24.06.2010 [15:00], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 30×, zobrazeno 6654×

Litovat se, nebo bojovat?

Probrala ji změna polohy, náhlé odkrvení hlavy. Došlo jí, že omdlela – takhle se cítila pokaždé, když si neuvědomila příznaky včas a někde se složila. Rukama stiskla plochu, na které ležela. Ulevilo se jí, když zjistila, že je to zcela jasně postel. Pak se matrace zhoupla, jak se někdo posadil hned vedle ní. Otevřela oči.

Muž s rudým pohledem. Na tu malou chvilku mezi bezvědomím a úplným probráním se jí podařilo zapomenout na to, co bylo příčinou omdlení. Teď se jí ale všechny ty útržky poskládaly do jednoho děsivého obrazu. Zprudka se nadechla a pokusila se posadit, aby mohla někam utéct, ale byla slabá. Sotva se zvedla na lokty, znovu se jí zamotala hlava.

Muž něco řekl. Tiše, konejšivě. Dokonce se usmál. Na rozdíl od toho širokého výhružného úsměvu, který předvedl ten vysoký netvor v chodbě, neodhalil zuby, jen zvedl koutky. Možná kdyby neměl ty krvavě rudé duhovky, dokázal by ji ten tón a úsměv uklidnit. Takhle ale měla pocit, že jí srdce každou chvíli proskočí žebry ven a ona zemře čirou hrůzou. Bude to nejspíš lepší, než skončit jako ostatní. Jako Ewa...

Zavřela oči a při vzpomínce na skoro šedivou tvář své kamarádky se jí zpod víček vykutálely slzy. Hnusný hrad, plný nějakých zrůd s rudýma očima. Plný vrahů, kteří... Proč jeden z nich kousal Ewu do krku?! Napadlo ji to prakticky okamžitě. Vytřeštila oči na muže vedle sebe.

„Upír,“ hlesla tak potichu, že ji nemohl slyšet. Jenže on ji slyšel. A přikývl. Než stačila Agnieszka jakkoliv zareagovat, začal mluvit. Tiše, vlídně, klidně. Jazykem, kterému nerozuměla. Zavrtěla hlavou a plačtivě mu řekla:

„Chci pryč...“

Zarazil se a zkoumavě si ji prohlížel. Začal mluvit znovu, a tentokrát poznala angličtinu. Jediné, čemu rozuměla, bylo ty.

„Chci domů,“ vzlykla. Odsouhlasil jí, že je upír. Upíři přece neexistují, že. Ale tohle nebyl člověk, stačilo se na něj podívat. Byl bledý, nezdravě, podezřele bílý. Pod očima měl tmavé kruhy a i kdyby Agnieszka neviděla barvu jeho očí, tušila by, že s ním není něco v pořádku. Vypadal prostě jinak. Děsivě. Přestože se snažil mluvit mile, přes slzy vyděšeně sledovala každý jeho pohyb a byla připravená se rvát do posledních sil, až se rozhodne jí provést to, co ostatním. Nezdálo se, že by se chystal ji zabít. Možná Bůh vyslyšel její prosby.

Pořád byla strachy na pokraji šílenství, pořád se bála pořádně nadechnout, setřít si slzy, pohnout se. Zároveň byla stále ve střehu. On ji zkoumavě pozoroval a přestože se snažila vyhnout jeho pohledu, něco na něm ji nějakým zvráceným způsobem neuvěřitelně lákalo. Těkala očima po stropě a své levé straně, takže si stihla všimnout a uvědomit, že je v nějakém pokoji. Viděla stěnu s obrazem a nějakou starobylou truhlu. Po její pravé ruce seděl ten... On. Snažila se tam nedívat, ale když zase něco tiše řekl, bylo to, jako by ji k sobě tím hlasem volal. Jen na vteřinku se mu podívala do očí – a byla chycená. Nedokázala uhnout, nedokázala mrknout. Ta červeň byla strašidelná a zároveň fascinující.

