17.01.2011 [16:00], Gassie, ze série Poslední Cullenová, komentováno 22×, zobrazeno 4786×

Další události ve Forks, Volteře i Cordově.

Příjemné počtení přejí Gassie a Carlie.

Nessie

Následujícího rána jsem se probudila první. Jacob byl odjakživa spáč. Kolem úst mi zahrál úsměv a cítila jsem, jak mi hoří tváře, když jsem si pomyslela, že za jeho nevyspání tuto noc můžu možná trochu i já.

Cítila jsem se jako znovuzrozená. A jako novorozená, ušklíbla jsem se pro sebe, když se ozval můj přízemní žaludek nedbající na to, že má duše poletuje kdesi v nebeských výškách a srdce má soukromou diskotéku.

Vyklouzla jsem z vyhřátého lůžka, dala si rychlou sprchu a jen v osušce, vlasy zabalené v ručníku jsem postavila vodu na kávu, usmažila vajíčka a opekla tousty. Se snídaní na tácku jsem pak přičapla u postele a pokoušela se probudit Jakea její vůní.

Srdce se mi vydalo na zběsilý sprint, když konečně otevřel oči a já se utopila v hlubinách jeho láskyplného pohledu. Jacob byl jiný. Já jsem byla jiná. Jako bychom tou nocí dospěli, posunuli sami sebe i náš vztah na vyšší level a natiskli na něj datum trvanlivosti: navždy.

„Vychladne ti snídaně,“ zavzdychala jsem, když si mě stáhl k sobě na postel.

Jake se usmál a koukl k tácku, který zůstal zapomenut na podlaze: „Ta počká, spíš se bojím, aby mi nevychladla manželka.“

„Jakeu!“ zahrozila jsem mu, když mě stočil pod sebe a své paže opřel vedle mé hlavy.

Skousla jsem si ret: „Víš, nejsem tak zkušená, co se týče kamufláže s manželstvím…“

„Hmmm,“ broukl Jacob a přejížděl prstem po mé lícní kosti až ke rtům.

„Ráda bych všechno dělala správně. Víš, abychom neupadli v podezření,“ kreslila jsem svými dlaněmi cestičky na jeho hrudi.

„Ano a?“ zahleděl se mi podezřívavě do očí.

„Já jen, zajímalo by mě, samozřejmě čistě teoreticky,“ přesunula jsem své paže na jeho záda a jemně ho škrábala.

„Copak?“ políbil mě postupně na oba spánky.

„S jakou frekvencí… totiž… Jak často... ehm… je třeba plnit manželské povinnosti?“ Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost.

Jacob mě na moment přestal hladit, a pak zhrozeně zakroutil hlavou: „Cullenová!“ a vrhl se na mé rty.

Polibky mi nešly moc oplácet, protože jsem se smála, ale brzy si můj „manžel“ sjednal moje plné soustředění se pouze na tuto činnost.

Forks

Větve bříz se k sobě skláněly jako smutný baldachýn a vytvářely tak soucitný stín rodinné hrobce, kterou zdobil erb, v němž dominoval lev.

Čerstvé květy všech možných druhů se v deštivém forkském počasí rozpíjely do snového akvarelu a nahrazovaly tak pláč, který nemohl ulevit očím, které se na hrobku upíraly.

Ještě u hřbitovní brány bylo možno cítit těžkou vůni květin, mezi nimiž převažovaly růže.

Posvátné ticho hřbitova narušil vyzváněcí tón mobilního telefonu. Muž opatrně přijal hovor: „Evenson...“ Jeho výraz se uvolnil: „Same?“, aby vzápětí získal na naléhavosti: „Ano, rozumím, jsme už na cestě zpět.“

V hlavě mu znělo indiánovo varování. Podél hranice se pohybovali návštěvníci, jejichž styl přesunu v terénu odpovídal výcviku, který se provádí na jediném místě na světě. Ve Volteře. Vzdychl a chytl za ruku ženu po svém boku. Poprvé po takové době se sem odvážili a hned mají takovou smůlu.

„Musíme se vrátit.“ Tady nebyli v bezpečí. Ale kde byli? Za hranicí, která byla vytyčena před lety pro ně? Jak ji mohl znát někdo jiný?

