31.08.2010 [11:15], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 41×, zobrazeno 8119×

Máme tu konec. Díky, že jste s Agnieszkou a Kasperem byli. Doufám, že jste si to užili stejně, jako já.

Seděl u ní celou dobu. Poslouchal, jak křičí bolestí. Když už její hlasivky nedokázaly vydávat žádné zvuky, sípala. A on se snažil ji uklidnit. Omlouval se jí za to, co se stalo, ale jedním dechem dodával, že toho ani na vteřinu nezalitoval. Vyprávěl jí o tom, jak je jejich syn nádherný a omotal si kolem prstu každého obyvatele domu. Jak se neustále snaží někoho kousnout, protože je jednoduše bezedný a mohl by pít pořád. Jak si ho po probrání okamžitě zamiluje.

Několikrát jí řekl, že kdyby měl možnost si ten okamžik před měsícem ve Volteře prožít znovu, nezaváhal by a zase by ji odnesl s sebou. Nenechal by ji zemřít i přes to, jak moc jí svým jednáním ublížil. Protože ji miluje. Protože si nedokáže představit, že by měl existovat bez ní. Když to řekl poprvé, do pokoje se přiřítil Edward se zuřivým výrazem. Kasper se nepohnul. Nepokusil se utéct nebo zaujmout obranný postoj. Prostě dál držel svou ženu za ruku a čekal, co se bude dít. Ukázal Edwardovi všechny své pocity a vzpomínky a rozhodně ho překvapilo, když se Edward beze slova vytratil pryč. Když se po několika hodinách znovu objevil, tvářil se neutrálně a jeho výraz se změnil až při pohledu na sténající Agnieszku.

Kasper jí vyprávěl o tom, že lovit zvířata je nečekaně uspokojující. Jejich krev sice chutná vážně nedobře a ta euforie z adrenalinu, který zaplaví krev lidí před smrtí, se nedostaví, ale zvířata o svůj život bojují. A ten pocit, kdy musí svou potravu přeprat, aby přežil, je mnohem lepší. Sliboval jí, že neselže. Že už nikdy nezabije člověka. Dušoval se, že to dokáže. Má silnou vůli. Na život člověku sáhne jen v případě, že by se někdo pokusil ohrozit ji nebo Adama.

Miloval ji. Miloval je oba. Už dokázal pochopit vztahy mezi Cullenovými. A i když mu bylo jasné, že Agnieszka bude po přeměně nekonečně zuřit, doufal, že jednou jí dojdou síly a dá mu možnost jí to všechno říct.

Její srdce zrychlovalo. Zbývalo už jen několik hodin. Nikdy v životě nebyl tak nervózní. Nedokázal si představit, jak zareaguje. Cullenovi mu slíbili, že jí ublíží je v případě, že by to byla opravdu poslední možnost. Emmett se kasal, že jednu novorozenou zvládne udržet levou zadní, ale nezněl tak sebejistě, jako jindy. Esmé s Rosalií vzaly Adama do domu pro hosty, který obývali Nathan a Jim. Ti zůstali s nimi pro případ, že by se něco zvrhlo a Agnieszka by chtěla za svým synem hned. Kasperovi ty plány a rozhovory připomínaly vojenské taktické cvičení a rozčilovaly ho. Chápal, že Cullenovi chtějí předejít jakýmkoliv nehodám nebo nedorozuměním, ale pořád věřil, že Agnieszka je pozná a nebude útočit. Když údery jejího srdce napodobily prestissimo, její pokoj se zaplnil upíry.

„Měl bys jít dál,“ řekl Carlisle klidně, ale jeho tón nepřipouštěl námitky. Kasper však jen zavrtěl hlavou.

„Roztrhá tě. Bude tě považovat za hrozbu,“ varoval ho. Kasper zůstal sedět. Trochu čekal, že někdo řekne, že si to jedině zaslouží, ale bylo napjaté ticho.

„Bello? Připrav se, prosím,“ zazněl Eleazarův hlas. Přijel se podívat na Adama a překvapeně zjistil, že novorozeně je bez daru. Nemělo žádné zvláštní nadání. To, že Agnieszka si nepamatovala žádnou ze svých vizí byla jen její práce. A Eleazar nedokázal říct, jestli bude umět manipulovat i pamětí jiných. Bella proto všechny přítomné zaštítila. Nechtěli přijít o své vzpomínky.

Přes varovné syčení a vrčení upírů si Kasper klekl vedle postele a horní polovinu těla si položil na ni. Obličej měl těsně vedle Agnieszčiného. Chtěl být tak blízko, jak jen to šlo. Byl nervózní, bál se a zároveň se obrovsky těšil.