Zkusil další jazyk, poznala francouzštinu. Omámeně ho sledovala a když si uvědomila, že tázavě zvedl obočí, lehce zavrtěla hlavou. Přes tvář mu přeběhl stín netrpělivosti. Nadechl se a spustil rusky. Agnieszka popotáhla nosem a zamumlala:

„Rusky ne, polsky.“

Zarazil se. Zamračil se. Nespokojeně mlaskl a přerušil jejich oční kontakt. Agnieszka rychle zamrkala; neuvědomovala si, jak dlouho na něj zírala bez jediného pohybu nebo mrknutí – pálily ji oči.

„Wait!“ řekl důrazně a ukázal na ni zdviženým ukazováčkem jako na psa. Pochopila. Přikývla. Cokoliv, jen když ji nechá živou. Vstal a šel ke dveřím, u kterých se zastavil a ještě jednou zopakoval, že má čekat. Neměla v plánu kamkoliv chodit. Ne v tomhle pekelném místě.

Jenže jen co se za ním zavřely dveře, mezi vším tím strachem a panikou ji napadlo, že by rozhodně měla zmizet. Protože pokud by se jí podařilo odsud dostat, postarala by se o to, aby tihle... Aby ty zrůdy už nemohly nikdy nikomu ublížit. Takhle ji doma vychovali, v to věřila: nezabiješ. Tak nějak tušila, že ona už to má taky spočítané. Možná se ten zvrácený tvor jen snaží bavit se jejím strachem. Nechtěla mu to dát zadarmo.

Naposledy popotáhla nosem a pak se rozhlédla po pokoji. Neměl okno, což byl problém. Okno byl první únikový východ, který ji napadl. Kromě postele, té truhly, skříně a psacího stolu s židlí tu nic nebylo. Všechen nábytek byl starý, ale udržovaný. Kromě dvěří, kterými odešel... on, tu byly ještě jedny. Rychle vstala. Příliš rychle, zamotala se jí hlava. Na chvilku se se zavřenýma očima pokoušela uklidnit a vzpamatovat, zhluboka dýchala. Pak se vydala ke dveřím. Opatrně vzala za kovovou kliku, otevřela dveře – a dívala se do nové, přepychově vybavené koupelny. Zasténala. Doufala, že to bude zadní východ. Sama sebe okřikla za tu naivitu. Pak si ale uvědomila, že v koupelně okno je! Jen malé, větrací, ale bylo tam, nalevo od umyvadla a velkého zrcadla.

Srdce jí poskočilo nadějí. Okno bylo dost velké na to, aby se jím protáhla ven. Bez zaváhání se k němu vydala, nevěděla, kolik má času. Ještě na chvíli se zarazila a vrátila se ke dveřím. Zavřela je a zamkla za sebou. Kdyby se vrátil moc brzo, bude mu chvíli trvat, než se k ní dostane. Přes tričko se dotkla křížku a v duchu poprosila o pomoc. Teď ji potřebovala víc, než kdykoliv předtím.

Vyhoupla se na umyvadlo. Místnost byla vysoká, i teď měla okno až ve výši hlavy. Děkovala za to, že byla zvyklá sportovat. Věděla, že se tam dokáže dostat. Bude to chtít trochu snažení, ale vyškrábe se tam. Zabrala za kličku okna a ta po krátkém zápasu povolila a otevřela se. Agniezska měla štěstí: nebyla to klasická vyklápěcí ventilačka, která mohla mít ještě nějakou pojistku proti úplnému otevření. Bylo to běžné okno, jen mnohem menší. Teď se před ní otevřelo dokořán. Viděla nebe, což bylo dobré znamení. Taky to mohlo vést jen někam do dvora.

Adrenalin se postaral o to, aby měla dost síly a odvahy. Zachytila se rukama za rám a přitáhla se nahoru. A tam málem zařvala zklamáním. Okno vedlo do ulice, ale dlážděná cesta byla dobrých pět nebo šest metrů pod ní. Na chvilku se zarazila a přemýšlela, co teď. Měla dvě možnosti: zůstat tu, nebo to risknout a vyzkoušet si skok z takové výšky. Ne moc příznivý výběr. Ale pokud skočí, má šanci, že se nepotluče tak moc, aby nemohla utéct. Když zůstane...

