03.07.2010 [15:15], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 27×, zobrazeno 6785×

Přípravy a hry.

 

(rozhodně 15+! )

Agnieszka ležela na posteli a utápěla se v sebelítosti. Chvíli se taky zabývala přemýšlením nad tím, co se asi honí hlavou jiným uneseným. Možná by měla uvažovat o útěku, vymýšlet plán, zkoušet to? Něco takového by od sebe očekávala, kdyby svůj příběh četla v knížce.

Jenže upíři asi nejsou úplně standardní únosci.

Nechtějí výkupné. Které by stejně nedostali, protože její rodiče by na něj neměli a stát by se na ni pravděpodobně vykašlal, protože s únosci se nevyjednává, že. Vlastně… On chce výkupné. Naprosto zvrácené výkupné. Agnieszka se znovu rozplakala. Zkusila mu to vysvětlit, bez hysterického řevu, srozumitelně, lidsky. Odešel a už byl pryč nejspíš několik hodin. Ráda by si dovolila ten luxus naděje, že si to rozmyslel, pochopil její postoj a zařizuje jí cestu domů – ale tak naivní nebyla.

Prostě se jen litovala. Nic víc nemělo cenu. Stačilo, aby se jí podíval do očí, a její vlastní tělo dělalo přesně to, co jí řekl. Nechtěla jíst – jedla, nechtěla mu nic říct – řekla. A jako vrchol všeho cítila radost, že může splnit jeho přání! Jen proto, že na ni dýchl! Nikdo by neměl mít takovou moc nad lidmi, nikdo! Tohle není fér! Jak se mu má ubránit, jak se z tohohle má dostat?

Měla jedinou možnost. Nedívat se na něj, nenechat se omámit jeho vábivým hlasem, mít oči pevně sevřené a dýchat třeba přes deku. Nedostane ji. Třeba mu dojde, že ona vážně nechce! Nemůže jí to udělat. Přece v sobě musí mít kousek soucitu! Když ji dokázal nezabít…

Znovu usnula. Zdálo se jí o tom, že s Ewou znovu diskutují o tom, kam pojedou. A vyhrálo Rakousko. I v tom snu si Agnieszka uvědomila, že je to dobře, protože tam se jim nic nestane.

Probral ji mužský hlas. Jiný mužský hlas. A byl moc blízko. Vyděšeně otevřela oči a vyjekla, protože v pokoji s ní nebyl tamten upír, ale ten ošklivý černovlasý, který uměl starou polštinu. Skláněl se k ní a slizce se na ni usmíval. Nestihla zavřít oči, takže byla znovu lapená v pohledu a štítila se ho o to víc. Jeho oči byly jako zakalené, působil nemocně, odporně. Páchl jako nahnilé jahody a když promluvil tím falešným tónem, Agnieszce přeběhl mráz po zádech.

„Podívejme na tě,“ řekl zálibně. „Tys kouzelná, není – liž pravda? Kasper jest uchvácen. Jakou mocí vládneš?“

Agnieszka netušila, o čem ten tvor mluví. Nedokázala zareagovat nijak jinak, než jen nakrčením čela. Shovívavě se na ni usmál a pak z ní odhrnul deku. Srdce jí zběsile bušilo a snažila se odšoupat z jeho dosahu. Málem omdlela při představě, že tamten byl jen nějaký koordinátor a tenhle se pokusí o… Ani v duchu to nedokázala říct. „Neměj obav,“ snažil se ji uklidnit. „Chci jen tvou ruku, nic víc.“

Nezabralo to. Tentokrát se jí už vážně zatmělo před očima. Tamtomu řekla, že chce počkat na manžela. A tahle zrůda teď chce její ruku?! Zmohla se jen na vyděšené zasténání a přestala vnímat, co se děje kolem ní. Zápěstí její pravačky objalo něco chladného. Ten studený dotek na místě, kde byla tepna blízko kůže, ji probral. Uvědomila si, že už může mrkat a dívat se jinam – propustil ji. Místo toho teď svíral její dlaň ve svých a zvědavě ji pozoroval. Občas se nadřazeně usmál, jindy se zatvářil netrpělivě. Nakonec její ruku pustil a vypadal zklamaně.