A mezi vteřinou, kdy její srdce udeřilo naposledy, a vteřinou, kdy otevřela oči, jí řekl, že ji miluje.

Bolest. Ničivá, obrovská, ohnivá smršť. Hlasité rány, které pořád zrychlovaly.

A pak ticho.

„Miluju tě.“

Ten hlas jí zněl povědomě. Nedokázala ho nikam zařadit, nevěděla, komu patří, ale zněl nádherně. A řekl nádhernou věc.

Cítila spoustu lahodných vůní. Dohromady vytvářely omamnou směs, která pohladila její čichové buňky – a pak vyslala do mozku jasný vzkaz. Nebezpečí!

Než stihla otevřít oči, stála v rohu místnosti a slyšela dunivý zvuk. Stále sílil. Ve stejném okamžiku jí došlo, že místnost je plná lidí a ten zvuk vychází z jejího hrdla. Vrčela. Tak nečekaně, jak začalo, vrčení i skončilo. Ještě předtím, než si stihla uvědomit, že chce přestat. Slyšela zvuky lesa, slyšela tepat různě velká srdce zvířat, padat zlámané větve, šustit trávu. Slyšela, že něco v zemi neúnavně a rytmicky hrabe. Slyšela vrčení ledničky, šum zapnutých spotřebičů, jiskření elektřiny v drátech ve zdech. Slyšela a cítila, jak něco dopadá na její kůži. Jako sníh. Ale když se podívala na svou bledou ruku, tak zvláštně cizí, neviděla sníh.

Slyšela padat částečky prachu.

Od chvíle, kdy utekla z postele do rohu, uběhla vteřina. Celou tu dobu měla pocit, že ji nepříjemně škrábe v krku.

Rozhlédla se. Lidi. Spousta lidí. Chtěla utíkat. Chtěla zmizet, protože byli v přesile. Věděla, že jsou nebezpeční. Potřebovala rychle pryč, co nejdál od nich.

„Agnieszko,“ řekl jeden z nich. To slovo znala. Zcela automaticky k němu otočila obličej. Vysoký, hnědovlasý, nádherný muž s červenýma očima. Chtěla utéct. A nechtěla. Zdál se jí povědomý.

„Všechno je v pořádku, Agnieszko.“ Jeho hlas byl mírný. Klečel u postele a lehce zvedl koutky úst v úsměvu. „Nikdo ti neublíží. Nejsou tu proto, aby ti ublížili. Dávají na nás pozor. Aby se nám nic nestalo.“

Ještě pořád byla přikrčená v obranné pozici, záda přitisklá do rohu. Nikdo z těch lidí se ani nepohnul, ale jejich tváře nevyzařovaly hrozbu a jejich postoje nebyly napjaté. Možná jí vážně nechtěli ublížit, ale nedokázala jim věřit. Přišlo jí to nepřirozené.

„Teď pomalu vstanu a dojdu k tobě, ano? Smím, Agnieszko?“ zeptal se ten muž. Došlo jí, proč stále opakuje to slovo. Agnieszka. Slýchávala ho často. Je to něco, co je jí blízké. Muž s červenýma očima se postavil a pomalu obcházel postel směrem k ní. Byla připravená se bránit, pokud by zaútočil, ale nevypadal tak. A když došel k ní, natáhl ruku a pomaličku ji přiblížil k její tváři. Ostražitě ji sledovala, ale neucukla. Necítila z něj hrozbu.

„Lásko,“ zašeptal. „Agnieszko.“

Uslyšela jeho hlas ve své hlavě, tlumeně, jakoby z dálky. Ale říkal něco jiného.

„Fru, neublížím ti.“

„Voníš jinak.“

„Neboj, Fru.“

„Nenechám nikoho, aby ti ublížil.“

„Vydrž, holčičko.“

„Agnieszko...“

Ona byla Agnieszka.

On byl Kasper.

Jeho prsty se dotkly její tváře a potichu s úsměvem řekl:

„Teď voníš po malinách.“

A v tu chvíli si na všechno vzpomněla. Měla pocit, že někdo si pohrál s její pamětí a všechny ty vzpomínky uklidil někam do pozadí, ale teď se jí vrátily. Nebyly tak zřetelné, jak by čekala, ale byly tam. Uvědomila si, kdo je Kasper. Kdo jsou ti lidé. Nejsou lidé. Vzpomněla si na to, co se stalo v Itálii. Co jí udělal. Co měla v břiše. A vybavily se jí pocity, které měla, když umírala. Předtím, než přišla do pekla.

