10.07.2010 [14:30], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 21×, zobrazeno 5743×

Arova návštěva

Ležela ve sprchovém koutě, stulená do klubíčka. Několikrát se pokoušela to ze sebe všechno smýt, ale nešlo to. Stalo se to. Udělal to. Mýdlo ani šampón si s tímhle nedokázaly poradit. Nakonec na sebe nechala jen téct teplou vodu a doufala, že se časem rozpustí a odteče pryč.

Jestli tohle byl skutečně nějaký test, nedokázala přijít na to, jaké bylo správné řešení. Nevěděla, jestli prošla, nebo to zkazila. A měla zlost. Na Kaspera, samozřejmě. Na toho hnusného nahnilého upíra, který Kaspera donutil, aby tohle udělal. A zlobila se i na něj. Protože nikdy neměl dopustit, aby se sem dostala. Aby se jí tohle muselo stát.

Nevěděla, jak dlouho tam ležela. Cítila, jak se jí svrašťuje kůže na bříšcích prstů a na chodidlech, ale nevadilo jí to. Začala být malátná, ospalá. Matně si uvědomovala, že spát ve sprše není dobrý nápad, že by se měla zvednout a odejít do pokoje – ale nedokázala si představit, že by si lehla do té postele. Ve sprše, pod laskavými dotyky malých tlapek teplé vody jí bylo dobře. Slyšela jen šumění a postupně dokázala přestat myslet. Doufala, že tenhle stav nikdy neskončí.

Skončil tím nejhorším možným způsobem. Než si dokázala uvědomit, že přestala téct voda, ucítila, že ji ze země zvedají téměř ledově studené ruce. Probrala se neuvěřitelně rychle, vykřikla a snažila se vyprostit. Chtěla křičet, kopat, kousat, cokoliv, jen aby na ni už nikdy nesahal. Jenže pak uslyšela jeho hlas, který rozhodně nezněl tak, jak by čekala.

„Nech toho, prosím,“ řekl potichu a zněl unaveně. Sklesle. Rozhodně ne nadšeně nebo škodolibě – přestože právě to by čekala. Agnieszku to překvapilo natolik, že sebou skutečně přestala mlet a bez odporu se nechala zabalit do velké osušky a odnést do postele. Tam ji přikryl dekou až po bradu a ona poprvé otevřela oči. Setkala se s jeho pohledem, a přestože by to byla nikdy neřekla, byla ráda, že viděla červenou barvu. Nevěděla, jak to udělal, ale jeho oči dokázaly měnit barvu – a tu děsivou černou už nikdy nechtěla vidět.

„Jsi spokojený?“ zeptala se uštěpačně. Podíval se stranou a povzdechl si. Zavřel oči a promluvil:

„Omlouvám se ti, Fru. Ale jinak to nešlo.“ Vypadal, že chce něco dodat, ale pak se zvedl a zamířil ke dveřím.

„Přinesu ti jídlo,“ zabručel přes rameno a najednou vypadal rozzlobeně. Než zavřel dveře, Agnieska trucovitě zamumlala:

„Strč si jídlo kam chceš…“ Nechtěla jídlo. Nechtěla jeho omluvy. Chtěla se z tohohle snu probudit. Nebo naopak usnout na dlouhou dobu a nemuset vnímat to, co se kolem ní děje. A když si uvědomila, že je skutečně unavená a klíží se jí oči, udělalo jí to radost. Spánek byl lepší než bdění.

Probral ji ten příšerný hlas po jahodách smrdícího upíra. Doufala, že už ho nikdy neuvidí. Jakmile jí došlo, že je u ní v pokoji, vystřelila do sedu a byla připravená začít utíkat, jen co by se k ní on nebo ten jeho hrůzu způsobující komplic pokusil přiblížit. Sotva se zorientovala, obrovsky se jí ulevilo. Mezi postelí, na které ležela, a dveřmi, u kterých stál ten černovlasý nahnilý upír, stál Kasper. Její pocity ji překvapily – usínala a nenáviděla ho, tím si byla jistá. Jenže teď by její záchranou, zase, a to, co jí udělal, bylo strachem z těch ostatních odsunuto někam do zadu. Pro tuhle chvíli. Jen na chvíli.

