28.07.2010 [19:00], Evelyn, ze série Poslední polibek na dobrou noc, komentováno 21×, zobrazeno 5257×

Anna je mladá, krásná a smrtelně nemocná. Poslední měcíce života se rozhodne strávit ve slunné Itálii. Toskánsko si na první pohled zamiluje a stejně tak i tajemného bledého cizince, kterého potká na své osamělé procházce v horách.

Polibek na čelo,

hezky to začalo.

Zavřela víčka,

zbledla jí líčka,

život vyprchal,

střípky naděje s sebou vzal...

Usmála jsem se na něj. Marcus, můj krásný neznámý. Okamžitě jsem se v duchu okřikla. Není můj a nikdy nebude. To, že se mi tak líbí, je normální, ale nic to neznamená. Je mladý, sexy a tak nějak tajemný. Líbil by se každé.

Najednou jsem nevěděla, o čem mluvit, co říkat. Rozhodla jsem se mlčet, ticho s ním nebylo nepříjemné. Opřela jsem se zády o velký, plochý kámen a zavřela oči. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale snažila jsem se na něj nemyslet. Přemlouvala jsem sama sebe, abych se zvedla a odešla. Nějak jsem tušila, že čím déle s ním budu, tím hůř se mi na něj bude zapomínat. A o žádné sbližování jsem neměla zájem. Musela jsem se ušklíbnout. Pravděpodobně i kdybych já zájem měla, on by ho neměl. I přes tu nezdravě bílou kůži to byl nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla. Musel být zvyklý, že mu ženy padají k nohám. Bylo mi ho ale i líto. Nepochybovala jsem, že on, stejně jako já, je nějak nemocný. Zdravě vážně nevypadal.

Sluníčko pálilo a vzduch se horkem tetelil. Začínalo mi být zase špatně. Pot mi orosil čelo a v tenoučkém pramínku mi stékal po zádech. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevolnost rozdýchat. Nedařilo se mi to. Navíc mi začalo pískat v uších. Nepříjemnější zvukový vjem než ono absolutní ticho, na které už jsem si pomalu zvykla.

,,Není ti něco?” ozval se tím svým svůdným hlasem. Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou. Bylo mi vážně hodně blbě, ale nechtěla jsem slabost přiznat.
Nevyptával se dál, což mě trochu překvapilo, ale neměla jsem sílu se tím zabývat. Po pár minutách jsem už nevydržela. Rozbolela mě hlava a i před zavřenýma očima se mi dělaly mžitky. Dneska zlaté a nafialovělé. Překonala jsem se a rozlepila víčka. Namáhavě a s tichým syknutím jsem otevřela kabelku a vytáhla tubu s léky. Skoro třetinu jsem si nasypala do dlaně a rovnou hodila do úst. Děkovala jsem prozřetelnosti, že mě minulý týden napadlo začít nosit léky všude s sebou. Neměla jsem čím je zapít, ale nevadilo mi to. Prostě jsem polkla a zvládla nepříjemné škrábání pilulek v krku.

Zase jsem zavřela oči a v duchu se modlila, aby se z Marca vyklubal sériový vrah, který mě rychle a bezbolestně zabije. Chtělo se mi plakat. Pulzovalo mi v hlavě a mohla jsem jen odpočítávat čas, než léky zaberou.

,,Zbledla jsi,” zašeptal takovým zvláštním tónem. Skoro mě to donutilo otevřít oči. Nemohla jsem zblednout. Kolikrát jsem se při podobném záchvatu pozorovala v zrcadle a nikdy jsem nezbledla.
,,A trochu se ti přestaly lesknout vlasy,” pokračoval. Nyní už jsem se neubránila a musela se na něj podívat. Zkoumavě si mě prohlížel a já zalapala po dechu. Jeho oči najednou nebyly černé, ale tak nějak načervenalé. Ne, měly barvu rubínů. Zářivě rudou, jen kolem panenek žíhanou černými plamínky.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou možná celou minutu, než mi došlo, že bych ji měla zavřít. Barva jeho očí mě utvrdila v tom, že je nemocný. Věděla jsem, že červené duhovky mají albíni, ale tomu neodpovídala barva jeho vlasů. Snažila jsem se vybavit si, co vím o leukémii a podobných nemocech, ale červené oči mi k žádné úplně nepasovaly. Nakonec jsem se rozhodla se tím nezabývat. Před pár minutami je měl naprosto jistě černé, což sice nebyla zrovna běžná barva, ale pořád lepší než ta rudá. Nikomu se samovolně nemění barva očí. Určitě měl nějakou vážnou a asi vzácnou nemoc. Nebylo jiné vysvětlení.

