02.07.2010 [15:15], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 25×, zobrazeno 6574×

Pozor na city...

Když se Agnieszka probudila, cítila se hrozně. Rozlámaná a pořád hrozně unavená, jako kdyby spala jen pár minut. Podařilo se jí otevřít oči. Byla v nějakém pokoji s kamennými zdmi. Napadlo ji, že ty italské hotely jsou čím dál šílenější. Jen doufala, že víc dekadentní už ty další nebudou. Tenhle vypadal spíš jako hrad.

V tu chvíli si uvědomila tu šílenou pravdu.

Byl to hrad.

Nešťastně zasténala. Litovala, že otevřela oči. Litovala, že se probudila. Lepší by bylo se už nikdy neprobrat.

„Dobré ráno,“ ozval se jí za zády tichý příjemný hlas. Naskočila jí husí kůže; trochu doufala, že on už se nikdy nevrátí. Pak jí došlo, že mu rozumí. Pořád měl cizí tvrdý přízvuk, ale znělo to, že ví, co říká. Možná si myslel, že ji tím ohromí, ale stal se spíš opak. Nevěřila mu nic. Neměla v plánu na tom něco měnit. Jen se snaží působit mile – a o to ona rozhodně nestojí! Ať si klidně zkouší mluvit polsky, Agnieszka už věděla, co bude dělat. Nic.

„Máš hlad?“ zeptal se. Mlčela. Měla hlad, obrovský. Naposledy snídala před odjezdem do téhle pekelné díry. Netušila, jestli spala jen hodinu, nebo to byl týden, ale její žaludek se bolestivě kroutil a dožadoval se něčeho k snědku. Už když jí ta mrcha, co je přivedla do téhle pasti, přinesla teplé jídlo, Agnieszku žaludek bolel. Hlady a stresem. Ale ani se toho nedotkla, přestože to vypadalo lákavě. Nebyla přece hloupá. Kam se dají snadno nasypat léky? Drogy? Do jídla a do pití. Nebude jíst.

„Nesu snídani,“ řekl a jeho hlas zamířil ke dveřím. Dostal se do Agnieszcina zorného pole dřív, než stihla zavřít oči, takže viděla, jak se na ni otočil a usmál se.

„Vejce? Chleba? Palaniky?“ Na chvíli se zarazil a opravil se: „Palačinky.“ Kdyby nevěděla, co je zač, jaká zrůda se na ni culí, možná by měla radost, že se o ni takhle dojemně stará. Takhle se jen nepatrně ušklíbla a zavřela oči.

„Nesu všechno,“ oznámil jí a o vteřinu později uslyšela, jak za sebou zavřel dveře. Ještě chvíli počkala a pak se posadila. Motala se jí hlava, ale snažila se to odsunout do pozadí. Potřebovala se dostat do koupelny. Ta žízeň byla strašná, mnohem horší, než hlad. Měla pocit, že má ústa z prachu, nedokázala ani odlepit jazyk od patra. Když doklopýtala do koupelny a jedním zlostným pohledem proklela okno, kterým už se jí nepodaří utéct, nedočkavě se vrhla k umyvadlu. Pustila vodu na plno a jen nastavila ústa, aby jí skoro ledová tekutina mohla osvežit. Nevadilo jí, že bude mít mokrý celý obličej a vlasy a že jí pak možná v pokoji bude zima. Ten hlad se ještě dal ignorovat, ale žízeň ne.

V pokoji si zase zalezla pod deky. Chvíli sice chtěla trpět okatě na zemi, jako včera, kdy neměla sílu se odtamtud zvednout, ale nakonec  posteli  neodolala. Už asi po sté, stejně jako celou tu dobu, co byla v pokoji sama, si v hlavě rovnala své možnosti. A ani tentokrát ji nenapadlo, jak z tohohle ven. Ten… upír se rozhodl, že z ní udělá chovnou… klisnu. Což nepřipadalo v úvahu. Nikdy, nikdy by s ničím takovým nesouhlasila. Nikdy! Bylo to v rozporu se vším, v co věřila, s tím, jak žila. Ona v tom měla jasno. Radši zemře, než aby nechala někoho z těch monster tady, aby se k ní přiblížili.

