09.12.2013 [20:00], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 8×, zobrazeno 1944×

POHLED CAIA

„… hnědé rohové křeslo z ebenového dřeva z Janova?“

„Přivezou ho osobně zítra kolem druhé.“

„A ta modrá lapisová váza ze 14. století?“

„Údajně má nějakou prasklinku na podstavci. Musí to nejprve spravit a potom nám ji pošlou. Prý nejpozději v úterý.“

„Výborně,“ pochválil jsem výkon své nové zaměstnankyně (vlastně své jediné zaměstnankyně, ti ostatní byli moji poddaní), „zdá se, že jste zařídila všechno, oč jsem žádal. To je na člověka nad očekávání dobrý výkon.“ Vrhla na mě tázavý pohled a já se rychle opravil, „měl jsem na mysli, že na tak mladého člověka, je to dobrý výkon…“

Opřená o chladnou krbovou římsu se opět otočila a zachumlala se více do dlouhého krémového svetru. Přemýšlel jsem, proč je dnes tak netečná a tichá. Jistě, mohlo mi to být v podstatě jedno. Svou práci udělala skvěle – jako vždy – a nyní už tu byla vlastně přesčas. Problém byl v tom, že jsem byl ze strany okolních lidí celá léta zvyklý na úplně jiné chování, které by se dalo obecně nazvat přehnanou vstřícností až patolízalstvím, což pramenilo buď ze strachu, nebo z touhy po uznání. Pravda – ani první ani ti druzí nekončili obvykle dobře.

Propletl jsem své dlouhé prsty nad masivní deskou dubového stolu a sledoval její shrbená záda.

„Jste dnes nějaká tichá…“

„Hmm.“

„Nic? Žádná ironická poznámka? Žádný sarkasmus…?“

Odezva nulová. Tohle už bylo hodně zvláštní. Má hrdost mi velice intenzivně našeptávala, že bych se měl přestat vyptávat, protože přece něco takového nemám zapotřebí. Co je mi po jejích starostech? Jenže jak už jsem řekl, už jsem nebyl ten starý Caius.

„Co se to s vámi děje, Christine?“oslovil jsem dívku jménem, což jsem obvykle nedělal. Můj hlas zarezonoval kamennou síní a ozvěnou se nesl dál a dál.

Dívka se pomalu otočila.

„Co-se-děje??? Je mi zima! To se děje.“ Procedila skrz drkotající zuby. Pracuju tu už víc jak týden a celou tu dobu marně čekám, až se někdo uráčí zapnout topení! Tedy, já chápu, že je to napůl hrad a asi není ještě všechno vyladěné, ale stejně…“

Tak tohle mi vážně nedošlo. Jak by taky mohlo? Když jsem žil ve Volteře, nestarali jsme se o to, kolik je na hradě stupňů. Za prvé to byla Jižní Itálie, tam nikdy zima nebyla, a za druhé jsme byli upíři.

„Aha, toho jsem si nevšiml…“

„Nevšiml jste si, že pobýváme v ledovém hradu, a že venku už měsíc mrzne? Panebože, vždyť je tu tak tisíc pod nulou! Co vy jste vůbec zač? Eskymák?“ vyšilovala, až jsem se musel usmát. Po tisíciletí se mnou všichni jednali s úctou a v rukavičkách, až nyní se jedna lidská žena rozhodla, že mě pořádně sjede. Místo, abych si jako obvykle silou vynutil respekt a poslušnost, nechal jsem ji, aby na mě křičela. Nebyl jsem si jistý proč, ale přišlo mi to nadmíru vtipné.

Když viděla mou reakci, trucovitě se otočila zády.

„Na to, že tady už týden trpíte krutou zimou, tu trávíte dost času,“ odtušil jsem. „Tohle je váš šestý přesčas v tomto týdnu, takže se nabízí otázka: Co vás tu drží?“

„Myslím, že jste dostatečně vnímavý na to, abyste si odpověděl sám,“ zabručela, aniž by mi věnovala pohled. Na chvíli, na opravdu nepatrnou malou chvilku, jsem měl pocit, že mi tím, chce naznačit, že tou příčinou jsem já. V tu chvíli mi však došlo, že tak odpověď nezní.

„Ano, jistě. Váš otec…“ označil jsem skutečný důvod její neochoty vrátit se večer domů. Proč by tu měla chtít zůstávat kvůli mně? Vždyť jsme se skoro neznali.

