14.07.2010 [23:15], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 48×, zobrazeno 7784×

Jde do tuhého

Jen tak ležet se zavřenýma očima a dělat, že se nic z toho nestalo. Agnieszce tak bylo dobře. Plně vnímala, co se kolem ní děje. Cítila jeho přítomnost, slyšela jeho hlas, cítila jeho vůni. Nic z toho jí nebylo nepříjemné a ten pocit se jí nelíbil. Měla by ho nesnášet! Po dvou dnech hodila za hlavu svou zmatenost a prostě to brala jako fakt. Je to tím, že se o ni stará. Nevadilo jí ani, když ji vzal do náruče a nesl ji někam jinam. Důvěřovala mu.

Nic to neměnilo na faktu, že se jí otevřít oči a reagovat na jeho prosby a výčitky prostě nechtělo. Neměla chuť se hýbat, mluvit, jíst, pít. Ta malátnost a otupělost se jí zdály vlastně docela příjemné. Jako stav těsně před usnutím, kdy už víte, že za chvilku nebudete vnímat nic, ale zároveň si stále uvědomujete, co se děje kolem. Když nemyslela na to, co se děje v jejím břiše a co ji čeká, bylo jí vlastně dobře.

Když jí zavedl infúzi, zaskočilo ji to. Slyšela, jak tlumeně vrčel, ale nedocházelo jí, že by se měla bát. Probralo ji to. Ne přímo ta jehla – skoro si ani neuvědomila, že něco provádí s jejím předloktím, ale to, jak její tělo zareagovalo na výživu. Najednou byla čilejší, dokonce se jí zdálo, že přemýšlí rychleji. A z toho radost rozhodně neměla.

Ty myšlenky by z hlavy nejradši nějak dostala, ale nebylo jak. Pořád se jí vracela slova Zrůdy. Možná přežije. Pořád musela myslet na to, že za několik měsíců možná zemře při porodu něčeho, co ani nebude dítě. A tak se snažila svou hlavu zaměstnat jinak. Kdykoliv Kasper zmizel z pokoje, vstala. Došla si na záchod, napila se vody. Když bylo v pokoji nějaké jídlo, něco málo ujedla – jen tak, aby to nepoznal. Pozorovala z okna výhled do okolí. A sem tam vzala do ruky tu učebnici švédštiny, která ležela na stole. Nerozuměla tomu, ale aspoň si četla některá slova. Díky obrázkům poznala, co znamenají.

Tentokrát se stihla do postele vrátit jen tak tak. Jen pár vteřin na to vstoupil Kasper dovnitř. Pak i přes zavřené oči věděla, že si stoupl přímo k ní, protože slunce už jí přes víčka nehřálo a nebarvilo obyčejnou tmu do červena. A pak jí řekl, že ji Aro hodlá topit ve vodě, jestli toho nenechá. Došlo jí, kdo je Aro. Ještě pár vteřin přemýšlela, ale možnost měla jen jednu.

„Fajn,“ zabručela a položila se na záda. Bylo úlevné ležet najednou jinak – už měla bolavé rameno. Chtěla dodat něco v tom smyslu, ať si nemyslí, že se s ním bude nějak vybavovat, ale zaskočeně a nevěřícně sledovala, jak Kasper natáhl ruku a lehce jí studenými prsty přejel po tváři.

„Děkuju,“ řekl. „Už jsem se bál.“

Bylo jí jasné, že se bál o tu věc, kterou měla v břiše. Zamračila se na něj. Nenechal se odradit a kývl bradou směrem ke stolu:

„Dívala ses na švédštinu?“

Agnieszka si povzdechla. Upíři mají nejspíš kromě dokonalého čichu i dokonalý zrak, asi musela nechat tu knížku trochu jinak.

„Potřebovala jsem se nějak zabavit. Abych nemusela přemýšlet nad svým tragickým osudem, víš?“ Ryla do něj otevřeně a vědomě. V podstatě ztratila pud sebezáchovy, bylo jí jedno, co se s ní stane. Jestli ji zabije rozzuřený upír, nebo ta věc – no a? Kdyby jí někdo slíbil, že jedna z těch možností bude bezbolestná, s radostí ji přijme.

„Já udělám všechno, co budu moct, aby to dopadlo dobře.“ Kasper se jí vpíjel do očí, ale nehypnotizoval ji. Překvapeně na něj zírala.

