23.06.2010 [23:00], Nebraska, ze série Pokusný králík, komentováno 29×, zobrazeno 6452×

Jedna vyděšená mladá Polka, která neumí italsky ani anglicky. Jeden upír, co si tak trochu hraje na Boha. Jeden vládce, který má rád vše nezvyklé a jiné.

Agnieszka mívala zlá tušení. Na tenhle výlet se jí vůbec nechtělo, ale nakonec jela. Bohužel. Možná Arovy rozmary přežije. Možná Kasper není to, čím se zdá být. Možná bude happy end.

Trochu temnější - pokud bude v perexu věkové omezení, má to svůj důvod.

Vystoupily z autobusu společně se zbytkem výpravy a následovaly průvodkyni po kamenném dláždění do kopce. Agnieszka nervózně svírala předloktí Ewy, nechtěla za žádnou cenu připustit, aby se jí kamarádka ztratila. Teď se hodilo, že Ewa do Itálie jezdila už jako malá s rodiči a v pubertě se začala italsky učit. Co na tom, že to bylo jen proto, že doufala, že jednou si nějakého Itala najde a vezme si ho. Uměla si říct o jídlo, o pití, a dokázala se i zeptat, jak se dostane k hotelu nebo k autobusu – a hlavně pochopit cestu.

„Držte se ve skupině, prosím!“ upozornila je průvodkyně a zopakovala, že mají sledovat její pestrobarevné mávátko, které držela nad hlavou.

„Doufám, že tu podobné mávátko mají všichni. Ztraceny v historickém centru města – to by byly dobré titulky, ne?“ bavila se Ewa. Agnieszka se zamračila:

„Jestli se ti ztratím, tak si mě nepřej!“ Neměla ráda cestování a několikrát za den litovala, že se k tomuhle výletu nechala přemluvit. Profesor kulturní antropologie jim celý letní semestr vyprávěl, jak je důležité poznávat jiné kultury, vnímat rozdíly, pochopit mentalitu. Důrazně doporučil, aby se v létě zůčastnily nějakého autobusového výletu Evropou. Pořádala je přímo univerzita ve spolupráci s nějakou cestovní kanceláří a nebyly drahé. Agnieszka hlasovala pro Rakousko, protože německy se bez problémů domluvila a navíc to bylo blízko. Ewa byla zásadně proti a hlásila, že Itálie, nic jiného. Agnieszka se to snažila usmlouvat na Španělsko, protože i španělsky jakž takž uměla, ale v podstatě předem věděla, že je to marný boj. Ewa vyhrála, a proto strávily skoro čtyřiadvacet hodin v autobusu na dálnicích. Proto se Agnieszce dělalo špatně v Benátkách na gondolách, proto neviděla přes dav turistů Juliin balkón ve Veroně, proto zvracela po nějaké nepovedené pizze v Bolgoni, proto strávila den v hotelovém pokoji místo na procházce Florencií. A proto teď byla v nějakém malém městečku, které bylo skoro po cestě do Říma – jen kvůli tomu museli sjet z dálnice a dvě hodiny se kodrcat nějakými silničkami.

Nelíbilo se jí tady. Nelíbila se jí Itálie. Lidé byli moc hluční, moc přátelští, spíš až vtíraví. Auta pořád troubila a jezdila naprosto nelogicky, zahýbala na opačnou stranu, než ukazovaly jejich blinkry, řidiči ignorovali značky. Jídlo chutnalo úplně jinak, než těstoviny, které jí doma dělala máma.

„Ty máš teda náladu,“ odfrkla si Ewa. „Buď ráda, že už je ti dobře. A tady je hezky, dívala jsem se do průvodce. Bude to jen na hodinku, je to malé město. Pak pojedeme do Říma, tam už bude vážně hezky, slibuju!“

„Hm,“ zamručela Agnieszka. Musela uznat, že náměstí toho městečka bylo vážně velkolepé. Nedokázala určit, v jakém slohu bylo – možná gotika? To jí nikdy nešlo. Ale líbilo se jí tu a nebýt zástupů turistů, asi by se klidně posadila ke kašně a prostě si jen užívala. Jediné, co chybělo k dokonalosti, bylo sluníčko. Za celý týden svítilo jen jednou – ve Florencii. Typické.

