18.04.2010 [23:04], Nebraska, ze série Pojď ke mně blíž..., komentováno 6×, zobrazeno 4377×

O samotě a žárlivosti

Nebyl jsem jediný, kdo byl z Minnie nadšený. Naladil jsem se na Edwarda a začal ho pozorněji vnímat v pondělí ráno ve chvíli, kdy mu Esmé s úsměvem vyprávěla o tom, jak mile na ni ta holka působila. A slyšel jsem Emmetta, který si pochvaloval, že jestli Minnie zůstane pořád takhle vtipná, on si ji vezme domů už jen proto, aby mi Edward mohl nahlas předčítat její myšlenky. Ten hromotluk mě bavil.

Esmé dala Nessie nějakou nádobu, co smrděla lidským jídlem a já překvapeně zjistil, že je to pro Minnie. Ona se o ni starala! Aby ne – večer předtím Edward vyprávěl, jak si v duchu stěžovala na to, že Jim sice vaří rád, ale moc mu to nejde. A ona nemá to srdce mu říct, že některá jídla jsou vážně nepoživatelná, moc slaná nebo příliš kořeněná. Určitě by toho o její mysli řekl víc, kdyby se Bella zase nenaštvala. Ta mi to trochu kazila – dychtil jsem po každé informaci, ale kvůli ní se Edward držel zpátky. Jen jsem doufal, že se na to nevykašle úplně a nenechá mě na holičkách. Potřeboval jsem ho u Minnie tak často, jak jen to šlo. Tak blízko, jak jen to dokáže. Než se k ní budu moct přiblížit já.

Těšil jsem se do školy. Samotného mě to pobavilo; když nasedli do aut a vydali se do města, spokojeně jsem se usmíval a představoval si, jaké to bude, až ji uvidím a ucítím. Než dorazili ke škole, zvládl jsem chytit dva dingy. Ta chuť byla vážně strašná, ale už jsem se ani neošklíbal. Byl jsem si jistý, že za pár měsíců už mi to ani nepřijde.

Když se pak Edward zdržel u auta, měl jsem chuť ho popostrčit. Pohni zadkem a mazej ke škole! Nemáš koukat do blba! Naštěstí se dal do pohybu a za chvíli už jsem cítil slabý nádech čokolády. Zastavil jsem se, abych se mohl soustředit jen na ni. Edward se k ní blížil zezadu, nevěděla o něm. Zůstal stát kousek za ní a já ji měl na dosah, a přece tak daleko. Když na ni promluvil, Bella se vztekle odporoučela někam pryč a Rose ji stejně nabroušeně následovala. Minnie sebou trochu škubla, ale pak ho v podstatě ignorovala a podával Nessie nějaké papíry. Edward po nich hmátl a tím ji naštval. Zavrtěl jsem hlavou a pobaveně sledoval, jak se na něj mračí. A jak se nešťastně zarazila, když zjistila, že s ním má přednášku.

Bavilo mě sledovat každý její pohyb, slyšet každý úder jejího srdce a každý nádech. Tyhle věci pro mě byly dřív jen zvuková kulisa k lovu a k jídlu – dokud buší srdce, je co pít. Teď najednou dostaly úplně jinou váhu. Dokud dýchá, žije. Dokud jí buší srdce, je v pořádku. Byl jsem si jistý, že Edward na ni dá pozor. Dokázal to u Belly. Dokáže to i u Minnie, otcovská láska se naprosto s přehledem vyrovná té milenecké.

Zase vybledlá vzpomínka. George se pokouší uzvednout vědro a John se mu motá pod nohy. Padají oba, mokro je všude a oni se vesele plácají ve vrstvě vody.

Tohle bolelo.

Zaskočilo mě to. Po příchodu do Volterry se mi vzpomínky vybavovaly čím dál hůř, slaběji. Nakonec zmizely úplně. Celou dobu od nich byl pokoj, měl jsem jen ty upírské. Když jsem pak utekl, jednou za dlouhou dobu se mi vybavila Anne, nepřikládal jsem tomu žádnou zvláštní váhu. Prostě jsem měl čas myslet i na něco jiného než na boj a neustálou přítomnost desítek upírů, z nichž někteří byli hodně prchliví. Ale vidět své děti… Tohle jsem nepotřeboval. Stál jsem se svěšenou hlavou a nechal tu vzpomínku vyšumět. Bylo mi hrozně.

Zhluboka jsem se nadechl a zase vnímal své okolí a to, co viděl Edward. Před sebou jsem měl několik dalších lidí, vedle sebe jsem cítil Minnie. Edward ji pozval na víkend k nim a já se zase usmál. Dělal jsem to za poslední dva dny určitě víckrát, než za posledních pár století dohromady. Stejně jako ten upřímný smích. Minnie. Potvůrka.