Hladovět, to byl její plán. Buď se jí to podaří, nebo to toho šílenýho upíra rozzuří natolik, že ji zabije. V duchu se Bohu omlouvala za to, jak přemýšlí, ale hned dodávala, jako omluvu, jako výtku, že kdyby její strážný anděl nedovolil, aby se do takového průšvihu dostala, nemusela by se teď takhle rouhat. Netušila, proč právě ona musela tohle podstoupit. Jestli to byl nějaký test, byl pěkně zákeřný. Doufala, že si s ním poradí přesně tak, jak od ní bylo očekáváno. Pořád ještě si hýčkala malinkou naději na to, že se třeba po dalším spánku probudí v autobuse s hlavou na Ewině rameni a bude si moci zhluboka oddechnout.

Automaticky rukou sáhla po křížku. Až když ho nenahmatala, vzpomněla si, jak o něj přišla. Oči se jí bezděčně zaplnily slzami, a i když se snažila ovládnout a přestat brečet, nešlo to zastavit. Věděla, že její víra je pevná, ale teď měla vážně chuť upřít pohled ke stropu a nahlas se zeptat, jestli tohle všechno myslí vážně. Upíři? Ve starém hradě? Co zabíjejí ve velkém turisty a nikdo si toho nevšiml?!  Co se snaží si vypěstovat děti s lidmi?

Děláš si ze mě legraci?

Když se o pár minut později otevřely dveře a celý pokoj zaplnila vůně jídla, jen tak tak se jí podařilo nezaskučet nahlas. Sbíhaly se jí sliny a její žaludek dával hodně důrazně najevo, po čem touží. Jako vrchol toho všeho se k ní dostalo dokonalé aroma čerstvé kávy. Mučil ji. Ten prevít se rozhodl ji psychicky zdeptat už jen tím, že ji zahrne hromadou jídla a bude na ni hodný. Napadlo ji, že si měla přednášky z psychologie dát už na letošní rok – byla si skoro jistá, že vlídnost je jednou z nejsilnějších zbraní teroristů.

„Snídaně,“ řekl. „Jez. Bude studená.“

Když se ani nepohnula, cítila, že si sedl vedle ní. Celá se napjala, připravená vyskočit a schovat se před ním do sprchového kouta, případně na něj ječet tak dlouho, dokud jí nedá pokoj. Asi mu to došlo, protože se jí ani nedotkl. Jen chvíli mlčky seděl vedle ní.

„Máš jíst,“ zamumlal. „Máš hlad. Nejíš, jsi nemocná. To nepotřebuji.“

Když se ani teď nedočkal reakce, trochu čekala, že odejde zase někam pryč a nechá ji tam, jako předtím. On ale zůstal sedět u ní. Mohlo to být pár minut, nebo klidně hodina, netušila. Jen ležela, schoulená, přikrytá, a pozorně čekala, jestli se něco nestane. On se ani nepohnul. Postupem času její obezřetnost polevovala, už zase byla unavená a slabá.

„Fru,“ povzdechl si pak a tím ji zase přivedl k plné bdělosti. Ušklíbla se tomu oslovení a zároveň za něj byla vděčná. Kdyby náhodou někdy začínala mít pocit, že ten tvor není zas až tak zlý, bude stačit jedno vyslovení toho jména a ona bude přesně vědět, kde je podle něj její místo. Vlastně měla spíš dostat přidělené nějaké číslo, ne?

„Promiň. Já učím polsky. Chci tolik říct tobě, sám, bez překladačů. Umím slova, ještě ne pády a ostatní. Rozumíš?“ zeptal se naléhavě.  Když zase nezareagovala, ztichl. Jestli čekal, že teď se mu nadšeně vrhne kolem krku, spletl se. „Potřebuju dítě, Fru,“ řekl a zněl spíš odevzdaně. Agnieszka křečovitě sevřela dlaně do pěstí a ostře se nadechla. Teď v hlavě neměla nic jiného, než spoustu sprostých slov. U některých si ani nebyla jistá, kde přesně je pochytila.

„Bude dítě, jdu domů. Chápeš? Nebude…“ Odmlčel se. „Aro není trpělivý, ne dost. Potřebuji tě.“

Nevydržela to. Otevřela oči a hned se chytila do toho děsivě rudého pohledu.

„Prosím,“ vyhrkl naléhavě.

„Nikdy! Na to zapomeň!“ Agnieszku samotnou překvapilo, jak rozhodně zní. Cítila to tak, ale přišlo jí, že nedokáže dát dostatečně najevo, co si o něm myslí. Kdykoliv se mu totiž podařilo zachytit její pohled, měla pocit, že ztrácí půdu pod nohama a nedokáže přemýšlet tak jasně, jako za normálních okolností. I to byl důvod, proč měla většinu doby raději oči zavřené.

