14.01.2011 [11:00], Gassie, ze série Poslední Cullenová, komentováno 31×, zobrazeno 5099×

Před Nessie a Jakem je další cesta. Kam dojedou? Naleznou tam konečně klid?

Nechá je Voterra na pokoji?

Příjemné počtení přejí Carlie a Gassie

Jacob

Stromy. Domy. Lidi. Louky. Lesy. Pole. Hory. Řeky. Moře.

Další stěhování. Tentokrát to byl smutný rekord. Většinou se nám podařilo zůstat aspoň týden.

Věřil jsem tomu, že spousta lidí by nám náš život záviděla. Žít jen pro dnešek. Ze dne na den. To je přece úžasné dobrodružství. Nikdy nám o nic nešlo. Něco se nepovedlo? Tak co, za týden budeme někým jiným někde jinde. Nás to ale už ničilo. Nessie nikdy nechodila do školy, za celé ty roky si nemohla najít přátele.

Občas jsem ji pozoroval. Hlavně ve chvílích, kdy si myslela, že ji nevidím, odhodila tu slupku dívky, která je nad věcí. To byly okamžiky, kdy jsem na ní poznal, že by se klidně nechala chytit. Aro by ji určitě nechal žít. Zkoumal by ji. Podle toho, co mi o něm říkali Cullenovi, to byl sběratel. Líbilo se mu, že se může obklopit. Možná by nezabil ani mě. Pro něj jsem byl unikát.

Otočil jsem hlavu a díval se na spící Ness. Měla pootevřená ústa. Spánek byla jediná doba, kdy nebyla schopná ovládat svou schopnost. Mohl jsem vidět. Chtěl jsem vidět. Stejně jako už tolikrát předtím jsem neodolal. Vzal jsem její ruku a přiložil si ji na tvář.

Barevnost toho obrazu mě málem porazila. Zeleno. Stromy. Mech. Tráva. Bylo mi jasné, že je zpátky ve Forks. Noční můra se hlásila o své slovo. Postupně se objevili všichni Cullenovi. Při pohledu na Bellu jsem zase ucítil tu prázdnotu. Dívali se na Ness. Usmívali se. Pak se výrazy rodiny změnily. Objevil se v nich strach, smutek a bolest. Věděl jsem, co bude dál. Volturiovi a kouř.

Jemně jsem ji pohladil po rameni. „Ness, lásko.“ Bylo naprosto přirozené to vyslovit. „Probuď se.“ Políbil jsem ji na čelo, nos i ústa.

Její řasy se lehce zachvěly. Z úst jí unikl tichý vzdech.

Zpotily se mi dlaně. Byla nádherná a mně dělalo stále větší problémy se ovládat. „Nessie, zase máš ten sen.“ Musel jsem to přiznat, i když ona nenáviděla, když jsem jí lezl do myšlenek bez jejího vědomí. Pravidelně se na mě pro to zlobila. Měla pravdu.

„Hm.“ Zamumlala a otočila se, co jí to sedačka dovolila.

Znovu jsem ji pohladil. Vyhrbila se proti mé dlani jako kočka. Stejně jako ona tiše zapředla a konečně rozlepila oči.

Nessie

Seděl vedle mě a byl tak blízko, že jsem cítila teplotu jeho těla a moje tělo reagovalo.

„Udělal jsi to zase,“ zachraptěla jsem tichou výčitku. Přesto jsem se na něj nedovedla zlobit. Ne ve chvíli, kdy jsem měla jeho rty tak blízko. Naprosto mě rozptýlily.

„Promiň,“ odpověděl mi a za chvíli mi dokazoval, jak moc vážně to myslí. Hladil mě a líbal. Konečně to vypadalo nadějně, ale osud a naše malé auto se spikly proti nám. Když se ke mně pokusil dostat blíž, klekl si na houkačku, druhou nohou se mu podařilo spustit stěrače. Chtěl je vypnout a netrefil se, tak naše auto začalo i blikat.

Rozesmála jsem se. Přes veškerý vztek a frustraci to bylo vtipné. Položila jsem mu ruku na tvář. „Pojedeme dál?“

„Jo,“ odsekl. Vypadal, že mu běh událostí není po chuti. Nerada jsem si to přiznávala, ale měla jsem z toho škodolibou radost.

„Mám řídit?“ nabídla jsem. Neodpověděl. Vystoupil z auta a protáhl své obrovské tělo. „Kam vůbec jedeme?“ Vystrčila jsem hlavu už z okýnka u řidiče.

