděšením se mi stáhl žaludek.

„Co je ti?!“ vybafla jsem na něj zostra.

„Klídek, chérie. Jenom… na mě něco leze. Bohužel ne nějaká hezká blondýnka.“ Zakoulela jsem očima a významně si odkašlala. V mobilu zapraštěl jeho smích. „No jo, sorry. Asi chřipka nebo co. Přes volno se vyležím, neboj.“

Bála jsem se. O něj jen trošičku; na chřipku se neumírá. Ale bála jsem se, že mě ve škole nechá Lukovi na pospas.

„Tak se rychle uzdrav,“ zabručela jsem na rozloučenou a zavěsila.

Skvělý. Co teď budu celej týden dělat?

Upozornění: někdo tam nahoře umí číst myšlenky a je nehorázně krutý. Jinak to nevidím.

Sotva jsem se smířila s tím, že budu celý prázdniny sedět doma s knížkou, matka mě poctila svou návštěvou, když strčila hlavu do dveří.

„Lauro, za chvíli jdeme do La Push, Billy nás pozval na táborák.“ A zase zmizela.

Trochu mě podráždilo, jak mi všechno oznamovala už jako hotovou věc. Lauro, jdeme k Billymu. Lauro, Billy se sem stěhuje. Lauro, daruješ Billymu svoje nohy.

Štvalo mě, že jsem doma neměla žádný hlas. Občas bych vážně ráda něco řekla. Ale pro tentokrát jsem se to ještě rozhodla ignorovat. Nijak zvlášť mi totiž táborák nevadil. Mohla by to být zábava.

A taky tam bude Jacob.

Mlč!

Nebyl tam jenom Jacob. Bylo tam plno… kluků, kteří na první pohled vypadali jako bratři. Všichni byli namakaní, opálení, černovlasí… a sexy. Tenhle táborák se mi začínal líbit čím dál víc.

Všichni nás u ohně přátelsky přivítali. Billy nám je všechny představil, ale bylo těžké si je zapamatovat, zvlášť když si byli všichni tolik podobní.

Jediné jméno, které mi uvázlo v hlavě, bylo Sam. Jeho hlas jsem si pamatovala ze školy. To on se bavil s Jacobem v těch šifrách.

Netrvalo dlouho a všimla jsem si, že kolem nebyla žádná další osoba mého pohlaví. Ušklíbla jsem se. No ovšem.

Ale nakonec jsem žádné holky nepotřebovala. V průběhu večera si ke mně přisedl jistý chlapec jménem Seth. Byl o pár let mladší než já, pusa mu jela nadzvukovou rychlostí. Bylo jasné, že si spolu budem rozumět. A taky ano. Doufala jsem, že se Jacob rozhodne přidat k našemu rozhovoru, ale celý večer zíral do ohně, tvář zvrásněnou starostmi. Zajímalo mě, co ho trápí.

Ale já to přece nechci vědět!

Jasně že ne, huso.

Zmlkni!

Seth zrovna zapáleně vyprávěl o spaní v karavanu, když polovina osazenstva u ohně vyskočila na nohy. Zmateně jsem sledovala počínání indiánských chlapců, kteří si spolu vyměnili krátký pohled a pak byli najednou pryč.

Teda, to je nevychovanost.

Zbytek večera už nebyl stejný. Všichni dospěláci byli napjatí, děcka se nudili a oheň postupně slábl. Najednou se mi chtělo domů. Ale máma měla evidentně jiný názor. Seděla na pařezu nalepená na Billyho, oči za brýlema se jí leskly a… zuby! Nikdy jsem si nevšimla, že má tak bílé zuby! Asi proto, že nikdy dřív se nesmála.

Byla jsem za ni ráda. Asi. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se mi to její… kamarádství s Billym líbí.

Každopádně jsem ji nechtěla rušit. Zvedla jsem se od tepla ohně, a co nejnápadněji se vydala domů. Doufala jsem, že jdu správným směrem. Ze všech stran mě obklopovaly jen stromy, takže se to dalo jen těžce určit. Jakmile jsem byla z dohledu, roztřásla mě zima.

Ale no tak, přece nejsem z cukru!

Tentokrát mi žádný hlas neodpověděl, což mě potěšilo. Míň potěšující skutečnost byla, že mě někdo sledoval.

Nejdřív jsem zaslechla typické křupání listí a klacků, potom samotné kroky. A zrovna když jsem se připravovala použít pravý hák, na rameno mi dopadla něčí ruka.

Nezačala jsem ječet. Překvapivě. Jen jsem se ohnala, s rukou zaťatou v pěst.