Vyklonila se z okna a rozhlédla se do stran, jestli někde nevede okap nebo hromosvod – ale to by evidentně chtěla moc. Z té výšky se jí trochu zamotala hlava, křečovitě sevřela rám okna. Vrátila se zpátky dovnitř a na okamžik si stoupla zpátky na umyvadlo, aby vymyslela, jak se dostat ven nohama napřed. Existoval jediný možný způsob: chytit se za horní rám a doufat, že má v prstech dost síly, aby dokázala protáhnout ven nohy dřív, než ji ruce zradí a ona se sesype zpátky na umyvadlo. Jiná možnost nebyla. Nešťastně si vzdychla. Vzpomněla si, jak na začátku zimního semestru vymluvila Ewě nápad přihlásit se na hodiny indoorového lezení. Teď by se jí horolezecké svaly hodily. Přísahala, že jestli se odsud dostane živá, naučí se nějaké bojové umění a vybuduje si takovou fyzičku, že už se víckrát nikdo neopováží ji někam odnést!

Byla těžší, než si myslela. A držet se jen bříšky prstů za tenký výčnělek okenního rámu bylo mnohem náročnější, než si dovedla představit. Navíc byla moc vysoká a nemohla nohama vystoupat po stěně – na to měla moc krátké ruce. Znovu se postavila na umyvadlo a vztekle zaklela. Pak ji napadlo, že by se to celé možná dalo provést z vnější strany. Když se tady dostane do okna, sedne si do něj zády ven a vytáhnout nohy už pak bude brnkačka. Obrovsky se jí ulevilo, věděla, že tohle bude snadnější a zvládne to. Zároveň sama sebe peskovala za to, že jí to nedošlo rovnou, takhle jen marnila drahocenný čas tím prvním zbytečným pokusem. Protřepala si ruce, chytila se okna a vytáhla se nahoru.

Ve chvíli, kdy se naklonila přes uzoučký parapet ven, uslyšela z pokoje hlas. Málem se pustila a spadla dolů po hlavě, vzpamatovala se na poslední chvíli. Srdce se jí rozbušilo mnohem víc a pumpovalo jí do mozku tolik krve, že se jí začalo zatmívat před očima. Snažila se to nevnímat a rychle se škrábala víc ven, aby se zvládla otočit. Zároveň měla před očima tu dlážděnou zem a ten pohled ji děsil a vytrhával z koncentrace.

„No tak!“ sykla a špičkami bot se zapřela o zeď. Teď! Konečně se otočila, chytila se rukama za vnější okraj okna a děkovala Bohu, že je za co se chytit. Měla jen pár chvil, než se mu podaří nějak vyrazit dveře a dostat se k ní, takže si musela pospíšit, aby-

Ozvalo se hlasité zapraskání dřeva. Než si stihla uvědomit, že to byly dveře do koupelny, něco ji pevně sevřelo za boky a stáhlo dolů.

„Ne!“ vykřikla, ale nestihla nic. Ani kopnout, ani se pevněji chytit, čehokoliv. V jednu chvíli byla skoro venku a než stihla mrknout, stála v koupelně a ten tvor na ni vrčel.

Kasper se pokoušel s tou dívkou promluvit. Chtěl jí říct, že se nemusí bát. Tedy prozatím. Vlastně měla důvod se bát, možná ještě větší, než předtím, ale to jí říct nemohl. Zkusil to vysvětlit prvním dvěma a nakonec se jich musel zbavit ještě dřív, než mohl začít. Těm dalším už nic neříkal.

