13.07.2010 [06:45], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 28×, zobrazeno 6665×

Čekání

Agnieszka nechápavě sledovala, jak jí ten mizera čuchá k břichu. Chtěla se ještě víc odtáhnout, ale rukama jí sevřel boky, rychle se na ni podíval a téměř prosebně šeptl:

„Vydrž. Chvilku.“ A sklonil svůj nos tak, až se jí skoro dotýkal kousek pod pupíkem.

Netušila, kde se to v ní vzalo. Možná konečně vybublaly na povrch všechny ty emoce, které si schovala někam dozadu, protože teď bylo úplně marné dělat cokoliv – vztekat se, brečet, zuřit. Jenže teď, když se nemohla hnout a musela pozorovat tuhle jeho úchylnou očichávací etudu, se prostě neudržela. A prudce skrčila nohu, aby ho mohla do hlavy kopnout.

Přišlo jí, že tou nohou nestihla ani cuknout. Sotva pomyslela na to, co chce udělat, jeho levá ruka se přesunula na její koleno a zatlačila nohu zpátky. Zavrčel na ni. Ne tak hluboce a výhružně jako minulý den na tu zrůdu – při tom zvuku se jí zježily chloupky po celém těle. Tohle bylo spíš kratičké a tiché varování. A Agnieszka ho pochopila a přestala klást odpor. Prostě si položila hlavu a zírala do stropu. Sama sebe udivovala, netušila, proč se chová takhle. Proč se nebrání víc, proč ho nechá…

Protože on je jediná věc, která ji chrání před těmi ostatními. Udělal jí hroznou věc. Agnieszka věděla, že mu to nikdy nezapomene. Neodpustí. A pokud se mu povede to, co si Zrůda usmyslel a Agnieszka to nepřežije, možná ho to donutí zpytovat svědomí. Protože to byla jedna z mála věcí, kterými si byla jistá: měl svědomí. Proto se k ní choval takhle. Proto ji bránil a chránil. Nepřítel vašeho nepřítele je váš přítel ne? Agnieszka si hořce pomyslela, že to platí i v případě, že vás váš přítel znásilní.

„Fru,“ zvedl hlavu od jejího břicha a posadil se vedle ní. Tvářil se zamyšleně. „Stávalo se ti, že jsi omdlela?“

Překvapeně zvedla obočí. Tahle otázka ji překvapila. Čekala něco… Nevěděla, jaký dotaz čekala, ale tenhle ji vyvedl z míry.

„Neomdlela jsem. Jen mi občas nebylo dobře, motala se mi hlava. Ale přešlo to, když mi třeba Ewa pomohla si sednout.“ Zmínka o kamarádce jí zaplnila oči slzami. Zmučeně se odvrátila na bok a začala plakat. Nechal ji. Dal jí chvíli pro zármutek – a znovu ji tím zmátl. Tohle přece vůbec nemusel. Leda že…

Rychle se otočila zpátky k němu a vytřeštila na něj oči. Umí hodně věcí, proč by nemohl mít nějaký velmi citlivý čich? Nebo sluch? Možná nečichal, ale poslouchal?

„Co jsi mi našel v břiše? Proč ses ptal na omdlívání?“ zeptala se a zněla skoro nešťastně.

„Omdlela jsi. Probudila ses a omdlela jsi, ale bylo to jiné. Zvláštní, nebyly to klasické mdloby. A pak ses probrala a nic sis nepamatovala, proto jsem se ptal, jestli už se ti to stalo,“ vysvětloval Kasper. Agnieszka na něj zírala trochu nechápavě. Věděla jistě, že večer mu připomněla, ať se k ní ani nepřibližuje, a pak ji probraly jeho studené ruce na čele a vzadu na krku. Mezi tím prostě spala. Ani se jí nic nezdálo. Pak to ale hodila za hlavu. Co je jí do mdlob!

„A to břicho?“ hlesla. Kasper polkl. A pokrčil rameny.

„Voníš jinak,“ řekl nakonec. Agnieszka lehce zatřásla hlavou, nebyla si jistá, jestli mu dobře rozuměla.

„Cože?“ vyhrkla. Kasper se zatvářil rozpačitě. Chvíli mlčel, ale nakonec začal vyprávět:

„Lidé nám voní. Jejich krev voní. Každý jinak, i když ty rozdíly jsou minimální. Já poznám, když má člověk k něčemu vlohy. Nějaký talent, nadání. V něčem je dobrý. Pak v jeho krvi cítím kovový pach. To je to něco, co má navíc.“ Odmlčel se a sledoval, jak zareaguje, ale agnieszka byla klidná. Po tom, co jí předvedl ten vysoký hrůzný upír jí čichání nadání přišlo úplně neškodné.