Ze kterého teď byla zpátky.

Zachvátila ji vlna absolutního vzteku. Rukou si přejela po břiše, které bylo ploché. Prázdné. Kasper se nadechl, aby něco řekl, ale nestihl to. Zaútočila na něj. Ale okamžitě byla zpátky u zdi, kam ji přirazil Edward tak prudce, až se začala sypat omítka. Nevnímala bolest, ani když o čtvrt vteřiny později pomohl Edwardovi Will s Emmettem a Jasperem a ona se nemohla pohnout.

„Nechte ji!“ vykřikl Kasper zlostně, ale Eleazar s Carlislem ho táhli dál od té hromady upírů. Vzpíral se a vrčel.

„Nedělej to!“ řekl Edward. Jeho zlaté oči byly klidné, ale zněl rozhodně. „Nech nás ti to vysvětlit.“

„Nechtěla jsem to! Co jste to udělali!“ Zuřila. Chtěla, aby ji pustili a ona je mohla všechny zničit. Udělali z ní zrůdu. Monstrum. Stvoření, které nemělo existovat. Zplozence pekla.

„Nebuď patetická,“ zavrtěl Edward hlavou, ale náznak ublíženosti v jeho hlase se nedal přeslechnout. „Neudělali jsme to my. Respektovali jsme tvoje přání. Byli jsme připraveni tě nechat zemřít. S variantou, že by tvůj vysílený organismus ten porod a ztrátu krve přežil, jsme prakticky ani nepočítali. Jenže jsi v sobě nosila syna. A muži poloupíři jsou jedovatí jako upíři. Chtěl se dostat ven. Dítě vždy určí, kdy je připraveno. To on tě kousnul, když se snažil dostat ven.“

Přestala se bránit a nevěřícně na něj zírala.

„Víš, že ti nelžu. Nikdy jsem ti nelhal.“

Věděla to. A nedokázala nic, než si v hlavě opakovat jeho slova.

Když upíři cítili, že se uvolnila, pomalu ji pustili a nechali jí trochu prostoru. Využila toho a sesunula se k zemi s pohledem upřeným před sebe.

Ta věc ji přeměnila. To, co v ní vyrůstalo. Kouslo ji to.

„Adam,“ opravil ji Edward. „Tvůj syn se jmenuje Adam.“

Oči se jí zalily slzami. Ne. Překvapeně si uvědomila, že se cítí, jako by se jí oči zalily slzami, ale má je naprosto suché. Jen ji pálí a nutí mrkat.

„Nemáme slzy.“ Edward znal každou její myšlenku.

„Už mě pusťte!“ zlobil se Kasper. Poslechli ho a on nevybíravě odsunul stranou Emmetta, který ho odměnil zavrčením. Klekl si před Agnieszku a váhavě ji pohladil po tváři.

„Jsi v pořádku?“ chtěl vědět. Nepřítomně k němu zvedla hlavu a chvíli si ho prohlížela. Potom se pohrdavě ušklíbla:

„Co tu ještě děláš?“

Kasper se zamračil. Nevěděl, proč má pocit, že by tu neměl být.

„Seber si dítě a zmiz, ne? O to ti přece celou dobu šlo!“ syčela Agnieszka vztekle, ale nepohnula se. A Edward nevaroval a nezakročil. Nechystala se zaútočit. Ne fyzicky. Kasperův výraz se změnil. Tvářil se překvapeně, ublíženě.

„Já bez tebe nikam neodejdu,“ hlesl. „Chci být s tebou a s Adamem. Napořád.“

Agnieszka zavřela oči. „Díky, že tě zajímá můj názor.“

Nadechl se, aby něco odpověděl, ale Edward ho přerušil:

„Myslím, že je čas na trochu ženských řečí.“ Významně se podíval po přítomných a oni pochopili a začali se trousit z pokoje. Will se zastavil u své ženy, která až doteď stála až u dveří vedle Belly, a potichu ji varoval, aby na sebe dávala pozor. Edward poplácal Kaspera po rameni:

„To platí i pro tebe. Jdeme.“

„Ale já-“

„Jdeme!“ Z druhé strany podebral Kasperovu paži Emmett a zvedl ho. Znovu se dočkal zavrčení, které bylo tentokrát spíš jen pro formu. Agnieszka se překvapeně přistihla, že má na Emmetta zlost a chce se jí zavrčet na něj taky. To zjištění ji zaskočilo a zamračila se. A víc se zamračila, když si všimla Edwardova úsměvu předtím, než se od ní rychle odvrátil.