Tahle byla jiná. Cítil z ní něco ještě předtím, než vyděšeně vcouvala do sálu. Bylo to silnější, ta vůně jejího nadání dokázala přehlušit i vůni její krve. Ty předchozí byly kromě omamné vůně krve cítit ještě jejich vlohami – ten zvláštní kovový pach Kasper rozpoznal klidně uprostřed davu na fotbalovém stadionu a dokázal přesně určit, komu patří. Tahle ale voněla celá kovově. Esence její krve byla až na pozadí. Kasper věděl, že tahle se bude Arovi líbit. Netušil, k čemu přesně má ta dívka vlohy, to jeho schopnost nedokázala určit. Doufal ale, že bude dostatečně odolná, aby se to tentokrát podařilo. Pokud to vyjde, Aro bude spokojený. A on, Kasper, bude mít klid. Nebude muset zůstat na téhle milé, pohostinné, časově nespecifikované návštěvě. Aro mu slíbil, že pokud se to podaří, bude se moci kdykoliv vzdálit z tohohle podivného domácího vězení. Bude z něj externista. Musel se tomu výrazu v duchu uchechtnout. Znamenalo to, že bude muset být Arovi kdykoliv k dispozici pro jeho rozmarné nápady.

Jen proto, že dokáže vycítit nadání. Doslova.

No dobrá, taky proto, že dokázal bez povšimnutí žít na severu Evropy skoro dvěstě let, než na jeho pach narazil Demetri a nahlásil Arovi nového upíra, o kterém nikdo nic nevěděl. Kasperova stvořitelka, Maja, nepřežila setkání s nomádem jen pár let poté, co si Kaspera vyhlédla a přeměnila jako svého druha. Od té doby byl sám, žil v domech na předměstí, snažil se splynout s davem lidí a jen věděl, že se nemá přiblížit k Itálii.

Ara se jeho nespolečenské chování dotklo. Chtěl ho nechat pro výstrahu zničit – potřeboval si vydobýt zpět svou dřívější pověst spravedlivého a krutého vládce, kterou mu pokazili ti američtí vegetariáni. Jenže jakmile Demetri a Jane Kaspera přivlekli a Aro se ho dotkl, poznal jeho dar. Zjistil, jak silné má Kasper sebeovládání. S překvapením zjistil, že ten upír šel ve stopách Carlisla Cullena a vystudoval medicínu, dvakrát. A našel v jeho hlavě, jak velmi je Kasper zvídavý.

Nechal si ho. Zasvětil ho do svého plánu. Dal mu dokonce tak šlechetnou nabídku. Když se to podaří, Kasper bude volný. Relativně. Vždy na telefonu, samozřejmě.

Prozatím se jejich plán nedařil. Nebylo to jednoduché. Ani Kasperova sebekontrola na to nestačila. Aro ale tvrdil, že to jde. Tak to zkoušeli pořád, stále znovu. Desetkrát, dvacetkrát. Jednou to vyjde.

Když Kasper nakázal té blondýnce, která byla vyděšena k smrti a navíc neuměla žádný jazyk kromě polštiny, takže se s ní nedalo domluvit, aby se ani nehnula a zůstala v pokoji, doufal, že se na hradě najde aspoň jeden upír, který strávil nějakou dobu v Polsku. Aby jí vysvětlil, že když bude hodná, nic se jí nestane. Tedy... Možná. Kasper jen potřeboval, aby mu uvěřila a přestala být tak vyděšená. Stres to všechno jen zhorší. Byl si jistý, že má jen jeden pokus, pokud si Aro bude dál tvrdohlavě stát za svým. Prý nic nepřirozeného. Celé je to nepřirozené!

Teď chvátal chodbami k Arově pracovně. Nenamáhal se za sebou zamknout, nikdy se žádná nepokusila utéct. Byly to jen ovce... A i kdyby, hned by si jí v chodbách někdo všiml. Všichni moc dobře viděli, že si ji Kasper v jídleně vybral. Vrátili by mu ji zpátky bez jediného škrábnutí. Aftonovi se sice nelíbilo, že mu ji Kasper odtrhl prakticky od zubů, ale Afton je moc malý pán na to, aby si dovoli víc než jednu vzteklou námitku.