„U tebe jsem cítil jen kov,“ řekl a mluvil pomalu. Asi aby mu rozuměla. A ona rozuměla, slyšela, co říká – jenže jí to nijak nesepnulo dohromady. Pozná nadání a z ní cítil jen kov. Dvě informace, nezávislé na sobě. Nebo ne? Poznal, že jí to došlo. Neřešila, jak na to přišel. Věděl o ní hodně věcí. Teď mluvil dál:

„Proto jsem si tě vybral. Postupně jsem se naučil najít v tom kovu vůni tebe samotné. Ale teď… Slabě voníš po orchidejích. Ty jsem předtím necítil.“

Agnieszka ještě chvíli čekala, jestli něco dodá. Mlčel a ona si povzdechla. Nebyla o nic moudřejší, než před tímhle rozhovorem.

„Takže?“ zeptala se. Rozhodil rukama. A pak zabručel:

„Není to jisté, je to moc brzo. Samotnému se mi tomu nechce řešit, ale je to cítit jen v podbřišku.“

Agnieszce se rozbušilo srdce. Stalo se to včera!!! Co… To nejde! Bylo to poprvé! To přece… Tolik lidí se snaží tak dlouho, a ji její vlastní tělo zradí?! Nepodrží ji, když potřebuje? Četla o tom, že zajatkyně únosců dokážou nemenstruovat – jejich tělo prostě díky stresu spustí obranné mechanismy, nebo něco takového. A její tělo udělá co? Zabere na první pokus. Nejen, že ona sama mu nedokázala říct ne. Že jí to nepřišlo tak hrozné, v tu chvíli. Její tělo je nadšeně pro.

Znovu vzlykla. Všichni byli proti ní. I ona sama. Hnusila se sama sobě. Bezděčně si přejela rukou přes břicho.

„Takže…“ Nemusela pokračovat. Kasper přikývl.

„Ale jistý si budu až během několika dnů. Je to brzo,“ dodal. A pak se pokusil na ni usmát.

Agnieszka se k němu otočila zády. A strávila celý den ležením se zavřenýma očima. Když na ni promluvil, přikrývala si uši, aby ji zas nemohl omámit a donutit k něčemu, co nechtěla. Pocitově se znovu vrátila na úplný začátek svého pobytu tady. Děs. Hrůza. Strach ze smrti. Věděla, že zemře. Kasper nedokázal slíbit, že zůstane živá. A pokud přežije tohle… těhotenství, stejně ji někdo zabije. Tak proč se má snažit něco dělat? Protože v ní poroste zrůda? Další do té sbírky tady?

Ptala se, co má dělat. Prosila o radu, žádala, modlila se. Chtěla, aby ji navedl, ukázal, co je to správné rozhodnutí. Čekala na znamení. Na nápovědu.

Nestalo se nic. Vůbec nic.

Vybavila se jí slova Zrůdy. Nestalo se nic zajímavého. Měla chuť křičet nahlas. Místo toho prostě ležela, apatická. A večer usnula a sny se jí zase zdály. O normálním životě tam venku. Byly barevné a dvakrát za noc se probrala, protože jí po tvářích tekly slzy. I v tom spánku si uvědomovala, že jen sní.

Kasper nedokázal sám sobě vysvětlit, jak je to možné. Byl to den. Čtyřiadvacet hodin! Za tu dobu to může být několik buněk, ale nemusí to být nic, protože ještě nemuselo dojít k ovulaci! Ale cítil to. Orchidej. Slabě a jen v jednom místě. Jakmile nos posunul o centimetr dál, zmizelo to. A on prostě věděl, že je to tam. Mohlo se to kdykoliv pokazit, samozřejmě. A nálada Fru rozhodně nebyla pozitivní. Přes to všechno se přistihl, že se nemůže dočkat, až bude mít jistotu z krevních testů, až sám uslyší srdce. Pak už to bude tak nějak hmatatelné.

Když jí to řekl, něco se změnilo. Otočila se k němu zády a upadla do letargie. Nezabíralo nic, nedokázal jí  bez použití násilí donutit otevřít oči, aby ji mohl lehce omámit a dostat do ní jídlo nebo tekutiny. Ležela a vypadala, že spí. A nechtěla to měnit.