Mávátko vepředu se zastavilo. S ním celá skupina.

„Co zas?“ kňourla Agnieszka. Ewa, která byla skoro o hlavu menší, se na ni vyčítavě podívala:

„Já tam asi vidím, viď.“

Agnieszka se natáhla na špičky a přes hlavy ostatních studentů zjistila, že jejich průvodkyně si povídá s nějakou svou kolegyní. Za tou stál malý hlouček lidí, kteří vypadali, že se na něco moc těší. Jejich průvodkyně, ta s barevným mávátkem, se se širokým úsměvem otočila ke studentům a nahlas řekla, že právě domluvila soukromou prohlídku místního hradu, do kterého se normálně výpravy nedostanou. Patří soukromým osobám, které pouští dovnitř jen velmi omezený počet lidí. Ta druhá průvodkyně jim nabídla, že je vezme s sebou, prý se zná s ostrahou.

„Tyvogo, to je super!“ zavýskla Ewa. „O tom hradu jsem četla, prý je dokonale zrestaurován a studenti restaurátorství a architektury se na něj jezdí dívat z celýho světa – jen se teda nedostanou dovnitř! A my jo!“

„Já nikam nejdu,“ zavrtěla hlavou Agniezska. „Chci se projít kolem náměstí, jít si sednout do autobusu a zvracet celou cestu do Říma!“

Ewa se na ni chvíli mračila. Věděla, že se celá ta cesta její kamarádce nelíbí. Věděla, že je to tak trochu její vina, ale nemohla si nechat ujít další výlet do milované Itálie. Nemohla se na ni zlobit.

„Tak tu počkej,“ vybídla ji. „Sedni si někde a já si tě za chvíli vyzvednu.“

Agnieszka úlevně přikývla. Do hradu se jí nechtělo, vážně ne. Ani když to byla výjimečná nabídka. Doma v Polsku na pár hradech byla; nikdy jí nepřišly zajímavé. Jen zatuchlá, tmavá místa. Zahlédla kousek od kašny prázdnou lavičku.

„Budu támhle,“ mávla k ní rukou a sledovala, jak se její skupina připojila k těm několika natěšeným turistům, které vedla ta druhá průvodkyně. Jenže jak mířila k lavičce, všimla si, že hned na vedlejší sedí tři výrostci. Mohlo jim být tak patnáct. Nejhorší věk. Neměla ráda puberťáky. A už vůbec ne takovéhle malé partičky. Hromada drzých řečí, tihle byli navíc Italové a už zdálky na Agnieszku něco pokřikovali. Když jeden vstal a velmi provokativně si nacpal ruce do kapes, aby pak napodobil kopulační pohyby, cítila, jak rudne. Zapíchla zrak do země, nechala své světlé vlasy, aby jí zakryly tvář, otočila se a lehkým poklusem doběhla skupinku. Našla Ewu a vloudila jí znovu ruku do jejího rámě.

„Bojíš se?“ mrkla na ni Ewa. Agnieszka se snažila tvářit pohrdavě, ale pak se zamračila a šeptla:

„Italští pubertální kreténi.“

„Byli hezcí?“ Ewa se snažila otočit a přes zbytek studentů zahlédnout, o kom Agnieszka mluvila.

„Jsi fakt hrozná,“ ušklíbla se Agnieszka. Nechápala kamarádčinu posedlost Italy a celkově muži. Byly úplně jiné: Agnieszka byla věřící a opravdu věřila v životní lásku. Věděla, že jednou se objeví ten pravý. Že na ni nekde čeká. Ewa sice taky nosila na krku křížek, ale ten její byl z bílého zlata a kamínků Swarowski, nosila ho prostě proto, že se jí líbil. Dostala ho od svého přítele, tedy od toho bývalého, který se po rozchodu stal jejím milencem. Ten současný o něm nevěděl, zato Ewa věděla o jeho úletech, takže si ze své nevěry nedělala těžkou hlavu. Agnieszka její vyprávění pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Přestože byly jiné, skvěle si rozuměly – tedy dokud nepřišla řeč na muže a sex.