Netušila, o čem se baví, ale Kasper zněl odmítavě. Tamten upír se sladce usmíval, jako ostatně vždy, když ho viděla. Zároveň ale bylo na jeho tváři vidět napětí, něco se mu nelíbilo. Pak se podíval na ni a ukázal jí své zuby. Přeběhl jí mráz po zádech.

„Jak se má naše milá?“ řekl zpěvavě a Agnieszka měla pocit, že se z toho tónu pozvrací. Nenáviděla ho. Nenáviděla toho upíra, protože on způsobil tohle všechno. Někdo by na něj měl vytáhnout česnek, nebo co na ně vlastně působí. Kříž nefungoval, slunce z nich dělá jen třpytivé sochy, ale přece musí být způsob! A ona ho najde. Zjistí. Nikdy nebyla mstivá, ale tohle byla extrémní situace.

Když na černovlasého upíra nereagovala, rozhodl se přijít blíž. Tušila, že se zase bude chtít dotýkat její ruky. Nevěděla přesně, proč to dělá, ale nechtěla to. Jakmile udělal první krok, ozval se tvrdý, hluboký zvuk, který ji donutil se přikrčit. Netušila, co to bylo, ale když si všimla nevěřícného pohledu, který ten slizký upír upíral na Kaspera, došlo jí to. On ji vážně hlídal. Možná se v něm hnulo svědomí, možná se dozvěděl něco, co ho donutilo se chovat jinak – ale teď vážně stál na její straně a dával na ni pozor.

Vyměnili si pár vět italsky. Zněli oba rozčileně, ale tak v tomhle jazyce znělo i objednání jídla. Nakonec Kasper udělal krok stranou a uvolnil mu cestu. Agnieszka se polekaně nadechla, ale než stihla cokoliv říct, měla svou ruku uvězněnou v sevření těch seschlých a bílých. Sklopila oči. Nechtěla se mu dívat do obličeje nebo do těch jeho. Chtěla jen, aby odešel a nechal ji. Aby ji všichni nechali, dali jí pokoj.

„Vlastně jsi vybral dobře,“ řekl ten upír nahlas polsky a Agnieszce došlo, že i on musel studovat, protože už nezněl tak prkenně a starodávně. Jestli u Kaspera jeho snahu neocenila, u tohohle upíra se cítila dokonce uraženě a znechuceně.

„Nenapadlo by mě, že její víra je výhodou,“ pokračoval.  Sklonil se k Agnieszce a ignoroval její vyděšeně bušící srdce. Snažila se nedýchat, i když pochybovala, že tenhle smrad by s ní dokázal něco udělat. „Nesesmilníš, to už jsi porušila, viď? Ale o to víc se budeš snažit dodržovat ostatní přikázání… Třeba nezabiješ.“ Agnieszka se zamračila a podívala se na něj. Měla obrovskou chuť mu plivnout do tváře už jen za ty řeči, co se opovažuje vyslovit, ale v tu chvíli ji pustil a odvrátil se od ní. Podíval se na Kaspera a dál pokračoval polsky:

„Nezabije sebe, nezabije dítě. Dokonalé. Smekám, příteli.“

Agnieszce se chtělo křičet. Snažila se celou dobu nemyslet na to, co může přijít. Co ji může čekat. Snažila se nepředstavovat si, co se bude dít dál, pokud všechno půjde podle jejich plánů. Nedokázala vědomě myslet na to, že uvnitř ní možná bude vyrůstat dítě. Jenže… bude to vůbec dítě? Jediné, co podvědomě tušila, čím si byla jistá, bylo, že s tím nedokáže udělat nic. A teď jí ten odporný prevít všechno tohle vyhrabal v hlavě a ještě se jí vysmál.

„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ řekla vzdorně. Ve skutečnosti chtěla křičet, vztekat se a nadávat mu, ale příčilo se jí dávat mu najevo, kolik emocí v ní umí vzbudit. I tohle stačilo, aby otočil zpátky k ní a s falešným úsměvem ji chytil za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Oklepala se hnusem. Nevypadal, že by mu to vadilo, možná byl zvyklý.

