29.08.2013 [20:00], Nebraska, ze série Pojď ke mně blíž..., komentováno 32×, zobrazeno 5720×

Tři roky, tři měsíce a tři týdny (a koukám, že vlastně i tři dny - tomu říkám načasování!) uběhly od poslední kapitoly Willa.

A Janebka může za to, že vkládám další.

Věřte mi, ta ženská je fakt neuvěřitelná! :-)

 

Takže: Vánoce.

Měl jsem pocit, jako by na svoje místo zapadl další kousek skládačky s názvem William Blacksmith. Dívat se na Minnie, sledovat, jak krčí čelo, když v duchu držkuje na Edwarda. Slyšet, jak se jí zrychlí tep, když se podívá mým směrem. Někdy se ani nepodívá, ale z rytmu jejího srdce a z její vůně je jasné, na co myslí. Vidět, jak se jí rozšíří zorničky.

Za tohle bych klidně dal svou pravou ruku. A teď jsem to měl, všechno, nečekaně brzy, a ani jsem nemusel obětovat žádnou končetinu.

Život je krásný.

I když se musíte jet starat o bar plný lidí v různém stádiu opilosti, protože záskok, který si za sebe sehnal Nat, fatálně selhal. Možná tam bude spousta lákavých pachů i nechutných puchů, ale pokud tam bude i Minnie, není co řešit.

A myslel jsem si to ještě v momentě, kdy jsme došli ke dveřím.

Pak ji ten přerostlý ňouma začal osahávat.

„Minnie!“ zakňučel hlasitě. Dej z ní ty pazoury pryč, nebo to budeš ty, kdo bude o pravačku lehčí!

„Klid,“ zamumlal Edward téměř neslyšně. „Je neškodný.“

Možná. Ale sahá na moji ženu!

Možná jsem nezavrčel tak potichu, jak jsem si myslel, protože ňouma od Minnie odskočil, jako by ho něco štíplo, a blekotal omluvu. Minnie se na mě podívala s překvapeným výrazem, ale nekomentovala nic a vešli jsme dovnitř.

„No nazdar,“ zaúpěla, když viděla ten zmatek tam. Edward ji uklidnil, zatímco Emmett trochu nečekaně rozdělil úkoly. Kdybychom se nemuseli hýbat pomalu, byl by návrat k normálnímu stavu otázkou několika desítek vteřin, takhle to ale trvalo trochu déle. Výhodou bylo, že se nám opilci neopovažovali odmlouvat. Stačilo se na ně podívat trochu víc po našem a šli z cesty.

Protože jsem si pořád koutkem oka hlídal Minnie, dokázal jsem zakročit včas, když se chtěla pustit do uklízení střepů. Odsunul jsem ji od stolu na poslední chvíli – už už jsem viděl, jak si něco provede.

„Ty si sedneš a nebudeš se hýbat! Nepotřebuju, aby ses tu o něco pořezala!“

Došlo jí to skoro okamžitě, a tentokrát se jí srdce nerozbušilo vzrušením:

„Wille, měli byste jít pryč, co když si někdo vrazí střep do ruky?“ zašeptala a pevně mě chytila za triko, jako by se mnou chtěla zaklepat. Pobavilo mě to, a zároveň jsem tak dostal možnost si ji přitáhnout blíž k sobě – a to bylo super.

„Kdybychom ucítili krev, přestaneme dýchat. Neboj se, nic se nestane. Navíc opilci mají štěstí, ne? Něco takového jsem slyšel,“ uklidňoval jsem ji.

„A u mě to vadí?“ zamračila se. Samozřejmě, že u ní to vadilo. Moje sebeovládání bylo sice díky věku i díky tomu, co se mnou provedla, skoro mistrné, ale byl jsem jen upír. Pokud bych dostal možnost ochutnat její krev, co bych udělal? Jak bych se zachoval? Chtěl bych z ní mít všechno? Mít ji v sobě? Nehráblo by mi z toho? Spousta otázek, jejichž řešení jsem si rozhodně nepotřeboval ověřovat v praxi v přeplněném Plánu B. A pak tu byla ta věc s bolestí. I sebemenší škrábanec by Minnie bolel – a já nedovolím, aby jakkoliv trpěla. Ne teď, když mám možnost to ovlivnit z bezprostřední blízkosti.
A tak jsem se – když už si můžu užívat těsný tělěsný kontakt – sklonil a zašeptal jí do ucha tak, že se zajíkla:

„Vadí. Nechci, aby sis něco udělala.“ A bleskově, možná až moc rychle, jsem se vrátil za bar, který mě kryl od pasu dolů.