„Hrad se ti bude líbit,“ šťouchla ji povzbudivě Ewa loktem do žeber. „A třeba tam potkáme zámožného syna majitele a bude to láska na první pohled, co?“

„Chtěla jsi říct, že se s ním vyspíš,“ konstatovala Agnieszka. Ewa se rozesmála:

„Myslela jsem pro tebe!“

„To víš, že jo. Itala. Pche.“

„Jsi xenofobní!“ zlobila ji Ewa. „Jak se nejlíp poznají zvyky jiných národů?“

„Podle jídla?“ zkusila Agnieszka hádat. Ještě než dořekla, došlo jí, co odpoví Ewa. Nemýlila se.

„V posteli, holčiko. V posteli!“

„Někdo potřebuje pomoct s postelí?“ ozval se za nimi jeden ze spolužáků. Ewa se otočila:

„Ale tebe nechceme. Poláky známe až moc dobře, víš?“ nedala se Ewa a kluk se se smíchem vrátil ke svému společníkovi.

Ta cizí průvodkyně něco nahlas řekla anglicky. Agnieszka se anglicky nikdy neučila, znala jen pár slov a slovních spojení, které pochytila, nebo kousky textů písniček oblíbených kapel. Zvláštnímu italskému přízvuku té ženy ale nerozuměla vůbec. Naštěstí jejich průvodkyně přeložila, že se mají seřadit do dvojic a být potichu. Skupina lidí se chvilku rovnala do požadovaných párů a pak se dala do pohybu. Vstoupili těžkými kovanými dveřmi do chladné tmavé chodby, dekadentně osvětlené loučemi.

„Ach jo,“ zaskučela Agniezska. „To nemohli aspoň vnitřek udělat normálně? Zase takovýhle hnusný katakomby!“

„Teda ty máš dneska náladu,“ uchechtla se Ewa. „Koukej po pánovi hradu a nemel!“

Agnieszka polkla zaklení a ještě pevněji sevřela Ewinu ruku. Zvuk jehlových podpatků té průvodkyně a kroků všech návštěvníků se odrážel od kamenných zdí a obě slyšely, že jejich dočasná hostitelka něco vypráví. Bohužel akustika v té chodbě byla hrozná, takže jí nerozuměla nic ani Ewa.

„Nemůže mluvit normálně?“ rozčilovala se.

„Koho zajímá, jak mluví,“ oponoval ten spolužák, který před chvílí nabízel pomoc v posteli. „S jejím tělem může mluvit klidně mandarínsky a bude mi to jedno, jen když mě pustí blíž.“

„Na tebe čeká,“ pošklebovala se mu Ewa. Agniezska jen zvedla oči v sloup.

Pak se vepředu ozval zvuk otevíraných masivních dveří a mužský hlas přátelským tónem něco řekl. Zněl příjemně, skoro podmanivě, a Agnieszka měla chuť prostě jen stát a poslouchat.

„Vítá nás tu,“ usmála se na ni Ewa. „Vidíš, seznámíme se s pánem domu! Okouzlím ho italštinou, frajera.“

Jak skupinka postupovala dál do velkého sálu, Agnieszka z ničeho nic začala mít strach. Nedokázala říct, z čeho přesně. Nebylo to tím stísněným prostorem – teď se přece dostane do větší místnosti. Po těle se jí rozlila ledová vlna a srdce jí začalo bušit.

„Je mi špatně,“ zašeptala. Ewa se na ni rozzářeně podívala – moc se těšila, až uvidí majitele hradu – ale když viděla, jak Agniezska zbledla, vzdychla si. Občas se stávalo, že Agnieszce se najednou udělalo špatně, třeba na ulici, v autobuse. Bylo jí na omdlení, třásla se, ale vždycky stačilo chvilku posedět na vzduchu a dát jí napít, a zase se srovnala. Teď to znamenalo oželet prohlídku hradu ve společnosti majitele.