„Takže ta rekonstrukce měla jiné účinky, než jsme čekali?“ ozvala se žena. Ramena se jí začala otřásat v suchých vzlycích. „Slíbili, že nás nechají na pokoji.“

„Možná tudy jen procházeli,“ zadoufal muž. Nevěřil tomu, ale nechtěl svou manželku připravit o poslední zbytky naděje.

„Co budeme dělat?“ Upřela na něj zoufalý pohled.

Pokrčil rameny: „To co jsme dělali dosud. Zůstaneme tady. Budeme čekat.“

Jacob

První den v mé nové práci. Mistr, který mě zaučoval, byl bodrý chlapík, který toho moc nenamluvil, což mi vcelku vyhovovalo. Hlavu jsem měl plnou barevných obrazů, v nichž převažovaly dlouhé bronzové kadeře rozprostírající se na polštáři.

Konečně padla. Chvatně jsem se převlékl a zkusil zavolat Nessie. Telefon vyzváněl, ale moje kráska ho nezvedala. Nastoupil jsem do auta, mobil dal na handsfree a zkusil znovu vytáčet. Tentokrát telefon zazvonil jen jednou, a pak se ozval obsazovací tón. Zmateně jsem stiskl tlačítko pro opakované volání. Přivítala mě už jen hlasová schránka. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem přišlápl plynový pedál až k podlaze a během několika minut smykem zastavil před naším domem.

Vyskočil jsem z vozu a na vteřinu jsem měl pocit, že jsem zacítil pach cizího upíra, mohla to však být jen moje strachem vybičovaná představivost, teď jsem se soustředil jen na jedinou věc. Schody jsem bral po čtyřech a rozrazil jsem dveře do našeho bytu, zatímco mě má mysl týrala miliony šílených obrazů, v nichž byla má sladká Nessie už jen panenkou bez života.

Strnul jsem a rukama sevřel zárubně dveří. Obrázek, který se mi naskytl, se měl stát společníkem mých budoucích nocí.

„Nessie,“ do očí se mi řinuly slzy úlevy smíchané s těmi smíchu.

Sledoval jsem zkázu v koupelně.

Chtěl jsem ji políbit. Dát najevo, jakou mám radost, že je v pořádku, ale byl jsem schopný jen stát s pusou dokořán.

Rozpačitě se na mě usmála, jen ve spodním prádle, mokrá jak myš, kolem sebe neskutečný nepořádek a vodní záplavu, jak se pokoušela sama zapojit pračku. Vstala a objala mě.

„Proč mi nebereš telefon, já se bál, že…“ schoval jsem tvář do jamky pod jejím krkem. Nechtěl jsem na to myslet, natož to vyslovit.

Pokrčila rameny: „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit… já ho utopila…“ Jednou rukou zvedla telefon, ze kterého crčela voda, „spadl mi do pračky… Jsem nemotorná, promiň. Asi jsem v tomhle po mamince.“

Bylo to poprvé, co nás vzpomínka na Bellu nezabolela. Jako by tu byla s námi, jako by přežívala dál ve své dceři. I když geny jí tedy mohla odkázat lepší, věnoval jsem škádlivou, ale láskyplnou myšlenku své kamarádce, ať už je její duše kdekoliv.

„Co tě to vůbec napadlo?“ spráskl jsem ruce. „Proč ses do toho pouštěla? Tohle je mužská práce!“

Nessie se na mě usmála a líbala s něžnou systematičností jedno místečko na mé tváři vedle druhého.

„Můžu to nějak odčinit? Nějaké bolestné?“ naklonila rozverně hlavu k rameni.

„O něčem bych věděl,“ usmál jsem se a už si ji unášel do království naší ložnice.

Pochechtávala se: „Nebude to náááhodou nějaká jiná mužská práce?“ Byla roztomilá ve své snaze o flirtování, když se jí hlas chvěl a barva obličeje konkurovala duu rajče a kápie.

Přesto jsem musel přiznat, že mi vyrazila dech: „Cullenová, Cullenová, takové hodné a nevinné děvče to bývalo…“

„Než se dostala do rukou Blackovi, jojo, taky jsem to slyšela,“ zajíkávala se, „dokonce se události v jejím životě teď datují před Blackem a po Blackovi, to jsi věděl?“ Koketně na mě pomrkávala.