„Není v mých silách pochopit konání přítele mého. Nejsi výjimečná. Nevidím ničeho zvláštního. Neznám důvod jeho volby. Tvá vůně jest jiná, tvrdí to. Pro mne však není rozdílu mezi vůní tvou a vůní ostatních. A v hlavě tvé není zvláštnosti žádné.“

Znělo to jako výčitka a Agnieszka se bála. Děsila se toho, že když je podle toho slizkého upíra obyčejná, bude to její konec. Vzápětí si překvapeně uvědomila, že cítí i lehkou radost. Aktuálně se nacházela v situaci, kdy smrt byla to lepší řešení. Věděla, že je to rouhání. Opovrhovat svým životem – to by nikdy neudělala. Nikdy dřív. Teď byla ochotná se smířit s faktem, že možná půjde do pekla. Nemohlo to být o moc horší než tohle.

„Jsem tomu však vskutku rád,“ obdařil ji černovlasý upír zářivým a děsivým úsměvem. „Nebudu litovati mrhání talentem tvým.“

Nevěděla, co tím myslel. Ale když vstal a bez známky nějakého dalšího zájmu se otočil ke dveřím, ulevilo se jí. Do chvíle, než dveře otevřel. Za nimi stál ten upír, který ji hned na začátku chytil a měl v plánu ji… vypít. V rukách držel tác s voňavým jídlem a tvářil se servilně. Ten černovlasý upír mu něco řekl italsky a odešel, aniž by se na Agniezsku znovu podíval. Místo něj se na ni podíval ten upír s podnosem. A jeho výraz se změnil. Už se netvářil submisivně. Teď vypadal jako dravec. Když za sebou zavíral dveře a se širokým úsměvem Agnieszce něco říkal, hrůzou téměř nedýchala.

Kasper se podle všech předpokladů měl cítit skvěle. Heidi mu přivedla trojici japonských turistek a nechala mu je všechny. Dokonce mu držela ty, které ještě nepřišly na řadu; věděla, že na rozdíl od Volturiových nemá rád, když jeho oběti křičí strachy. Bratři si to vyloženě užívali, proto si nechávali do sálu přivádět velké skupiny a pak se nemohli nabažit té hrůzy v očích lidí, kteří byli ještě naživu. Kasper by nejraději zbývajícím dvěma nejdřív zlomil vaz, ale Heidi jim zacpala ústa a pak už stačilo se jen otočit zády. Užíval si proud krve, který ho hřál na jazyku. Teplo z ní se šířilo dál do jeho těla a cítil se spokojeně – na tu chvilku, než krev došla.

Když si od Heidi přebíral tu druhou ženu a ona ho nejspíš prosila, aby ji nechal naživu, vzpomněl si na Fru. Ta neprosila. Rozladěně zavrčel – dostávala se mu pod kůži až moc. Muselo to být její nadání. Možná bylo dobře, že k pokusu dojde už pozítří. Kdo ví, kam až by se jí podařilo ho vmanévrovat třeba za tři týdny. Svou zlost si vybil na Japonce a vůbec mu jí nebylo líto. Jen potrava. Potrava! Podřadný druh, nic víc. Možná měl Aro pravdu a Kasper se nechal moc unést. Možná je načase se s ní přestat mazlit. Pozítří už může být po ní.

A tahle myšlenka ho překvapila. Věděl celou dobu, že Fru ten pokus pravděpodobně nepřežije. Vždyť už to zkoušel tolikrát. A stejně ho představa mrtvé Fru pod jeho tělem vyděsila. Znechuceně odhodil mrtvou turistku a otočil se k Heidi. S úsměvem mu podávala tu poslední, ale zavrtěl hlavou.

„Proč to nemůžeme udělat po mém? Proč to nepovolí?“ zeptal se rozzuřeně.

Heidi hned věděla, o čem Kasper mluví. Byli spolu často, a v pauzách mezi sexem si občas povídali. To proto s ním ráda trávila čas – mluvil s ní o sobě, o tom, co se děje kolem. Zajímal se o ni, ptal se. To nikdo jiný nedělal. Tušila, že vážně něco bude na tom žití v blízkosti lidí. Upíry to možná opravdu dokáže trochu změnit. Nebo je naopak mění Volterra v bezcitné zabijáky?

„Protože když to dokázal mladý Cullen a po něm to dokázal Blacksmith, ty to musíš zvládnout taky. A Joham v Amazonii to dokázal několikrát, bez jakýchkoliv citových vazeb. Proto ti Aro nedovolí, aby ses choval jako lékař. Proto to nemůžeš udělat v laboratoři. Nějaký směšný nomád nesmí být lepší než Volturiovi. A Cullenovi? To kvůli nim to dělá.“ Heidi, stále ještě s Japonkou v náruči, popošla blíž ke Kasperovi a položila mu dlaň na záda.