Bylo na ní vidět, že se jí nikam nechce, chovala se odtažitě, odsekávala mu, ušklíbala se. Aby si ho nemusela všímat, otevřela notebook a začala psát. Edward vytáhl ty papíry a já zjistil, že je to příběh. Docela milý příběh. Jen na pár stránek, jen kratičký kousek cesty městem v podání dvou lidí, kteří se snaží toho druhého co nejvíc vytočit. Četl lidskou rychlostí, což mi vadilo, chtěl jsem vědět, co bude dál. On se ale místo toho podíval na Minnie a pravděpodobně sledoval její myšlenky, ke kterým jsem já přístup neměl. Tak jsem sledoval ji. A jako vždycky, když byl u ní takhle blízko, jsem měl chuť donutit ho, aby se jí dotkl. Chtěl jsem vědět, jaká je. Jaké to je. Ale bylo by to divné, musel jsem to zase vzdát.

Pak se trochu prořekl – poznal jsem to podle její zaskčené reakce, evidentně mluvil o něčem, na co jen myslela. Pohotově pohnul tou povídkou a Minnie to uklidnilo. I tak ale s koncem hodiny zmizela tak rychle, jak to jen šlo. Ušklíbl jsem se. Vadilo mi, že je pryč a nevidím ji. Nevím, kde je. Místo aby ji šel hledat, vydal se Edward do jiné budovy. Po cestě se k němu přidal Emmett a zcela vážně s ním začal rozebírat situaci. Bella žárlí. Opravdu moc. Z rozhovoru navíc vyplynulo, že Edward z nějakého mně neznámého důvodu na veřejnosti dělá, že k sobě s Bellou nepatří. No, tušil jsem, že tohle je jen další důvod pro Bellinu naštvanost. Edward znovu vysvětloval, že vlastně ani neví, co přesně ho k Minnie táhne. Že má rád její myšlení, že má rád ji, ale úplně jinak než Bellu. Že mu ani nevoní jako Bella. Kdyby věděl, kdo přesně může za tuhle jeho náklonost… Roztrhal by mě. Minimálně dvakrát.

Pak jsem ucítil Minnie, přišlo mi, že mnohem dřív, než si to uvědomil Edward a ztichl.

„Je za námi,“ řekl tiše a oba se otočili. Stála tam a tvářila se vesele. Neusmívala se, to v jeho přítomnosti zatím ještě neudělala, ale nemračila se.

„Kde se touláš?“ promluvil na ni Emmett. „Pohni, máme dohromady psychologii, budem se si vrtat v hlavě, juchů!“

Edward zůstal stát na místě a pozoroval ji, nakonec se musel Emmett obrátit a probrat ho. Díky jeho vtípkům byla Minnie celou dobu v pohodě, bavil ji a nakonec se vážně usmívala. Při obědě ji Emmett vzal k jejich stolu, kde už byl i její kamarád – jeden ze dvou lidí, která má, nebo tak nějak to Edward říkal. Alice se rozhodla, že pojedou nakupovat, což se tomu klukovi líbilo, ale Minnie se bránila. Navíc se znovu naštvala Bella, které se nelíbilo, že se s Minnie baví většina rodiny.

A pak ta malá drobná holka seřvala Edwarda. Zůstal sedět, zatímco Bella uraženě odcházela, a Minnie se neudržela a zvýšila na něj hlas:

„Seber se a běž za ní, sakra!“

A on ji mlčky poslechl a zvedl se. Chtěl jsem skočit do Alice, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Odsunul jsem Edwarda dozadu a zůstal jsem jen na příjmu. Nebyl jsem si úplně jistý, proč to dělám – mohl bych ji mít na očích mnohem častěji, pokud bych střídal jednotlivé členy té jejich rodiny, podle toho, s kým by Minnie byla. Ale najednou jsem si připadal tak nějak nepatřičně. Věděl jsem, že jednou k nim přijdu a budu jim muset všechno říct. A možná bude lepší, když vytočím k nepříčetnosti jen jednoho upíra, kterému okupuju hlavu. Edward by to mohl pochopit. Kdežto přijít a říct, že jsem se v jejich hlavách střídal a využil je všechny, to už by nemuselo projít.

A navíc jsem měl pocit, že nejvíc by to vadilo Minnie. Že jsem ji sledoval, tolik, jak jen to bylo možné. Už takhle jsem jen parazit, co obtěžuje ostatní. Nemusím být ještě slídil.

Nechci jí ublížit. Ani fyzicky, ani na duši.

Už takhle to bude těžké, dostat se k ní.

Edward je jí zjevně naprosto ukradený a nevypadá to, že by ji přitahoval kdokoliv z upírů. Jak to udělám já? Co jí řeknu?

Nebyl jsem schopný vymyslet plán. Bylo ještě moc brzo. Za těch pár měsíců, které budu potřebovat, určitě na něco přijdu.

