02.10.2010 [07:00], AnneCullen, ze série Potomek proroků, komentováno 2×, zobrazeno 2095×

Další díl, tentokrát z velké části nahlédneme k tomu, co se děje v Rumunsku. Gabriel už je téměř připravený, ale Aro mu kazí plány. Jak jen to dopadne?

A co Edward? Má ve skřáni nějaké kostlivce?

Kapitola sedmá

Láska?

Uherské království, neznámé místo; zima roku 1532

Leželi jsme společně ve stanu z kůži zvěře, kterou jsem ulovil. Sněhová bouře začala být neúnosná i pro mě, natož pro Isabell. Byla zabalená to těch nejteplejších kožešin a klidně spala v mé náruči. Sledoval jsem její krásnou uvolněnou tvář a skoro nevnímal, jak prudký vítr otřásá naším provizorním přístřeškem.

V hlavě jsem si znovu přehrával její příběh a snažil se srovnat si to všechno v hlavě. Nechápal jsem, jak mi Aro dokázal tak dlouho lhát o mém původu. Celých tři sta let a ještě s mou schopností to přeci nemohlo být možné.

A pak jsem si vzpomněl na Sulpicii. Nikdy jsem se s ní osobně nepotkal, jen jsem občas zaslechl její myšlenky, takže jsem nevěděl přesně, jaký je její dar. Vím, že spočívá v tom manipulovat s dary. Dokáže je… ovlivnit?

To bude ono.

Přinutila mě můj dar, co se týče Ara, používat tak, jak chtěla ona, zatímco Aro může myšlen na spoustu věcí, já slyším jen tu část, která se netýká mě. Je těžké ten dar definovat, ale myslím, že tohle bude ono.

Pak tu byla ještě ta druhá věc.

Jsem si jistý, že Isabell je pro mě víc než pouhá společnice na cestu a potomek Prorokyně. Ten pocit, když ji políbím se vyrovná žáru tisíce sluncí a ještě více. Něco takového jsem nikdy necítil, ani v myslích upírů, se kterými jsem žil ve Volteře a každý z nich partnera měl. Každý, jen já ne. Moje partnerka nebyla z Voltery.

Přemýšlení o Tanye vyvolalo vzpomínání na Tanyu. Ano, byla krásná, Ano, krátila mi věčnost a bylo mi vedle ní příjemně, ale skutečné city v tom nebyly. Přesto mě zraňovalo pomyšlení na to, že v jejich myšlenkách něco víc bylo. Milovala mě.

A já miluji Isabell. Rozhodl jsem se tohoto „kostlivce“ nechat ve skříni a budu doufat, že si Tanya najde někoho jiného. Protože já bych po včerejší noci nedokázal být s někým jiným. Už ne.

.

Na jiném místě:

Rumunsko, hrad Poienari; zima roku 1532

„Už to trvá moc dlouho!“ pomyslel si Gabriel a rychle vstal od starého stolu. Vydal se jemu dobře známými chodbami starého hradu za stejným cílem, tak jako uplynulých 14 dní. Poslední dopis od jeho sestry přišel před téměř měsícem a on si o ni začínal dělat starosti. Jestli jí Edward něco udělal, bratranec nebratranec, zaplatí za to!

„Pane, stále nepřicházejí žádné zprávy, ale máme informace, že v místech, kde by měla Lady Tapes  pobývat zuří sněhová bouře, nemající obdob!“ ohlásil jistý upír, který hlídal hlavní bránu. Gabriel ani neznal jeho jméno.

Zaskřípal zuby a obrátil se k odchodu, po cestě ovšem potkal někoho, s kým stejně potřeboval mluvit.

„Co se tam děje?“ zeptal se malé upírky, která mu sahala sotva po hrudník.

„Už vědí, proti komu stojí a připravují gardu. Navíc, Eleazar někoho hledá, nevidím ale koho,“ odpověděla dívka. Byla pro Gabriela velice cenná, obzvláště díky svému daru vidění do budoucnosti a také tu byla ta druhá věc.

„Jak to jde s novorozenými, Alice?“

„Jasper je chválí, prý už umí ovládnout své dary, vypadají velice slibně,“ usmála se malá upírka. Gabriel byl potěšen. Další výhodou mít Alici byl její druh. Byl nejlepší na celém světě ve výcviku armády a právě díky nim se Gabrielovi povedlo získat jej na svou stranu. Ne, že by to šlo i bez ní, ale hodila se mu také. Nechtěl plýtvat svým darem, ostatně, jeho podstatu znala pouze jeho sestra právě díky bezpečnosti. I on byl jediný, kdo znal všechny schopnosti jejího štítu. Kam se na ně hrabou čarodějnická dvojčata?

Gabriel pokračoval dál. Blížil se večer a většina obyvatel hradu se chystala na lov. Někteří pojedou daleko, aby místní noviny nepsaly o zmizeních a někteří půjdou pouze do lesa. Gabrielovi bylo jedno, čím se kdo živí. On sám dával přednost krvi lidské, ale když ho například jeho sestra poprosila, vyrazili si spolu do lesa. Ona měla také raději lidskou krev, ale nedopřávala si ji tak často.

„Rosalie?“ všiml si blonďaté ženy, která se chystala se svým druhem na lov.

„Ano, pane?“ odpověděla a pohlédla na něj svýma zlatýma očima. Čistá vegetariánka.

„Jak to vypadá s tou mocí? Dokážeš už působit na větší dálku? Jistě si umíš představit, jak by bylo… skvělé, kdyby nám Volturiovi prostě přenechali vládu a sami odešli,“ ptal se. Její dal byl zapomnění. Och, jak by bylo báječné Volturiovým prostě vymazat vzpomínky na jejich moc!

„Už jsem se dostala téměř k jižním hranicím Uherského království. Jsem si jistá, že nepotrvá ani měsíc a dokáži pokrýt i celou Volterru.“ Rosalie mu věnovala zářivý úsměv a pak popadla za velkou ruku svého manžela, Emmetta tuším, a společně vyběhli ven. On neměl žádný dar, ale jeho síla se bude hodit, pokud dojde na boj.

Už se chtěl vydat zpět do svých komnat, když se chodbou rozlehl hlas, volající jeho jméno.

„Pane, ztratilo se to. Nic nevidím. To musí být vlkodlaci. Ať je to cokoli, Aro chce abychom o ničem nevěděli!“ Ten hlas patřil Alici, jejž sopránek se lehce chvěl.

Gabriel si pomyslel, že už to horší být ani nemůže.

„A ještě něco. Ve  stejnou chvíli se mi ztratil zrak co se týče vaší sestry. Může být ve velkém nebezpečí!“

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  mima19974 (02.10.2010 19:05)

Jééj...ďalšie!!

1)  eMuska (02.10.2010 09:58)

Takže vo veľkom nebezpečí??? V tom prípade - kde je pokračovanie?!

A Edward sa zamiloval do Belly!!!

1