29.07.2010 [09:00], AnneCullen, ze série Potomek proroků, komentováno 2×, zobrazeno 2093×

Edward se vydává na nebezpečnou cestu za tajemným zlodějem, ale nacházi někoho jiného. Uprostřed lesa na něj doslova vyskočí dívka, které pravda moc neříká.

Kapitola první

Setkání

Itálie, Volterra; podzim roku 1532

Od toho hrozného večera uplynuly dva dny. Venku stále zuřila bouře a vypadalo to, že snad i přinese sníh, který každoročně zasypával oblasti na severu. Já osobně sníh nikdy neviděl, znal jsem jej z vyprávění; jsou to krásné bílé krystalky, vytvarované do malých hvězdiček, které pokrývají kraj bílou peřinou. Snad jsem i zadoufal, že při svém pátrání po ztraceném šperku tento jev spatřím, ale pochyboval jsem, že  bude pátrání trvat tak dlouho. Kdybych se mohl pohybovat podle svých schopností, nepochybuji, že by byl kámen v hradě ještě během příštích sedmi dnů, ale já se musel chovat neohrabaně jako každý jiný člověk. Naštěstí mi někde v konírně připravovali na cestu toho nejrychlejšího hřebce, který kdy po zemi chodil. Jmenoval se Lykaon a byl černý jako noc beze hvězd.

„Dávej pozor na vlkodlaky, Edwarde. Jestliže se dostaneš dál na sever, mohli by ti způsobit nemalé problémy. A nezapomeň, nenecháváme za sebou svědky!“ Aro mě poplácal po rameni, jako bych byl jeho synem a následoval mě pohledem i dlouho po tom, co jsem město opustil. Na něco jsem si vzpomněl. Vlastně to nebyla má vzpomínka, ale unikla Arovi, když se kámen ztratil.

Žena se zelenýma očima si tiskne k prsou skříňku, která musí skrývat ten šperk. Vytrhne jí ho z rukou, koutkem oka zahlédne, že v kolébce je jen jedno dítě, chlapec.

„Kde je ta dívka?!“

Nechápal jsem význam té vzpomínky, vždyť Pán tvrdil, že šperk patřil vždy jim. Přesto se v mém srdci rozprostřel stín pochybností. Navíc mi ta žena byly velice povědomá. Kdo byla, a jak to, že měla ten šperk? Byl snad kámen už někdy v minulosti ukraden?

Putoval jsem po prašné cestě, která se táhla hlubokými lesy a nechával svou mysl soustředit se jen na cíl. Nechtěl jsem přemýšlet. Dobrá zpráva byla, že v okolí nebylo ani živáčka, pro jednou jsem byl ve své hlavě sám, neotravován dotěrnými myšlenkami.

Vzhlédl jsem k černé obloze, na kterou nebylo skrz baldachýn listí skoro vidět. Luna už nebyla celá, stále však byla zahalená tajemnou mlhou, která působila strašidelně.

Něco se v listí pohnulo.

Okamžitě jsem zastavil koně a poslouchal, odkud se zvuk ozýval.

Další neopatrné křupnutí; tentokrát nad mojí hlavou. Než jsem však stihl zareagovat, mihl se přede mnou  temný stín. Naproti mě stála postava v tmavém plášti, která byla pravděpodobně ukrytá na větvi, křižující cestu asi pět metrů nad zemí.

Nevěděl jsem, co si o ní myslet, když zvedla hlavu. Byla to dívka asi v mém věku, s dlouhými hnědými vlasy a hlubokýma očima. Prohlížela si mě lišáckým pohledem a pak – naprosto překvapivě – se usmála. Ten pohled mě tak uchvátil, že jsem, ani nevím jak, slezl z koně a šel k tomu přízraku blíž.

„Mohu vám nějak pomoci, madame?“ zeptal jsem se jako správný gentleman a lehce se poklonil.

„Nerada obtěžuji, pane, ale když už nabízíte pomoc – byla jsem se svým bratrem na vyjížďce, ale spadla jsem z koně a ten mi ujel. Bojím se – lesy jsou v těchto dobách nebezpečné, obzvláště pak v noci.“ Líčila své příhody a mě ani nenapadlo se zeptat, jek se jí podařilo seskočit z té větve. Koukala na mě svými hnědýma očima plnýma života a já jí bezmezně věřil.

„Pak potom budu rád, když mě doprovodíte -“

„Lady Isabell.“

„Když mě doprovodíte, Lady Isabell,“ nabídl jsem jí ruku a doprovodil ji až ke svému černému hřebci.

„Je nádherný,“ zašeptala a pohladila vlnitou černou hřívu. „Jak se jmenuje?“

„Lykaon.“

„Lykaon? Řecký král, kterého Zeus proměnil za trest ve vlka – vlkodlaka.“ Překvapením jsem přestal dýchat. Tuto starou legendu už téměř nikdo nezná, jen já věčně ležel v knihách.

„Milovnice knih?“ zeptal jsem se, když jsem jí pomáhal vyhoupnout se do sedla.

„Ano, miluji knihy,“ odpověděla mi s úsměvem a  jejích očích na okamžik zajiskřilo. S úsměvem jsem sáhnul po uzdě, když jsem si všiml látky, která vykukovala z neposkvrněného černého pláště. Šedomodré hedvábí?

Vyhoupl jsem se na koně za ni a pobídl koně.

„Nevypadáte, jako byste spadla z koně,“ řekl jsem a pohladil její sametový plášť, podšitý sněhobílou liščí kožešinou.

„Taky jsem vám neřekla pravdu.“ S úsměvem se na mě otočila. Bylo to pro mě nečekané, ještě nikdy mi nikdo nelhal – ostatně to ani nebylo možné s mojí schopností. Překvapeně jsem si uvědomil, že je pro mě její mysl tichá.

„Stalo se to včera ráno,“ promluvila a na konci věty tajemně ztišila hlas. „Ani jsem si to neuvědomila, ale objevil se u mě člověk, krásný a bledý s černýma očima. Všimla jsem si krásného diamantu, který mu visel na krku. Požádal mě, abych mu půjčila koně; prý je to životně důležité. Dala jsem mu ho pod podmínkou, že mi řekne, kam jede.“

Neschopný slova jsem na tu krásnou bytost pohlédl. Setkala se s upírem, který ukradl ten šperk. Mohl ji zabít!

„Řekněte, kam ten muž jel?“ Na chvíli se na mě zahleděla a skousla si spodní ret, že mě až přepadla touha ji políbit.

„To vám prozradím jen pod podmínkou…“ zašeptala, než jí zahořely tváře.

„Jakou?“ vyzvídal jsem.

„Že mě necháte, abych jela s vámi.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  eMuska (29.07.2010 10:55)

O no tak toto! Ja som šokovaná! Dokážeš ma ako čitateľku preniesť do daného obdobia len mávnutím prútika, resp. napísaním slova!!! Zbožňujem túto poviedku!

1)  mima19974 (28.07.2010 19:47)

jééj nádherné!!
teším sa na ďalšiu kapitolku...!!

Bella ho riadne oklamala!!
Super poviedka!!
x D

1