„Bello?“ zadržela Minnie Edwardovu ženu. Ta ji lehce pohladila po paži:

„Jistím tě, neboj.“

„Dík. Nerada bych zapomněla, kde jsem nechala auto. Nebo Willa. Nebo hlavu.“

Agniezska ji ostražitě pozorovala. Vybavila si ji. Vzpomněla si na ty věci, které jí ukazovala. A na její vyprávění.

„Nepotřebuju, abys mi znovu připomněla, jak úžasný máš život,“ řekla jedovatě, jakmile se k ní Minnie přblížila a posadila se vedle ní.

„Ne? Škoda, ráda se chlubím,“ usmála se na ni. A následovalo dlouhé ticho, během kterého měla Agnisezka zatraceně hodně času na přemýšlení.

„Je ze mě zrůda!“ vyjekla nakonec.

„Není z tebe zrůda,“ nesouhlasila Minnie. „Jsi nádherná. A až ti zezlátnou oči, budeš možná hezčí, než Rose. A to bude docela průšvih, protože se zalkne žárlivostí. Ještě že mě teď neslyší, bylo by po mně.“

„Můžete mě zabít?“ zeptala se na rovinu. Minnie se ani na moment nezarazila, rovnou zavrtěla hlavou:

„Ani omylem. Máš tu dítě.“

Agnieszka zavrčela a přes dveře slyšela, jak Edward domlouvá Willovi a snaží se ho udržet na chodbě.

„Není to dítě. Je to-“ Zarazila se. Nebylo dobré říct před matkou poloupíra, že ho považuje za zrůdu. Navíc... Nedokázala na něj myslet jako na zrůdu. Bylo to dítě, které za nic nemohlo. Jeho otec ho vyrobil a jeho matka ho nenáviděla celou dobu, co ho nosila pod srdcem. Najednou jí ze sebe bylo zle. Muselo se tak moc snažit, aby zůstalo... naživu. A nikdo ho nehýčkal a nehladil a neuklidňoval.

„Je v pořádku?“ zeptala se potichu. Minnie neodpověděla. Agnieszka zvedla hlavu, aby se podívala, proč je upírka potichu, ale v půlce pohybu její pozornost upoutalo tiché zavrnění a zívnutí. Na podlaze před nimi leželo dítě. Nevypadalo jako úplné novorozeně, spíš jako několikatýdenní. Mělo zavřené oči a spalo. Vypadalo spokojeně.

Bylo krásné.

„Naprosto. Věčně hladovej, pořád rozmazlovanej. Snad nikdy nebyl jinde než v něčí náruči. Tetičky se z něj mohou zbláznit.“ A po menší odmlce dodala: „A já taky.“

Mlčely. Sledovaly spící dítě a po chvilce Agnieszce došlo, že z toho nehmotného miminka cítí vůni orchidejí. Vzpomněla si, že Kasper říkal, že z jejího břicha tu vůni cítí. Znovu se jí chtělo brečet. A ta bolest v krku neustávala.

„Chceš sem poslat Kaspera?“ Minnie se zvedla a projekce dítěte zmizela. Agnieszka sebou trhla a musela odolat nutkání se po něm začít shánět. Jen zavrtěla hlavou. Nevěděla... Nechtěla. Nedokázala říct, co k němu cítí.

„Tak jo. Řeknu klukům, aby tě vzali lovit,“ rozhodla Minnie a v tu chvíli se bolest v Agnieszčině krku změnila v oheň. Zasténala a chytila si hrdlo oběma rukama.

„Jo, na tohle si budeš muset zvyknout.“

O chvíli později běžela lesem a nervózně se rozhlížela. Nedělalo jí dobře, že je obklopena upíry, kteří dávají pozor, aby neutekla někam, kde by mohla potkat lidi. A zároveň ji to v podstatě uklidňovalo. Nenechají ji utéct a ublížit člověku. To je dobře.

Potom k ní vítr zanesl lahodnou vůni, která způsobila, že se jí začaly sbíhat hořké sliny.

„To je jed,“ vysvětlil jí Edward. „Najdi to, co chceš chytit. A chyť to.“

„Nechci...“ zavrtěla hlavou. Ale pak jako by její tělo samo rozhodlo, co chce. Roběhla se za zdrojem té vůně a nezaváhla ani na okamžik, když našla stádečko vysoké zvěře.

Bolest v krku se zase dostala na snesitelnou úroveň. Pozorovala mrtvou srnu a měla pocit, že se zblázní. Byla vrah.

