22.12.2013 [11:15], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 7×, zobrazeno 1763×

POHLED INGE

Hlasitě jsem zabušila na bílé dveře, až se nevkusný vánoční věnec rozkýval. V horním patře se rozsvítilo a bylo slyšet funění, jak starosta rychle schází ze schodů.

„Kdo je tam?“ ozvalo se z druhé strany.

„Jorgene, dělej, otevři, tady Inge,“ zabručela jsem nakvašeně.

Dveře se pomalu otevřely. Starosta vypadal velice udiveně a taky trochu naštvaně.

„Co to tady vyvádíš? Víš, jaká je hodina? Vždyť je skoro půlnoc!“

Nad jeho námitkami jsem máchla rukou a vecpala se dovnitř.

„Jsem tady kvůli tvé dceři, abys věděl,“ pronesla jsem na vysvětlenou a Jorgen rychle zabouchl dveře, jako by se bál, aby nás někdo ze sousedů neslyšel.

„Co je s ní? Víš něco…?“

„Vím, kývla jsem a věnovala muži vážný pohled, „a nebude se ti to líbit.“

„Tak dělej, vykládej. Co provedla?“ strkal mě muž do kuchyně.

Usadila jsem se na jednu z barových židlí a promočenou čepici odložila vedle sebe.

„Jorgene,“ vzdychla jsem, „já vím, že ty jsi z onačího těsta, než jsem já, nebo než byla tvá žena, ale teď mě musíš dobře poslouchat,“ prohlásila jsem. Muž přimhouřil oči, ale nepřerušil mě a tak jsem pokračovala. „Existují jisté věci, které nejsou běžným lidem známy. Věci, které mohou být velice nebezpečné. A jedna z nich se právě děje tvé dceři. Jorgene, ona je ve velkém nebezpečí. Musíš něco udělat, nebo to špatně dopadne…“

„Proboha tak už se vymáčkni,“ vykřikl muž a chytajíce se za hlavu. „Už z tebe začínám šílet!“

„Christine se nastěhovala k Bergmanovi a…“ začala jsem, ale muž mě přerušil.

„Cože?! To si ze mě děláš legraci! Myslel jsem, že bydlí u někoho ve městě… Celý den jsem strávil obvoláváním místních penzionů a hostinců… a ona se nakvartýrovala přímo k tomu chlapovi? Vždyť kdo ví, co je vlastně zač,“ vyšiloval starosta, až mu oči lezly z důlků, ale já ho utišila.

„No právě. Jorgene, ty vlastně vůbec nemáš ponětí, co je ten chlap zač. Já ano! A povím ti jedno.  Je nebezpečný. On není tím, čím se zdá být!“

„Co tím chceš říct?“ hleděl na mě muž podezřívavě, a bylo vidět, jak mu to v jeho omezeném mozečku šrotuje. „Není, čím se zdá být. Co je to za hádanky…?“

Vzdychla jsem a přemýšlela, jak bych mu to jen vysvětlila. Jenže ať řeknu cokoli, neuvěří mi, to mi bylo jasné.

„Co jsi o něm zjistila?“ dotíral muž a ruce sevřel v pěst. „Je to… mafián?“ zašeptal poslední slovo.

„Ne, není to mafián. Jorgene, panebože,“ zaúpěla jsem a v tu chvíli jsem vzdala jakékoli vymýšlení. Na to jsem neměla nervy. „Není to člověk, už chápeš?“ prohlásila jsem důrazně a sledovala šokovaný výraz, který mé sdělení vyvolalo. Ten ale ve vteřině vystřídala jiná grimasa.

„Není člověk,“ opakoval po mě muž skepticky. Pak si unaveně přejel dlaní přes obličej a zakroutil hlavou. „Inge…“

„Káj Bergman je upír, Jorgene. Musíš mi věřit!“ snažila jsem se prolomit betonové zdi jeho omezeného vědomí, nicméně marně.

„Inge! Poslouchej, je toho už na tebe taky moc. Měla bys jít domů,“ prohlásil přemlouvavě a zamířil zpět ke dveřím, s mým kožichem v ruce.

Rychle jsem ho následovala.

„Jorgene, přestaň dělat, že mám duševní nemoc, nebo co. Chápu, že je těžké tomu uvěřit, ale…“

„Dobrou noc, Inge!“ řekl důrazně a podal mi kožich.