Neuhnul. Nemrkl. Nedal jí šanci začít myslet normálně. Přestože měla chuť křičet, kopat kolem sebe a bušit do něj, ležela tiše jako myška a čekala, co se bude dít dál. Oči ji už zase pálily, potřebovala mrknout, ale nedovolil jí to. Nesnášela ho za to zase o něco víc.

„Fru, neublížím ti.“ Skoro zpíval tím podmanivým hlasem a Agnieszka přestávala vnímat realitu. Jediné, po čem toužila, bylo poslouchat jeho hlas. „Prosím. Ty neubližuj mi. Jez.“

„Nechci jíst,“ zamumlala potichu. V té větě nebyla ani špetka odhodlání a zuřivosti, které jejím tělem ještě před pár minutami doslova třásly. Aniž by přerušil oční kontakt, vstal a došel ke stolu, na který položil snídani. Agnieszka ho nedokázala nesledovat. Když se vrátil zpátky a znovu si sedl na postel vedle ní, slabě si uvědomovala, že má radost. Nedokázala se kvůli tomu na sebe zlobit.

„Ústa otevřít,“ nakázal. Znělo to jako prosba. Omámeně poslechla, a když ucítila na jazyku vidličku, sevřela rty. Omeleta ještě nikdy nechutnala tak božsky.

Kasperovi se ulevilo. Viděl, že ani Fru nedokáže odolat troše upířího omámení. Když spolkla první sousto a po tváři se jí rozlil blažený výraz, měl radost. Nebude potřeba ji znehybnit a napojit na infúze, jen ji bude muset občas trochu dotlačit tam, kam potřebuje. Ona si zvykne.

Když ji krmil, samotného ho překvapilo, že mu to nevadí. Neměl chuť zavolat někoho jiného, ať to udělá – třeba kuchaře. Necítil se nepohodlně. Trochu zlomyslně ho bavilo pozorovat, jak v ní mizí jedno sousto za druhým, přestože se evidentně rozhodla držet hladovku. Běžně bral lidi spíš jen jako nutné zlo. Nevyhledával extrémně blízký kontakt a rozhodně se nedalo říct, že by se s nimi přátelil. Kdykoliv chodil do školy, byl za podivínského samotáře a ženy se po několika dnech přestaly pokoušet s ním navázat kontakt. Lidé byli potrava. Někteří ho dokázali něco naučit. To bylo celé.

Fru byla jiná. Věděl to. Předpokládal, že za to může ta její schopnost. Možná by jako upírka byla stejně schopná návnada jako Heidi, když se jí podařilo donutit Kaspera chovat se mile a dokonce ji krmit. Starat se o její pohodlí. Nebo mu to už možná vážně leze na mozek a je načase s těmi pokusy prostě přestat. Vážně by potřeboval, aby to s Fru vyšlo. Mít z krku Ara a moci odjet kamkoliv bez hrozby Demetriho, který by ho vystopoval a dovlekl zpátky, jen co by uhnul z předem ohlášené trasy…

Při poslední soustu si všiml, že Fru slzí oči. Došlo mu, že ji hypnotizoval dlouho a bez přestávky, takže neměla šanci ani mrknout. Nechtělo se mu ji propustit ze své moci, ale rozhodl se, že ji nechá na chvíli odpočinout. Zvedl se a zamířil ke stolu.

„Sakra!“ zaklela Fru okamžitě. „Krucinál!“ Druhá nadávka zněla spíš nešťastně.

„Kávu?“ zeptal se Kasper a otočil se k Fru. A rozesmál se nahlas, protože ho vážně pobavilo, že se před ním a jeho pohledem okamžitě schovala pod deku. Nedalo mu moc práce ji dostat zase na světlo, a přestože klopila oči a snažila se nedívat se, stačilo pár slov a měl ji zase v hrsti. Potřeboval se zeptat na pár drobností, které mu den předtím odmítla říct. Třeba na datum poslední menstruace, aby věděl, kdy nastane ovulace. Měl jen jednu šanci. A i ta byla jen malá. Předpokládat, že jestli Fru přežije první pokus, budou to moci vyzkoušet znovu, bylo vážně směšné.

Fru byla silná. I když byla zaseknutá v jeho pohledu, zarytě mlčela. Odmítala se s ním o tom bavit, i když ji to stálo hodně sil. Naklonil se k ní blíž. Teď nemohla utéct a schovat se, nemohla se ani pohnout. Otevřel ústa a lehce na ni dýchl. Zajíkavě se nadechla a omámeně zasténala. A Kasper si v tu chvíli uvědomil, že i když mu nedá souhlas k tomu, co s ní bude dělat, nedokáže ho odmítnout. Ne, když se k ní dostane takhle blízko.

