12.01.2011 [14:23], Gassie, ze série Poslední Cullenová, komentováno 28×, zobrazeno 5751×

Nessie s Jacobem se chtějí na čas usadit v Kanadě. Povede se jim to?

Kdo je sleduje?

Příjemné počtení přejí Carlie a Gassie

Jacob

Až k Nesslin Lake jsme nedojeli. Rozhodli jsme se zůstat v městečku, které se jmenovalo Christopher Lake. Dvě stě třicet stálých obyvatel. Jen kousek od Národního parku Prince Alberta. Malé a malebné místo u jezera.

„Myslíš, že tu máme nějakou šanci? Tady najdeme jen těžko nějaký byt k pronájmu.“ Pozorovala Ness nedůvěřivě malé domky.

„Neboj se. Vždycky se něco najde.“

„Vždyť tady bude znát každý každého. Jak tady můžeme zůstat nenápadní?“ Poukázala na naši hlavní snahu.

Zastavil jsem u krajnice a chytil ji za ruce. Nechápal jsem, proč chce vycouvat, vždyť to byl hlavně její nápad. „Ness,“ nechal jsem její drobné dlaně, aby se ztratily v těch mých. „Začínají prázdniny. Studenti cestují. Můžeme se tu zdržet jen přes léto a tvrdit, že jsme párek vysokoškoláků, který chce trávit léto jinak než u moře.“ Ukázal jsem rukou k budově, ve které podle nápisu nade dveřmi sídlilo Turistické centrum. „Můžu dělat průvodce. Třeba budou přijímat nějaké posily.“

Nessie

„Moc se mi nelíbí, že tu budete bez rodičů,“ pronesla bez okolků naše nová bytná. Byla to starší žena, která drsnou vizáží připomínala kapitána námořní pěchoty. Hrdě nám ukazovala malinkou garáž předělanou na garsonku. Žádný luxus to nebyl. Rezavé kapající kohoutky, otlučený nábytek, rozbité okno. Ale podle Bena, Jacobova nového šéfa, to bylo jediné místo, které se tu dalo sehnat k dočasnému bydlení.

„Žádné návštěvy, pití alkoholu a zvířata.“ Otočila jsem se na Jacoba, který se tiše dusil. „Uklízíte si sami, nemám tu žádný hotel.“

Jacob se na ni usmál. „Nebojte se, paní Tannerová. Veškeré ztráty zaplatíme.“

Zamračila se a odešla. Celou cestu k domu si mumlala něco o tom, jak vypadám mladě, a že z toho bude mít určitě nějaký problémy.

Padla jsem na starý gauč, až se z něj vznesla oblaka prachu. Rozkašlala jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla to poslední tečka. Teď už tu chyběli jen nějací odporní spolubydlící jako švábi nebo štěnice.

Jacob si ke mně dřepl. Palcem mi setřel slzy. „Jsme tu jen na pár týdnů.“

„Já vím,“ kuňkla jsem a rozbrečela se naplno. „Stejně se mi tu nelíbí.“

Stáhl si mě do náruče a utěšoval jako malé dítě. Líbal mě na tváře. Hladil po zádech. Šeptal tichá slova útěchy. Věděla jsem, že jemu se tady líbí. Voda a lesy a sever a …

„Můžeme jít jinam, když se ti tu nelíbí.“

Zakroutila jsem hlavou. „Ne. Zvyknu si.“

Strčila jsem do něj, až skončil na zádech, a lehla si na něj: „Tak, takhle je to lepší,“ broukla jsem spokojeně a oprášila si za jeho hlavou dlaně.

Zavrtěl hlavou: „Ještě jsme si neprohlídli okolí, odtud bude úchvatný výhled na jezero. Pojď…“ Vymanil se mi a za ruce mě prudce vytáhl do stoje.

„Já měla výhled dobrej,“ ucedila jsem a protočila oči.

Utíkali jsme. Bez plánu a bez cíle. Slyšela jsem Jacobovy tlapy, jak hlasitě naráží na kamenitou zem. Bylo v tom něco uklidňujícího. Vnímala jsem jen jeho přítomnost. Dovedla jsem si představit, že do toho lesa budu běhat častěji. Tady bylo něco jiného než na jihu. Jiné rostliny i vůně.