Během chvilky jsme byli sehraní a klub šlapal jako hodinky. Chvíli jsem si říkal, že bych byl radši někde jinde a jen sám s Minnie, ale sledovat ji v příšeří, jak si povídá s upírkami, bylo vlastně taky docela fajn.

„Neboj, ráno se dočkáš,“ řekl Edward jakoby mimochodem, když jsme se míjeli u polic se sklenicemi.

„Čeho?“ zarazil jsem se.

„Ráno jdeme na vánoční lov. Samozřejmě se můžeš přidat, ale mám takové tušení, že raději zůstaneš doma a budeš hlídat?“

Nemusel jsem odpovídat. Sled představ, které mi jeho otázka spustila v hlavě, mu řekl všechno. Znechuceně zasténal a odklidil se na druhý konec baru.

Asi jsem si neudržel pokerový výraz, protože ta blondýna, která si přišla pro pití, se doslova rozzářila a postarala se o to, abych nemohl přehlédnout její vnady. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál nahlas. Jako upíra mě obdiv lidských žen přestal bavit už před staletími; není to žádná zábava, když víte, že nemají šanci a instinktivně by za vámi šly jako za Krysařem, i kdybyste byli oficiálně tím nejošklivějším upírem. Tahle ale byla tak průhledná, plochá a nezajímavá, že byla vážně spíš k smíchu. Nalil jsem jí a prakticky se k ní otočil zády.

Jenže byla taky natvrdlá. Nebo tvrdohlavá.

„Haló? Tady!“

„Ještě jednou to samé?“ zeptal jsem se.

„Mhhm, teď bych si možná dala něco tvrdšího,“ zavrněla. Spíš tvrdohlavá. A nebyla zvyklá na odmítnutí.

„Vodku?“ nabídl jsem. Natáhla se a položila mi ruku s umělými nehty na předloktí. Kdyby věděla, že by stačilo jedno její mrknutí a mohla by o ni přijít, a nejen o ni... Ale protože to nevěděla, sunula ty své drápky po mépaži výš a upřesňovala, že nemyslela vodku, a že vypadám jako tvrdý chlap, co ví, co chce.

„To si piš,“ souhlasil jsem. Chystal jsem se zatvářit trochu víc jako upír, aby mi dala pokoj, ale v ten moment jsem uslyšel smích od stolu holek. Minnie byla celá naježená, kdežto Alice se skvěle bavila. Protože Minnie žárlila.

Kdo by byl řekl, že žárlivost bude velmi příjemná vlastnost?

Minnie po mně několikrát střelila pohledem a vždycky sebou cukla, když jsem ji přistihl. Neřešil jsem blondýnu, která se snažila mě uplatit. Řešil jsem svou hnědovlásku, která byla nesvá a kroutila se, jako by se jí to celé úplně nezamlouvalo.

Jdu za ní, řekl jsem Edwardovi. Nečekal jsem na odpověď – bar mě v tuhle chvíli vůbec nezajímal. Došel jsem si pro Minnie a odvedl ji do zázemí, vdečný za kousek soukromí, i když pro upíry spíš jen hypotetický. Okamžitě jsem si představil, co bych s ní v téhle kanceláři dokázal dělat, takže když jsem se k Minnie otočil, hned mi došlo, co mi vidí na očích. Skvělé bylo, že se jí to zjevně líbilo.

„Hrozně mi vadí, když se tě dotýká cizí muž,“ začal jsem. Chtěl jsem, aby věděla, že v tom takhle nelítá sama. Chtěl jsem, aby věděla, jak moc dobře mi to dělá. Hlavně jsem ale chtěl být co nejblíž.

Na moment vypadala zmateně, ale došlo jí to:
„Bernie? Bernie je takovej méďa, pravděpodobně je z toho objetí vystresovanej ještě teď.“

No jasně. Říkat o cizím chlapovi v přítomnosti toho svého, že je méďa, to může jen ona.