„Dobře pro koho?“ zeptala se. Nervózně se ošil.

„Pro oba,“ řekl nakonec.

Agnieszka mu věřila. Netušila, jestli je v jeho moci to nějak udělat, ale věřila mu. On byl jediný, komu v tomhle pekle na zemi věřit mohla.

Začala jíst. Začala mluvit. Nejdřív jen odpovídala na přímé otázky a doufala, že je na ní dobře vidět, jak moc ji to obtěžuje. Netlačil na ni, sám asi taky nebyl právě komunikativní typ. Deset dní od tamtoho se ale přistihla, že se ho ptá na jeho život, na to, jak se mu stalo to, že je z něj upír. A on vyprávěl. Z jeho slov jí běhal mráz po zádech, ale chtěla vědět další detaily. A Kasper byl upřímný a odpověděl na všechno.

Poctivě si od něj nechala líbit veškeré prohmatávání a měření břicha. Přišlo jí, že ho má trochu větší, ale nahlas neřekla nic. Kasper ale nevěřícně řekl, že slabě slyší srdce. A že se mu zdá, že se vyvíjí rychleji. Odnesl ji do pokoje, který byl zařízený jako laboratoř, a zkusil něco najít na ultrazvuku. Nebylo vidět nic. Navrhl vnitřní ultrazvuk, ale Agnieszka ho nevybíravými slovy odmítla. Když na něj křičela, že on do ní už nikdy nic strkat nebude, dokonce nervózně klopil oči a pak se jí omluvil.

Několikrát denně odcházel. Někdy jen na chvilku – když jí šel pro jídlo, když šel něco zjistit do laboratoře, kde měl notebook s internetem. Jindy se vracel a vypadal rozzlobeně. Občas praštil do zdi, ale ne tak, aby udělal díru. Stačilo jedno slovo – Aro – a věděla, že se nechce ptát na nic dalšího. Byla ráda, že Zrůda se už neukázala. Dvakrát za těch deset dní odešel na delší dobu, a když se vrátil, jeho oči byly téměř svítivě rudé. Nikdy nic nevysvětlil, choval se pak několik hodin zdrženlivě. A ona se neptala. Byla si jistá, že ví, co dělal.

Když jednou vstala a bez ohledu na jeho napomenutí, že by se neměla namáhat, si došla ke stolu pro tu učebnici švédštiny, opatrně jí nabídl, že jestli chce, může ji učit. Pokud doteď měla nějaké pochybnosti o tom, proč se k ní chová takhle mile, teď z ní spadly. Kdyby si byl jistý, že ji zabije, těžko by se jí nabízel jako jazykový lektor, ne? Ten večer se něco definitivně změnilo. Učil ji výslovnost těch tvrdých chrčivých hlásek a po chvíli si sedl na postel vedle ní. Blízko. Tak blízko, že si dobře uvědomovala jeho vůni. Právě když po něm opakovala směšně znějící slovo busshållplats, ucítila v břiše zvláštní ťuknutí. Překvapeně vydechla.

„Co se stalo?“ Hned ji začal polohovat, vypodložil jí záda a nohy a vypadal skoro vyděšeně.

„Ono se to pohnulo.“ Agnieszka zněla nešťastně. Cítila se tak. Dokud to bylo jen… to, dalo se to úspěšně ignorovat. Tenhle pohyb ale znamenal, že tam vážně je.

„Můžu?“ zeptal se s pohledem upřeným na břicho.

„Dělej si, co chceš,“ fňukla. Znovu měla chuť se utápět v žalu, ale jeho studená ruka, kterou jí pomalu vsunul pod triko, ji probrala. Na jeho poslouchání a čichání už byla zvyklá, ale tenhle dotek byl… jiný. Po těle jí naskočila husí kůže a byla si jistá, že to není jen tím, jak je studený. Znovu se jí upřeně díval do očí, aniž by se cítila omámená. Jeho duhovky začaly tmavnout. Agnieszka nervózně polkla a čekala, kdy se začne bát – tuhle barvu měl při tom. Ale nic takového se nestalo, a ona jen tiše sledovala, jak k ní naklání hlavu blíž a blíž. Už cítila jeho dech a zoufale toužila po tom, aby ji políbil. Věděla, jaké to bylo, jak se jí to líbilo. A na cestě do pekla už stejně byla, tak proč se měla bránit? Ve chvíli, kdy se jeho studené a hladce kamenné rty opatrně dotkly jejích roztřesených znovu ucítila to lehké ťuknutí. Bylo to jako bublinky ve vodě, nic víc. A stejně to byl jeden nejsilnějších pocitů, jaké kdy zažila. Umocněné jeho přítomností a jeho dechem.