Nasupeně jsem se oblékla a vyrazila do noci. Dveře se za mnou okamžitě zabouchly a těžké kroky se odplížily kamsi do domu.

„Jak chceš, zabedněnče. Poradím si sama,“ brumlala jsem si cestou domů. Dobrou náladu jsem rozhodně neměla, ale v hlavě už se mi vznášel jeden nápad.

 

POHLED CAIA

Zdálo se, že včerejší potyčka s Inge Christine nijak nerozházela. Už od rána byla mimořádně akční, neustále někde pobíhala, někoho komandovala, smála se a pak zase rozčilovala, prostě živel. Celý dům jako by se s její přítomností prozářil a já si popravdě už nedovedl představit, že by tu nebyla. Spokojeně jsem to energické stvoření pozoroval a nechal ji dělat všechno to, co považovala za důležité. Jistěže by mi tatáž činnost zabrala zlomek doby, kterou potřebovala ona, ale já si jednoduše užíval její přítomnost a zmíněná práce se zdála být dobrou záminkou, aby tu zůstala.

„Kam s tím, slečno?“ volal jakýsi chlap z haly. V ruce držel velice objemný balík plný šarlatové látky.

„Ááá, to jsou konečně ty závěsy?! Ale ty musí do patra,“ proběhla kolem mě a kynula muži, aby vyšel za ní nahoru.

Chlap měl co dělat. Balík byl opravdu velký, dokonce tak, že přes něj sotva viděl. Na posledních schodech už funěl jako lokomotiva.

„Ty patří do naší ložnice,“ zvolala dívka, ale pak se zarazila a mírně zrudla. „Chci říct… no, je to tudy,“ ukázala do tmavé uličky za svými zády a muž pokračoval ve své pouti.

„Naší ložnice…“ prohodil jsem s úšklebkem, ale ona jen zatřásla hlavou, jakoby podobnou poznámku čekala a vydala se za závěsy.

…

Poslední řemeslníci odešli teprve k večeru. Obloha už byla potažená inkoustovou modří a na východě se třpytila první hvězda.

Christine si rukou pročísla vlasy v uvolněném gestu a zamířila ke krbu, ve kterém žhnul mohutný oheň.

„Hmmm…“ vrněla, jak teplo prostupovalo konečky natažených prstů, a usmívala se.

Uchopil jsem starobylé křeslo a elegantním pohybem jej přemístil za její záda.

„Díííky,“ vydechla spokojeně a usadila se směrem k žáru, aby nachytala co nejvíce teplých paprsků. „Caie… když včera Inge říkala, že tě zná a že jsi jeden z těch špatných… Mluvila pravdu?“ otázala se z ničeho nic dívka a zaklonila hlavu, aby mi viděla do tváře.

„Ano, nejspíš se to tak dá říct,“ potvrdil jsem a ležérně se lokty opřel o opěradlo za její hlavou.

„Hmm,“ obrátila tvář zpět k ohni. „To znamená, že jsi už někoho zabil?“ pokračovala ve vyzvídání a její výraz byl neprostupný. Tentokrát jsem neodpověděl, jen kývl hlavou. Na krátko se místností ozývalo jen praskání dřeva.

„Moc lidí?“

„Moc,“ potvrdil jsem klidně a sledoval, jak plameny rozehrávají fantaskní hru světel a barevných odlesků v černi jejích vlasů. „Hodně sám a mnohonásobně víc zprostředkovaně.“

Znovu to příjemně útulné ticho.

„Škoda…“ vzdychla sotva slyšitelně a podepřela si hlavu.

„Čeho…“

Opět slabě zaklonila hlavu, aby mi viděla do tváře, ale pak slabě zavrtěla hlavou.

„To je jedno. Jen…“ zmlkla a sledovala můj náhle napjatý výraz. „Co se děje, Caie?“

„Návštěva,“ protáhl jsem otráveně, ale zůstal ve své poloshrbené pozici za křeslem. Tahle sebranka si nezasluhovala zdvořilé přivítání. „Tvůj tatíček a s ním ještě někdo,“ poznamenal jsem na její zmatený výraz.

Mírně se otřásla v očekávání následujících nepříjemností, ale pak se ještě hlouběji zabořila do polštářů a pevně sevřela čalouněné opěradlo.

„Jen klid,“ šeptl jsem. To už se ozývalo dupání na schodech.

