06.05.2010 [09:00], AnneCullen, ze série Poslední bitva, komentováno 2×, zobrazeno 2229×

Pohled Isabelly. Pozná Edwarda?

Pohled Isabelly

Něco povědomého. Hlas, hlas, který neexistuje a přes to se zdá, jako by stále byl.

„Bello, lásko, slyšíš mě?“ ptal se ten krásný smutný hlas anděla. Netušila jsem, že mohu zemřít a jestli ano, jak to, že jdu do nebe? Za ním, za andělem. Chtěla jsem otevřít oči přesvědčit se, jestli jsou kolem mě bílé mraky nebo plameny, ale odvaha mě už dávno opustila. Co je to odvaha? To slovo mělo dřív mnoho významů, ale nedokáži si na jediný vzpomenout. Ucítila jsem, jak mi něco, někdo, odhrnul z obličeje vlasy. Ale nebyla to ruka, kterou jsem chtěla cítit. Měla špatnou teplotu. Ta ruka měla být vřelá, jako otevřený oheň. Tohle byl dotyk našince, ale neměla jsem sílu se bránit. Chtěla jsem tu jen navěky sedět a poddávat se svému zoufalství. Myslet na něho, na lásku.

„Ty jsi přišla!“ zvolal nadšeně Edward, když jsem se ukázala u naší fontánky. Slunce právě zapadalo za střechy. Nehrozilo, že se dotkne mé pokožky.

„Slíbila jsem to,“ odpověděla jsem. Přisedla jsem si k němu a podívala se do jeho zelených očí.

„Tak, jak dlouho tu čekáš?“ ptala jsem se. Místo odpovědi však sklopil tvář do země a začervenal se. „Prozraď, já to nikomu nepovím,“ prosila jsem.

„Už to pár hodin bude,“ přiznal zahanbeně.

„Och! Já ti říkala, že přijdu až po západu slunce, ty můj sciocco.“ Smála jsem se.

„Já vím, bellezza, ale nemohl jsem dočkat tvé přítomnosti,“ přiznal nesměle. Bez přemýšlení jsem natáhla ruku k němu a pohladila ho přes prsty. Vděčně mou ruku stiskl.

„Není ti zima? Jsi hrozně ledová,“ řekl po chvíli.

„Ledová, to ano, ale zima mi není. Chci se jít projít.“ Bez zaváhání vstal, současně si však sundával mikinu a přehodil mi ji přes ramena.

„Víš jistě, že se chceš projít. V noci nejsou zdejší ulice bezpečné,“ řekl.

„Ano, se mnou nám nikdo neublíží. V tom mi musíš věřit.“ Nechápala jsem, proč jsem mu to řekla. Jen se na mě zmateně podíval, ale neřešil to.

Potloukali jsme se po ulicích Montecatini Val di Cecina a povídali si o sobě. Vyptávala jsem se na vše. Jeho zájmy, rodinu. Když se ptal na tu moji, odpověděla jsem, že moji rodiče jsou mrtví a starají se o mě příbuzní.

„To mi je líto, Bello.“ Při tom mě objal. Usmála jsem se a jeho obětí opětovala.

„Ale, ale, ale. Copak to tady máme?“ Ten hlas nepatřil nikomu, koho bych znala. Dotyčný si možná myslel, že ho v té tmě nevidím, ale to se přepočítal. Ve stínu budovy stál chlápek spolu se třemi společníky. Se slizkým výrazem vyšli ze tmy a zálibně si mě prohlíželi.

„Zdá se, že dnes se pobavíme, co kočko?“ Edward se na to přede mě postavil, aby mě chránil. Já si však stoupla na špičky a zašeptala jsem.

„Víš, co jsem ti říkala. Se mnou jsi v bezpečí.“ Na to jsem ho obešla a postavila se muži tváří v tvář.

„Co kdyby jste šli se mnou za roh?“ řekla jsem svůdně a zamrkala.

„Bello!?“ zašeptal za mnou Edward.

„Víš, co jsem ti říkala. Nechoď za mnou. Počkej tu.“ Ta slova zaslechl jen on. Rozešla jsem se k nejbližšímu temnému průchodu, ráda, že jdou za mnou.

„Vybrali jste si špatnou společnost. Protože já nejsem člověk!“ zavrčela jsem na ně. Neriskovala jsem krmení, když byl Edward kousek ode mě, alespoň jsem jim zlomila vaz. Když poslední tělo spadlo bezvládně k zemi, zvedla jsem hlavu a strnula. Edward stál přímo naproti mně, ve tváři nevěřícný výraz. Beze slova se obrátil a zmizel za rohem.

„Edwarde, počkej, já ti to vysvětlím!“ naříkala jsem a běžela za jeho krásnou vůni.

„Co po mě chceš? Chceš mě snad taky zabít?“ křičel po mě, když jsem ho lidským během doháněla.

„Ne! To bych nepřežila já. Zamilovala jsem se!“ Jakmile byla ta slovy vyřčena nahlas, zastavil se a pohlédl na mě.

„Tak mi řekni pravdu. Já… taky jsem se zamiloval,“ přiznal nakonec.

„Pravda, nebude se ti líbit. Já, hrozí mi za to trest smrti, ale chci být upřímná. Já nejsem člověk, Edwarde.“

„A co tedy jsi. Přísahám, že tě budu milovat i přes to.“ V jeho očích na okamžik zahořela upřímnost.

„Piji krev,“ napovídala jsem.

„Upír?“ ptal se.

„Upír,“ potvrdila sem. „Máš strach?“

„Miluji tě,“ zašeptal místo odpovědi a přitáhl si mé tělo k sobě, aby mě políbil.

„Bello, prosím. To jsem já. Edward. Jsem naživu a jsem tu tebou!“ prosil andělův hlas. Co mi to ale říká? Obelhává mě, nebo mluví pravdu. V tu chvíli se mi vybavila jedna věta, kterou mi kdysi dávno řekla matka: Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry.

Ta slova byla jako záchranný kruh, který rozhodl. Přiměla jsem s otevřít oči a pohlédla vzhůru. Stál opravdu tam. Krásnější než jsem si ho pamatovala, ale byl to on.

„Edwarde?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  sakraprace (06.05.2010 18:58)

Aááááááách, tak krásné . Už se těším na další díl.

1