„To je neuvěřitelné,“ zamumlal překvapeně. Usmíval se. Agnieszka zavřela oči. Nebylo to neuvěřitelné. Bylo to děsivé. Nechtěla tu věc, nechtěla ji v sobě, ale nemohla dělat nic. A když se to takhle samo ozvalo, z nějakého neznámého důvodu měla chuť si břicho pohladit taky – a to jí vadilo.

Kasper si všiml jejího rozpoložení. „Fru,“ řekl nešťastně. Zase jí tak připomněl, co přesně pro něj znamená. Čekala, že jí bude vysvětlovat, že to vážně muselo být, ale on si místo toho lehl těsně vedle ní a zamotanou do deky si ji přitiskl zády k sobě.

„Co to děláš?“ zeptala se nechápavě.

„Já nevím,“ přiznal a jeho dech jí chladil temeno hlavy. Několik minut byla celá ztuhlá a nevěděla, co má dělat. Nakonec se uvolnila. Neměl v plánu jí nic udělat. Byl tu s ní. Pro ni. Když už skoro spala, zaslechla jeho tiché:

„Nenechám nikoho, aby ti ublížil.“

Cítit ten nepatrný pohyb pod její břišní stěnou bylo neuvěřitelně silné. Nikdy nic takového nezažil. Za lidského života byl moc chudý a žádná o něj nestála. Nejblíže se k těhotné ženě dostal při praxi na gynekologicko-porodnickém oddělení ve stockholmské Královské nemocnici. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo… Byla to Fru.

Nechápal, jak se to stalo, ale ten vztah se změnil. Razantně. Byl připravený udělat cokoliv, aby se z toho dostala v pořádku. Tušil, že ten porod nebude obyčejný. Dítě se vyvíjelo mnohem rychleji. Doufal, že bude možné vyndat dítě a zároveň ji kousnout, aby se přeměnila. Muselo to jít. Heidi přece říkala, že ta jedna americká upírka porodila dítě. Musela být člověk a přežít porod, aby se mohla přeměnit. Věděl, že to zvládne. Nechtěl o Fru přijít. Prostě nechtěl.

Aro to věděl, samozřejmě. Kasper raději denně chodil za ním, než aby riskoval jeho návštěvu v pokoji. Aro spokojeně mručel a vzápětí se jeho tvář ve vzteku změnila v odpornou napodobeninu lidského obličeje. Křičel, ať se Kasper probere, že do toho zatáhl city a to přece upíři nedělají. Že je to nejspíš dar té lidské nicky, že ho omámila a udělá cokoliv, jen aby se dostala k moci. Kasper netušil, o čem to Aro mluví. Snažil se mu vysvětlit, že Fru rozhodně netouží po moci a kdyby jí řekl, že má v plánu ji přeměnit, nejspíš by se skutečně zabila. Aro byl ale úplně bez sebe. Vztah s lidskou ženou je absolutně vyloučený! Pro tohle si Kaspera nevybral! Jeho jedinou starostí je dostat ven to dítě, nic víc!

Kasper vždy odcházel rozzuřený a tak tak se držel, aby nevrčel nahlas. Už se ani nepokoušel požádat o kontakty na americké upíry, aby se dozvěděl podrobnější informace o průběhu těhotenství. Věděl, že je to marné. Nějaký Arův rozmar. Trapný rozmar, který to všechno komplikuje. Dvakrát od Ara zamířil za Heidi. Potřeboval být nakrmený. Nesměl mít žízeň, pokud chtěl být v blízkosti Fru. Heidi mu velkoryse odpustila. Přivedla mu jednou mladého silného muže a jednou starší ženu. Pokaždé se dívala, jak se Kasper krmí. Pokaždé se pak pokusila dostat se k němu blíž a navázat jejich vztah tam, kde byl přerušen, ale podařilo se mu vymluvit se na Ara a v podstatě zbaběle prchl. Neodkázal si představit, že by s ní něco měl. Uvědomoval si, že se vážně chová divně, ale bylo mu to jedno.