V úterý ráno, po pravidelné kontrole Ara a Volterry, jsem se zase dostal do Edwarda. Jeli do školy, a když vystoupili z auta, Alice mu řekla, že Minnie se rozhodla dnes nikam nejít. Zatímco já jen bezmocně rozhodil rukama a netušil, proč to udělala, on popadl plastový box s jídlem a řekl, že jí ho donese. Přestě v tu chvíli přišel i Jim a tvářil se neťastně. Minnie se prý necítila ve své kůži a tak bude dneska doma. Nevěřil jsem mu, bylo vidět, že lže: zrychlil se mu tep a očima nervózně cukl do strany. Uvidíme, Edward zjistí, co jí je.

Bydlela v oprýskaném bytovém domě kousek od školy, nic výjimečného, běžný studentský barák. Edward vyběhl do druhého patra a já dokázal na chodbě rozpoznat její vůni, která vedla ke dveřím s číslem dvacet tři. Slyšel jsem zevnitř tiché mumlání, nějaký muž se svěřoval, že neumí plavat, a já měl chuť tam vtrhnout a podívat se, kdo je u ní v bytě. A pak mu provést něco ošklivého. Jenže já byl v motelu na kraji Sydney, ne u ní před bytem. Navíc – proč mi mělo vadit, že má někoho u sebe?

Protože je moje.

Ano, ještě o tom neví, ale protože jsem se do ní naprosto pomateně zamiloval.

Co když někoho má? Edward mluvil o dvou klucích, jeden z nich je Jim a k němu se nechová jako k milenci, přestože s ní evidentně bydlí a vaří jí. Kdo je ten druhý? Taky jen spolubydlící? Proč jsem tak odsunutý? Proč se tu takhle lituju a žárlím, když ji vlastně ani neznám? Nevím o ní nic a stejně jsem ztracený. Jasně, čtete o tom všude – láska na první pohled. Že se to stane mně, to by mě vážně nikdy nenapadlo. Sakra, proč nejsem u ní?

Protože bych se třeba neudržel a ublížil jí. Ano, jsem zvyklý se pohybovat mezi lidmi, když jsem najedený dosyta. Ale ne takhle blízko. Musím vydržet. Naučit se na zvířecí krev. A doufat, že ona se mezitím třeba neprovdá, nebo tak něco.

„Minnie?“ zaťukal Edward na dveře a slyšel jsem, jak se lekla. Dokonce slabě vyjekla. Po chvilce ticha Edward znovu klepl na dveře:

„Minnie, otevři, prosím, jen chci vědět, že jsi v pořádku.“

A pak překvapeně vydechl. Dal bych cokoliv za to, abych mu teď viděl do hlavy. Obraz se mi před očima pohl ze strany na stranu, jak zavrtěl hlavou, a pak položil nádobu s jídlem na zem a řekl, že jí ho přinesl. O krok ucouvl, ale dál čekal.

„Jídlo!“ udělal ten muž uvnitř téměř nábožně. Ozvalo se plácnutí a on sykl.

„Myslíš, že už je pryč? Neslyšela jsem kroky,“ zašeptala Minnie potichu a já uslyšel Edwardovo dotčené mlasknutí. Otočil se a neslyšně odešel z chodby na schodiště a pak ven z budovy. Přestože já jen tak tak odolal nápadu donutit ho vyrazit ty dveře a aspoň na chvíli mi ji ukázat.

Ukázkovej idiot. To ze mě bylo.

Litoval jsem toho, že jsem se zařekl, že nebudu skákat do nikoho jiného z Cullenových. Ve středu k ní šla Nessie s Jacobem, takže bych měl stejně smůlu, ale aspoň jsem si pak ověřil, že je v pořádku, když Ness se skoro otráveným výrazem vyprávěla Edwardovi, že Minnie je celá, živá a zdravá.

Ve čtvrtek se k ní vydal Emmett a já musel sebrat poslední zbytky rozumu a vůle, abych do něj nepřeskočil. Ne. Jen Edward. Nenaštvat víc členů rodiny. Abych měl vůbec šanci se k ní dostat.

Jediné, co jsem měl, byly společné obědy s tím její kamarádem. Bylo to v podstatě nic, přestože Edward ho skoro pořád pozoroval, jenže já mu do hlavy neviděl a z toho, co řekl nahlas jsem neměl prakticky nic. Ano, Minnie je v pořádku, někdy jedná trochu impulzivně a hlavně chce psát a na to musí mít klid.

Moje spisovatelka. Ten kousek, co jsem přes Edwarda přečetl, mi přišel dobrý, ale nebyl jsem si jistý, jestli to není tím, že to napsala ona. Kdo ví, jak moc už jsem do ní zamilovaný? Třeba to bylo hrozné a já jen nedokážu být objektivní. Ale spíš je dobrá. Dává tomu tolik a podle Edwarda má velmi zajímavou mysl a hodně bujnou představivost. Jen by kvůli tomu nemusela zůstávat doma.