„Tentokrát to dokážeš. Chováš se k ní úžasně, cítíš její dar. Půjde to, a potom budeš mít pokoj. Ta první Cullenovic poloupírka se podařila hned napoprvé, Marcus se o tom kdysi bavil s Carlislem. Nebudeš to muset zkoušet víckrát. Pak už jen počkáš, až se to narodí, a budeš volný. Aro bude mít svou novou hračku a ty budeš moct zpátky na sever.“ Na chvíli se odmlčela, Japonku odsunula na bok, aby mohla Kasperovi opřít svou bradu o rameno. „Nebo tu budeš moci zůstat… Se mnou…“

Nenechala ho odpovědět, obešla ho a vnutila mu poslední turistku.

„Pij. A pak nastane čas na trochu uvolnění, co ty na to? Už jen jeden pokus a víckrát se nebudeš muset otravovat s lidským sexem. Takhle to musíš brát. Myslet pozitivně,“ vysvětlovala mu a přitom si pomalu rozepínala obepnutou halenku s obrovským výstřihem na zádech. Kasper se podíval na k smrti vyděšenou ženu ve svých rukách a potom jí rychle zlomil vaz. Dal se do pití, ale kýžený klid se nedostavoval.

Věděl, že Heidi ho m svým způsobem ráda, on na tom byl podobně. Ale rozhodně se nehodlal zdržet ve Volterře ani o minutu déle, než bude nutné. Jakmile se podaří kříženec, zmizí odsud na druhý konec světa a bude dělat, že se tohle všechno nikdy nestalo. Však on se Aro jistě postará o to, aby se měla Heidi zase s kým sbližovat. Jak dlouho ho bude to dítě bavit? Pár let, než dospěje? A vládce se potom začne nudit a hledat další rozptýlení.

Nedokázal se uvolnit. Heidi se snažila, a za normálních okolností by Kasper řval blahem a slastně by si užíval každý její pohyb, ale teď místo ní viděl mrtvé tváře lidských žen. Viděl sám sebe, jak si pozdě uvědomil, že se pohyboval moc prudce, že se opřel příliš velkou vahou, že je sevřel smrtelně silně. A pak, plný vzteku na sebe a na Ara, vykolejený dalším nezdarem, ty ženy prostě dopil. V tu chvíli sám sebou pohrdal, ale nač plýtvat…

Musel vstát a odejít. Nešlo to. Potřeboval být sám.

„Nehodláš mě tu nechat takhle, že ne?!“ vrčela na něj varovně Heidi. Když zmizel na chodbě, uslyšel z místnosti za sebou zuřivý řev.

Zbytek dne strávil v laboratoři. Neřešil, jestli má Fru jídlo a pití. Ráno se najedla dost, a kdyby měla žízeň, dojde si do koupelny. Uklidňoval se monotónním roztíráním vzorků krve na sklíčka, vkládáním agaru do Petriho misek. Věděl, že je to všechno k ničemu, že to zítra vyhodí, ale teď měl pocit, že dělá něco užitečného. Minimálně tím aspoň nikomu neubližoval.

I tak měl dost času na přemýšlení. Na plánování. Tisíckrát si v hlavě přehrál ideální scénář toho okamžiku. Tisíckrát to skončilo stejně, jako předtím. Viděl Fru, jak z ní uniká život. Jak najednou omamně voní, protože její břišní dutina se zaplňuje krví. Viděl, jak poslední zbytky krve tepou těsně pod kůží na jejím krku a lákají ho.

Vztekle mrštil chromatografem přes místnost. Zatracený Arův dar! Kdyby neviděl všem do hlav, všechno by bylo mnohem lepší! Nikdo by nepřišel na to, že Kasper podváděl a provedl oplodnění in vivo! Jenže už teď si zahrává s osudem, když o tomhle možném podvodu jen přemýšlí. Pokud Aro bude ve špatném rozpoložení, nechá ho spálit.

Do pokoje se vracel až pozdě večer, venku už byla tma. Napadlo ho, že by Fru možná měla radost, kdyby ji přestěhoval do pokoje s oknem, to umělé osvětlení člověku určitě moc dobře nedělalo. Jemu to bylo jedno, ale pokud by se ten pokus opravdu podařil, bude nutné, aby se cítila co nejlépe. Ještě než zabočil do chodby, vedoucí k němu, byl rozhodnutý. Ještě zítra ji přestěhuje. Snad ho to v jejích očích trochu zlidští.