Asi se zbláznil.

A bylo mu tak dobře.

Jenže pak se něco pokazilo. Fru začala zvracet všechno, co snědla. Když se to stalo poprvé, bral to jako normální věc – sice už podle lehounce vybouleného břicha musela být snad ve druhém nebo třetím měsíci a v té době jsou těhotenské nevolnosti zcela běžné. Jenže ona vyzvracela úplně všechno. I vodu. Začal se bát. Nevěděl, co je špatně. Pokoušel se do ní dostat aspoň něco, ale slábla tak rychle, že po třech dnech mu nedokázala skoro ani srozumitelně odpovědět. Už zase jen ležela a většinu doby měla zavřené oči, ale tentokrát se o ni Kasper vážně bál. Znovu ji napojil na umělou výživu, aby do ní dostal nějaké tekutiny. Donutil kuchaře, aby sehnal všechny druhy jídla, jaké se ve volterrských restauracích sehnat daly. Bylo to marné. Fru se začala ztrácet před očima.

Většinu dne strávil u ní. Ležel vedle ní, objímal ji a potichu jí vyprávěl o všem, co ho napadlo. To, že mu občas sevřela ruku, ho drželo při smyslech. Hladil jí břicho, které se mu najednou zvětšovalo před očima, a svou mateřštinou domlouval tomu dítěti, ať se vzpamatuje a něco udělá, cokoliv. Když tvrdě spala, snažil se na internetu dopátrat sebemenších a sebepochybnějších informací, ale bylo to marné. Existovaly pověsti o upírech, kteří zplodili děti s lidskými ženami – ale ty ženy nikdy nepřežily. Kasper měl chuť křičet zoufalstvím.

Devatenáct dní od početí byla z Fru troska. Už nedokázala odpovídat. Zdálo se, že ho skoro nevnímá. Byla vyhladovělá a při životě ji držely jen infuze. Vypouklé břicho vypadalo nepatřičně.

Byl v koncích. Nevěděl, co má dělat. Stál u okna, sledoval západ slunce na obzoru a věděl, že o ni přijde. A nepřežije to ani to dítě. Ani ne tři týdny! Podle jeho odhadu se vyvíjelo mnohem rychleji, ale i tak bylo hrozně brzo. Věděl, že až podá příště ruku Arovi, nejspíš o ni rovnou přijde. Protože na další pokusy už nikdy nebude mít žaludek. Už nikdy nic takového neudělá. Fru ho změnila.

Jako na zavolanou. Bez klepání se otevřely dveře a dovnitř vplul falešně se usmívající Aro. Kasper zavrčel, už nemusel předstírat loajálnost. Bylo mu to jedno.

„Nějak jsi mě zapomněl navštěvovat, milý příteli. Když nejde hora k Mohammedovi… Ale však to znáš,“ mávl rukou. Ukročil ode dveří a Kasper si uvědomil, že jsou tu i zbývající bratři. Caius se tvářil znuděně, jako vždy. Přejel pohledem přes pokoj, a když spatřil Fru, znechuceně se ošklíbl. Marcus kývl na Kaspera a stejně jako svůj téměř bělovlasý bratr se zadíval na Fru.

„Nevypadá dobře,“ řekl skuhravým hlasem. Mluvil málo, a na jeho hlasivkách to bylo znát.

„Co se to děje, Kaspere?“ zeptal se udiveně Aro, když si všiml Fru. Kasper se zděšením zjistil, že se jí ani nezrychlil tep. Doufal, že si jich nevšimla, ne že je už tak mimo, že je jí jedno, kdo přišel.

„Co se děje? Umírá, to se děje,“ odsekl jízlivě a odhodlaně mu podal ruku. Aro ji přijal a podle jeho výrazu Kasper viděl, že si konečně uvědomil, co se děje. Že bez pomoci někoho, kdo už všechno tohle prožil, to Fru nezvládne. Na malý moment si Kasper dovolil tu bláhovou naději, že se něco změní. Aro si té myšlenky všiml a rozezleně se na něj podíval:

„Zapomeň na to. Jestli chceš přežít, je to všechno jen na tobě. Oni to také dokázali bez pomoci! Nikoho do našich záležitostí tahat nebudeme. My jsme vládci! Nikoho nepotřebujeme!“

„Říkal jsem, že je to zbytečné mrhání naším časem,“ řekl unyle Caius a otočil se ke dveřím. „Takovéhle věci mě nezajímají. Už mě do toho netahej, Aro.“

„Zabiješ ji,“ zkusil to Kasper naposledy. Aro se povýšeně usmál.