„Méďa,“ zamumlal jsem jsem pobaveně. „Minnie, já se ti tu doznávám z toho, že neuvěřitelně žárlím. A ty mi řekneš, že cizí chlap, se kterým ses objímala, je méďa?“

Znovu zmatek, tak snadno čitelný v jejím výrazu. Výhodou zrychleného vnímání nás upíru bylo snadné čtení lidí. Upír nepotřeboval být Edward ani Jasper, aby viděl na tvářích lidí jejich emoce a dokázal je rozluštit.

„Ty žárlíš?“ došlo jí pak. Udělal jsem ten poslední krůček až k ní a přitáhl ji k sobě. A přiznal se:

„Žárlím i na Edwarda, že se tě může dotýkat. Žárlil jsem ještě ve chvíli, kdy jsem byl v Austrálii. Tolik jsem mu záviděl a zároveň ho nesnášel!“

Potěšilo mě, že jí to udělalo viditelnou a slyšitelnou radost. A už jsem nevydržel stát a nedělat nic. Dotkl jsem se jejího krku, našel místo, kde mě její krev vábila nejhlasitěji, místo, které mě lákalo, pudilo, místo, kterého se moje zuby nikdy nedotknou. Nadechla se, ale nedal jsem jí šanci něco říct. Tušil jsem, že by to zase byla nějaká typicky Foxovská bota. Místo toho jsem se sklonil a políbil ji -

A svět se změnil v kolotoč. Na chvilku jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a měl jsem pocit, že se topím a že létám a že spím, že po těch stovkách let konečně spím a tohle se mi zdá a já se nechci nikdy vzbudit, protože bych všechno tohle ztratil. Pak ale Minnie potichu zasténala a vrátila mě zpátky, do tady a teď, a vědomí, že se mi to nezdá a že její chuť a její dech jsou opravdové, mi rozklepalo kolena.

Dalo mi hodně práce se od ní odtrhnout. Ale dokázal jsem to. I když jsem ji pak ještě chvilku pevně svíral,ne, aby ona nespadla, ale abych se nesesypal k zemi jako žok zrní já.

„Ježiši,“ zamumlal jsem jí do vlasů a ignoroval Alicin nadšený smích doprovázený frenetickým tleskáním.

Než před rozedněním utekli Cullenovi do lesa na lov – ani na minutu jsem jim nevěřil, že si jen chytí něco k jídlu a poslušně se vrátí, na to bylo ve vzduchu moc sexuálního napětí – zopakoval jsem Esmé postup přípravy snídaně. Dokonce jsem pobavil Edwarda, protože jsem typicky spratkovsky vduchu držkoval, že nejsem idiot a stačí mi to říct jednou.

O pár hodin později jsem svůj názor na vlastní psychický stav musel přehodnotit, protože mi konečně došlo, že černá není přesně ta barva, jakou by smažená slanina měla mít. Tou dobou už hořela, a když jsem rychle strčil pánvičku pod proud studené vody, osvěžil jsem si své znalosti o fyzice. Byo mi jasné, že mě Esmé přetrhne. Puch a kouř se dostal až do patra, takže jsem byl u Minnie, když se vzbudila.Omluvil jsem se a snažil se ji uklidnit – a částečně i sebe – ale zase nezareagovala tak, jak bych čekal. Žádné výčitky. Žádný smích. Skoro bych byl řekl, že jí to udělalo dobře. Vypadala dojatě, což způsobilo, že jsem byl trochu naměkko já. Během chvilky se ale všechno vrátilo do normálu, protože si ze mě začala utahovat kvůli upalování. Nakonec jsem jakousi snídani zvládl. A byl jsem na sebe nečekaně hrdý.

Po jídle se na mě dívala tak, že jsem měl co dělat, abych se na ni nevrhl. Neuvědomovala si, co všechno poznám, a její plán na dopoledne, který zrovna teď vymýšlela, se mi rozhodně líbil.

Jenže se samozřejmě přesně v ten moment museli dostat na doslech Cullenovi. Možná to bylo dobře. Možná bych to všechno uspěchal.