„Fru,“ zašeptal a téměř se nosem dotýkal jejího obličeje. Vypadala komicky, protože nedokázala nesledovat jeho oči a na tuhle vzdálenost už téměř šilhala. „Kdy?“

„Ne,“ hlesla. Spotřebovala si tím kyslík a musela se nadechnout. Kasper ani nemusel svůj dotaz zopakovat, stačil jen jeho dech. „Šestnáctého června,“ řekla poraženeckým hlasem. Před dvanácti dny. Kasper se postavil, a ačkoliv to nepotřeboval, zhluboka se nadechl. Měl mnohem méně času, než čekal. Znervóznilo ho to. Počítal s tím, že si na něj Fru nejdřív opravdu zvykne, stráví spolu nějaký čas a pak bude dokonce nadšená tím, co se na ni chystá – tedy pokud jí nějaká dobrá duše neprozradí, co se stalo těm předchozím. Jenže tohle za dva dny rozhodně nezvládne. Nepůjde to tak hladce, jak si představoval.

Musel najít Heidi. Potřeboval se hodně nasytit a potřeboval i ji samotnou. Vydal se ke dveřím, ale zastavil ho její hlas:

„Nemůžeš to udělat. Nemůžeš mi to udělat. Já…“ Otočil se na ni. Seděla zase schoulená do klubíčka, kolena pod bradou. Upřeně zírala na deku, nechtěla se zase nechat chytit. „Nedělej mi to, prosím. Chci počkat až na svého manžela, rozhodně nechci… tohle. Najdi si někoho jinýho, prosím.“

Kasper měl na chvíli pocit, že by mu jí mělo být líto, ale on sám byl přednější. Nemůže se nechat umluvit touhle holkou, i když je jiná, než ty ostatní. Ona je prostředek k jeho svobodě.

„Jsi důležitá. Voníš jinak. Bude to v pořádku,“ řekl ne úplně jistě a odešel z pokoje.

Nejdřív zamířil k Arovi do pracovny. Nemusel ani zaklepat, Aro ho cítil a slyšel zdaleka a vyzval ho ke vstupu rovnou.

„Kaspere, můj mladý příteli!“ oslovil ho a vstal zpoza stolu s roztaženýma rukama, jako by ho chtěl obejmout. „Demetri mi vyprávěl o tvém včerejším výletu do Florencie. Koupil sis čtení?“

Kasper mu místo odpovědi podal ruku. Překvapilo ho, že Demetri věděl o jeho cestě. Probral ji v rychlosti jen s Marcusem, protože Aro měl nějaké důležité jednání a nepřál být si vyrušován. Demetri měl zřejmě za úkol ho hlídat ještě víc, než Kasper sám tušil.

Aro sevřel jeho dlaň do svých a s jemným úsměvem ho pozoroval. Kdyby Kasper neznal jeho dar, myslel by si, že ho prostě pozoruje. A Aro ho v podstatě pozoroval, jen zevnitř. Několikrát překvapeně zvedl obočí a jednou naklonil hlavu zvědavě lehce na stranu. Po několika vteřinách Kaspera pustil a zamyšleně přešel k oknu.

„Takže ty se kvůli ní učíš polsky?“ řekl zamyšleně. Kasper si povzdechl. Věděl, že Aro na to přijde. Ale doufal, že to nechá být. Mlčel. Bylo zbytečné něco říkat, Aro si v jeho myšlenkách našel všechno, co potřeboval.

„Nejspíš to byla zbytečná námaha, Kaspere. Ona zjistila, co s ní máme v plánu, že? A tvá výzbroj na omámení kořisti funguje skvěle i na ni, takže nevidím důvod, proč bys měl marnit čas nějakým studiem.“

„Ty ses kvůli mně naučil švédsky. Ber to jako koníček,“ odpověděl Kasper. Aro se uchechtl.

„Ale já jsem věděl, co v tobě je. V ní není nic. Prozatím, doufejme. Plýtváš energií. Nápad s pořádnou hostinou a pár hodinami ve společnosti Heidi ti schvaluji. Jí jen zařiď jídlo a pak udělej, co je potřeba.“ Aro se otočil zpátky na Kaspera a tvářil se mile. Přesto však všechno, co řekl, znělo jako rozkaz. Kasper se ale neměl k odchodu.