„Nemyslíš, že kdyby ti tohle všechno nebylo souzeno, stalo by se to jinak?“ ozval se za ní Edwardův hlas. „Byli jsme připraveni tě nechat zemřít. A něco, co nikdo z nás nemohl ovlivnit, se rozhodlo jinak.“

„To dítě jednalo pudově,“ namítla Agnieszka.

„A udělalo pro sebe to nejlepší.“

„A pro mě?“ řekla zahořkle. Než jí stihl Edward odpovědět, zatmělo se jí před očima. Poslední, co zaslechla, bylo zvonění telefonu.

A pak mrkla a překvapeně sledovala, jak se nad ní sklání hlavy všech členů její hlídací jednotky a nad jejich hlavami vidí koruny stromů, kterými probleskuje slunce.

„Co je?“ zeptala se, ale ještě než stihla ta dvě krátká slova doříct, věděla, k čemu došlo a zasténala. Edward se smutně usmál.

„Ano. Pořád máš vize. A pořád o nich nevíš.“

Kasper chodil po pokoji jako lev v kleci. Nechtěla ho u sebe. Nevzali ho na její první lov. Chtělo se mu řvát.

Všechno bylo zničené. Zažil několik vteřin absolutního štěstí po její přeměně. Mohl se jí dotýkat, aniž by se musel bát, že jí ublíží. A ona se nezlobila. Tu chvilku. Tu chvilku, kdy měl všechno. A teď neměl nic.

Věděl, že pokud ho Agnieszka nebude chtít, Cullenovi mu řeknou, že už u nich není vítaný.

A přestože Agneszka čekala, že popadne Adama a zmizí z jejího života, věděl, že nic takového neudělá. Nedokázal by jejich syna odnést od matky. Pořád věřil tomu, že Agnieszka si k němu najde cestu. Do té doby tu bude hromada ochotných upírských chův.

Děsil se toho, že o ně přijde. Počítal s tím, bohužel. A snažil se na ten pocit bezmoci, ztráty a zármutku zvyknout. Marně.

Když slyšel, že se vrací z lesa, nevydržel to a vyběhl jim naproti. Šla se sklopenou hlavou a téměř do něj vrazila.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Na okamžik vypadala hrozně nešťastně a on se proklínal za to, co jí udělal. Než stihla odpovědět, z domu vyběhla Alice, odstrčila ho stranou a nadšeně Agnieszku objala.

„Tys je zachránila! Všechny jsi je zachránila! Zastavili ten vlak a všichni jsou v pořádku!“

Agnieszka se rozvzlykala.

„Co se děje?“ nechápala Alice. Edward ji jemně odtáhl a pak udělal gesto, ze kterého se Kasperovi málem podlomila kolena. Podíval se na něj a kývl bradou směrem k Agnieszce. Nezaváhal ani na vteřinu. Objal ji. Opatrně, jako by byla stále stejně křehká. A když se nebránila, přitiskl ji k sobě. Pohladil ji po vlasech a nechal ji, aby si zabořila obličej do jeho ramene.

„To je dobrý, holčičko,“ šeptal. Došlo mu, co se stalo. Proč měla Alice radost. A proč ji Agnieszka neměla. V lese měla vizi. A nepamatovala si ji. Tázavě se podíval na Edwarda a ten přikývl.

„Není to dobrý!“ vzlykala Agnieszka. „Nevěděla jsem o sobě, zase! Prostě jsem najednou omdlela, prý, a probrala se po několika minutách. Jsem první upírka, co omdlívá! Chápeš to? Jsem k ničemu! Kdykoliv se můžu sesypat k zemi a pak o ničem nevědět! K čemu jsem?! Proč?!“

Odstrčila ho od sebe a zvedla hlavu k obloze.

„Ty jeden mizernej manipulativní hajzle! Seš spokojenej?“

A pak unaveně klesla na zem. Kasper byl hned u ní. Nechala ho, aby ji objal.