Zareagoval ihned. „Cordova. Je odříznutá od světa.“

Vykulila jsem oči.

„Musíme tam trajektem. Kolem jsou jen lesy. Není to místo, kde by se usadili upíři a nomádi tudy taky nebudou procházet.“

Pomalu mi docházelo, co tím chce říct. „Myslíš, že tam budeme moct být déle?“

„Určitě. Aspoň do doby, než tam někoho ucítíme, uvidíme nebo potkáme.“

Jacob

Doufal jsem, že to vyjde. Nechtěl jsem ji zklamat. Už ne. Pozoroval jsem míhající se stromy a vymýšlel nový příběh. Museli jsme vysvětlit tolik věcí. Kdo jsme? Proč přicházíme?

V batohu se mi převalovaly indicie k vypravování. Měli jsme hned několikery doklady. V těch nejnovějších jsme vystupovali jako manželé. O nich Nessie nevěděla. Nechával jsem je dělat před rokem a ještě jsme je nepoužili. Byly vystavené na jména Agnes a Jacob Whiteovi. Mohli jsme už být manželi?

„Nad čím přemýšlíš?“ Příjemně mě vyrušil její hlas a dotek její ruky na mém rameni.

Neodpověděl jsem a jen opatrně přitiskl své rty na ty její.

Se smíchem se odtáhla: „Dneska to nefunguje. Chci odpověď.“

„Nefunguje?“ zavrčel jsem a stiskl jí koleno.

Pleskla mě po ruce: „Nesahejte za jízdy na řidiče!“

Usmál jsem se.

Nessie se na mě pátravě zahleděla.

Povzdechl jsem: „No tak dobře,… promýšlím naše nové identity.“

Protočila panenky: „Hm, co to bude tentokrát? Sourozenci?“

Vykulil jsem oči: „My dva, jo? Hotová dvojčata! Black a Whiteová?“

Vyplázla na mě jazyk a pokrčila rameny: „No, na strejdu už jsi starej, ne?“

Zařadil jsem jí neutrál a mírným tlakem na pravou nohu ji donutil zabrzdit u krajnice.

Smála se: „Copak, potřebuješ si odskočit?“ a kantorsky pozvedla ukazováček: „Měl jsi jít před cestou!“

„Ne, potřebuju vychovat jednu nezvedenou…“ zastrčil jsem jí vlasy něžně za ucho a jak se pod mým dotekem zachvěla, přešla ta vzrušivá vlna po mé paži jako po vodiči a já zapomněl, co jsem chtěl říct.

„Tak co bude, vlku?“ přivřela Nessie oči, vědoma si dvojsmyslnosti své otázky.

„Tak já jsem starej jo?“ napodobil jsem pohyb jejích očí. Pak jsem zvážněl, natáhl se pro batoh, vyndal z něj bleskově a schoval za záda krabičku a obálku a zahleděl se jí do očí: „Vezmeš si mě?“

„Cože?“ rozpačitě se rozesmála a hleděla na mě s otevřenou pusou.

Podal jsem jí naše nové průkazy a dodal jsem: „Vezmeš si mě, Agnes? Staneš se paní Whiteovou? Dokud nás zfalšované doklady neprozradí?“

„Ty!“ zavrčela na mě, ale vzápětí se jí ústa roztáhla do širokého úsměvu, vrhla se na mě, své prsty zabořila do mých vlasů a vtiskla mi horoucí polibek.

„Počkej, nevrť se, musíme dokončit maskování,“ zachraptěl jsem a s velkým sebezapřením jsem se od Nessie odtáhl. Po kratším zaváhání jsem na její prsteníček nasadil jemně zdobený stříbrný kroužek.

Její pohled se vpil do toho mého a ona se nadšeně postarala zase o změnu mého rodinného stavu.

„Ale nemysli si, že tím to máš odbyté, Blacku! To je jen generálka!“ culila se, tak rozkošná s tváří rozkvetlou ruměncem: „Příště budeš hezky klečet a prosit!“

Pak na mě mrkla a poťouchle dodala - gestikulujíc nad pedály a řadicí pákou - hlášku z filmu Hříšný tanec: „A miláčku, nezapomeň, že toto je můj taneční prostor, a toto,“ rázným gestem mi vymezila koutek na sedadle spolujezdce, „zase tvůj! Takže nesahat!“

„Hladit a krmit řidičku povoleno,“ doplnila se smíchem a v následujícím okamžiku jsem byl přiražen do sedadla, to jak se naše auto s protočením kol odpíchlo od země a já broukl: „A s tímhle jsem se právě dobrovolně oženil!“

Nessie

Musela jsem si přiznat, že řídím nesoustředěně. Co chvíli jsem zrakem spočinula na ruce, která celému světu hlásala: „Jsem vdaná. Už nejsem volnááá…“.