A pak začalo něco, co bylo naprosto mimo moje chápání. Soukromě jsem to pojmenoval Zelené peklo, což Edward pobaveně odkýval. Najednou bylo všude chvojí, světýlka, ozdoby, řetězy, Alice, větve, punčochy, sobové, Alice, hvězdy, lampiony, další větve, Alice, umělý sníh, vánoční koledy, jehličí a spousta Alice.

A Jacob mi opil Minnie.

Po hromadě jídla – kam se to do tak malé osoby vejde jsem doopravdy nechápal, pravděpodobně fungovala na stejném principu, na jakém můžeme my vypít mnoho litrů krve – přišel nečekaně rychle večer. Měl jsem pocit, že čas zrychluje. Dny v Austrálii se vlekly, sledovat pomalý pohyb vteřinové ručičky bylo k uzoufání. Tady jsem se nestihl rozhlédnout a den byl pryč. Na jednu stranu mě to děsilo, na druhou to bylo zvláštně osvěžující. Výhodou konce dalšího dne byla noc, při které jsem měl Minnie jen pro sebe, přestože jen jako spící. Když byla ve sprše, možná trochu odvážně jsem se uložil do postele. Když se mnou usínala dvě noci předtím, předpokládal jsem, že tahle nebude výjimka, ale stejně se mi trochu ulevilo, když vylezla z koupelny a usmála se.

„Ahoj,“ culila se, když si ke mně lehla.

„Ahoj,“ odpověděl jsem a pořádně ji přikryl. V domě bylo teplo, ale já teplo vytvořit nedovedl a rozhodně jsem nechtěl, aby ode mě nastydla. Jen co jsem skončil, odkopala se.

„Co děláš?“ zamračil jsem se.

„Nechci ležet odstrčená,“ broukla.

„Nejsi odstrčená.“

„Ale ani u tebe,“ trvala na svém. Přisunula se ke mně a deku přehodila přes nás oba. Byl jsem chladný, oživlý kámen, a to, že jí to nevadilo, bylo něco, na co jsem si ještě pořád zvykal.

„Měla bys spát, Ness prý vstává hodně brzo.“

„Můžeme se zamknout a ona bude muset počkat, až vylezeme,“navrhla. Představil jsem si, jak poloupírka Nessie bude poslušně čekat za zamčenými dveřmi, a čekal jsem, až to dojde i Minnie. Když se tak stalo, naštvaně zafuněla.

„Takže spi,“ trval jsem na svém a dal jí krátkou pusu na dobrou noc. Já tu pak budu ležet, nehýbat se a užívat si tvoji blízkost. Jenže Minnie spát nechtěla. Minnie se rádoby nenápadně natahovala, vrtěla a pokoušela se dostat blíž. A já si užíval, že ji můžu beztrestně zlobit, aspoň na chvilku.

„Baví tě mě takhle trápit?“ zašeptala a nakrabatila čelo.

„Já tě trápím?“ zašeptal jsem. Jako by ztlumení hlasu mohlo zpsůobit, aby nás v tomhle domě nikdo neslyšel. Ale na tom nezáleželo. Nebyla tu místa pro tajemství. Ale všichni to respektovali a naučili se s tím žít, takže jsem doufal, že za nějakou dobu už nebudu pořád utlačovat někde v pozadí kromě ruchu vysílání jiných upírů i myšlenky na to, že všichni kolem vědí o každém pohybu, který udělám, a slyší každé slovo, každý výdech, který provedu.

„A ne? Vidíš a slyšíš, co se mnou děláš. A musí ti být jasný, že bych ráda... ještě.“

„Hm,“ zdržoval jsem, „a nezdá se ti, že jsi nějak moc hr?“

Ale pak jsem to už nevydržel a na dalších pár minut dovolil světu, aby se změnil v kolotoč.