„Tak pojď.“ Ewa zastavila a nechala ostatní, aby se jim vyhnuli a předešli je. Obě děvčata se otočila a chtěla zamířit rovnou zpátky k východu. V cestě jim ale stáli dva vysocí muži. Ewa se lekla, hned však nasadila úsměv a začala ne úplně dokonalou italštinou něco vysvětlovat. Agnieszka ztuhla ještě víc. Jeden z mužů, ten vyšší, v černé košili, udělal krok blíž k nim a na jeho tvář dopadlo světlo od ohně. Na setinu vteřiny si Agnieszka myslela, že se jí to zdálo. Pak ale mrkla – a jeho oči byly pořád červené.

„Ježíši Kriste,“ vydechla a bezděčně couvla. Neuvědomovala si, že se pořád drží Ewy a stáhla ji s sebou. Ten muž se usmál, a nebyl to přátelský úsměv. Něco pronesl italsky, ale Ewa, která si už také všimla jeho zvláštnosti, nepřeložila nic. Oba muži se dali do pohybu, a jak před nimi obě dívky couvaly, blížily se ke dveřím do sálu, odkud se ozýval ten příjemný hlas. Teď jim z něj ale běhal mráz po zádech. Pak hlas nahlas a slavnostně vykřikl krátkou větu. Ewa, stále ještě zkoprnělá strachem, zachrčela:

„Oběd.“

Chtěla říct, že přesněji to bylo Podává se oběd, ale přerušil ji vyděšený, hysterický křik, který se rozlehl sálem. Do něj právě pozadu vkročily. Agnieszka už se nedokázala v tom plném osvětlení dál dívat na ty dva muže, kteří najednou vypadali jako opravdové zrůdy. Zavřela oči, zalovila naučeným pohybem ve výstřihu a chytila mezi bříška prstů křížek. Druhá ruka, kterou celou dobu svírala Ewino předloktí, náhle zůstala prázdná a v tom hlasitém nekonečném křiku se najednou ozval jeden hlas, který bezesporu patřil její kamarádce.

Pane Bože, pomoz mi!

Ucítila, že ji někdo studenýma rukama pevně sevřel paže. Nechtěla otevřít oči. Ucítila závan chladného vzduchu, který voněl, ale ani tak se nepodívala, co se děje. Věděla, že tohle je konec. Slyšela agónii a hrůzu těch lidí kolem sebe. Nechtěla vědět, co přesně se děje. Jestli teď nastal její čas, asi to tak má být.

Najednou za sebou uslyšela hluboký, melodický hlas, který panovačně něco řekl. Studené ruce ji pustily a jiný hlas něco odpověděl. Nezněl spokojeně. Ten hlas za ní znovu něco rozkazovacím tónem řekl. Pak ji jiné studené ruce zvedly ze země a než se nadála, byla přehozena jako pytel přes něco tvrdého, až se jí zamotala hlava. Vyděšeně otevřela oči a sledovala světlou látku. Někdo velmi tvrdý, nelidsky kamenný, ji nesl přes rameno pryč.

„Ne!“ vykřikla a bouchla ho do zad pěstí. Bolestí sykla. Nevěděla, kdo to je. Věděla, kdo to rozhodně není. Tohle nebyl normální člověk. Zvrátila hlavu a zahlédla mizející sál. Na zemi zahlédla pár bezvládných těl a jeden ze stojících lidí objímal Ewu. Až na druhý pohled jí došlo, že to není objetí. Měl ústa přitisknutá k jejímu krku a Ewa byla bledá. Mrtvolně bledá.

Agnieszka omdlela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Bosorka (24.06.2010 08:03)

Jo a abych nezapomněla a trochu si zaprudila - kdy bude další díl?