„Přesně. Můj otec. Nebo vy byste snad toužil po tom, trávit vánoční večery s takovým člověkem?“ otázala se sarkasticky a ten tón mi prozradil, že už jsme zase na pevné půdě. Prostě jsem si to musel přiznat – měl jsem rád tenhle její styl uvažování a vyjadřování. Byl blízký mému.

„Já netoužím trávit večery s nikým, věřte mi,“ zareagoval jsem úsměšně, aniž jsem si uvědomil, jak výrok vyzní.

„Aha, no jistě. Chápu. Tohle je teď váš dům a já tu takhle pozdě nemám co dělat,“ uvědomila si zaraženě a začala si překotně balit věci. To mě zamrzelo. Byl jsem ledasco – vrah, monstrum, tyran – ale rozhodně jsem nebyl hulvát. Elegantně jsem se přemístil za ni a uchopil červený kabát, dosud přehozený přes opěradlo židle.

„Tak jsem to samozřejmě nemyslel,“ omluvil jsem se tiše a nastavil kabát, aby se do něj mohla obléct. „Vy jste tu vítána kdykoli.“

Usmála se a pak sklopila zrak k podlaze.

Tímto prohlášením jsem učinil zadost svému černému svědomí a opět jsem se usadil do křesla.

„Takže zítra.“

„Zítra.“

Úzké podpatky se rozezněly na kamenném schodišti.

 

POHLED CHRISTINE

Když jsem se ráno vybelhala do kuchyně, zjistila jsem, že je otec už pryč. Naštěstí. Poslední dny s ním nebylo vůbec k vydržení. Ten večer, kdy jsem mu oznámila, že mě Bergman zaměstnal, jsme se pohádali opravdu do krve. Tvrdil, že má o mě veliký strach a že bych se od takového chlapa měla držet co nejdál, ale já jsem za jeho slovy cítila, že jde o něco víc, než jen o to. Měla jsem pocit, že se bojí, co mi o něm Bergman řekne a vůbec jsem nepochybovala, že by měl co vykládat. Už dlouho jsem ho podezírala z toho, že veřejné majetky nespravuje úplně čistě a že si občas něco přilepší. Co by se k tomu přidalo nyní. Korupce? Zneužití pravomoci?

Žádné ze svých obvinění jsem nevyslovila nahlas. Ne, že bych na to neměla, ale potřebovala jsem těch několik měsíců někde bydlet.

Teď jsem si tedy vyloženě oddechla, že nebudu muset poslouchat další přednášku, a nalila jsem si kávu, abych se trochu probrala. O půl hodiny později jsem už ve svém Volvu brázdila tiché ulice zasněženého městečka. Za celou dobu jsem neviděla ani jediného člověka, což nebylo zas až tak divné, vzhledem k tomu, že už bylo skoro devět a všichni pracovali. Jen já jsem v práci začínala o hodinu později.

„Tomu říkám super job,“ zanotovala jsem si vesele a sešlápla plyn, protože nás právě minula cedule konce obce. Jak velkou chybu dělám, jsem si uvědomila už o sekundu později, když sebou zadek vozidla prudce hodil do strany. Cesta nebyla pořádně protažená a mně se navíc povedlo najet na rozsáhlou ledovou plotnu.

„Ne, ne, ne, ne…“ prosila jsem přidušeně a snažila se vyrovnat smyk, nicméně marně. O chvilku později jsem už trčela v příkopě, zabořená polovinou auta v metrové závěji.

„Do háje,“ zaklela jsem. Zatnula jsem zuby a pokusila se ze škarpy vycouvat. Ozval se zvuk pneumatik marně hrabajících ve sněhu, ale auto se ani nehnulo. No potěš. Co teď? Neměla jsem ponětí, jestli je v Ulvicku nějaká odtahová služba a pokud ano, neznala jsem její číslo. Hasiče jsem volat vážně nechtěla, tu ostudu bych si raději ušetřila, a táta? To tu asi spíš zůstanu trčet, než někdo pojede.

Možná bych se mohla podívat, jestli nemám v kufru nějakou lopatu pro případ nouze, a zkusit auto vyhrabat. Podívala jsem se na svoje nohy obuté v kožených kotníčkových kozačkách na třícentimetrovém jehlovém podpatku a vzdechla.

Najednou mi někdo zaklepal na sklo, až jsem nadskočila. Byl to vysoký tmavovlasý muž snědší pleti, ve kterém jsem poznala jednoho z Bergmanových zaměstnanců. Sakra to tahle antré učí i svoje poskoky? Sjela jsem okýnkem dolů.