Ráno se mi dařilo držet Nessie z dosahu našeho pokoje zrhuba čtvrt hodiny. Pak zakročil Edward a jako správný otec – pravý otec – trval na tom, abych netrápil jeho dceru a okamžitě jim dovolil vzbudit Minnie, protože se čeká jen na ni. Snažil jsem se jim vysvětlit, že přece sami slyší, že Minnie spí hluboce a bylo by vážně hnusné ji budit zrovna teď, a že až se dostane z REM fáze, vzbudím ji sám, ale přesně v ten moment se začala probírat. Nessie toho hned využila a doprobrala ji svým ječákem:

„Tak dělééj! Dárky! Honem, pojďte dolů!“

Měl jsem pocit, že Vánoce mají být svátky klidu a míru, ale ve vzduchu se zatím kromě nadšení a netrpělivosti vznášely i tiché výhružky. Alice byla rozzuřená, že to Minnie tak trvá. Takže byl naštvaný i Jasper. Edward byl naštvaný, že jsem byl zlý na Nessie, Esmé se nelíbilo, že se mezi námi dělá dusno. Jen Emmett s Jacobem byli naprosto v klidu, rozvalení na svých místech, připravení na cokoliv. Pak ale Minnie uviděla dárky a rozsvítily se jí oči, a nálada se jako mávnutím proutku změnila na skvělou. Usadili jsme se, Minnie s obrovskou velkorysostí přenechala Nessie rozdávání dárků a já byl najednou naměkko. Tohle jsem nikdy nezažil. Tenkrát – kdysi – nebyly dárky. Pak jsem jako upír neřešil nic, a když jsem zmizel a usadil se v Austrálii, svátky jsem znal jen z televize. Nikdy jsem na nich neviděl nic speciálního a nechápal jsem je.

Teď to bylo jiné.

A nebyl jsem sám. Minnie byla zvláštně ztuhlá, a až když popotáhla nosem, došlo mi, že je stejně naměkko jako já.

„Prohlašuji letošní rozbalování za zahájené, jinak se Minnie rozbrečí a to nikdo nechceme, že,“ řekl Edward. A nastala smršť, kterou Minnie se svým lidským zrakem nemohla stíhat.

„My i vnímáme rychleji, neboj,“ konejšil ji Edward. V některých chvílích jsem mu záviděl, že jí vidí do hlavy – netušil jsem, že má o ně starost. „Užili jsme si to dokonale, a teď si budeme užívat vás dva.“

Na moment mi křečovitě sevřela ruku, ale pak se uvolnila, když se přes nás přelila vlna příjemného volnění od Jaspera.

A pak to začalo. Už notebook ji zaskočil. Netušil jsem, jak probíhaly její minulé Vánoce. Jak probíhaly všechny její Vánoce. Ale tušil jsem – ne, věděl jsem – že stály za prd.

Auto byl větší oříšek. Jeho předání skončilo hromadným objímáním, které mě na jednu stranu obrovsky bavilo a na druhou stranu jsem měl chuť vrčet, protože mi zase sahali na Minnie - a to se mi prostě nelíbilo. A ochvilku později jsem měl chuť vrčet znovu, když Alice zakázala Minnie rozbalit další její dárek a řekla, že je řada na mě. Tyhle její generálské choutky byly občas vážně na hlavu. Nedovolil jsem Minnie, aby si odsedla z mého klína, a malý balíček jsem otevřel s rukama kolem jejího těla.

V krabičce byl klíč. Od běžného zámku, žádné velké zabezpečení. Vypadal použitě a povědomě. Napadlo mě, že mi Cullenovi dali symbolicky klíč od tohohle domu.

Jenže mě totálně překvapili, když mi řekli, ať se podívám na kupní smlouvu.

Nevzmohl jsem se na slovo. Držel jsem se Minnie, jako by byla záchranný kruh, který mě dělí od utopení. Pořád ještě jsem nebyl na některé emoce zvyklý.Vlastně na většinu z nich, protože jsem je půl tisíciletí nepotřeboval. Pomalu jsem se učil je znovu poznávat, užívat si je – aoni mě překvapili takovou bombou. Vážně jsem se topil. Ne ve vodě. Ve vděčnosti.

„Co je?“ šeptla Minnie s obavami v hlase. Přitiskl jsem si tvář k její a řekl, co mi darovali. Kovárnu. Druhou nejlepší věc, jakou jsem ve svém životě poznal. Tu první jsem teď držel v náruči a snažil se ji nezmáčknout moc. A ona věděla, jak mi je. Bylo jí stejně. Cullenovi z nás dělali emocionální trosky.