A myslela jsem si, jak jsem nenápadná. Ale Jacob si mých kradmých pohledů všiml a oči se mu zvláštně zaleskly. Svou rukou, kterou zdobil tentýž, jen větší kroužek vytepaný z drahého kovu, sevřel tu mou a vtiskl do ní polibek. Zahleděli jsme se na naše propletené prsty. Až nyní byl ten snový obrázek kompletní. Zatetelila jsem se blahem.

Cesta ubíhala. Za sebou jsme nechali Kanadu, ale spěchali jsme pořád dál. Uvolněnou atmosféru v autě vystřídalo nervózní napětí, to když se Jacob v jednom úseku zničehonic vrhl na rádio a vypnul ho. Naznačil mi prstem položeným na svá ústa, abych byla potichu a zaposlouchal se do zvuků v okolní krajině.

Strnula jsem, auto zakolísalo, než jsem přinutila své tělo, aby dál mechanicky vykonávalo patřičné řidičské úkony. Zvuky lesa kolem nás v jednu chvíli utichly. Jako by zvěř tušila nebezpečí. Jako by větřila, že je nablízku nebezpečný predátor.

Pokusila jsem se setřást husí kůži, která mi vyskočila na zátylku.

Jacob mě něžně objal kolem ramen a pak se znovu odklonil, aby sledoval, zda se ve zpětném zrcátku neobjeví auto našeho pronásledovatele.

Až když jsme se (neustále si ostražitě měříc své spolucestující) nalodili na trajekt, vydechla jsem. Toto je konečná každého stopaře. Dravé vody odplaví náš pach. Milosrdně jej smyjí a umožní uprchlíkům chytit se záchranného kruhu své naděje na nový zítřek.

Naše prstýnky odpočívaly vedle sebe, když jsme se s Jacobem drželi zábradlí. Já se opírala o jeho hruď a společně jsme se dívali, jak trajekt v mohutných vlnách rozráží mořskou hladinu.

Pevnina za námi se ztrácela, až z ní zbývaly jen nejasné obrysy. Za patami jsme nechávali starý život a vyráželi vstříc tomu novému.

Cordova.

Naše útočiště.

Náš nový domov. Teda manželů Whiteových, zasmála jsem se pro sebe.

A i když to manželství bylo jen vypůjčené, stejně jako domov, za který jsme chtěli vydávat náš azyl v tom neznámém městečku, naše pocity, emoce, které nám rozechvívaly srdce, byly nefalšované.

Nemohla jsem se dočkat, až zahlédnu záliv, který ochraňuje naše nové doma.

Jacob se na mě zahleděl a světla z paluby odrážející se od vodní hladiny se mu zrcadlila v čokoládových očích. A já si uvědomila, že ať budeme kdekoliv, on je celý můj svět.

Volterra, Itálie

„Kde ztratili jejich stopy?“ otázal se vysoký štíhlý upír a na svém trůnu se předklonil, jak s napětím očekával odpověď.

„Kousek za hranicemi s Aljaškou, můj pane,“ odpověděl sluha a na znamení podřízenosti sklopil zrak k zemi.

„Tam nikoho nemáme,“ přistoupila k vládci žena a zamračila se.

Vládce sevřel její dlaň ve svých a zahleděl se na ni, jak se snažil číst v její mysli. Pak zašeptal: „Drahá, musíme zůstat tady. Alespoň pár týdnů ještě…“

Upírka kývla, vymanila se mu a odstoupila do rohu sálu. V rozčilení rozdrtila jediným pohybem ruky na prach jednu ze soch zdobících místnost.

„Pošleme Felixe,“ předstíral vládce, že si ženiny ztráty kontroly nevšiml.

„Pojedu s ním,“ ozvala se blonďatá upírka.

„Pošli ji," připojil se k rozhovoru Marcus, „ona nám tady chybět nebude."

Vládce zaváhal, ale pak s povzdechem kývl.