Zaklepal na dveře pracovny svého současného nadřízeného.

„Pojď dál, Kaspere,“ ozval se falešně medový hlas. Vstoupil dovnitř a lehce kývl hlavou na pozdrav.

„Co bys potřeboval? Viděl jsem, že sis vybral další. Doufám, že tentokrát pro mě budeš mít dobré zprávy.“

„Voní mnohem silněji než kdokoliv, koho jsem kdy potkal,“ přikývl Kasper. Arovi se rozzářily oči. Miloval tohle bádání. Vadilo mu, že to trvá tak dlouho a Kasper zatím nesklidil úspěch, ale věřil mu. Sám Aro to potají vyzkoušel jednou a bylo prakticky nemožné to dovést do zdárného konce. Nechápal jak to oni dokázali.

„Myslíš, že bude nějak odolnější?“ zeptal se dychtivě vladař. Kasper jen lehce trhl rameny.

„Nevím, nedokážu to říct. Jen jsem si jistý, že má rozhodně velký potenciál. Ty minulé, pokud voněly, byly jen... Mohly mít třeba silnější vlastnost, nebo jeden ze smyslů. Tahle vypadá hodně nadějně.“

Aro se zamračeně podíval z okna. Poklepal prsty na desku stolu a přemýšlel, jestli by Eleazar přijal pozvání na přátelskou návštěvu, aby to děvče obhlédl. Pokud má opravdu nějaké výrazné nadání, možná by bylo škoda o ni přijít. Na druhou stranu, ty dvě mají taky velké dary, a zvládly to.

„Tentokrát se ti to povede, Kaspere,“ zamručel Aro a ta tam byla veškerá jeho hraná milost a vznešenost. Byl to rozkaz.

„Kdybys mi dovolil to provést po mém, povedlo by se to stoprocentně,“ nadhodil Kasper. Aro rezolutně zavrtěl hlavou:

„Nic takového! Už to přede mnou nevyslovuj! Nepřeji si, abys to udělal takhle!“

Kasper nesouhlasně zafuněl, ale hned se ovládl. Potřeboval pomoc.

„Mluví někdo z lidí na hradě polsky?“ zeptal se Ara. Ten překvapeně zvedl obočí. Kasper pokračoval:

„Neumí jazyky. Turistka. Italština, angličtina, francouzština ani ruština jí nic neříkají. Potřebuju jen někoho, kdo jí vysvětlí, že když bude poslouchat, nic se jí nestane.“

Aro se pobaveně usmál.

„Chtěl jsi říct skoro nic se jí alespoň na chvíli nestane, že.“ Kasper se strojeně usmál. Aro se zvedl od stolu:

„Máš štěstí. Vlastně já mám štěstí. Kdysi jsem v Polsku nějakou dobu pobýval, už je to dávno. Alespoň načerpám nový slovník a poznám naši novou přítelkyni.“

Vydali se zpátky do Kasperova pokoje. Dřív nechával jiné ženy ve zvláštní místnosti a chodil za nimi jen s jídlem, nebo když nastal ten pravý čas. Tak se ho ale pořád bály a jen to všem zbytečně stěžovaly. Poslední tři si nechal u sebe. Zvykl si tak snadněji na jejich pach i na ně samotné. Doufal, že když si k sobě vytvoří jakési pouto, půjde to snadněji. Zatím se to ale nedařilo.

Otevřel dveře a nechal Ara vstoupit jako prvního.

„Ale? Kdepak ji máš?“ zeptal se vladař překvapeně. Kasper vkročil do pokoje a během setiny vteřiny zjistil, že dívka tu není. Během další chviličky mu došlo, co znamenají ty škrábavé zvuky a vyděšeně bušící srdce vedle v koupelně, stejně jako závan čerstvého vzduchu.