Jim tvrdil, že nemá ráda lidi. Že nerada navazuje kontakt. Evidentně v tom bylo něco víc, ale on pečlivě vážil slova. Jediné, co jsem se dozvěděl bylo, že má za sebou něco nepěkného a prostě chce mít klid. V tu chvíli mě zalila vlna soucitu – pocitu, který jsem vážně nečekal. I když – po jasném zamilování se už mě asi nemohlo překvapit nic. Měkl jsem. Pryč byl voják z gardy, který věděl, jak si užívat upírství. Ale soucit? Potřeba být u ní, obejmout ji a schovat ji u sebe před celým světem? Byla drobná, v pohodě bych ji ukryl v náruči a zezadu by ani nikdo nepoznal, že ji držím. A tohle jsem zrovna teď chtěl udělat ze všeho nejvíc, Místo toho jsem jen bezmocně svíral pěsti.

Musím vydržet. Prostě vydržet.

V pátek za ní byla Alice. Přihopsala zpátky veselá a nadšeně líčila Belle, že Minnie je vážně milá a moc se omlouvá za to, co způsobuje.

„Vidíš? Ona ví, že se chováš jako idiot, Edwarde. A vadí jí to a neví, co od tebe má čekat. Prostě ji nech na pokoji, nevšímej si jí a dovol nám ostatním, ať jí ukážeme, že se nás nemusí bát,“ dívala se mi zblízka do očí a tvářila se mrzutě.

„Ale já jsem ti říkal, že nevím, proč -,“ začal Edward znovu svou řeč, kterou už jsem slyšel několikrát. Nevěděl, proč se tak chová a co ho k ní táhne. Já to věděl.

„Jo, já vím. Možná by sis to měl konečně ujasnit. Jasper z tebe cítí zmatek a já pořádně nevím, co se bude dít dál. A už mě štve věčně vrčící Bella. Prostě si rozmysli, co děláš,“ nabádala ho. A jen tak mezi řečí mi prozradila, že opravdu vidí budoucnost a Jasper má nejspíš co dočinění s pocity. Nadaná rodinka.

„A mimochodem,“ otočila se k němu ještě na chvíli, „na to grilování přijede a bude u nás spát. Mám ji ráda. Většina nás ji má ráda, i kluky.Tak si na to zvykejte, oba,“ ukázala ještě pro zdůraznění na Edwarda i na Bellu.

Měl jsem chuť si radostně výsknout. Ano! Den a noc s ní! Děkuju!

Moje odhodlání zůstat jen v Edwardovi bylo zase nalomené. V hlavě Alice se možná dostanu blíž… Ne. Ne. Musím se vzpamatovat, chovám se jako puberťák.

Abych přišel na jiné myšlenky, podstoupil jsem první z testů, které jsem sám na sebe vymyslel. Vyrazil jsem do nonstop baru, který byl nacpaný lidmi, kteří zastávali teorii, že čtvrtek je malý pátek. V rámci nenápadnosti jsem seděl na barové stoličce s lahví piva v ruce a pozoroval jsem okolí, nasával jsem pachy a podrobně jsem analyzoval to, jak se cítím. Ze smradu potu, tabáku, alkoholu a jídla mi bylo spíš zle, ale rozprouděná krev způsobovala to, že jsem čím dál častěji polykal jed. Bylo by tak snadné se natáhnout a zlomit někomu vaz. Nebo se usmát na některou z těch opilých holek a odvést si ji za roh. A ony mě ještě samy balily, jedna hodně opilá se mi snažila laškovně strhnout brýle. Měl jsem sto chutí si je sundat a ukázat jí své červené oči. Koukala by.

Nakonec jsem se beze slova zvedl a odešel.

Pokus číslo jedna dopadl skvěle. Žádné mrtvoly.

Tedy až na ty klokany daleko za městem.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Bosorka (17.12.2011 21:06)

5)  Janeba (20.11.2010 14:03)

Je to nádhera, takhle si to užívat, když už vím, jak to dopadne! Díky!

4)  blotik (23.10.2010 18:17)

Jo, moc se mi to líbí. Je to perfektní. Moc se těším, až si přečtu další dílek, takže jdu na něho. A ještě jednou, je to pefektní. Jak se na to dívá z druhého pohledu a já vím i to, co jsem se z Minina pohledu nemohla dozvědět. Je to perfektní.

2)  Nebraska (18.04.2010 15:22)

Bye, a víš, jak se na to těším já? Na to její věčný mlčení a jen Jdi do háje! A pak na to přepadení v bance, to si užiju
Jdu psát, ať jsme tomu zas o kousek blíž

1