Nechal ji. Dopřál i sobě chvíli na přemýšlení. Potřeboval vymyslet způsob, jak by z Ara dostal nějaké bližší informace k těm dalším těhotenstvím.  Rozhodně by mu to pomohlo. Na druhou stranu, znamenalo by to dojít za ním a oznámit, že se to podařilo. A tu jistotu ještě neměli. Nechtěl, aby se Aro přišel podívat. Chtěl, aby Fru měla klid. A vzápětí se za to peskoval. Co je mu do ní? Nic! Aro mu přece říkal, aby si to nenechal přerůst přes hlavu. Po několika hodinách Kasper došel k přesvědčení, že právě proto má pocit, že ji musí ochraňovat. Natruc Arovi. Malá osobní vzpoura. Byl si vědom toho, že tohle všechno si vládce v jeho hlavě dokáže najít, ale bylo mu to jedno. Cítil se spokojený hned ze tří důvodů: nezabil Fru, dokázal sám sobě logicky vysvětlit tuhle zvláštní náklonnost a navíc to Arovi rozhodně neudělá radost.

Jenže Kasperova dobrá nálada nevydržela dlouho. Fru ho ignorovala. Pořád. Když to trvalo druhý den, klekl si k ní a s tváří tak blízko té její, jak jen to šlo, ji prosil, aby na chvíli otevřela oči, najedla se a napila. Jeho oči už dokázaly rozeznat, že začíná být dehydrovaná; pokožka byla vysušená. Řekl jí to. Nezareagovala.

„Sakra, Fru!“ Rozčílil se a znovu bouchl pěstí do zdi. Teď už skutečně potřebovali jiný pokoj. Zařídil to, ale ona se neprobrala, ani když ji vzal do náruče a přenesl o jedny dveře dál. Byla tak lehká a tak povolená, že vypadala vážně jako hadrová panenka. Začalo ho to děsit. Došlo mu, že to prostě vzdala.

Třetí den jí dal ultimátum. Buď se okamžitě vzpamatuje, otevře oči a vypije tu vodu, co jí podával, nebo jí zavede infúzi. Nepohnula se. Znovu už se neptal. Trochu doufal, že jehla v žíle ji donutí jakkoliv zareagovat. Marně. Při t příležitosti jí rovnou odebral krev na testy. Hodně to s ním zamávalo, dokonce se přistihl, že vrčí sám na sebe, protože ho znovu obklopilo to nic a jediné, co si uvědomoval, byla žízeň… a Fru. Zmateně od ní odskočil a byl na sebe hrdý, že to dokázal. Zároveň mu došlo, že se musí krmit častěji, pokud s ní chce vydržet v jedné místnosti. To znamenalo zajít za Heidi. Doufal, že se dokáže chovat jako dospělá a rozumná upírka a na ten incident už dávno zapomněla.

Test byl tak jasný, jak jen mohl být. Byla těhotná maximálně čtyři dny, ale hodnota hCG v krvi už byla skoro dvě stě padesát. Řekl jí to. Čekal, že ji to probere. Že začne zuřit. Zase se nestalo nic, jen její srdce se rozbušilo. Vnímala ho, ale nechtěla nic víc.

Dokázal rozeznat, kdy spí a kdy je vzhůru. Podle dechu, podle tepu. Ale ten rozdíl mezi oběma stavy byl minimální. Už neomdlela - nedokázal vysvětlit, co se to předtím stalo. Ona o tom neměla ani ponětí, nepamatovala si ten stav. Pokud se jí to dělo už někdy předtím, možná na to také zapomněla. Jen doufal, že se to nebude opakovat. A pokud ano, že to neohrozí ji ani to těhotenství. Byl v koncích a měl pocit, že jako lékař absolutně propadl. Nevěděl, co si s ní počít. Nakonec musel se sklopenou hlavou dojít za Arem.

„Nějakou chvíli jsme se neviděli,“ pronesl teatrálně vládce těsně předtím, než se dotkl jeho ruky. Potom se mu tvář rozzářila nadšením, aby vzápětí zůstal nevěřícně zírat s pootevřenými ústy.

„Jak to myslíš, že nereaguje? Jak je to možné?! Prober ji, jakkoliv! Ona musí poslouchat!“

„Vyzkoušel jsem všechno,“ bránil se Kasper. „Nevím, co se stalo, netuším, jak je možné, že to vydrží. Nosím jí jídlo, cpu jí ho doslova pod nos, ale je to marné, ona nic nedělá!“

„Nevyzkoušel jsi všechno,“ řekl Aro a zavrčel. „ Lidé potřebují dýchat, ne? Zkusil jsi jí zacpat nos? Ponořit ji do ledové vody? Ne! Protože k ní chováš nějaké city!“ Poslední slovo opovržlivě prskl. Kasper se při představě, že bude Fru topit, aby ji donutil komunikovat, otřásl. Aro si toho všimnul a vztekle zaječel.