„Zdravím, co vy tady?“

„Pan Bergman měl podezření, že se vám něco stalo,“ vysvětlil prostě muž a prohlížel si předek mého autíčka, obalený kupou sněhu.

„On měl podezření…?“ nechápala jsem. Jak sakra mohl vědět, že se tu dneska vymelu? Měl snad šestý smysl? Podívala jsem se směrem k rezidenci. Stála alespoň půl míle od nás, takže i kdyby mou nehodu viděl, nemohl se sem jeho muž dostat tak rychle…

„Dobře. Chci, abyste nahlas počítala do tří, a pak se pokusíte odsud vycouvat,“ prohlásil chlap. Chtěla jsem se mu vysmát do obličeje, ale potom jsem to spolkla a jen mlčenlivě přikývla. Jen ať se hoch poučí sám, že půltunové auto vážně jeden člověk z příkopu nevytlačí.

„Raz – dva – tři…“ Ani jsem nevěděla jak, stála jsem na silnici. „No páni,“ vydechla jsem a nevěřícně kroutila hlavou.

…

O chvíli později už jsem stoupala po starobylém středověkém schodišti do hlavní síně hradu, kde jsem si v minulých dnech zřídila jakousi provizorní pracovnu. Uvnitř nikdo nebyl, což mě vážně udivilo. Asi jsem tak trochu očekávala, že ho uvidím stát u okna, jak sleduje celou tu mou slavnou výpravu.

Složku plnou papírů a faktur jsem odložila na stůl a rudý kabát přehodila přes opěradlo těžké černé židle. Ze štosu dokumentů jsem vybrala smlouvu s právě aktuálním dodavatelem a zamířila ke krbu, abych se ohřála… Tak moment.

Ohřála?

„No to mě podržte,“ pozorovala jsem nevěřícně mohutné plameny pohlcující polena smrkového dřeva.

 

POHLED CAIA

Bylo kolem poledne a já trávil čas v moderní části mé nové rezidence. Opřený o skvostně kované zábradlí jsem sledoval, jak ta malá postavička chaoticky pobíhá sem a tam po hale a zapisuje poznámky do svého černého notesu. Při tom si pořád něco tiše mumlala, ale byly to jen jednotlivá slova a útržky myšlenek, nic smysluplného. Rozlehlým prostorem se střídavě rozezníval úderný zvuk podpatků a škrábání tužky o papír. V celé té scéně bylo něco fascinujícího a já jsem si užíval svou pozici neviděného pozorovatele a usmíval se.

„Rafaelova Dáma s jednorožcem, to bude první patro nad schodištěm…“ šeptala si a náhle vzhlédla. „Pozorujete mě dlouho?“ otázala se mírně ironicky a vydala se k pravé části schodiště.

„Jak se to vezme,“ mlžil jsem a sledoval, jak stoupá ke mně.

„Hmm, takže dlouho.“

Usmál jsem se a otočil se k odchodu.

„Víte, chápu, že vy vybíráte a já sháním, ale přesto mám pocit, že bych vám měla poradit,“ dohnala mě a já se zastavil.

„Ano?“ nadzvedl jsem mírně obočí a ona se zašklebila.

„Myslím, že byste se měl na chvíli přestat soustředit na nakupování předražených obrazů,“ ukázala na Dámu s jednorožcem, „a váz a já nevím čeho, a místo toho upřít pozornost na některé… víc praktické věci,“ zakončila svou myšlenku, ale já neměl ponětí, o čem mluví. Zřejmě to pochopila, protože vzdychla a zamířila chodbou pryč. Následována mým stínem vrazila do jednoho z největších pokojů, který jsem dříve určil jako svou budoucí ložnici.

Postavila se doprostřed místnosti a rozhodila rukama kolem, jako by tohle bylo všeříkající.

„Stále nechápu…“ rozhlížel jsem se zmateně.

„Není tu postel!“

Tak o tohle jde. Dobře, takže jak jí jen vysvětlím, že nikdy nespím?

„Chápu, že zatím stále přebýváte přes noc jinde,“ pokračovala, „ale jednou se sem přece přestěhujete, ne? Musíme se teď zaměřit na tohle, co říkáte?“

V tu chvíli jsem vzdal vymýšlení výmluv.

„Tak dobře, sežeňte ji… Sem a do ostatních pokojů,“ souhlasil jsem.

„No, já jsem ji už vlastně tak trochu vybrala,“ prohlásila nadšeně a cupitala ke stolku, kde ležel rozložený extrémně tlustý katalog. Nakoukl jsem jí přes rameno. Na založené stránce tam byla nafocená široká mahagonová postel manželského typu, která vypadala velice luxusně. Vzal jsem si sešit do ruky a prohlížel si objekt, kterým byla tak nadšená.