„Jdete nevhod a nejste vítáni,“ prohodil jsem přes rameno, když jsem na svých zádech ucítil pohledy příchozích mužů.

„To je nám líto, nicméně to budete muset skousnout, pane Bergmane,“ ozval se ten tupohlavý skrček, „ale můžu vás ujistit, že to budete mít rychle za sebou. Nepřišli jsme na návštěvu. Jsme tu kvůli zatykači.“

Pomalu jsem se otočil a nasadil svou nejpovýšenější masku, prostě arogance sama.

„Tak zatykač… ale nepovídejte,“ zašeptal jsem sarkasticky a i na tu dálku jsem viděl, jak se oběma mužům zježily vlasy, při tom zvuku. „A – z – čeho – mě – viníte, smím-li se ptát?“

„Vás ne,“ udělal Johannson krok vpřed, „zatykač je na mou dceru. Viníme ji z napadení úřední osoby a to obvinění jsem podal já,“ prohlásil chlap nabubřele.

„Tyyy…“ zaprskala Christine a rozčíleně vyskočila z křesla. Už už se chtěla na otce vrhnout a vyřídit si to s ním ručně, ale moje napřažená paže jí v tom zabránila.

„Slečno Johannsonová,“ začal memorovat šerif, máchající lejstrem v ruce, ale než stihl vyřknout svou formulku, přerušil jsem ho.

„Pouštíte se na velice tenký led, Johannsone,“ téměř jsem šeptal, přesto však má slova zněla více, než zřetelně. „Jste si jistý tím, co chcete udělat? Obviníte dceru? Vždyť kdo ví, co se pak stane? Třeba se někdo začne ptát, zda i její otec nemá nějaký ten škraloup, za který by měl nést odpovědnost,“ vykládal jsem sebejistě a sledoval mužův blednoucí obličej. „Co kdyby se v takovou chvíli objevily řekněme… nějaké dokumenty a tak dále… To by nebylo moc pěkné. Slibná kariéra komunálního politika by byla v troskách, stejně jako vaše pověst…“ zamlaskal jsem a ztichl, aby slova dostatečně vyzněla.

„Co tím myslíte, pane?“ ozval se váhavě šerif, ale záhy byl opět přerušen, tentokrát starostou.

„Pane Larrsone, mohu vás poprosit, co kdybyste počkal dole? Přece jen jde o mou dceru. Je to trochu osobní, chápete…“ strkal muže ze schodů a ten poslušně odešel. Potom se opět otočil na mě.

„Naznačujete snad…“

„Já nic nenaznačuji, Johannsone,“ zavrčel jsem. „Vyhrožuji vám, copak to není zjevné?“

Jeho knír sebou teď velice urputně škubal a černá očka těkala ze mě na Christine a zpět.

„Ale no tak,“ zachrčel s hranou žoviálností. „Přece se nebudete pouštět do takového malicherného sporu. Vždyť vám po ní nic není, že… Nemusí vás zajímat, pane Bergmane. Nechte spravedlnost…“

„Spravedlnost?“ zaprskala dívka po mé pravici. „Nemáš potuchy, co to slovo znamená.“

Opět se rozhostilo ticho, ale tohle mělo úplně jiný charakter. Bylo mrazivé a nebezpečné.

„Fajn,“ zahučel chlap a z ničeho nic držel v ruce pistoli.

Bleskově jsem se přemístil před ni a přikrčil se jako šelma.

„Když to nepůjde jinak, uděláme to takhle. Buď mi ji předáš, nebo tuhle pěknou hračku použiju na tebe a potom i na ni. Vždycky můžu říct, že jsi mě napadl a já se bránil…“

Moje trpělivost přetekla. Bleskově jsem se přemístil k muži, který během toho pohybu nestihl ani zamrkat, vyrval jsem mu zbraň a odhodil stranou. Chlap vyděšeně vykvikl, ale to už jsem jej držel pod krkem u zdi tak, že se nohama téměř nedotýkal země. Tlustými prsty se snažil uvolnit moje sevření, ale neměl šanci. Můj stisk byl pevnější než skála.

„Myslíš si, že mi taková nicka může vyhrožovat?“ zasyčel jsem a odhalil svoje špičáky. Byly plné jedu, div že neodkapával.

Chlap něco zachrčel, ale skrz stažený krk mu nebylo rozumět.