,,Pořád neutíkáš?” zeptal se mě naprosto vážně. Bála jsem se ho, to ano. Něco mi říkalo, abych vzala nohy na ramena a běžela, co mi síly stačí. Ale něco jiného mi našeptávalo, že jednak mě přinejhorším zabije, o což jsem se před chvílí dokonce modlila, a jednak že kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal. Byl svým způsobem až nadpřirozeně okouzlující a jeho hlas mě omamoval. Byla jsem si jistá, že kdyby se usmál a pohladil mě po tváři, padla bych mu k nohám a dala mu vše, oč by si řekl.

,,Jsi nemocná?” ozval se, když jsem nijak nereagovala. Zamračila jsem se na něj. V Americe se většinou říkalo nejsi vadná?, ale význam byl stejný. Asi jsem mu musela připadat jako výstavní hloupá blondýna.

,,Tvoje krev nevoní,” zašeptal napjatě a ve mně by se v tu chvíli právě té krve nedořezal. Tohle už bylo hodně divné. Srdce se mi poplašeně rozbušilo a strach mi sevřel hrdlo. Teď jsem se bála hodně. Propaloval mě tím zkoumavým pohledem, až jsem nevydržela a mrkla. V tu chvíli byl pryč a já sama.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale opravdu nikde nikdo nebyl. Hystericky jsem se rozesmála. Vážně jsem se zbláznila. Dočista mi přeskočilo. Nemohl tak rychle odejít, takže byl opravdu jen mou halucinací. Roztřesenou rukou jsem z kabelky vytáhla tubu s léky a poprvé z ní vytáhla místo pilulek příbalový leták. Upozorňoval, že tyto prášky patří k nejsilnějším analgetikům působícím na jakési receptory a inhibující dlouhé slovo, které jsem nedokázala ani přečíst. Pacienti měli být opatrní a neužívat více než pět pilulí denně. V případě předávkování měli okamžitě vyhledat lékaře a poradit se o dalším postupu. Ušklíbla jsem se. Pět denně. To bych nebyla schopná ráno ani vstát. Jen k snídani jsem jich polykala víc než těch pět. Četla jsem dál, až k nežádoucím účinkům. Sluchové, zrakové, čichové halucinace byly hned mezi prvními. Dále poruchy myšlení a vědomí. Samozřejmě. Marcus neexistoval, jen moje chorá hlava si ho vytvořila.

Nešťastně jsem přešla ke břehu jezera a sundala si boty. Smočila jsem si v té průzračné, sluncem vyhřáté vodě nohy. Nikdy jsem nebyla zvyklá na samotu. Od mala jsem patřila k velmi společenským dětem a vždy byla obklopená hromadou přátel. Celý pobyt v Itálii jsem se ale lidem vyhýbala. Nechtěla jsem navazovat žádné vztahy a kromě hovorů s recepční ohledně objednávek jídla, návštěv v místní nemocnici za účelem předepsání dalších tub prášků a sem tam prohození pár slov s prodavači nebo číšníky jsem s nikým nemluvila. Asi mi prostě společnost chyběla a tak mi moje podvědomí vytvořilo vážně pěkného chlapa. Usmála jsem se sama pro sebe. Přesně takový by se mi líbil, kdybych před sebou měla víc než pár měsíců života.