„Ne, můj milý. To ty ji zabiješ.“ A odešel. Hrdě, vznešeně, teatrálně. Tak, jak to uměl jen on.

Kasper došel k Fru a dřepl si k ní. Podle dechu poznal, že spala. Nic z toho, co se tu stalo, si nebude pamatovat. I když by jim nerozuměla, věděla by, poznala by, co se tu řeší. Byl rád. Nevědomost je lepší. Pohladil ji po čele. Měla zvýšenou teplotu a on svou dlaň chvíli nechal chladit její rozpálenou pokožku. Zavrtěla se a namáhavě rozlepila víčka. Byla tak bledá, tak průsvitná!

„Ahoj, holčičko,“ usmál se na ni Kasper a uvnitř řval bolestí. Slabě se usmála. To bylo všechno, co dokázala. Stačilo mu to. Nechápal, jak je možné, že ho přestala nesnášet. Dokázala se na něj usmát a měla radost z toho, že je u ní.

„Půjdu,“ozvalo se ode dveří. Teprve teď si Kasper uvědomil, že s nimi v místnosti zůstal Marcus. Zvedl k němu oči a zachytil jeho pohled. Měl pocit, že na něj mrkl, ale byl tak rozhozený tím, co se tu před chvílí stalo a tím, co se dělo s Fru, že jen nepřítomně kývl a zase se k ní sklonil.

V noci se něco dělo. Slyšel ruch a dupot po chodbách, ale bylo mu to jedno. Ležel u Fru a hlídal její dech. Ve spánku mu položila ruku na břicho a on se cítil nešťastně. Kdyby byla zdravá, byl by teď velmi spokojený upír. Takhle se bál toho, že každý pohyb, nádech může být jejím posledním.

Slyšel kroky na chodbě. Jen jedny, klidné, rozvážné. Zastavily se u jejich dveří. Nehýbal se, nechtěl Fru vzbudit, ale byl připraven ji bránit, pokud by se něco dělo. Když se ozvalo tiché zaklepání, oddechl si. Pokud by jí chtěl někdo ublížit, neklepal by.

„Dále?“ vyzval polohlasně návštěvníka. Dovnitř vešel Marcus. Kasper se obezřetně napřímil na loktech. S tímhle vladařem nikdy nemluvil. Marcus mu přišel tak trochu mimo, žil si ve svém světě a málokdy se projevoval. Heidi mu vyprávěla o tom, jak přišel o ženu a nikdy se z toho pořádně nevzpamatoval; Kasper ho tenkrát nechápal. Teď si dovedl představit, že mu muselo být několikrát hůře, než bylo teď jemu samotnému.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se zmateně. Marcus se lehce usmál a odpověděl:

„Já ne.“

Několika kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a postelí a natáhl ke Kasperovi ruku. Kasper netušil, co má v plánu, ale automaticky nastavil dlaň. Ozvalo se tiché cinknutí a on svíral v ruce klíčky od auta.

Nevěřícně se podíval na Marca. Ten kývl bradou k Fru:

„Zachraň ji. Je oba. Máš jen chvíli, pospěš si.“

Kasper ještě tři vteřiny zíral do starých červených očí jednoho z obávaných volterrských vládců, ale pak opatrně odsunul Fruinu ruku a vyskočil z postele. Vzal ji do náruče i s dekou a poprosil Marca:

„Ve skříni jsou infúze. Budu je potřebovat.“

Netušil, proč to ten upír dělá. Kdesi vzadu v hlavě mu blikalo výstražné světlo – co když je to léčka? Ale bylo to v podstatě jedno. Co na tom, když ho chytí a roztrhají? A co by z toho Marcus měl?