„Caie,“ ozvalo se zezadu. „Caie, to stačí. Nech ho jít, prosím.“ Její hlas zněl překvapivě klidně.

Otočil jsem se na ni a chvíli jsme si vyměňovali pohledy. Pak jsem uvolnil sevření a muž se sesypal na zem, jako pytel brambor.

„Vypadni, zmetku,“ pronesl jsem temně a kopl mu povalující se pistoli.

Muž se jednou rukou držel za hrdlo a druhou sebral ze země zbraň. Pak se těžkopádně vysoukal na nohy a spěšně zamířil ke schodišti, na tváři napůl šílený výraz. Vteřinu na to byl pryč.

 

POHLED CHRISTINE

„Jdu uvědomit gardu, že na tebe od teď bude dávat pozor. Nechceme, aby se tady ten chlap zase nečekaně objevil…“ prohlásil a zmizel.

Znovu jsem se usadila do křesla a zavřela oči. Copak se svět už vážně zbláznil? Zdálo se mi to, nebo mi před chvílí skutečně můj vlastní otec vyhrožoval smrtí? Vybavila jsem si ten okamžik šoku, když na mě mířil tou zbraní. Jak to, že měl vůbec zbrojní průkaz? Dodneška jsem o tom neměla ani ponětí!

Z dubového polena náhle vylétlo několik jisker a já zamrkala.

„Překvapuje mě to vůbec?“ ptala jsem se sama sebe. Vždycky jsem věděla, že pro něj neznamenám téměř nic (po dnešku to přehodnocuji na nic). Vážně jsem se už nemohla ničemu divit.

Po tváři mi stekla slza. Jen jedna jediná. Osamocená výpravčí hořkého smutku, zanechávající lehce slanou stopu na kůži. Za víc mi nestál. Za víc ne.

 

POHLED INGE

BUCHBUCH

Vyděšeně jsem se posadila na posteli a zaposlouchala se do tmy.  Co to bylo za rány? Nepatřilo to k tomu podivnému snu, který se mi ještě před pár vteřinami zdál?

BUCHBUCHBUCH

Tak přece jen. Nazula jsem si pantofle, přehodila župan a vyrazila dolů po schodech. K mému obrovskému překvapení stál na prahu celý zasněžený Jorgen.

„Co tady…“ začala jsem, ale pak jsem zahlédla jeho výraz. Nikdy jsem na jeho tváři nic podobného neviděla. „Jorgene, co se stalo?“

„Mělas pravdu,“ vykvikl a vykulil oči, „byl jsem na hrádku. Ten chlap mě málem zabil. Je to bestie! Dokonce vyhrožoval i Christine. Prosil jsem ho, aby ji se mnou pustil, ale on na mě začal cenit ty svoje zuby… utekl jsem!“

Vtáhla jsem muže dovnitř a pečlivě zavřela dveře.

„Musíme něco udělat,“ drkotal a soukal se do kuchyně. „Musíme se ho zbavit, rychle. Pomož mi!“

Pokývala jsem hlavou a pohledem ukázala na lístek ležící na stole.

„Co je to?“ tázal se okamžitě muž a prohlížel si číselnou řadu na bílém papíře.

„Řešení,“ prohlásila jsem tajemně. „Tohle je telefonní číslo. Nechala mi ho matka, ale já ho niky nepoužila. Podle toho, co mi řekla, než zemřela, je to kontakt na někoho, kdo by nám mohl pomoci.“

„Víš dobře, že nesnáším, když takhle mlžíš. Co je to zač? Komu patří to číslo?“

„Někomu podobnému, jako je Caius Bergman.“

„Další upír?“ vydechl a pohlédl na číslo se zděšením. „Copak těch monster chodí po světě víc?“

„Je jich mnoho. Nebudu ti teď vykládat všechno, co vím, Jorgene… Poslouchej ale tohle. Caius patřil ke skupině, která byla donedávna velice mocná, ale podle toho, co jsem ho zaslechla říkat předevčírem u Tří zvonů,“ vysvětlovala jsem, „jejich vláda skončila a on jediný ze skupiny přežil. Je teď v podstatě na útěku a hledají ho…“

„Takže by stačilo, kdybychom jim pomohli ho najít…“ pochopil muž a oči se mu rozzářily náhlým prozřením.