„Děje se něco?“ zvedl Aro obočí. Kasper pokrčil rameny:

„Ona je silně věřící, a to, co s ní máme v plánu, je proti všemu, s čím doteď žila.“

Čekal, že Aro se rozzuří. Že ho pošle pryč. Že bude křičet, nebo spíš tiše syčet, protože při tom působil mnohem děsivěji a dobře si to uvědomoval. Jenže vládce se na něj shovívavě usmál:

„Bůh? Jestli chce věřit v Boha, ať věří. Ono ji to přejde. Proč by ji posílal sem? Proč by Bůh dovolil, aby se jeho ovečce stalo něco takového? Neboj se, příteli. Dojde jí, že Bůh není. Jsou tu jen jeho zástupci, třeba já, že. A já jí s radostí dám svolení. Klidně jí to vyřiď.“

Kasper měl chuť se pohrdavě ušklíbnout nad Arovou samolibostí, ale dokázal se ovládnout. Místo toho jen lehce přikývl a chystal se odejít. Aro se však ještě ozval:

„A pokud máš pocit, že by se cítila líp, kdyby se dočkala sexu až po svatbě, klidně si ji vezmi. Bude to jen formalita, samozřejmě. Ale třeba jí to usnadní první společnou noc, že.“

Kasper si nebyl jistý, jestli teď Aro žertuje, nebo ne. Čím si byl rozhodně jistý byl fakt, že Fru by ho za tenhle nápad proklela a rozhodně by jí to neudělalo radost.

„To nebude potřeba,“ zavrtěl nakonec hlavou a odešel.

„Dávej si pozor na city, Kaspere. Ty do výzkumu nepatří!“ slyšel ještě Arovu připomínku. Zamračil se. Bez citů už to zkoušel, a jak to dopadlo. Tak má teď trochu soucitu, no a co?

Potichu a jen pro sebe zavrčel. A pak se konečně vydal za Heidi. Bude potřebovat hodně krve.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  Popoles (02.07.2010 15:59)

Pročmám pocit, že to vždycky skončí tak strašně rychle?
A proč vždycky hlednám svou čelist, která se během četní nepozorovaně vytratí a skončí pravidelně někde hodně nízko - dnes jsem jí našla ve sklepě u brambor?
Neb ty jsi neuvěřitelná!
Chudák Fru, hladovět se jí nepovede a proti omámení nemá šanci. Mám pocit, že nakonec na tu svatbu dojde.
A Kasper je taky nějak nejistý. Nevypadá, že by se mu zrovna chtělo podílet se na prznění věřící panny.
Já potřebuju víc! Nutně potřeboju vědět jak to bude pokračovat...

4)  DenyFish (02.07.2010 15:57)

Neb, úžasný. Ale než abych opisovala vše, co napsala Bye, udělám jen Karolčino uááááááááááááááá . Nemuč nás prosím dlouho, fakt musim vědět, jak to dopadne.. Kdybys to vydala jako knížku, zhltnu to během jediného večera, ať by to bylo dlouhé sebevíc

3)  Bye (02.07.2010 15:45)

Neb, Ty ses rozhodla mě normálně napnout na skřipec!
Kasper má málo času, Aro má málo času, Agnieszka má málo času.
A já? Já mám nekonečný oceán času do doby, než hodíš další kapitolu. Tak nějak tuším, že to asi nebude zítra a to mě asi zabije.
Je to tak DOBRÝ!!! NAPÍNAVÝ!!! ZVRÁCENĚ VZRUŠUJÍCÍ!!!
Kasper si myslí, bůhví jak není chytrej a jakej má na Agnieszku vliv. Ale zdá se, že trochu podceňuje vliv, kterej má Agnieszka na něj
No ať se klidně pořádně nacpe, ale jsem zvědavá, jak to bude s tou Heidy, když už je tak trochu zadrápnutej
Napíšu Ti tady jednu profláknutou větu, ale věz a věř, že já ji myslím smrtelně vážně!
Rychle další!

2)  Ajjinka (02.07.2010 15:41)

Áchjo, je mi jí chudinky líto. Kasper je sice sympaťák, ale to, co jí chce udělat, se mi vůbec nelíbí Zlej, upírek!

1)  Hanetka (02.07.2010 15:31)

Jé, Neb... tys tam zamontovala moje narozeniny! A Kasper je mi čím dál sympatičtější, že bych podlehla dřív než Fru? No určitě! Asi chudák holka nečetla Stmívání!

«   1 2