„Chápeš to? Dá mi moc dokázat zachránit životy. Ale nedá mi šanci to udělat, ne mně samotný. Nevidím ty vize. Sama je ze sebe smažu. Potřebuju Edwarda, aby je viděl. Potřebuju ostatní, aby se pokusili zabránit tomu, co se má stát. Bez nich jsem k ničemu.“ Proud jejích nešťatných slov nepřestával. Nikdo ji nepřerušoval. „A zapomněla jsem na to, že nedokážu předem říct, kdy se mi ta zasraná věc stane. Takže se můžu sesypat uprostřed lovu. Nebo uprostřed ulice. Nebo když budu mít v ruce dítě. Jsem k ničemu!“

„Nejsi k ničemu,“ mumlal jí do ucha a tiskl ji k sobě pevně. „Budu u tebe a budu dávat pozor, aby se ani tobě, ani Adamovi nic nestalo. Slibuju. Neboj se. Nedovolím, aby se vám něco stalo.“ Kolébal se s ní ze strany na stranu a čekal, až se ztiší. Místo toho k němu zlostně zvedla obličej:

„A že si seš tak jistej, že tě u sebe chci mít?!“

Cítil se, jako by dostal studenou sprchu. Přesně ve cvhíli, kdy si dovolil doufat, že mu odpustí, ho zadupala do země. Nadechl se, aby se omluvil, ale uslyšel Jasperův hlas:

„Chce tě u sebe mít. Jen se musí vyvztekat.“

„Nesnáším vás!“ zaúpěla Agnieszka. Ale nezvedla se a neodešla. Zůstala u něj.

Mrak konečně minul slunce a celý trávník před domem se rozzářil. Adam nadšeně zavýsknul a zatleskal. Nevěděl, ke komu se má dřív vrhnout. Všichni obyvatelé domu pobaveně sledovali, jak kolem nich pobíhá a snaží se rukou chytit třpytivé odlesky na jejich kůži.

Nakonec vlezl na klín k mámě. Pohladila ho po vlasech a nechala ho, aby chytil její ruku a se smíchem si ji přitiskl na obličej. Chystala se mu zavázat rozvázanou tkaničku, když se před nimi bleskurychle objevila Alice.

„Pojď k tetě, honem!“ řekla laškovně a hned ho vzala do náruče. O vteřinu později se Agneiszka sesunula Kasperovi do náruče a Edward se nešťastně zamračil. Pak vytáhl z kapsy mobil, určený jen pro tyto hovory. Nevystopovatelný. Nejdřív se je snažila vypátrat FBI i CIA; považovali všechny ty včas nepřekažené katastrofy za předem naplánované a je za teroristy. Postupně to ale vzdali, když všechna vyšetřování dokázala, že šlo o nešťastné náhody, selhání lidského faktoru, přírodní katastrofy.

„Západní Virginie, Raligh, výbuch metanu v dole,“ řekl stroze. Než stihl ukončit hovor, zaslechl stejně strohé poděkování.

Agniezska se probrala o chvilku později a než se stihla na cokoliv zeptat, Alice jí dala Adama zpátky do náruče.

„Díky,“ usmála se na ni. Podívala se na Edwarda: „Jsi v pořádku?“

„Neboj,“ usmál se na ni. Ona věděla, že jí trochu lže. Viděl díky ní umírat tolik lidí, že mu to dávalo zabrat. Fakt, že většinu z nich se podařilo zachránit, je ale oba vždycky spolehlivě utvrdil v tom, že to je prostě dobře.

„Nelez mamince po hlavě,“ napomenul Kasper syna, když se pokoušel Agnieszce vyšplhat na ramena.

„Jsem velikej!“ jásal nejmladší člen té velké domácnosti a když ho jeho otec zvedl, posadil si ho na ramena a rozběhl se s ním do lesa, všichni ještě douho slyšeli jeho veselý křik.

Agniezska s lehkým úsměvem sledovala les, kde zmizel její muž a jejich syn. Vypadala, že se prostě zasněně dívá za nimi, ale Edward věděl svoje. Když potom tiše hlesla amen, usmál se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

41)  Jalle (03.08.2014 22:02)

Táto poviedka je krásna. Môžem ju čítať stále dokola a nikdy sa nebudem nudiť.
Dnes ráno mi ostávala posledná kapitola, ale musela som čítanie prerušiť, lebo som išla na výlet do Poľska. Mohla som trochu počuť ich jazyk. Boli sme tiež splavovať Dunajec. Vieš, že zakladateľ pltníctva sa volal Kasper? Ale bol to Poliak, nie Švéd.