„Přesně tak,“ přitakala jsem. „A k tomu použijeme ten kontakt. Údajně jde o nějakou ženu, která svůj život tráví na jihu v Itálii. Vypustíme informaci o Caiově pobytu v Ulvicku a uvidíme, co se stane.“

Muž se zamyšleně odvrátil a bubnoval konečky prstů do kuchyňské desky.

„Dobře, zavolej tam.“

„Ne,“ zamítla jsem to a zamračila se. „Nejdřív musíme dostat Christine z toho domu. Kdo ví, co by jí udělali? Nesmí se o ní dozvědět!“

Johannson asi vteřinu vypadal, že znovu začne rozčilovat, ale pak svěsil ramena.

„No samozřejmě. To jsem chtěl udělat hned potom. Co kdybys jí šla zavolat? Vylákáš ji na schůzku a společně ji uneseme někam do bezpečí, než to přejde…? Co ty na to?“

Chvilku jsem uvažovala a nakonec mi to přišlo jako celkem dobrý nápad.

„Dobře, pokusím se, ale nechce se mnou mluvit. Zkusím ji přesvědčit, aby za mnou přišla…“ řekla jsem a otočila jsem se, abych sebrala mobil z police.

PRÁSK

Probrala jsem se během několika minut a prvotní zmatenost rychle vystřídalo pochopení, vztek a zděšení. Ten idiot mě omráčil. Proč to udělal?

Rozhlédla jsem se a všimla si něčeho, co celou věc vysvětlovalo. Lístek s číslem byl pryč.

No jistě. Rozhodl se, že nechce čekat. Zavolá té ženě hned. To se ale nesmí stát. Když upíři přijdou a Chris bude stále uvnitř…

Rázně jsem vykročila do předsíně, ale ve chvíli, kdy jsem se natáhla pro visící kabát, se mi opět zatočila hlava a od té chvíle jsem o sobě nevěděla.

 

POHLED JORGENA

Uběhl jsem pár set metrů a rychle zabočil za roh. Všude bylo ticho a ulice zely prázdnotou.

Když se mi konečně podařilo chytit dech, vytáhl jsem vlastní mobil a váhavě vytočil číslo z papírku. Nezvonilo to ani vteřinu, když se z druhé strany ozval sametový hlas.

„Valentina Rosscato, kdo volá?“

Naprázdno jsem polknul.

„To je jedno. Volám, abych vám sdělil jistou informaci…“

Druhá strana na okamžik oněměla, ale pak…

„Ano? A copak je to za informaci, pane neznámý?“

„Bylo mi řečeno, že by vás mohlo zajímat, že se jistý Káj, tedy vlastně Caius, nachází v městečku Ulvick. To je ve Švédsku, víte…?“ zadrhl jsem se, protože jsem nevěděl, co dál říct.

„Vaše informace byla správná, pane. To mě skutečně zajímá. Proč mi to říkáte? Toužíte po nějaké… protihodnotě?“ otázala se žena a mě se pod tíhou toho hlasu začala podlamovat kolena a tak jsem se raději opřel o zeď za sebou.

„Ne, špatně mě chápete. Já nic nechci.“

„Hmm, rozumná volba. V tom případě se rozloučím. Nashledanou.“ Zavěsila.

Otočil jsem se a pomalu zamířil k domu. Cestou jsem upustil nyní již nepotřebný papírek a ten se pomalu snášel k zemi, až dosedl na běloskvoucí pokrývku a tam spočinul.

 

POHLED CHRISTINE

Stála jsem u okna a koukala ven. Dávno už byla tma, ale i kdyby bylo jasno jako v pravé poledne, pochybovala jsem, že bych byla schopná rozpoznat, kde se Caiovi muži skrývají. Učila jsem se rychle.

I přes to, že mě od venkovního světa dělila tabulka tlustého skla, cítila jsem, jak chlad venku roste. Vypadalo to, že dnes v noci přicházela skutečná třeskutá zima, krutější a nebezpečnější, než jakou kdy Ulvick zažil. Byla tady a vkrádala se i do mého srdce. Na okně se začínala tvořit stříbřitá pavučinka, která působila jako nejjemnější vzácná krajka. Přitiskla jsem na sklo ukazováček, kopírovala její záhyby a moje mysl v tu chvíli kroužila někde daleko.

Náhle byl tu. Neozvalo se nic. Žádný zvuk, žádné kroky… ale já to věděla. Během posledních týdnů jsem si vypěstovala jakýsi šestý smysl pro tyhle případy, a nyní mi má intuice říkala, že sedí ve svém křesle v opačné části místnosti a pozoruje mě.