„Děkuju,“ řekl jsem a bylo to zoufale málo. Na tohle nebylo na světě dost slov. „Děkuju za všechno, nedovedete si představit, co pro mě všechno tohle znamená.“

Emmett se rozhodl prolomit tu tíhu dojetí, která mi svírala vnitřnosti, a zahulákal: „Další hromada!“

A pak už jsem zas měl co dělat, abych nevrčel, protože jeho ruka bylaaž moc blízko Minnieina zadku.

Alice pak prohlásila, že jestli jsem byl dojatý teď, určitě si musím otevřít dárek od Minnie. Dotyčná ztuhla a hned si vysloužila jemné napomenutí od Edwarda, takže moje zvědavost se dostala někam do neměřitelných hodnot. Netušil jsem, co to bude. S Minnie to mohlo být cokoliv od vtipné hlouposti, která mi měla připomenout, co si o mně na začátku myslela, až po něco ryze praktického, protože tím by mě překvapila.

Nakonec jsem se ale netrefil. Vůbec.

Protože mi dala svou důvěru. Zabalenou do knížky, kterou nechtěla dát nikomu přečíst, dokud ji nebude mít vypilovanou podle svých představ.

Nevydržel jsem to, a ačkoliv jsme seděli uprostřed plného obýváku, prostě jsem si ji musel otočit tváří k sobě a musel jsem jí ukázat, jak moc si toho vážím a jak moc to pro mě znamená. A protože se slovy jsem byl tohle ráno na štíru ještě víc než obyčejně, ukázal jsem jí to líbáním a ignoroval velmi tiché odkašlání i Emmettův potlačovaný smích.

Vy jste mi teď úplně jedno. A je mi jedno, co si o tom myslíš.

Jenže pak mi došlo, že mi vlastně dala dárek, který jsem měl já pro ni. Kruci. Minnie se zarazila, takže jsem jí honem vysvětlil:

„Nejsem si jistý, že se ti bude líbit dárek ode mě.“

Ale nechtěl jsem couvnout. Nedalo se couvnout. Prostě to bude maximálně něco na způsob ponožek, které prý lidi neradi dostávají. Podal jsem jí její knížku. Její. Rozbalila ji – a pak na ni neskutečně dlouho jen koukala a srdce jí bušilo jako o závod.

„To je opravdová knížka, Minnie,“ řekl tiše Edward.

Uvědomil jsem si, že Jasper se mračí, a napětí v Minniině tělě polevilo. Došlo mi, že to není úleva, ale smutek, ještě dřív, než řekla:

„Ty už jsi to četl.“

Líbl jsem ji a ujistil:

„Já ne, lásko. Korekturu dělal Edward, všechno to viděl ve tvé hlavě a věděl, jak bys některá slova napsala, kdybys to opravovala. Já si přečtu tu tvou verzi.“

Edward jí pak vysvětlil, co přesně znamená, že se jedná o opravdovou knížku, a Minnie se konečně uvolnila. A vypadalo to, že taky nemůže najít dost slov – což bylo u ní vážně překvapivé. O to víc mě to dostalo. Zbýval už jen poslední dárek. Podal jsem jí krabici s plyšákem. Její zafunění, kterým se připravovala na to, co by to mohlo být, se nedalo přeslechnout. Nejspíš pořád ještě čekala nějakou záludnost. A tohle vlastně jedna taková malá záludnost byla.

Když viděla sovu, roztřásla se. Nevěděl jsem, co dělat. Třeštil jsem oči na Edwarda, aby mi nějak naznačil, ale on mě oči jen pro Minnie.

No tak!!!

Co se děje?! Co mám dělat? Podělal jsem to?

Až pohled na Jaspera mě probral. Jasper mě totiž sledoval s rozněžnělým výrazem v obličeji.

Vypadal... děsivě.

Vypadal... zamilovaně?

Minnie se ke mně otočila a potichoučku poděkovala. Byla nádherná. V očích měla slzy, ale tyhle slzy mě netrápily. Ulevilo se mi a měl jsem chuť si ji odnést někam na samotu a prostě s ní jen být, užívat si to, že ji mám a že je se mnou.