Do sálu vběhl bez zaklepání jeden z členů gardy.

V mžiku se všichni tři panovníci napřímili.

„Pane, přišly zprávy z Forks,“ poklekl gardista, jako by chtěl odčinit nedostatek projevené úcty, když svým horlivým příchodem porušil etiketu.

Vládce mu pokynul, ať pokračuje.

„Ten dům, který jsme měli sledovat,“ začal upír.

Vládce netrpělivě přikývl.

„Někdo jej opravuje,“ líčil gardista.

Vládce k němu přistoupil: „Kdo si tu renovaci objednal?“

Poslíček omluvně pokrčil rameny: „To není možné vypátrat, dotyčný má jednatele, který za něj vše vyřizuje. Ve Forks si lidé vyprávějí, že je to nějaký příbuzný rodiny Cullenových, která tragicky zahynula při požáru před sedmi lety a…“

Vládce se zamračil, protože koutkem oka zahlédl, že mladá upírka nervózně přechází kolem další z plastik: „Zkrať tu hloupou historku, jaký příbuzný?“

Upír zvedl dlaně vzhůru: „Lidé… ehm, kolují takové povídačky, že je to snad bratr Carlisla Cullena. Chce zachovat vzpomínku na bratra a jeho rodinu, uchovat jako pietu dům tak, jak byl, než ho zničil požár. “

Vládce poslíčka odvolal. Když se za ním zavřely dveře, přistoupil k pódiu a přeletěl pohledem své druhy. I ti neskrývali překvapení a rozčarování.

Povídky od Carlie

Povídky od Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  eElis (14.01.2011 15:14)

nádherná kapitolka. Ale čím dál víc mi vrtá hlavou, kdo je tím novým mladým vládcem. A kdo to chce opravit vilu Cullenů?

9)  Janeba (14.01.2011 14:28)

Carlie a Gassie, něžné, smutné,dojemné a napínavé !
Děkuji!!

8)  Bosorka (14.01.2011 13:39)

Kdyby měl Jacob Škodu 100, tak by to měl jednodušší

7)  giselle (14.01.2011 13:35)

nessie a jacob, to je pár, který normálně v povídkách moc nemusim, ale tady jsem si je moc oblíbila. jsou to zlatíčka, jak dospívají a objevují se navzájem a těch citů je spoustu jako vody v oceánu
líbí se mi to tajemno okolo volterry a opravování domu. jsem děsně napnutá a děsně zvědavá!

je to krásně napsané, holky, vážně dobrá práce

6)  Michangela (14.01.2011 12:49)

Mladý vládce a mladá nervozní upírka? Vědět jak dopadla bitva před lety, věděly bychom víc...

4)  eli771 (14.01.2011 12:18)

Nádherné, jiné slovo mě nenapadá. Ty city, pocity jsou úžasně reálný. No a ta Voltera, mám tušení. Tušení, že je vše jinak, než se zdá. Ale nechám si ho pro sebe.

3)  Hanetka (14.01.2011 11:50)

No, teda, to je ale napínavé! Nessie a Jake! Páni, ti nejiskří, ti přímo hoří! A ty doklady... hihi, máte tam Agnes a Jakea, jako já v Pekle!
No a ten konec... sakra, jsem nějaká nedočkavá, jestli se příště dozvím víc!!!

2)  sakraprace (14.01.2011 11:45)

Jo, jo, taky jsme si s mužem v autě párkrát zatroubili I přes všechen ten smutek a obavy to je tak romantické
Ale Volterra mě trochu děsí a mate. Kdo to tam je? Vládci? Jane? Proč se je tak snaží dostat? Tedy, kromě Arovi posedlosti? A kdo opravuje Cullenovic dům?
Holky jsem tak napnutá a strašně se těším na další díly

1)  Evelyn (14.01.2011 11:02)

Ženský! Nejdřív jsem se musela hrozně smát - sbližování v autě (kdo z nás něco podobného nezažil, že ), velmi originální nabídka manželství (dokud nás padělané doklady neprozradí ), všechno to jejich špičkování... Úžasné.
A pak Volterra, ze které jsem jaksi čím dál zmatenější. Tentokrát padla i nějaká jména, ale jen nějaká. Vysoký štíhlý vládce čtoucí myšlenky, žena, blondýnka... Tolik možností...
Forks - co se to děje tam? Kdo rekonstruuje? Proč překvapení a rozčarování?
Nemůžu se dočkat pokračování

«   1 2