„Hou, klídek!“ Osoba se zasmála a já ho najednou poznala. Trochu jsem si oddechla a uvolnila postoj.

„Sethe, co to vyvádíš? Mohla jsem tě majznout.“

Klučina se na mě zazubil. Nevypadal, že ho to rozhodilo.

„Viděl jsem tě, jak se plížíš pryč, tak jsem si řek, že půjdu s tebou.“ Se zvednutým obočím jsem na něj koukala. „Abych tě ochránil,“ pokračoval rozzářeně. „Kdybys to potřebovala. Což… nepotřebuješ.“ Najednou jeho výraz splaskl a nahrbil ramena. Bylo mi ho líto.

„V pohodě. Budu se cítit bezpečněji, když se mnou půjdeš.“ Lež jako věž. Ale aspoň se přestal mračit. Nadšeně se dal znovu do kroku a celou cestu brebentil. Dobře, v tomhle ohledu jsem byla ráda, že jde se mnou. Se stromem bych si moc nepokecala.

Využila jsem vteřinového ticha, když popadal dech, a zeptala se na otázku, která mě hryzala celý večer: „Kam to kluci zmizeli? A proč?“

Seth hlasitě zaklapl pusu. Mlčel. Ale no tak.

„ Nesmím ti to říct,“ zamumlal a ostražitě se rozhlížel. Pak se najednou zatvářil hrozně nešťastně. „Vlastně jsem ti neměl říkat ani to, že ti to nesmím říct!“ Zděšeně jsem zírala, jak si kluk div nerve vlasy. Co jsem to provedla?

„Klid, kluku. Já… nic jsem neslyšela,“ řekla jsem rychle a usmála se na něj. Nezdálo se, že by to nějak pomohlo.

Popohnal mě k rychlejší chůzi a dál náš rozhovor nerozváděl.

Nesmím ti to říct. To dá rozum, že teď to chci vědět ještě víc!

Šinula jsem se pár kroků za ním, ruce zabořené v kapsách. Už nemluvil. Přes černé vlasy v jeho obličeji jsem netušila, jak se tváří. Doufala jsem, že kvůli mně nebude mít potíže.

„Tak dík za doprovod.“ Usmála jsem se na něj, co nejupřímněji to šlo. Na oplátku mi věnoval nějaký poloviční škleb a bez dalšího slova se otočil k odchodu. Jak jsem tak sledovala jeho mizící postavu, vytanulo mi na nysli, jak věděl, kde bydlím.

Nakonec jsem to nechala plavat a šla si lehnout. Nejdřív jsem zkontrolovala všechny okna, dveře a tmavé kouty a pak skočila do vychladlé postele. Za chvíli jsem usnula.

A zdálo se mi o tátovi.

Totiž, neviděla jsem jeho obličej. Byla jsem mu stulená v klíně, on mi tiše broukal do ucha a prsty mi na záda kreslil obrázky. I přes to, že jsem měla pohled upřený na jeho druhou ruku, která držela tu mou, bylo mi po probuzení jasné, že to byl on. Ten pocit bezpečí a lásky… poznala jsem to. Poznala jsem jeho.

A kvůli tomu snu mi bylo do breku. Tiskla jsem si polštář na obličej, aby zahnal ty zrádné kapky, ale spíš je do sebe jen vsákl.

Vyskočila jsem.

Máma sice jeho věci vyklidila, ale… něco tady zůstat muselo. Aspoň jedna fotka. Musela jsem ji najít. Ta potřeba byla tak silná… že jí nešlo vzdorovat. Hrozně mě mrzelo, že na tátu nemyslím častěji. Asi proto, že ta bolest byla příliš velká. Nikdy jsem ho nepoznala. Zemřel když jsem byla ještě mimino. Ale vím, že to on mě každý večer ukládat do postýlky. To on mě pokaždé políbil na čelo. Máma to nikdy neuměla tak jako on.

Hledala jsem dlouho. Několik minut. Možná i hodin. Ale nenašla jsem nic.

Jakoby nikdy neexistoval.

Rozbrečela jsem se naplno.

A tak mě taky našla máma. Nejdříve kulila oči na nepořádek kolem mě, pak zděšeně zaregistrovala, že brečím, a nakonec se s povzdechem sesunula vedle mě.

Rozpačitě mě popleskávala po rameni a mumlala rádoby uklidňující slova. Ale já nestála o trapné pokusy mě utěšit. Potřebovala jsem objetí. A tak jsem se vykašlala na její odpor k jakémukoliv projevu citů a prostě jsem se jí pověsila kolem krku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Empress (08.11.2013 09:47)

3)  emam (04.11.2013 12:53)

Plno smutku a radost žádná? Snad příště

1