40)  Nebraska (11.07.2013 18:24)

Děkuju, Ančí

36)  Twilly (23.11.2011 00:45)

Jsem rozložena na atomy... ale Kačenko, já ti za to děkuju

35)  Jalle (26.05.2011 17:10)

skvelé, vybrala si úžasné mená, mňa by nikdy nenapadli, úžasne napísane, naozaj veľmi precízne je to naozaj neuveriteľné takto to napísať skvelý dej veľmi dobre poprepájané nápady veľmi chválim a skláňam sa

34)  Marketa (02.01.2011 01:43)

33)  blotik (30.10.2010 10:57)

Jo, je to perfektní. Hlavně jsem hned na začátku nepředpokládala, že to bude navazovat na Myšku. Taky se mi líbilo, jak jí to řekla, že je jako ta myš. A její odpověď mě taky dostala.
Celý ten příběh byl suprovní. Strašně se mi líbil, ale nevím, to useknutí a potom přenes do pozdější doby... NElíbilo se mi to. Mohlo to ještě chvilku zůstat, aby to bylo aspoň o tu jednu kapitolku delší. Já bych byla šťastnější, protože by toho bylo víc. Víc kráááásy. No, takže ještě jednou tě chválím, protože jsi skvělá spisovatelka. Hele, až někdy budeš chvtít vydávat vlastní knihu, řekni mi o ní, ať si ji můžu přečíst co nejdřív, jo?

32)  SarkaS (12.10.2010 11:45)

Tak tu tak sedím a koukám. Vlastně přímo čumim jako puk a nevím co napsat. Nějak se mi nedostává slov. Jde rozebrat něco , co je jako celek tak dokonalé? Stejně jako ostatní i já jsem nadšená z dalších členů Amerického klanu, ale nějak si to ještě pořádně nesedlo. Možná to bylo tím pro mě příliš krátkým koncem, že jsem si na to nestačila zvyknout. Ten šok ze změny prostředí... Každopádně si to budu muset ještě párkrát přečíst, protože jinak mi to bude hlodat v hlavě ještě několik let

31)  Karolka (07.09.2010 01:15)

Tak... Napadá mě konec a prostředek tohoto komentáře, ale pořád nevím, jak začít. Ale teď koukám, že jsem vlastně začala a tak budu s nevinným výrazem na tváří pokračovat tím prostředkem.
Tahle povídka byla jiná. Atmosférou, ale i jazykem. Uvědomuješ si, jak často jsi na nás použila bodné a sečně zbraně? Jj, jednoduché a jednoslovné věty tohle umí...
K něčemu se ti přiznám. Když se v tomhle příběhu objevila celá skvadra ze série Myšičko myš, hodně mě to zaskočilo. (A to navzdory skutečnosti, že Minnie miluju a vracím se k ní). Bylo to prostě hrozně zvláštní prolnutí dvou pro mě (v tu chvíli) nekompatibilních světů. Asi jako kdyby se uprostřed Mlčení jehňátek objevily postavy z Pýchy a předsudku. (Blbá kombinace, ale snad chápeš, jak to myslím). V dalších kapitolách si to ale začalo sedat a hodně moc se mě na srdíčku dotýkal dámský pokec Minnie s Agnieszkou. Ale naprosto a bez výhrad mi to docvaklo až v poslední kapitole. Emocionálně i racionálně (u mě to je vždycky v tomto pořadí). Najednou jsem měla ten nadhled a uviděla, že v té rozsáhlé sáze rodiny Cullenových, je tenhle příběh nezastupitelný, a že tam patří.
Tak a závěr. Jsem nadšená a je mi krásně. Strašně moc děkuju!

30)  Hanetka (05.09.2010 13:32)

Neb, odpusť, že ten koment píšu až teď, ale muselo se to ve mně trochu uležet. Jsem z toho tak nadšená... A obdivuju, jak každou povídkou, byť se to tak na začátku rozhodně nezdálo, nenápadně rozšiřuješ komunitu soucitných a legraci milujících upírů - vegetariánů. Být Volturiovými, obávala bych se, že je to nějaká epidemie, nákaza jako Ebola. Alespoň jim to tak musí připadat, ne? Musí mít děs, kdy se nakazí i oni. Ale nám to dělá moc dobře a Volturiovi ať si zvykají. Díky za krásné chvilky ve společnosti Tvých nápadů, jiskřivého humoru i nervy drásajícího napětí a strachu, díky za šťastný konec, díky!

29)  Lioness (05.09.2010 13:22)