Obešla jsem jezero kolem dokola a posadila se zase do stínu, kde jsem byla předtím. Dívala jsem se na vodní hladinu a uvažovala, co budu dělat dál. Nemoc postupovala mílovými kroky a objevovaly se další a další klinické příznaky. Už s poruchami sluchu bylo nebezpečné řídit, ale s výpadky zraku a halucinacemi jsem si na to už netroufala. Jenže vzdát se skútru znamenalo vzdát se možnosti cestovat. Zachovat si zdání nezávislosti a normálnosti. Děsila jsem se toho, že již brzy třeba nebudu ani schopná vstát z postele. A nebyl tu nikdo blízký, kdo by o mě pečoval. Vlastně asi i kdyby byl, nechtěla bych to. Nesnesla bych, aby mě někdo z mých milovaných viděl slabou, bezmocnou a umírající. Přála jsem si, aby si mě pamatovali jako tu živou a veselou holku, které se plnily všechny sny. Na rozdíl od většiny těžce nemocným mě vidina smrti v nemocnici neodpuzovala. Stanu se prostě jedním z anonymních pacientů. Neměla jsem ráda pach dezinfekce a tu sterilní bílou na stěnách, ale s mými halucinacemi všeho druhu jsem se toho nebála. Čich jsem pomalu, ale jistě ztrácela. Všimla jsem si toho v parfumérii. Normálně bych tam nevydržela déle než pár minut, ale minulý týden při koupi voňavky jsem si uvědomila, že všechny ty rozmanité vůně a pachy pořádně nevnímám. Takže pach dezinfekce mě tedy netrápil.

Slunce se chýlilo k západu, když jsem se konečně zvedla a vykročila na zpáteční cestu. Naposledy jsem se ohlédla k jezeru a spatřila Marca. Zářil. Jeho pokožka nezprůsvitněla, jak jsem předpokládala, ale rozsvítila se a odrážela světlo. Okouzleně jsem vydechla a pozorovala ho. Věděla jsem, že se mi jen zdá, ale stejně jsem z něj nemohla spustit oči. Nechtěla jsem odejít. Přála jsem si, aby se moje iluze zhmotnila a on mě vzal do náručí a políbil. Vybavila jsem si jeho ledový dotyk. To jediné mi na mé fantasii nesedělo. Měla jsem ráda teplejší pokožku. Když se dvě rozpálená těla dotýkala… Zatřepala jsem hlavou, abych takové myšlenky zahnala. Marc zmizel. Samozřejmě. Smutně jsem se usmála a už bez ohlédnutí se vydala zpět do Sieny.

Neměla jsem hlad a kupodivu se mi nechtělo spát. Vykoupala jsem se a zalezla si do postele, ale usnout jsem nemohla. Dívala jsem se otevřeným oknem na hvězdy a místo nich viděla jeho tvář. Zasténala jsem a zabořila hlavu do polštáře. Byla jsem jako prvně zamilovaná puberťačka. Zamilovaná. To bylo docela vtipné, vzhledem k tomu, že objekt mého zájmu byl výplodem mojí fantasie. Po nějaké době mi to nedalo, vyskočila jsem z postele a doslova běžela ke stojanu s čistým plátnem. Svázala jsem si vlasy do uzlu a popadla  malířské barvy. Pod mýma rukama se začínal objevovat jeho obličej s červenýma očima a úsměvem, který mi skoro podlamoval kolena. Nikdy jsem netrpěla pocitem, že bych neuměla malovat, ale jeho obraz se mi nezdál dokonalý a přesný. Zamračila jsem se na něj a sundala ho ze stojanu. Začala jsem s novým plátnem. Tentokrát jsem malovala to jezero a zelené lesy kolem něj. Přesto jsem neodolala a přidala postavu v černém sedící ve stínu stromů a pozorující jezero. Na ruku jsem mu nechala dopadat sluneční paprsky a pokusila se zachytit to zvláštní světélkování.

S tímhle obrazem jsem rozhodně spokojená byla. Byl přesně takový, jak jsem ho zamýšlela. Když jsem odložila barvy, podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je pět ráno. Vesele jsem se zasmála a  sundala si gumičku z vlasů. Spokojeně jsem si vlezla zpět do postele a za šumění větru a šustění záclony jsem se propadla do říše snů.

Vzbudilo mě pohlazení tepla po zádech. Usmála jsem se a nechala zavřené oči. Hlava bolela jen trochu, bylo mi vlastně docela dobře. Po dlouhé době mě nic nehnalo do koupelny k záchodové míse. Ještě chvíli jsem si užívala ten klid a pohodu a až pak rozlepila víčka a podívala se do nového dne. Budík na nočním stolku ukazoval jednu odpoledne.