„Asi jste o mně nemluvili? Neřekl ti Kasper, jak dlouho jsem tu? Ne?“ Podíval se na Kaspera, který jen trhl hlavou. „Nechal to na mně, výborně. Milá Fru, jsem na tomhle světě již dlouho. Narodil jsem se skoro před třemi tisíci let.“ Udělal dramatickou pauzu, aby umocnil dopad těch slov, aby si je Agnieszka dokázala srovnat v hlavě. Nechtěla mu věřit, měla pocit, že si z ní dělá legraci. Na druhou stranu si byla jistá, že mluví pravdu. Už jen ta jeho řeč, kterou používal první den. Byla archaická, určitě několik set let stará.

Spokojeně přikývl.

„Ano. Skutečně. Mluvím pravdu. A mám pro tebe jednu novinku: v roce nula se nic zajímavého nestalo. Celkově těch pár desetiletí na přelomu před Kristem a po Kristu nestálo za nic.“

Agnieszce jeho slova došla okamžitě. A způsobila jí v hlavě takový guláš, že nedokázala udělat nic. Chtěla na něj křičet, aby jí nelhal. Chtěla začít s fakty, měla pocit, že když ho ubije důkazy, nebude jí nikdy víc říkat takovéhle věci. A zároveň toužila vědět, co přesně se v tu dobu dělo. Dala by cokoliv za možnost promluvit si s někým, kdo tu byl a zažil všechno, co se do současnosti dochovalo jen díky pochybným ústním podáním, kamenným deskám, nedokonalým překladům… Cokoliv. Jen kdyby to nebyl právě on.

Pohladil ji po tváři; nestihla ucuknout.

„Neboj. Možná změníš názor. Třeba budeme mít možnost si promluvit. Třeba přežiješ.“

A odešel.

Jen co se za Arem zavřely dveře, Kasper to nevydržel a vybil si vztek na zdi. Jeden dobře mířený úder prorazil silnou kamennou stěnu mezi jejich pokojem a chodbou. Neulevilo se mu, ne, když slyšel vzdalující se Arův smích. Zuřil. Od rána. Až do té chvíle šlo všechno skvěle. Pak ale překvapeně zjistil, že cítí vinu za to, co jí udělal. Větší, než když ty minulé nepřežily. Slyšel její pláč a nejdřív měl pocit, že mu to kazí. Pak mu ale došlo, že ona je v tom nevinně. Celou tu dobu je to všechno v jeho hlavě. Neměl poslechnout. Neměl jí to dělat.

Jenže to by byl konec pro ně oba.

Byl sobec. Měl pud sebezáchovy. A byl silnější. Proto to udělal. Neměl by cítit vinu.

Arovo nadšení mu náladu nezvedlo. Podal mu ruku a sledoval, jak se jeho výraz mění ze zvědavého na nadšený. Požádal ho o kontakt na ty ostatní upíry, kterým se povedlo dítě. Chtěl s nimi mluvit, zjistit, jak přesně těhotenství probíhalo, co mohl čekat. Ale Aro dělal, že jeho dotaz neslyšel. Mluvil o tom, co bude, až poloupír přijde na svět. Kasper poslouchal jeho nadšené rozpravy a plány, ale nevnímal ho. Myšlenkami byl pořád u ní a doufal, že ji nenapadne si něco udělat. Aro ho nachytal, na něco se zeptal a ani jeho upírská mysl nedokázala zareagovat a uvědomit si, jak zněl dotaz.

„Nepřeháněj to, Kaspere,“ varoval ho Aro. „Viděl jsem to. Dej pozor, aby se ti to nevymklo. Byla by to jen zbytečná komplikace. Vědci nemívají vztah s laboratorními krysami.“

Chtěl něco namítnout, ale Aro ho gestem poslal pryč.

„Běž. Dokud to nebude jisté, zkoušej to dál. Nechci čekat další týdny!“

„Zbláznil ses?!“ Zůstal stát s nevěřícným výrazem a čekal, že mu Aro řekne, že to byl vtip. Nemohl přece myslet vážně, že má Kasper znovu pokoušet osud?! Ne teď, když je možné, že se to povedlo! Heidi tvrdila, že předtím u toho jiného upíra to byla otázka jednoho pokusu!

„Takhle se mnou nemluv,“ zavrčel na něj Aro a zněl rozzlobeně. „Jdi. Přijdu tě zkontrolovat.“

Když se vrátil, našel Fru pořád ve sprše. A bylo mu ještě hůř. Vypadala strašně. Měl pocit, že každý den se na ní podepisuje a že se musí každou chvíli sesypat. Byl rád, když usnula. Vyhnul se tak jejím vyčítavým pohledům. Spala klidně, vždycky spala klidně. Nezdály se jí noční můry a on byl rád.