Obejmula jsem se rukama a znovu strnula s pohledem ven. Oheň v krbu už téměř dohoříval a místností se rozlévalo mlčenlivé šero.

„Mrzí mě to,“ ozvalo se za mnou.

„Nemusí…“

„Mělo by. Stal jsem se rozbuškou mezi tebou a tvou rodinou.“

„Nemám rodinu,“ prohlásila jsem stroze. „Měla jsem, ale zemřela. Už je to dávno,“ otočila jsem se na něj. „Nemůžeš za to, co je můj otec zač…“

„Dobře, přinejmenším ale můžu za to, že jste se pohádaly s přítelkyní.“

„Ano, to se nedá popřít,“ ušklíbla jsem se slabě, ale úsměv se hned vytratil a já se opět otočila k oknu. „Vlastně teď už nemám nikoho…“

Na okamžik se rozhostilo ticho.

„Pokusím se nebrat si to osobně,“ ozvalo se tiše.

„Ten výčet,“ usmála jsem se, „zahrnoval jen živé…“

Slabý svist vzduchu za mými zády mi napověděl, že nás nyní dělí jen několik stop prostoru. Udělala se mi husí kůže a po zádech mi běhalo příjemné mravenčení.

Vteřinu jsem přemýšlela, co bych měla říct, nebo podniknout, ale pak byl můj mozek náhle poražen pudy a instinkty. Otočila jsem se, udělala ten jediný krok, který nás dělil, a políbila ho. Tiskla jsem se k němu a nechala své rty vyjádřit všechnu tu vášeň a touhu, která se ve mně v ten okamžik zvedla. Neprotestoval a uvěznil mě v objetí tak pevném, že jsem na chvilku zalapala po dechu.

A pak jsme se najednou ocitli v ložnici.

Ležela jsem na posteli a užívala si pocit, jak jeho rty přejíždějí přes mé obnažené hrdlo dolů, až k prohlubni nad klíčními kostmi. Ten dotyk ve mně vyvolával chvění a já si v duchu přiznala, že kdyby se teď rozhodl svými špičáky porušit hladkost kůže a ochutnat mou krev, neprotestovala bych. Alespoň ne příliš…

Moje ruka bloudila po jeho zádech a mně najednou došlo, že na sobě nemá košili, ačkoli jsem ho neviděla se svlékat. Musela jsem se usmát, protože kdyby se mě někdo někdy zeptal, zda dokážu jmenovat alespoň jednu výhodu plynoucí z toho, že je někdo upír, určitě bych hned po nesmrtelnosti zmínila schopnost svléknout se během mrknutí oka.

Na okamžik zvedl tvář od mé pokožky a pohled mu sjel na několik knoflíčků, držících dosud moji halenku alespoň sporadicky na svém místě.

„Rozepla bych ji, ale přijde mi to jako plýtvání časem,“ uchechtla jsem se slabě.

„Máš naprostou pravdu,“ přitakal a než slova dozněla, leželo veškeré mé zbylé oblečení u paty postele.

Zachvěla jsem se. Kdybych se svlékala sama, nejspíš bych trochu bojovala se studem, ale takhle… Nebyl čas. Přitáhla jsem si ho k sobě a naše těla se spojila. Neudělal to rychle, ani příliš rázně, a přesto byl ten pocit natolik zvláštní, že jsem sebou slabě cukla. Stále jsem si nemohla úplně zvyknout na chlad jeho pokožky a nepoddajnost svalů. Na okamžik se zarazil a rukama pozvolna sjížděl podél celého mého těla, jakoby se chtěl ujistit, zda jsem dosud celá. Chtěla jsem mu dát najevo, že je všechno v pořádku a že musí pokračovat, a tak jsem sama převzala iniciativu a začala se pod ním rytmicky pohybovat. Rukou se zapřel o polštáře za mou hlavou a prsty mi prohraboval prameny vlasů, zatímco se jeho tělo přizpůsobilo mému tempu.

Intenzita přírazů se stupňovala, a kdybych nebyla tak neskutečně vzrušená, nejspíš by mě to i bolelo, ale v tuhle chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na neskutečnou slast šířící se celým mým tělem a na pulzující energii mezi námi. S obrovskou námahou jsem se pokoušela tlumit svoje vzdychy, abych předešla faux pa před Caiovými muži, ale dařilo se mi to čím dál méně.