Nezdržoval se otevíráním dveří, prostě prošel skrz. Byla už skoro celá venku, právě si sedala na spodní rám okna, aby mohla vytáhnout nohy a skočit dolů. Uvědomil si, že by se radši přizabila pádem z druhého patra hradu, než aby tu byla s ním, a to ho rozzuřilo. Natáhl se po ní a stáhl ji k sobě. Byl rozzlobený a vrčel, nedokázal ze sebe vydat souvislou větu, navíc by mu stejně nerozuměla.

„Ne!“ zavrčel pak ve své mateřské řeči. Vykašlal se na italštinu, na jazyky, které uměl a které mu byly k ničemu. Věděl, že to pochopí, nebyla hloupá. Lehce s ní zatřásl, už dokázal poznat, kolik síly může do pohybu nebo doteku dát – i tak se jí zaklepala hlava, až sykla.

„Ne! Už nikdy!“ řekl důrazně. Jakoukoliv jinou by za tohle na místě zabil. Jenže tahle byla důležitá. Cítil to. Cítil vůni kovu, nic jiného. Možná i proto se dokázal ovládnout. Pustil ji a chystal se ji popostrčit do pokoje, když ho překvapila.

Nejdřív mu nedocházelo, co dělá, když si rukou zašmátrala ve výstřihu. Pak ale vylovila jednoduchý zlatý křížek a velmi rychlým pohybem se ho pokusila přitisknout Kasperovi na čelo. Bylo jí jedno, že si přitom přetrhla řetízek. Nevěděla, že nemůže být tak rychlá, aby se jí to povedlo. A už vůbec netušila, že jemu to nic neudělá. Kasper se pobaveně uchechtl přesně v okamžiku, kdy si o jeho čelo zlomila svůj křížek.

Vypadala tak zklamaně, když jí došlo, co se stalo. Nevěděl, jestli kvůli zničenému šperku nebo tomu, že se mu nic nestalo. Její pokus mu ale zlepšil náladu.Vypadalo to, že tahle aspoň nebude pořád jen sedět v koutě a hystericky ječet, jako ta poslední.

Vzal ji za paži a dovedl ji do pokoje. Donutil ji posadit se na postel. Aro si ji zálibně prohlížel.

„Je hezká,“ utrousil. „Dobře stavěná. Doufám, že tentokrát mě nezklameš.“

„Věř mi, nikdo po úspěchu netouží tolik, jako já,“ ujistil ho Kasper. Mluvil čistou pravdu. Kromě toho, že by to znamenalo jeho svobodu byl také jako lékař prostě zvědavý, jak to bude probíhat a co se bude dít. Takovéhle možnosti by jako člověk neměl. Škoda jen, že Aro se mu do toho tolik montuje.

Aro udělal krok k posteli a natáhl ruku k blondýnce. Měkce znějícím jazykem se jí na něco zeptal. Kasper sledoval, jak překvapeně otevřela pusu a zalapala po dechu. Vypadala bezradně. Aro ji netrpělivě zopakoval otázku, pravděpodobně chtěl znát jméno. Pak něco dodal a podíval se na Kaspera. Ten nevěděl, co má udělat.

„Neublížíme jí, že ne?“ zeptal se ho Aro typicky sladkým tónem. Kasper se s úsměvem podíval na dívku a zavrtěl hlavou. Už věděl, že u upířího úsměvu platí, že méně je více, takže neodhaloval zuby. Aro ji znovu k něčemu vybízel. Ochraptělým hlasem pak zamumlala:

„Agnieszka.“

Kasper nad tím jménem protočil oči. Takové mlaskání! Už jen když si představil, jak to vyslovuje, zamotával se mu jazyk.