A pak přišel Aro. Nemohl si nechat ujít osobní kontrolu. Kasper mu tvrdil, že ji jen zbytečně rozruší – a pokud je těhotná, nic takového nikdo z nich nepotřebuje. Ale už ve chvíli, kdy tu větu vyslovil, věděl, že je to marné.

Kdyby se na ni jen podíval a šel… jenže on si musel sáhnout. Kasperovi uteklo zavrčení; samotného ho to překvapilo. A Ara ještě víc, důrazně mu připomněl, jaká jsou jeho práva. Že může kdykoliv přijít k nepěknému úrazu – trhání a srůstání není nic příjemného. Nechal ho jít. A poslouchal ty jeho řeči, slyšel její vyděšený tep a zrychlené dýchání. A pak jí řekl, že možná přežije…

A ještě ke všemu bude potřebovat nový pokoj. Otočil se na Fru. Ležela na posteli. Měla zavřené oči a vypadala, že zase spí. Kasper by jí to přál, ale slyšel, že je vzhůru. Udělal krok k ní a překvapilo ho, že se na něj rychle podívala. Vyčítavě.

„Nejdeš to zkoušet znovu, že ne?“ hlesla. Byla tak chápavá, tak chytrá. Moc chytrá. Zavrtěl hlavou. Nechtěl to zkoušet znovu. Ne, dokud to nebude nezbytně nutné. Doufal, že se to povedlo a že za dva týdny už bude mít jistotu. Pokusí se do té doby Ara nějak držet stranou od nich obou. Sedl si k ní na postel a nepřekvapilo ho, že se odtáhla. Mlčeli.

Ticho přerušila Fru:

„Takže nepřežiju. Ať se to povede, nebo ne.“

Kasper si povzdechnul. Doufal, že na tohle téma řeč nepřijde. Netušil, jak a co jí říct. Nakonec přiznal pravdu:

„Já nevím.“

Mlčela. Když se na ni podíval, zjistil, že jí po tvářích stékají slzy. Natáhl ruku. Chtěl je setřít, chtěl, aby přestala. Zároveň měl nutkání to ochutnat. Pamatoval si, že jsou slané, ale nedokázal si vybavit jejich chuť. Fru se ale odtáhla a její pohled ho od dalších pokusů odradil.

Nakonec musel odejít. Cítil se hrozně. Cítil se jako největší zlo a nedokázal vymyslet protiargument. Neodkázal se obhájit, kromě toho, že chtěl přežít. Z jeho pohledu mu to přišlo dostatečné. Z toho jejího to asi bylo jinak.

„Donesu ti jídlo,“ zamumlal. Už zase. Její jídlo bylo jeho záchranou.

Odpoledne bylo zvláštní. Fru jen ležela. Nereagovala, nekomunikovala s ním. A on se ani moc nesnažil. Nevěděl, co by jí měl říct. Že na ni vždycky bude vzpomínat v dobrém? Že jí děkuje? Znovu se omluvit? Že mu to je vážně líto a nedokáže jí vysvětlit, kde se to v něm vzalo? A tak raději mlčel. Ulevilo se mu, když usnula. Předtím na něj promluvila. Řekla mu, ať se o nic nepokouší. Rozpačitě jí popřál dobrou noc, za což ho odměnila suchým uchechtnutím.

Ráno se probudila hrozně brzo. Venku byla ještě skoro tma, a ten její náhlý pohyb ho zaskočil a trochu vyděsil. Prudce se posadila na posteli, a aniž se rozhlédla, vyhrkla:

„Asi omdlím.“

Chtěl jí vysvětlit, že je to nepravděpodobné, protože kdyby měla omdlít, neprobudilo by jí to ze spaní, ale přešla by z jednoho stavu do druhého automaticky a plynule. Ale než stihl cokoliv říct, protočily se jí oči ke stropu a bezvládně se zhroutila zpátky do peřin.