Poprvé po dlouhých letech jsem pocítila uvolnění a svobodu. Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila domů, i když už to tam vypadá jinak, pořád to je místo, které je tolik blízké. Les. Stromy. Zvířata. Všechno bylo tolik povědomé, ale přesto cizí.

Zastavila jsem. „Jaku, myslíš, že se jednou budeme moct usadit? Zůstat na jednom místě a necestovat?“

Obrovský vlk pokrčil rameny.

„Chtěla bych někde zůstat déle než pár týdnů. Třeba rok nebo pět.“ Věděla jsem, že déle to nejde, protože nestárneme a brzy bychom byli nápadní.

Tiše zavyl a žďuchnul do mě čumákem.

„Pořídili bychom si domek se zahrádkou. Měli bychom vlastní postel. Žádné spaní v pronajatých bytech na proležených matracích.“

Lehl si na zem a položil si hlavu na přední tlapy. Věděla jsem, že mám skoro vyhráno. Teď v něm bojoval otisknutý Jake s tím zodpovědným.

Posadila jsem se k němu a zabořila nos do jeho kožichu. Cítila jsem les. Dřevo, houby a rosu. Milovala jsem jeho vůni. Přestože jsem ji měla tak blízce spojenou s útěkem od rodičů.

„Třeba to jenom zkusit, když to nepůjde, tak to můžeme vzdát.“

Vstal a přeměnil se. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou a sledovala jeho dokonalou postavu. Už jsem ho viděla nahého. Ale to jsem byla dítě a nevnímala jsem každý milimetr jeho obnažené kůže tak jako teď. Asi jsem se měla otočit. Nedokázala jsem to. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná.

Jacob

Neuvědomil jsem si, co dělám. Příliš jsem se soustředil na to, co jí chci říct. Do reality mi pomohl její zrychlený dech. Všiml jsem si lehkého ruměnce na jejích tvářích.

„Promiň,“ sebral jsem ze země první, co mi přišlo pod ruku, a zděšeně na to zůstal hledět - byly to listy ze zdejšího národního stromu – se zaúpěním jsem si dva exempláře přitiskl na patřičné partie a odběhl jsem, abych se mohl obléct.

„Nespěchej,“ křikla Nessie zvláštně hrdelním hlasem.

Přišel jsem k ní a našel jí, jak nepřítomně škube nějakou květenu. „Ehm, Nessie…“

„Co zas?“ vyjela a vzápětí znovu sklopila zrak ke své důležité ruční práci, pletení věnečku.

„Ale nic, jen, že to jsou, myslím, chráněné rostliny,“ pokrčil jsem rameny a přičapl zezadu k ní.

Mezitím se ještě víc setmělo. Voněla jako marshmallow a stejně sladce se chuť její kůže rozplývala na mém jazyku, když jsem jí zlehka kousl pod klíční kostí.

„Já…“ zašeptala.

„Copak?“ prolíbával jsem se k její bradě.

Otočila se prudce čelem ke mně: „Dostala jsem ohromnou chuť na lívance s javorovým sirupem… Snad kvůli těm listům, co tu proletěly.“

Pozvedla obočí a rozesmála se: „Myslíš, že to znamená, že už přichází podzim?“

Odklonil jsem se od ní a zkoumavě si ji měřil. Ale nedokázal jsem se zlobit… A její pootevřená smějící se ústa a otřásající se bránice… Najednou jsem ji svíral v náručí a jen Měsíc a magická souhvězdí nad námi byla svědkem mého, našeho, tichého vyznání.

Nessie

Ztratila jsem hlavu. A tušila jsem, že Jacob mi teď s tou svou taky nepomůže. Tolik jsem ho chtěla a bylo mi jedno, že jsme venku. Civilizace, pokud se tak dalo nazývat těch pár domků u čarovného jezera, byla na hony vzdálená. A my k té přírodě tak nějak taky patřili. Pro svoji zvláštnost. Měli jsme v ní kořeny.

Spoutala jsem Jacoba svými pažemi a přitiskla se k němu celým tělem.

Vyhnul se mému polibku. Najednou byl zase zcela soustředěný. Něco bylo špatně.

A já zaúpěla, jednou to utnu já, aby věděl, jaké to je.

Jake mi pomohl vstát: „Buď potichu…“

Ztuhla jsem. Teď jsem to cítila i já. Nasládlý pach. Pach upíra. Cizího upíra.