8)  Nebraska (24.06.2010 07:55)

Popolesko, taky jsem na to zvědavá V hlavě mám kostru, jen linii, od které neuhnu, ale detaily se teprv klubou, takže to tentokrát bude trochu překvápko i pro mě
ambro, kdybych byla bývala věděla, vůbec bych ti o tom neřekla! Ale děkuju a obdivuju tvou statečnost
Karolko, na sny nedávám záruku
Bye, Ewa už jaksi... Ehm... Ne, neuvidíme A na zbytek si musíš počkat
Lipi, to ještě nebyl úplně ten horor, jen zahřívací kolo
sakraprace, já se taky těšíím! A nechávej si to na ráno, bude to lepší
Bosorko, jojo, to jsem já! A temné, hm... Zataženo, od západu výskyt přeháněk a bouřek, postupné ubývání oblačnosti? Asi tak

7)  Bosorka (24.06.2010 07:35)

Kyž sjem začala číst, tak jsem si říkala, koho mi to ten styl jen připomíná? A pic kozu do vazu - ona to Neb. Už se těším na neustále aktualizování, abych zjistila, bude-li nová kapitolka .
Jak moc temné? Lehce zataženo nebo totálně předbouřkovo?

6)  sakraprace (24.06.2010 06:44)

Agnieszka je vskutku originál. Dělá se jí špatně skoro všude, ale nese to statečně Ale čím dále jsem se dostávala, tak mě mrazilo a nakonec jsem měla parádní husinu. Asi i díky tomu, že jsem vůbec nevěděla, co si upíři říkají Ještěže je ráno, kdybych si to přečetla večer, tak nespím.
Jsem strašně napnutá, co bude dál, moc se těším na další díly

5)  Lipi4 (24.06.2010 01:55)

Holka jsi skvělá, úžasná (stejně i kapitolka a nová povídka).Po Myšce se vrátit (vymyslet a napsat něco dalšího) ve velkém stylu - normálně před Tebou smekám ..... Na začátku jsem se místy smála a dokonale bavila , jak jsem četla dál a dál - začínala jsem se čím dál víc bát . Stvořila jsi skvělý horor

4)  Bye (24.06.2010 01:04)

Ouč, to bylo jiný.
Nový a jiný.
Agnieszku jsem si oblíbila na první dobrou, tak doufám, že se dožije druhýho dílu.
A ty Poláci a jejich víra!
Čím to, že ji zachránili, byl to křížek? Nebo má nějaký dar? Nebo se opravdu líbila hradnímu pánovi?
Ufuf a Ewu už asi neuvidíme, co?

3)  Karolka (23.06.2010 23:44)

HU! No, ty bláho... Budu předstírat, že nevím, co vím, a tohle byla příjemně mrazivá scéna. Třeba z Andělské tváře... *smajlík s rozklepanými koleny a jektajícími zuby* ALE JÁ TO VÍM!!! Hele, já to budu číst, protože tvoje písmenka miluju a miluju i tebe. Ale jestli budu mít hnusný sny, tak něco zažiješ!

2)  ambra (23.06.2010 23:40)

Ech, tak já se přiznám. Mně je regulérně špatně. Obraz nevědomých turistů, pravidelně přiváděných jako ovce do hradu, mi trochu pokazil výsledný dojem z celé ságy. Hrozně mě to vzalo. A teď si připadám jak u psychiatra, který se na mě jen kouknul a přesně vyhmátnul nějakou vykopávku z dětství, která mi straší v hlavě. Jenže - to, že se mi ta hrůza okamžitě "napojila", je jen důkazem, že je to napsané naprosto ohromně.
Jsem pohlcená, lapená a chycená a nechám se dobrovolně pravidelně týrat...
A budu doufat, že někdo konečně najde dost odvahy a ti zplozenci pekla nakonec všichni skončí v pořádném táboráčku...

1)  Popoles (23.06.2010 23:18)

Tedy Neb, tomu říkám začátek povídky!
Takže ona má předtuchy? Co přesně asi bude umět a jak se začlení do upířího světa holka, která je věřící?
Tohle bude jistě hodně zajímavé a já se nemůžu dočkat, co pro nás tvá úžasná hlavinka vymyslela.

«   1 2