Marcus beze slova donesl ze skříně několik vaků s fyziologickým roztokem a opatrně je položil na Fru. Zvedl oči ke Kasperovi a zašeptal:

„Před Florencií je malé soukromé letiště. Čeká na vás letadlo. Oni už o vás budou vědět. Pak se mi ozvi.“

„Kam…?“ nechápal Kasper. Marcus ho netrpělivě popostrčil ke dveřím.

„Vyřiď Esme mé pozdravy,“ řekl jen.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

48)  Twilly (22.11.2011 23:14)

Aro je opravdu vykreslený jako odporný egoistický debílek, promiň, ale i tací jsou! A Marcus ve tvém podání překvapil. A hodně. Poslední věta ze mně udělala přiblbe šklebící se potrhlou čtenářku... věř mi!

46)  blotik (30.10.2010 09:24)

Jej, tak to je záchrana na posledn chvíli. Doufám, že ten let přežije... Honem, dejte ji tu krev. Chjo... Jdu dál...

45)  SarkaS (12.10.2010 10:34)

Panečku Marcus! Díky Neb! Alespon jeden vladce je normalni. Diky bou za jeho dar...

44)  Linfe (24.08.2010 08:42)

Jupiiiii

43)  Bosorka (16.07.2010 23:17)

Néééébrááááááskóóó - velice nevinné pomrkávání, jež vůbec nemá znamenat medočkavost nad dalším pokračováním.....

42)  magorka (16.07.2010 14:30)

Neb, prosím AŤ to Agniezska zvládne, AŤ dorazí všichni v pořádku k mrkvoočkům! Zbožňuju orchideje, tak je prosím nenech uvadnout Díky Marcusovi (nikdy bych nevěřila, že ty staré prachovky mají taky nějaký cit )jsem upustila od plánu vyrazit okamžitě do Italie vybavena řádným paklíkem sirek a bedny PePa Jinak bych už touhle dobou byla na cestě a vymýšlela, kudy se nejlíp dostat do toho jejich shnilotinou smrdícího hnízda.
Sice jsem díky vlastní blbosti tuhle povídku objevila až včera, ale zase díky tomu se mi povedlo přežít celých devět kapitol bez žebrání o "okamžité a neprodlené pokračování". Ale od teď to asi bude hooooooodně těžké....aaaaaaaaach joooo....Hele Neb...kdy bude další díl

38)  Melani (15.07.2010 20:29)

Ahoj NEbrasko. Nekomentovala sjem posledni dve kapitoly, protoze jsem v Londyne a je tu klavesnice bez carek. Jenze po tomhle proste komentar napsat musim. Samozrejme minule dva dili byly uzasne o tom zadna, ale tohle... No... Na tebe nikdo nema. Je to proste naprosto genialni presne jasne, zive, krasne... Nejhorsi je ze ted musime cekat na dalsi dil. Bude brzo? Prosim porotoze jinak se asio zblaznim...

37)  sfinga (15.07.2010 19:02)

Bos, co mám dělat. jednou jsem Jacoba odehnala a pak týden nenapsala ani čárku. Múzák jeden ješitnej.

36)  sfinga (15.07.2010 19:01)

Já si chci chvíli pohovět v jeho chladivý náruči.
Přísahám, vrátím neporušenýho.

35)  ambra (15.07.2010 19:01)

Bye, Kasper asi do kina nechodí . A na to ostatní si vystačíme (Kasper a JÁ! ).

34)  Bosorka (15.07.2010 19:01)

Sfingo - ty máš chutě na hřejivé náručí? V tomhle vedru?

33)  Bosorka (15.07.2010 19:00)

takže uděláme šalamounské dělení - tak holky, která chce jakou polovinu - horní, dolní, levou, pravou?

32)  sfinga (15.07.2010 19:00)

Jo, člověk se sluní v hřejivé náruči Jacoba a pak narazí na takovýhodle upíra. Nebrasko, nepamatuješ si, ke které kapitole, jsem ti psala, že ho nenávidím?

31)  Bye (15.07.2010 18:59)

Asi jsem se nevyjádřila přesně!
Buď já, Ty a Kasper, nebo já a Kasper!
Je to jasný?!

30)  Bosorka (15.07.2010 18:58)

Neb - nemáš psát tak úžasné upíry!

29)  ambra (15.07.2010 18:58)

Žádné skříně, žádné dělení - to je moje poslední životní příležitost . Bye, mám Tě ráda, ale vocamcaď pocamcaď!!!

1 2 3   »