Jacob pustil mé dlaně a odskočil ode mě, protože se opět začal nekontrolovatelně třást. V jediném skoku se přeměnil a svým tělem mi rozrážel cestu v nízkých křovinách, zatímco jsme prchali pryč od neznámého věštícího nebezpečí.

U domu se Jacob opět vrátil do lidské podoby. Beze slova jsme naházeli věci do auta. Nebylo to poprvé, co jsme něco takového udělali. Většinou dokonce ze stejných důvodů. Jacob napsal krátký vzkaz naší bytné, vložil ho do obálky ke klíčům a přidal nemalý obnos.

Hlavou mi blesklo, že si paní Tannerová bude myslet, že jsme si z její garsonky udělali hodinový hotel.

Naše auto se rozjelo tichoučce, až za posledními staveními potrápil Jake motor víc.

Byla jsem vzteklá: „Nikdy to neskončí, Jakeu? Copak to nikdy neskončí?“

Můj sen o usazení se, o domečku s upravenou předzahrádkou, s poštovní schránkou s nápisem… jednou možná i… Blackovi, o mém a Jakeově domově… se rozplynul jako dým z ohýnku, který vzplanul tak nadšeně, tak živelně a přitom hořel tak krátce. Zbytky uhlíků rozmetal nepřející vítr do okolí a poslední jiskřičky neurvale udupal.

Jake neodpověděl, čelist měl zatnutou a jen ve chvílích, kdy se obrátil ke mně a pohladil mě po koleně, se jeho výraz změnil a on se pokusil o uklidňující úsměv.

Po dvou hodinách jsme zastavili. Jake si mě okamžitě přitáhl na klín. Schovala jsem si hlavu pod jeho rameno.

„Ten upír…“ polkl, „ten pach už jsem jednou cítil.“

Zvedla jsem k němu oči.

„Před sedmi lety… v Riu,“ dopověděl a já měla pocit, že teplota v autě klesla o deset stupňů.

Volterra, Itálie

„Můj pane, přišla zpráva od jednoho ze stopařů,“ uklonil se s úctou upír a položil si paži na hruď.

Drobná upírka se prudce obrátila od okna, z něhož hleděla, a zeptala se: „Kterého?“

Sluha zvedl oči k ní: „Operujícího v Kanadě, má paní.“

Žena si vyměnila pohled s mužem stojícím na vyvýšeném pódiu se třemi trůny.

Mužův hlas zněl naléhavě, když shlédl na posla: „Byl úspěšný?“

Sluha zavrtěl hlavou a víc se přikrčil, jako by se bál trestu za špatnou zprávu: „Utekli mu.“

Žena upřela zlobný pohled na poslíčka, který si přál být neviditelný, a tvář se mu zkroutila v očekávání bolesti. Ale ona si jej už nevšímala, opět se otočila k oknu a pronesla do prostoru: „Měli jsme jet sami!“

„Nemůžeme, naše pozice není tak silná,“ zavrtěl hlavou muž a gestem naznačil, že je sluha propuštěn. Přitáhl si blíže k tělu splývavý plášť a posadil se opět na trůn. Dva druhové po jeho boku mu věnovali vážný pohled.

Malá upírka se usadila u jejich nohou.

Povídky od Carlie

Povídky od Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Evelyn (12.01.2011 17:12)

Perfektní! Holky, s každou další kapitolou tomu příběhu propadám víc a víc. Věčně na útěku (ten rozbořený vysněný dům ), stále se otáčet, nikdy neodpočívat naplno...

7)  Janeba (12.01.2011 17:05)

Holky, teď to čtu znovu, že jsou ve Volteře ti správní vládci??! No jak mně to mohlo uniknout!
Děkuji!!

5)  Janeba (12.01.2011 15:40)

Carlie a Gassie, smekám před vámi, neboť píšete vskutku strhující drama s příměsí jemného a opatrného humoru a jiskřící oddanosti, přátelství a lásky! Jen se obávám, že tak jednoduché to nebude, když je hledá někdo z Volturiů, ale budu doufat, že jste vyznavačky šťastných konců!
Děkuji!!

4)  MaiQa (12.01.2011 15:25)

Já se nezmůžu na nic. Jen se pochychtávám z toho zakazu, že tam nemají brát zvířata.

1)  eli771 (12.01.2011 14:42)

Ách... Krásný díl, krásně napsáno.
A možná přeci jen to nebude tak černé, jak se z počátku zdálo.

«   1 2