Konec... Musel přijít a jsem ráda, že přišel v tak luxusním a nádherném hávu spisovatelském.
Malá výtka na začátek: Rose má dar krásy, pochybuju, že by ji Agniezska předčila. Prostě tomu nechci věřit, Rosalie musí být nekrásnější.
Agniezska... neopustila Boha, neopustila Kaspera, přijala své dítě. Malinová, věřící, úžasná!
A zamilovaný věrný Kasper, ochotný dát všanc svůj život kvůli ní a Adamovi. Měla jsem pro něj slabost od začátku a jsem ráda, že jsi mi v průběhu povídky k tomu dala reálné podklady. Je dobrý, i když za sebou má hodně špatného.
Adam a schopnost, která Agniezsku paralizuje. Detaily, které tohle dílo posunuly mnohem blíž k dokonalosti, než velké věci. Stejně jako Arova slizskost nebo Edwardova impulzivnost.
Obdivuju Tě za to, jak jsi dokázala tenhle příběh vystavět. Jak jsi nám v jeho průběhu servírovala pocity, díky kterým jsme si byly chvíli jisté, že to nemůže skončit dobře (i když jsem nikdy nepřestala dofat a věřit). Jindy jsme naprosto nevěděly, na čem jsme. Ale pořád jsme napjatě četly, hltaly, áchaly... Obdivuju Tě za to, jak jsi dokázala vykreslit všechny ty charaktery. Obdivuju Tě za všechny ty emoce, které v něm byly.
A děkuju, že jsem si mohla přečíst něco takového.
Jen mě napadá... nebude ten dům už přeplněný?

28)  Popoles (02.09.2010 23:58)

Tak přece!
Vážně jsem se bála, jestli je necháš šťastně žít, až do nesmrti.
A jsem strašně vděčná, že Ang pod tvými neuvěřitelnými prstíky dokázala odpustit a neudělala z Kaspera štěrk.
Králík je pro mě vážně zvláštní povídka. Její začátek byl tak mrazící a napínavý, že jsem si netrpělivostí, a se zatajenm dechem, okusovala nehty, při polykání každé nové porce písmenek.
Někde uprostřed,když Ang už nosila TO, a Aro opruzoval smradem ze shnilých jahod, jsem si říkala, že tohle nemůže mít dobrý konec.
A potom se začal Kasper zamilovávat a na scénu přišli Cullenovi. Všichni jsou ve tvém podání úžasní, ale co jsi provedla s Edwardem, mi vyrazilo dech.
Najednou to nebyl ten zamilovaný uáchaný puberťák, ale prudký nebezpečný chlap, schopný kdykoli zaútočit a účty si vyřídit ručně - moc se mi líbil!
Co na závěr?
Moje trvalé a věrné - miluju tě

27)  Elwings (01.09.2010 16:16)

Oni to zvládli!!!! Je to dokonalost sama, mít ještě větší radost tak už se vznáším.

26)  Linfe (01.09.2010 14:43)

Tak jsme s Králíkem doskákali až na konec cesty I když jsem tuhle povídku začala číst až později (a do teď děkuju bohu, že jsem to udělala, protože čekat na každý jediný díl a nemoci shltnout těch 13 na jednou by mě asi zabilo) zamilovala jsem se do prvního řádku. Kasper byl úžasnej a i když jsem Agniezku občas nechápala, docela si umím představit jak se cítila, protože mám s pár lidma z Polska zkušenosti. Děkuju ti za neokoukaný, svěží a úplně nový příběh a těším se na další (už sem začla s Mad Lover a i když nemám ještě zhltnutou knižní předlohu Maddie si me omotala kolem prstu. Jenom se trochu bojím, aby se mě ty knižní hrdinové nezdáli divní, když si jako první vybájím ty tvoje ) Díky Neb

25)  Bye (31.08.2010 23:16)

Neb, já Tě asi miluju!!!
Ty víš, že Králík je moje srdeční záležitost. Ten příběh mě už od začátku úplně uchvátil. Kaspera jsem měla ráda od první chvíle, co jsem ho díky Tobě viděla. A Agnieszky mi bylo líto, ale prostě jsem v Kasperovi viděla ten její osud. Nojo, chtělas to mít temnější, viď? Ale copak to šlo?
Tahle poslední kaptola je tak natřískaná Tvými nápady, neskutečně čtivým slohem, láskou, nadějí, osudovostí (tohle si neodpustím - provázanost Agnieszčina daru s dary ostatních členů rodiny)... že to tady prostě nemůžu všechno vypsat.
A Abych nezapomněla ten Tvůj Edward... v posledních kapitolách Kasperovi těžce šlapal na paty!!!
Díky za Králíka, Neb

23)  Melani (31.08.2010 19:15)

Ouvej . Teda Nebrasko konec jsem nečekala, ale co lepší než to zbytečně prodlužovat. Ale... Ona mi bude tak strašně chybět! A Kasper taky achjo. :/

22)  sakraprace (31.08.2010 17:54)

Tak to nakonec dobře dopadlo. Uf. I když jsem to tak trochu čekala, stejně jsem byla napnutá, jak se Agniezska se vším popere.
Je to nádherná povídka. Představ si neutuchající potlesk ve stoje. Díky

1 2 3   »