Vyhrabala jsem se z postele a můj první pohled spočinul na malířském stojanu, který byl prázdný. Nechápavě jsem na něj zamrkala a protřela si oči, ale nic se nezměnilo. Celá zmatená jsem doklopýtala do koupelny s úmyslem opláchnout si obličej studenou vodou a vzpamatovat se. Tohle bylo divné. A ještě divnější bylo, že jsem měla na čele barvy. Nezdálo se mi to, opravdu jsem v noci malovala svého tajemného cizince. Ale obrazy zmizely. Oba. Záhada, která mě dráždila.

Celý den jsem už nevylezla z postele. Zírala jsem do prázdna a snažila se nějak rozumě si to vysvětlit. Nejedla jsem. Chuť k jídlu mi absolutně chyběla. Venku se pomalu šeřilo a já se stále nehýbala. Bylo mi špatně a nevzala jsem si léky. Rozhodla jsem se zkusit bolest ignorovat. Po pár hodinách jsem už neměla sílu natáhnout se k šuplíku v nočním stolku a vyndat tubu s prášky. Třásla jsem se a nedokázala si ani zavolat pomoc. Takhle jsem umřít nechtěla. Bylo ještě tolik míst na mé mapě Toskánska, kam jsem se chtěla podívat. Florencie, Arezzo, Lucca, Pisa, Volterra, Livorno… Ještě jsem nechtěla umřít. Ani jsem nestihla zjistit, jestli je možné nechat se pohřbít u toho jezera.

Celá jsem se zimničně chvěla a cítila jsem horký pot na čele. V uších mi hučelo jako v úle, na spáncích tepalo a hlava hrozila vybuchnout. Měla jsem pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Tam moc špatně mi ještě nikdy nebylo. Ani po mém seznámení se s alkoholem a cigaretami. Cítila jsem, jak mi ubývá energie a život ze mě vyprchává. Nebrat si léky byla obrovská chyba.

Ledové prsty se dotkly mého čela a já překvapeně otevřela oči. Byl tam. Marcus, můj vyfantazírovaný anděl. S námahou jsem se na něj usmála, ale vyšel z toho spíš škleb. Jeho oči v té dokonalé, bledé tváři zářily a žhnuly. Jejich rudá barva mě už nemohla vylekat.

,,Ještě nechci opustit tenhle svět,” zašeptala jsem zoufale a hrdlo se mi stáhlo. Můj hlas byl tak tichý, že mě nemohl slyšet.
Smutně se na mě usmál.
,,Co kdybych ti mohl dát věčnost a nesmrtelnost? Ale cennou je ohnivá bolest na začátku a věčná touha po uhašení spalující žízně,” promluvil ke mně tajemně.

Moje fantasie se teda ukázala. Věčnost a nesmrtelnost. Ještě mi mohl slíbit svou nehynoucí lásku a vládu nad světem. ale třeba bych mohla být také andělem. Mohla bych být s ním. Alespoň ve svých představách, než si mě vezme smrt.

,,Nic nemůže bolet víc než moje hlava teď,” vysoukala jsem ze sebe a v týle na důkaz toho ucítila pulzující bolest.

Na okamžik zavřel oči a pak se ke mně sklonil. Polaskal mě rty na čele. Nikdy jsem tak nevinný a zároveň svůdný polibek nezažila. Pohladil mě po tváři a za chvilku jeho dlaň následovaly rty. Necítila jsem jeho dech, ale nedivila jsem se. Výplody fantasie, jakkoliv krásné, nedýchají.
Něžně mě políbil na krk a pak se něco změnilo. Sevřely mě pevné, tvrdé paže a obrovskou silou mě stiskly. Polibek už rozhodně nebyl pohlazením motýlích křídel. Zdálo se mi, že mě kousl. Ne hravě nebo dovádivě, skutečně kousl. Jako nějaké zvíře. Neměla jsem sílu se bránit, neměla jsem sílu křičet. Odtrhl se ode mě a já měla poznat, že moje bolesti hlavy byly procházkami v růžovém sadu oproti tomu ohni, který mě náhle schvátil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  sakraprace (28.07.2010 19:14)

Chuděra, díky nemoci si myslí, že je Marcus přelud A Marcus je úchatný, moc se těším na další kapitolku, až Anna zjistí, čím se stala.
Krásná kapitolka, moc se ti povedla

«   1 2