A pak otevřela pusu a řekla něco, co mě naprosto a definitivně ujistilo v tom, že jsou věci, které hledáte, aniž byste tušili, co se vlastně snažíte najít. Věci, na které se vyplatí čekat. I staletí.

„Miluju tě,“ řekla mi moje myška. A byl jsem navždy její.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

32)  petronela (25.05.2017 15:53)

Páni... Je velká škoda, že ten Willův pohled tady končí, ráda bych si přečetla i něco víc. Pohled Minnie byl sice dokonalý - její rejpavost se mi fakt líbila - ale ten Willův pohled má něco do sebe.
Kdyby ses rozhodla, že ještě nějakou kapitolku z jeho pohledu napíšeš, budu jedině pro. Tohle byla dokonalost.

28)  Marcelle (06.09.2013 14:50)

V první řadě děkuji Janebce, jsi skvělá, že jsi to dokázala
Další můj dík patří samozřejmě autorce Nebrasce, jsi skvělá, že jsi to dokázala
a nakonec se musím přiznat, že vždycky slzím, když Minnie dostane pana Huhlu, pokaždý mě to dostane.

27)  magorka (03.09.2013 13:08)

Já věděla, proč jsem o prázdninách četla knižní verzi "Myšky" OLALAAAAAA Neb...je to ÚŽASNÝ!! Janebko děkuju za došťouchání

26)  Popoles (01.09.2013 16:22)

Já sním, že jo? Zdá se mi opravdu krásný sen... a doufám, že bude pokračovat!

25)  Hanetka (31.08.2013 20:11)

Kdysi jsem měla sen, že budu mít Willa v knihovničce vedle Myšky. A hele, po tom, co téměř umřel na úbytě, je vzkříšen! Mohu doufat?

24)  Janebka (31.08.2013 13:16)

Kamčí, jasně! Janebka - postrach autorek!!!

23)  Lenka (31.08.2013 13:03)

Já vás holky miluju.
A Myšičku s Willem samozřejmě taky.
Děkuju.

22)  Lipi4 (30.08.2013 23:07)

áááá a kde jsou sakra další písmenka??? je jich tu zoufale málo ... ....

PS: Musela jsem číct co tomu předcházelo, jelikož skleróza je pěkná mrcha ... příště by to chtělo aspoň ve zkratce napsat, co se dělo před touhle kapitolou

20)  Kamci (30.08.2013 21:10)

páni bomba nový Will už jsem ani nedoufala, ale aspoň už víme, jak dosáhnout dalších dílů. Pošleme na tebe Janebku
díky, za tohle krásný překvápko
A JANEBKO, obrovská poklona tvému úspěšnému tažení

18)  tamias01 (30.08.2013 15:18)

Jupí Další díl Willa. Už jsem na něj málem zapoměla. Udělala jsi mě a spoustě dalších lidiček velkou radost. Děkuju i Janebce, že i díky ní tu je dalí dílek . Jen doufám, že nebudeme muset čekat znovu tak dlouho na pokračování.

17)  SarkaS (30.08.2013 12:43)

OMG! OMFG! Will je zpátky a snad ještě lepší než dřív! Janebko, jsi poklad! Neb... ty jsi géniu a ty to víš!

16)  Ajjinka (30.08.2013 00:06)

Awwwwwwwwwww, jak je možný, že mi do teď nedocházelo, jak strašně mi to chybí? Will. Áchjo. Nějak ho teď vnímám jinak, snad líp, je úžasnej Možná není snadný psát stejný věci z jinýho pohledu, ale jednoznačně je strašně jednoduchý a přirozený je číst Miluju je, miluju tebe a děkuju ti za to, že jsi nám tuhle kapitolu dala A taky děkuju Janebce, bez ní by se to nestalo

15)  julie (29.08.2013 23:13)

14)  zuzka88 (29.08.2013 22:53)

Dokonalost sama, doufám, že budeš pokračovat

13)  HMR (29.08.2013 22:44)

bych citovala čtvrtou větu od konce... ano!!! já vám tímto DĚKUJI !!! oběma!!! a už se strašně těším, až si na podzim konečně přečtu papírovou Myšičku!!! Janeb, mysli na mě, už jsem ji třikrát minula!!!

1 2   »