„Mám toho dost! Jsi k ničemu! City! Copak jsme nějaký póvl?!“

Když po něm hodil nějakou knihu, Kasper pochopil, že to byla výzva k odchodu. Do pokoje běžel, bál se, že Aro ho nechá někým z gardistů chytit a někam odtáhnout, aby si pak s Fru mohl dělat, co chtěl. Naštěstí ho to nenapadlo, nebo měl možná ještě zákeřnější plán. Když Kasper vběhl do pokoje a zabouchl za sebou dveře, Fru tam byla. Ležela na posteli – už ji ani nehledal někde jinde -  a vypadala úplně stejně, jako když odcházel.

Ne. Nevypadala úplně stejně. Kasper překvapeně udělal krok blíž, aby si ověřil svou domněnku. Vážně ležela o dobré čtyři centimetry blíž ke středu postele. Pohnula se.

Rozhlédl se po pokoji. Nebyl si jistý, nepočítal to, ale zdálo se mu, že těstovin, které jí přinesl k obědu a které ji taky nedokázaly probrat, je o něco míň. Kdyby mu bilo srdce, pravděpodobně by teď cítil hučení své krve v uších. Nervozitou, rozrušením. Nadšením.

Pak si všiml učebnice švédštiny na stole. Byl si jistý, že předtím ležela dokonale srovnaná na učebnici italštiny. Teď byla lehce vychýlená do strany.

Po tváři se mu rozlil úlevný úsměv. Hned se ale zachmuřil. Přišel až k posteli, tak, aby jí viděl do obličeje. Založil si ruce na hrudi a vlídně pronesl:

„Měla bys toho hraní nechat, Fru. Aro tě hodlá probrat klidně topením v ledové vodě.“

Ještě pár vteřin se nedělo nic. A pak se Fru přetočila z pravého boku na záda a otevřela oči.

„Fajn,“ řekla a vůbec nezněla nadšeně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Karolka (13.07.2010 08:45)

To je strašný! V hlavě mi bzučí, jak v úle. Snažím se vymyslet, jak by tohle mohlo dopadnout dobře, ale nic moc jsem nevymyslela. Napadla mě jen jedna varianta, ale trochu se to podobá scéně z filmů s Arnoldem Schwartzeneggerem...
Je to báječný, Kačko!!!

7)  ambra (13.07.2010 08:41)

Neb, je to fantastické. Ale to Ti neříkám novinku. Nebo jo? Jak jinak si vysvětlit, že se klepu, vyschlo mi v krku a bolí mě prsty, jak jsem je (zase) zatínala do stolu? Co dodat k dokonalosti? Snad jen - chudák Kasper ještě netuší, co s ním udělají city k vlastnímu dítěti...

6)  Hanetka (13.07.2010 08:25)

Teda. Nebrasko, je to tak strhující příběh! Úplně to před sebou vidím. A jen mi vrtá hlavou, když Agnieszka nechce moc ani jíst, jak se asi srovná s pitím krve? Zanedlouho to bude potřebovat... a vědí to vůbec? Jsem napnutá jak špagátek!

5)  Bye (13.07.2010 08:18)

Uf, Neb, z tohodle na mě teče taková beznaděj...
Já věděla, že to musí přijít, ale i tak je to drtivý.
I když tuším, že se to asi jen tak nezmění (achjo, možná bude ještě hůř), rozhodně s tím musíš NĚCO udělat. Pamatuj na svá slova! Radši Ti je připomenu: "Možná bude happy end." (toho prvního slova si nevšímej )
Achjo...

Deny, !

4)  Ree (13.07.2010 08:08)

Tak jsem to zvládla najednou. Jaká jsem?
Bylo to úžasné. Chudák Agnieszka. Ale chudák i Kasper. Vážně ho lituju. On za to prakticky nemůže...

3)  sakraprace (13.07.2010 07:51)

Tak je to tu , zadařilo se. Chudák Agnieszka. Jestli se Kasperovi napodaří sehnat kontakt na Cullenovi, tak bude na to těhotenství sama a to mě děsí. A Aro? Doufám, žes mu naplánovala pomalou a hnusnou smrt, před kterou ještě zjistí, že přišel o všechnu svoji moc nebo něco takového, ha**l úchylnej.
Jinak to bylo strhující a dechberoucí. Každé písmenko jsem doslova hltala.

2)  DenyFish (13.07.2010 07:29)

wau, to už je zase konec? Nebí, já to prostě nechápu. čtu hodně, ale o ničem, včetně Stmívání, se nedá říct, že by tam nebylo pár stránek, které mě prostě nudí. Ale Ty, Bye a Karolka umíte nevídaný věci - já nenašla ani jediný řádek, který by nebyl srdcerozbušující a myslpohlcující.....

1)  Bosorka (13.07.2010 06:53)

Te "tvůj" Aro je tak zlý a slizky, že se divím, že nenechává stopu jako slimák!
Chudinka malá Agnieszka...

«   1 2