Usmál jsem se: „Já slyšel o jiné dataci… před Cordovou a po Cordově“.

Její srdce vynechalo jeden úder. Řekl bych, že tento duel dopadl 1:1.

Bleskově jsem se otočil k oknu a stáhl roletu. Stihl jsem si povšimnout, že i byt naproti našemu už má nájemníky. Možná se s nimi spřátelíme. Ale až později.

Cordova

„Demetri, vypadni od toho okna!“ zavolala naštvaně blondýnka a protočila oči, tohle dostala na krk, nenápadný jak kilo soli v půlkilovém sáčku. To by jim tak scházelo, aby si jich všimli. Pochybovala, že by je nepoznali. Ta malá byla dost chytrá už jako dítě.

„No jo!“ odsekl. „Hlavně jestli jsi už podala zprávy do Volterry.“ Nechápal, proč jim má velet zrovna ona.

Hruď se jí rozvibrovala hromovým zavrčením. „Nestarej se!“

„Nechceš jít zjistit, kde ten vlk pracuje?“ navrhl opatrně Felix, přistoupil k blondýnce a uvěznil ji ve svých pažích.

Demetri si odfrkl: „No jo, už jdu, vy dvě hrdličky. Ale moc to nepřeháněj, ať má Tanya ještě síly na pronásledování, kdyby náhodou vzali roha.“

Jmenovaná po něm mrštně hodila jednu svou lodičku: „Když se tu nebudeš promenádovat jako modelka, tak nebudou mít důvod!“

„A ani si nevšimnou a budou hezky na Volterrském dvoře…“ dodal samolibě Felix a vášnivě se přisál na ženino hrdlo.

Volterra

Do hlavního sálu vstoupil jeden ze služebných. Uklonil se až k zemi. S obavami přistoupil k trůnům, ze kterých na něj shlížely tři páry rudých očí. „Přišly zprávy z Ameriky, můj pane.“

Panovník se na něj ani nepodíval, jen rukou naznačil, že může mluvit.

„Felix a ostatní hlásí úspěch. Prý je našli na Aljašce. Usadili se tam v jednom malém městečku. Zatím je nechali na pokoji. Pronajali si sousední dům a zjišťují, jak se k nim dostat, aby upoutali co nejméně pozornosti.“

Upírka sedící před trůnem vyskočila na nohy: „Jak mohou být tolik hloupí! Ucítí je!“ Ten vlk má dobrý čich!

„Má paní,“ začal opatrně. Nechápal ty novoty. Proč se i jejich ženy musí účastnit veřejného života? Byly to krásné časy, kdy tu byli jen vládci. Manželky zůstávaly v soukromí svých komnat. „Demetri je náš nejlepší lovec.“

„Můžou se na čas přesunout mimo město, když už teď ví, kde jsou,“ navrhl Marcus. „Stejně musíme počkat, jak se to vyvine ve Forks. Teprve potom můžou začít jednat.“

„Forks?“ zopakoval druhý vládce. Intonace jeho hlasu tvořila jasnou otázku. Co se tam děje?

„Naši gardisté se snaží být nenápadní. Vyhýbají se hranici, jak jste nakázal.“

„Zjistili, kdo je zadavatel?“ Zeptal se netrpělivě.

„Carlisle Cullen, můj pane. Poslali nám záznam rozhovoru. Poznali jsme jeho hlas.“

Třetí vládce, který dosud mlčel, se postavil vedle svého trůnu: „Je sám?“

„To nezjistili, pane.“

„A přišli na to, kde sídlí?“

„V La Push.“ Dál už neměl co dodat. „Budete si přát přivést večeři, pane?“

Panovník se postavil vedle svého bratra: „Žádal jsem snad o to?“ zvýšil hlas. Pak mávnul rukou a sloužícího propustil.

Povídky od Carlie

Povídky od Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  MaiQa (17.01.2011 16:30)

Já jsem čín dál víc vynervovaná.

1)  Evelyn (17.01.2011 16:30)

Carlie, Gassie, co mi to děláte? Tanya??? Carlisle ve Forks? Demetri jen o dům vedle od Ness a Jakea?
Jeden šok za druhým...
Ráno u "manželů Whiteových" bylo kouzelné

«   1 2