„Nemá to cenu,“ zašeptal mi do ucha, „stejně tě slyší.“

V tu chvíli se mi z hrdla vydral zvuk tak hlasitý a intenzivní, že to bylo nejspíš slyšet aspoň míli daleko. Vlastně jsem to udělala tak trochu natruc. Když to nemá cenu, tak se přece nebudu krotit… Najednou jsem cítila, že už tohle vypětí dlouho nevydržím. Moje nohy se instinktivně omotaly kolem Caiova pasu, čímž se dostal ještě hlouběji, než předtím. Konečky jeho prstů zabloudily k nejspodnějšímu úseku mé páteře a byl to právě ten dotyk, který odstartoval začátek konce, při němž se mé čelisti naprosto nevědomky zakously do jeho ramena. To jsem si ovšem uvědomila teprve, až bylo po všem.

„Měl jsem dojem, že na kousání jsem tu já,“ ušklíbl se a políbil mě někam za levé ucho.

„Někdo to udělat musel, když ty ses k tomu neměl,“ opáčila jsem ironicky a přitiskla se k jeho boku.

Odhrnul vlasy, které mi zakrývaly tvář, a pohladil mě.

„Teď konečně můžu pořádně ocenit tuhle postel,“ uchichtla jsem se a spokojeně zaplula pod tenoučkou přikrývku.

 

POHLED INGE

Vyhrabala jsem se na nohy a nahmatala bouli na týle.

„Do háje…“ zaklela jsem.

Venku už bylo téměř světlo, takže jsem musela být mimo skoro celou noc. Pokusila jsem se o několik opatrných kroků ke dveřím, ale hlava se mi stále točila. Co se však dalo dělat? Upíři jsou velice rychlá stvoření, to bylo něco, co jsem věděla i já. Kdo ví, kdy sem dorazí? Mohou tu klidně být už teď. A pak bude jen otázka času, než najdou Caiovo sídlo a v něm…

Popadla jsem ten zpropadený kabát a vyrazila ze dveří. Venku byla ledovka. Neskutečná, jako by někdo polil celý Ulvick vodou a pak pustil mražení. Podkluzovalo to a člověk nemohl ani udělat pořádný krok. Ne, že by se o to tedy někdo pokoušel, krom mě. Bylo stále příliš brzo.

Uvědomila jsem si, že bych mohla zkusit Christine zavolat a varovat ji, ale mobil jsem nechala samozřejmě doma. Šnečí rychlostí jsem se belhala směrem k hrádku a strach mi svíral vnitřnosti víc a víc. Co když přijdu pozdě? Co když už najdu jen její mrtvolu? Nebo taky nic?

Když jsem se dostala z Ulvicku, zahnula jsem na starou nepoužívanou cestu, po níž jsem chodila snad už jen já. Věděla jsem, že ústí malinko bokem, a přišlo mi bezpečnější přijít z té strany – neviděna. Jak jsem se blížila k onomu místu, jakýsi vnitřní hlas mi čím dál hlasitěji našeptával, že tam není všechno v pořádku. Ačkoli bylo naprosté ticho a nebylo vidět ani živáčka, byla jsem si jistá, že se něco děje.

Opatrně jsem se plížila podél neprostupného křoví, které obrůstalo hranici pozemku, a sledovala okolí, až jsem se konečně dostala na dohled hlavního vchodu a přilehlého parkoviště. Má čarodějnická intuice nezklamala. Dvě neznámá černá auta stála uprostřed prostranství a z nich právě vystupovalo několik mužů, kteří okamžitě vytvořili bojovou skupinu a začali mapovat prostor.

V duchu jsem znovu zaklela. Co jsem měla udělat? Vpadnout tam a doufat, že tím rozruchem upozorním obyvatele rezidence? Zakřičet? Tak co vlastně?

Moje rozhodování se ovšem v příštím okamžiku stalo bezvýznamným, neboť jsem ucítila, že za mnou někdo stojí. Roztřeseně jsem se otočila a v duchu si spílala za to, jak moc jsem podcenila upíří smysly. Objevili mě.

„Zdravíčko,“ zatrylkoval tmavovlasý vazoun přede mnou…

A tím to skončilo.

 

KONEC 5. části

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!