Byl u ní ještě dřív, než její tělo dopadlo do lehu. Ruku jí položil na čelo, druhou jí podebral zátylek. Věděl, že chladí lépe, než studené hadry. Její dech i tepová frekvence odpovídaly mdlobám, ale její oči se pohybovaly jako v REM fázi spánku. To Kaspera zaskočilo. Nedokázal určit, co se s ní děje. Nevěděl, jestli ji má probrat, nebo počkat, až k sobě přijde sama. Bál se na ni promluvit.

Stejně náhle, jako omdlela, se zase probrala. Najednou otevřela oči a do obličeje se jí začala vracet barva. Uvědomila si, kde je, a snažila se vymanit z jeho sevření.

„Nesahej na mě!“

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně. A její reakce ho ještě víc překvapila: zatvářila se nechápavě.

„Co by se stalo? Jasně jsem ti řekla, ať se o nic nepokoušíš! A co děláš? Vzbudím se a jsi takhle blízko! Zmiz!“

„Fru, ale ty jsi…“ Nenechala ho domluvit, začala ho odstrkovat. Rozhodl se, že ustoupí. Položil jí hlavu na polštář a usmyslel si, že se bude muset podívat, jestli je něco takového možné. Byl by přísahal, že omdlela, ale teď to spíš vypadalo, jako by spala a neuvědomovala si, co se dělo.

„No proto,“ zabručela Fru a chtěla se od něj odsunout dál ke stěně. Jak byl nad ní stále skloněný, ocitl se najednou obličejem nad jejím podbřiškem.

A ucítil slabou vůni orchidejí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Twilly (22.11.2011 23:10)

Taky nádherně vykreslený Aro - a orchideje... já vím, že jejich "poprvé" nebylo právě snové, ale je tady někdo, kdo je bude potŘebovat... malá květinka, malá orchidej

19)  SarkaS (12.10.2010 10:13)

Probouzíš ve mně přímo vražedné choutky... Hnusák Aro...

Ale co to je s tím jejím omdléváním? Zase se nějak projevuje její schopnost?

18)  magorka (16.07.2010 13:54)

grrrrrrrrrrrrrr bych toho Ara nejradší vlastnoručně naškubala na takhle pidimini prťavý cucky a s naprostým klidem bych je kousíček po kousíčku nechala pěkně spálit. To je takovej XINDL hnusnej!Neb, píšeš to božsky, ale probouzíš ve mě emoce masového vraha

17)  Ewik (15.07.2010 16:19)

Ten Aro je ale slizkej:/

Moc hezký díl

16)  Lioness (15.07.2010 11:12)

Aro - slizský, hnusný, odporný... Ble. Nezabiješ. Idiot. V roce nula se nic nestalo?! Dokonalý nápad. Jak se ale s takovým zjištěním popere Agniezska? Nebo už je jí to jedno? Víra už nehraje roli?
Kaper... mám pro něj slabost, ať už má jakýkoliv bezpočet špatných vlastností. Chci mu věřit a basta. Už jen kvůli "jeho Fru"...
Orchideje?!

15)  Karolka (11.07.2010 15:59)

To je taková síla! Cítím se zase jako pěkně namleté a dodatečně ještě drcené "něco". Skoro celou dobu mi bylo špatně. A to jsem si myslela, že už nemůžu Ara víc nesnášet. (Bye, měly jsme ho zabít...). Je to úžasný, Kačko.

14)  Popoles (11.07.2010 13:47)

Tak od začátku.
Miluju tě - to jen tak propořádek, abys nezapomněla
je mi strašně líto Agnieszky. V podstatě zažívá pocity ženy po znásilnění, ještě zhoršené faktem, že se nebránila a že to ten nahoře dovolil.
Na druhou stranu rozumím i pudu sebezáchovy Kaspera.
To že se mezi nimi začíná vyvíjet vztah ačkoli o to ani jeden nestojí, je pro oba matoucí a stresující.

A Aro? Co taky od něj čekat, od všemocného hajzlíka, kterému vechno prochází už přes tři tisíce let.
Nemůžeš ho aspoň na chvíli odeslat na neodkladnou misi, aby měli klid?
Nebo by mohl chytit podivnou upíří nemoc a rozpadnout se v prach
No a ten konec?
Co měly znamenat ty mdloby, nebo co to bylo?
A ta vůně orchideí - že by už semínko klíčilo?
Neb jsem zvědavá jak opica a nutně potřebuji další díl.