V chodbě ucítil pach Aftona. Moc koncentrovaný, moc čerstvý. Zavrčel a rozběhl se ke dveřím. Když rozzuřený vpadl do pokoje, na setinu vteřiny se mu ulevilo, protože Afton stál u zdi s rukama založenýma na hrudi a tvářil se naprosto klidně. Pak si ale Kasper všimnul Fru.

Seděla zády k nim, namáčknutá mezi postelí a zdí. Tiskla se ke kamenné stěně a nepřítomně se kývala dopředu a dozadu. Kolena si objímala rukama a hlavu měla zabořenou pod svou levačku, aby nemohla nikoho vidět. Vzlykala.

„Co jsi tu dělal?!“ zavrčel Kasper a pevně zatínal pěsti, jak se snažil neskočit po Aftonovi a nedat mu za vyučenou. Ten se na něj klidně usmíval.

„Aro řekl, že máš nějakou práci s přípravami na tu věc. Že se o ni mám starat. Donést jí jídlo a dělat jí společnost, aby se nenudila.“

Kasper se zhluboka nadechl, aby nezařval nahlas. Dovedl si představit mnohem lepší společníky, než byl Afton. Každý upír byl lepší, než tenhle. Ten jeho zatracený dar! Na co je upírovi, že dokáže vzbudit ještě větší hrůzu? Prohloubit děs člověka až na hranici snesitelnosti? Tohle je Arova pomsta? Nebo další test? Zkouší, co všechno Fru vydrží?

Kasper beze slova popadl Aftona za paži a vyvlekl ho z pokoje. Na chodbě s ním nešetrně švihl o zeď, až odlétlo pár drobných úlomků.

„Co to mělo být?“ vyjel po něm. Afton nevinně pokrčil rameny a snažil se vyprostit svou paži z pevného sevření.

„Aro prohlédl její mysl a nenašel nic! Prý je prakticky bezcenná, pokud tedy vážně neporodí poloupíra. Možná ti to už vážně leze na mozek a nadání sis jen vymyslel, co?“

Kasper měl chuť mu utrhnout hlavu. Místo toho ale sebral poslední zbytky svého ovládání a na první pohled klidně se narovnal z bojového postoje a lehce se ušklíbl:

„Aro neví nic. Pokud ona neví, že má nějaké nadání, nemůže se to od ní dozvědět ani on. Mohl se zeptat!“

Věděl, že Aro si tenhle rozhovor u Aftona v hlavě najde. Vlastně to byl vzkaz přímo pro něj.

„A ty už se nemusíš obtěžovat,“ usmál se. „Budu jí dělat společnost sám. Tebe už tu nechci vidět. Smiř se s tím, že ji prostě nedostaneš. Nemůžeš mít všechny hračky, které si vyhlédneš, víš?“

Nezdržoval se s ním. Vešel zpátky do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Zamkl. Věděl, že to nikoho nezastaví, ale byl to jasný signál. Nerušit.

Fru byla stále na tom samém místě. Pořád ve stejném stavu. Kasper věděl, že se ho bude bát víc, než kdy dřív, ale nechtěl ji tam nechat. Ne takhle. Znovu a znovu v duchu proklínal Ara i Aftona, protože rozbořili všechny jeho snahy o navázání nějakého vztahu. Byl zase na nule, a měl už jen jeden den.

„Fru,“ oslovil ji, když si opatrně dřepl za její záda. Dobré znamení bylo to, že se její stav nezhoršil. Nezačala křičet, její tep zůstal stejný. Stejně vyděšený. „Beru tě a polehnu na postel, ano? Opatrně.“

Zavrtěla hlavou. Kasperovi to udělalo radost – komunikovala s ním.

„Země je studená, potřebuješ teplo,“ domlouval jí. Nezareagovala. Natáhl ruku a opatrně se jí dotkl na rameni, ucukla.

„Jen polehnu na postel, Fru. Neublížím.“

Její tělo se přestalo kývat a podivně se zatřáslo. Nevěděl, co se děje, proto raději čekal. Fru náhle zvedla hlavu a zachraptěla:

„Říká se položím, ne polehnu.“

Zíral na její zátylek a nebyl schopný slova. Zněla naprosto vyrovnaně. Klidně. Nehýbala se, takže zkusil znovu natáhnout ruku a lehce se dotknout jejích zad. Neucukla. Dřív, než si to mohla rozmyslet, byl u ní a pomalu, aby ji nevyděsil, ji zvedl ze země. Udělal dva kroky k posteli a položil ji. Teď teprve uviděl, jak vypadá. Musela se bát celé odpoledne. Nevěděl, jak dlouho tu Afton byl, ale podle dvou táců s jídlem přišel už před obědem. Fru byla bílá a zároveň celá zarudlá od pláče, pod očima se jí vytvořily velké tmavé kruhy a rty měla rozpraskané. Kasper znovu cítil obrovský vztek.