„Agniezska,“ zopakoval Aro. Ani z jeho úst to neznělo tak měkce, jako z jejích. „To je hezké jméno, ne?“ podíval se na Kaspera. Ten nemusel odpovídat, bylo vidět, co si o jméně té nové dívky myslí. Aro se shovívavě usmál:

„Tak jí říkej, jak chceš. Stejně je to jedno, jméno sem, jméno tam... Ani ji nemusíš oslovovat, když nebudeš chtít.“

Kasper se na chvíli zamyslel. Hlavou mu bleskla spousta jmen, ale nesedělo mu k ní žádné. Nakonec pokrčil rameny a s trochou sarkasmu se ji rozhodl pojmenovat prostě Žena. Jeho žena. Koneckonců, to je teď její úděl. Bude s ním buď do narození jejich dítěte, nebo do své smrti, když se to Kasperovi zase nepodaří dotáhnout do zdárného konce. Kdyby Aro nebyl tak zásadně proti poloupírovi ze zkumavky, už jich tu mohla běhat hromada.

„Bude Fru,“ řekl Kasper a Aro se rozesmál. Po Kasperově příchodu se s radostí naučil švédštinu – na několik dní měl o zábavu postaráno.

„Jen aby se ti to nevymstilo, příteli,“ bavil se Aro. „Ale uznávám, říkat jí ženo je tak nějak symbolické. Tentokrát to prostě musí vyjít.“

Agnieszka, tedy Fru, sledovala jejich veselý rozhovor a samým strachem ji rozbolel žaludek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Bosorka (24.06.2010 17:46)

Neb a mohu si Kaspera představovat jako Castiela?

9)  Lipi4 (24.06.2010 17:02)

Tak ještě, že jsem to nečetla, tak pozdě - brzo ráno jako první .......Jinak povedená kapitolka a nemůžu se dočkat další

8)  Hanetka (24.06.2010 16:33)

Tak hele, tohle asi nebude četba pře spaním.Chudák Agnieszka.A co vlastně Aro má v plánu? Kasper zatím ještě každou tu ženskou zabil, jak to vypadá. Kdyby šlo Arovi o dítě, dovolil by zkumavku. Takhle se mi zdá, že mu jde spíš o Kasperův trénink v sebeovládání...

7)  Bye (24.06.2010 15:30)

Ta útěková scénka byla fakt vostrá. Úplně jsem s ní tu okenní strategii prožívala a když už to vypadalo nadějně, tak...
Chudák Agnieszka - 6 metrů, to bych snad omdlela sama a dumala, jestli si zlomím jenom nohu, nebo taky vaz.
Týjo, Aro si dělá laboratoř na produkci poloupírů s darem!
Něco mi ale říká, že nejenže se jim to tentokrát povede, ale ještě jim Agnieszka pěkně zatopí.
A Kasper je sice salámista (ženská sem, ženská tam), ale vcelku sympoš.

Vždyť jsem Ti to říkala. Ty dokážeš napsat všechno!

6)  Karolka (24.06.2010 14:14)

Ty bláho. Je to fakt hustý. Esence toho nejpříšernějšího z TW. Těhotenství. S únoscem. S upírem. Ale nejhorší na tom je, že se mi z určitého úhlu pohledu Kasper líbí. Asi jsem úchyl...
U prchací scény jsem se málem udusila, jak jsem nedejchala. Parádní!

5)  ChrisTea (24.06.2010 13:12)

Hmm... Jsem zvědavá jak se to ještě rozvine. Moc se mi líbí nápad. Ale popravdě u jejího jména jsem se taky podivila a trochu zhrozila - a to jsem prosím na půl polka!!!
ChrisTea

3)  Evelyn (24.06.2010 12:00)

S každou další větou této kapitoly jsem se čím dál víc bála, že přesně na tohle bude oním pokusným králíkem. A když Aro řekl, že je dobře stavěná, zhoupnul se mi žaludek a obava se stala jistotou. Je to skvělé, ale mírně, spíš než mírně, hodně, děsivé

2)  Bosorka (24.06.2010 12:00)

Tak a teď jen vrátít srdce zpět do hrudního koše, kam patří...
To je mazec a opravdu bych to od tebe nečekala.

1)  Ajjinka (24.06.2010 11:46)

Ehe, chudák holka. Možná bych spíš brala, aby mě vycucnul, než potom vášnivě rozsápal :x

«   1 2