12)  Bye (10.07.2010 21:05)

Tak, co se muselo stát, stalo se.
Agnieszčin syndrom se díky Arově "návštěvě" a ochranitelským sklonům, který probudila v Kasperovi prohlubuje.
On to chudák ještě netuší, ale tím, co provedl, ze sebe udělal "muže" a z Agnieszky "ženu", nepochybně nosící jeho, po orchidejích voňavé, dítě. A muž musí chránit svou ženu!
Snad je Aro přestane aspoň dočasně otravovat.
Doufám, že Kasper přece jen najde nějaký způsob, jak se spojit s Cullenovýma, než mu Agnieszka umře.
Jo, málem bych zapomněla. Třeba bude hrát významnou roli její dar?!
Uf, a Arovy věty: A mám pro tebe jednu novinku: v roce nula se nic zajímavého nestalo. Celkově těch pár desetiletí na přelomu před Kristem a po Kristu nestálo za nic.“ Prosím, nech Ara vyprávět. Mě to taky strašně zajímá!

11)  sakraprace (10.07.2010 20:01)

Aro je svi** největší. Úchylák sebestřednej. Jsem pro velice, ale opravdu velice brutální a bolestivý skon.
Tak Kasperovi je to líto?! Já vím, že je to s ním nahnutý, ale moje sympatie zatím fakt nemá.
Neb, naprosto úžasná a dokonalá kapitolka. Moc se těším na další.

9)  sfinga (10.07.2010 18:49)

Proč mám pocit, že se u Agnieszky začíná projevovat její dar (nevím, ale jaký).
Že je Aro hnusák, jsem věděla, ale že až takový?
Teď mi došlo... Bella celé těhotenství přežila, jen díky neúnavné péči Carlislea a lásce celé rodiny. Pro ně byla na prvním místě ona.
To ubohá Agniezska nebude mít. Deklasovali ji na pouhý inkubátor.

8)  ambra (10.07.2010 18:29)

Neb, já prostě nechápu, jak můžeš tak dokonale uvěřitelně popsat něco, co se nikdy nestalo a stát nemůže. I když - hnusáci tu byli vždycky. Postavy, zahnané do kouta a nucené dělat ošklivé věci, taky. A dívky, které se zaťatými zuby vydrží ledacos a přece to neuškodí jejich duši také nejsou neznámé. Jenže v Tvém podání...Och!!!! Nádherná kapitola!!!

7)  Bosorka (10.07.2010 18:04)

Souhlasím s Ree, že by mohl Aro přijít o nějaký malý, bolestivý a pro něj nepotřebný kousek obzvláště brutálním způsobem
Tak se mi z této kapitolky až mléko spustilo....jdu se převléknout!

6)  Ree (10.07.2010 16:45)

Já chci další! Teď! Now! Jetzt! Tani! Nou! Nyt! Anois! Nu! Ahora!
Ach jo, asi nebude, co? Tak já teda počkám. Ale pod podmínkou, že Arovi uděláš něco hoooooodně nepěkného, joooooo?
Jinak tě miluju! A Králíka taky!

3)  Silvaren (10.07.2010 15:37)

Tak se přece povedlo, doufám, že krize je zažehnána.
Tuším, že mise je splněna, ale řekla bych, že z toho Kasper nemá takovou radost, jakou čekal. Fru je mi líto. Přijde mi, že se vzdala. Ale na druhou stranu mě nenapadá způsob, jakým by proti nim mohla bojovat. Nezbyde mi než jí držet palce.

2)  AliceBrandon (10.07.2010 15:14)

Aro je svině.
Ani nedýchám, co měla znamenat ta omdlívací scéna. To jako, že se semínko ujalo a už to na ní nějak působí? A co ty orchideje? To jí takhle očuchává, úchylák?
Agnieszka se s tím vyrovnává líp než bych čekala, je strašně klidná. Chápu, že jí pomáhá víra, ale i tak, já bych ječela a brečela a křičela a nenáviděla ho až na smrt. Zřejmě na ní stihnul zapůsobit ještě před tím a ona ho teď ani nedokáže tak nenávidět.
Děkuju za dílek a doufám, že krize pominula. Kdyby ne, dej si na čas, pohoda klídek piánko, nohy v teple. My to nějak vydržíme. Na tebe totiž stojí za to čekat.

1 2   »