„Promiň,“ zašeptal a přikryl ji dekou. Ušklíbla se, ale hned zvážněla.

„Olizoval mi krk,“ řekla vyčítavě. Ozvalo se prasknutí; sloupek u postele nevydržel nápor Kasperovy pěsti. Měl chuť si Aftona najít a vzít jeho krk někam, kde by ho mohla olizovat třeba smečka vlků.

„Můžu mít prosbu?“ podívala se Fru Kasperovi do očí, jako kdyby nevěděla, co to s ní udělá. Mrkal, aby ji neomámil tak moc, jako jindy, a přikývl. Tušil, co po něm bude chtít, a věděl, že jí rád vyhoví.

„Už neodejdu,“ slíbil jí. Nenechá ji tu samotnou, aby sem zase mohl kdokoliv vlézt a zkoušet na ni své hry.

K jeho velkému překvapení se Fru slabě a tiše rozesmála. Unaveně si povzdechla a pak s vážnou tváří řekla:

„Zabij mě. Prosím.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  ambra (03.07.2010 17:42)

Já to prostě do večera nevydržela! A to mám teď za to! Jak mi může být sympatický "chlap", který při konverzaci se svou milenkou vycucne tři lidi!? Neb, chystám se položit "svou" otázku: Komu tím prospěješ?!
Kurňa, je to fantastický, naprosto strhující a profi každým coulem! Nemám nějakou poruchu, když se mi líbí taková hrůza??? :/

6)  Popoles (03.07.2010 17:26)

Nahnilé jahody - asi deset minut před tím, než jsem si sedla k PC, jsem vyhazovala na kompost misku jahod, kterou jsem pozapomněla venku před dvěma dny... - ten podivný nasládlý puch, mě těmi tvými řádky znovu udeřil do nosu - bravo Neb, přesně takhle jsem si aroma Ara představovala.

A Kasper? Nějak se nám začíná měnit chlapec. Už ani ty turistky nechutnají jako dřív...
Zatím mu nedochází, že mu na Fru záleží podstatně víc, než si připouští. A co teprve, pokud se zadaří a ona mu porodí dítě? Pochybuju, že bude schopen jen tak opustit Agnieszku (mimochodem, kdy asi přejde na oslovování jejím jménem?) a jejich dítě, ale to si asi uvědomí podstatně později.

Klaním se až k zemskému jádru... ó velká

5)  Karolka (03.07.2010 17:17)

Ty bláho! Dva články! Dva články prstu!!! Nejšílenější byly tři Japonky. Mlčení jehňátek hadr. Agnieszka je úžasná a jsem ráda, že jí nehráblo. Mně by teda asi hráblo. A ách jo! Já mám Kaspera ráda. Hrozný, já vím. To zase bylo. Vždycky mě úplně rozebereš.

4)  Ree (03.07.2010 16:02)

He, a pak že všichni upíři mají přilákat oběť i svou vůní. No, jestliže Aro smrdí jako nahnilé jahody, tak ten už toho asi moc nenaláká
Ale jinak úžas Začínám získávat sympatie ke Kasperovi. Vlastně už takové 4 kapitolky.
A olizování krku Aftonem. Brrrrr... No, hlavně že se jí nic jiného nestalo

3)  sakraprace (03.07.2010 15:40)

Ježiši, jak může být někdo v Arově věku takový debil? Teď Kasperovi rozhodně ulehčil a pomohl, ale alespoň chuděru jen tak nezblbne. A Agnieszka je neskutečně statečná

2)  Hanetka (03.07.2010 15:29)

Jejinkatej,jejinkatej, to se to vyvíjí! Aro jak je starý, tak je hloupý! Arogance Volturiů z nich dělá pěkné osly. A Agnieszka, tak té se vůbec nedivím. Super Nebrasko, tak jak to bude dál?

1)  Ajjinka (03.07.2010 15:20)

Wow. Tak nějak nevim, co na to víc říct, ale to první slovo to vystihuje asi nejvíc. Masakr

«   1 2