„Vypadá dobře, ale vy koupíte tuhle,“ rozložil jsem katalog zpět na stůl a ukázal na opačnou stranu.

„Tuhle? Děláte si srandu? Tak zaprvé je neskutečně drahá – vždyť já bych na ni vydělávala několik let… A navíc, na co vy potřebujete tak širokou postel? Vždyť jste svobodný, a pokud nemáte nějakého nemravného tajného koníčka,“ zasekla se náhle a tváře jí mírně zrudly, „no zkrátka je to úplně zbytečné.“

„Mám prostě rád pořádnou bytelnou práci,“ prohlásil jsem klidně. „Aspoň se pak člověk nemusí ničeho bát,“ usmál jsem se a ona zrudla ještě víc a uhnula očima.

„Fajn, jak si přejete,“ sbalila katalog a měla se k odchodu. „Zítra pro ni zajedu do Stockholmu…“

Na to jsem zpozorněl.

„Proč byste pro ni jezdila? Nechte si ji poslat, jako všechny ostatní kusy.“

„Jenže oni mají speciální pravidla. Musím tam zajet osobně, takže pokud vám nevadí, že budu celý den pryč…“ podívala se na mě tázavě a mě v tu chvíli napadlo, že to není tak špatný nápad. Ve Stockholmu jsem měl kontakt na v jistých kruzích velice uznávaného padělatele dokladů a to bylo něco, co jsem potřeboval zařídit už delší dobu, takže by se tento výlet dal využít jako vhodná záminka.

„Nevadí. Zajedeme tam zítra.“

„Zajedeme? Chcete říct, že pojedete taky? Proč?“ ptala se překvapeně. „To si myslíte, že uteču s vaší kreditkou, nebo co?“

„A utečete?“ ušklíbl jsem se a sledoval, jak otvírá pusu, aby něco odsekla, ale pak si to zřejmě rozmyslela, protože ji zase zavřela. S lehkým úsměvem zavrtěla hlavou a odkráčela pryč z pokoje.

 

POHLED INGE

„Nebudete tam doufám přes noc?“ dívala jsem se na ni s obavami a sledovala, jak se přehrabuje nad neznámými dokumenty.

„Ne, to ne. Jen domluvíme ten obchod a pojedeme zpět. Stejně se sem ale dostaneme někdy po půlnoci, vždyť je to víc jak dvě stě mil. … Zdá se mi to, nebo proti té cestě něco máš, Inge? Jsi nějaká podrážděná.“ věnovala mi Christine krátký zkoumavý pohled a hned se zase vrátila k papírům.

„No, abych řekla pravdu, přijde mi to trochu divné. Ani toho chlapa pořádně neznáš a jedeš s ním na celý den pryč. A vůbec, copak je normální jezdit se svým šéfem na výlety?“ durdila jsem se a strašně mě vnitřně užíralo, že nemůžu vyslovit svoje skutečné obavy. Co by Chris řekla na to, že stráví několik hodin v bezprostřední blízkosti nebezpečného predátora? Jenže já jí to nemohla říct, ne teď, když jsem si vlastně ani nebyla naprosto jistá.

„Panebože, Inge! Trávím s tím chlapem skoro každou volnou chvilku už celé dva týdny. Nemyslíš, že bych si všimla, kdyby to byl smrtelně nebezpečný psychopat?“

Její sebejistota mě doháněla k šílenství.

„Vlastně se dost těším, abys věděla. Budu mít totiž nejspíš volnou chvilku, zatímco bude Bergman zařizovat nějaké svoje záležitosti, a říkala jsem si, že bych to mohla využít a zajít se podívat na jednu z těch vyhlášených vánočních mší v městské katedrále. Prý mají vždycky úchvatnou atmosféru…“

„Ano, to zní skvěle,“ nadchla jsem se najednou, protože mi hlavou probleskl nápad. Nemůžu jí zabránit, aby tam jela, ale můžu zjistit, zda mám se svou teorií pravdu. Nevěděla jsem to o upírech mnoho, ale v povědomí lidstva existovaly některé vědomosti, o jejichž pravdivosti nikdo nepochybuje, jako například, že se děti noci bojí kříže a nemohou vstoupit na posvátnou půdu. Co to vyzkoušet?

„Vlastně bys tam měla vzít i svojeho šéfa. Vypadá, že by se potřeboval vyzpovídat,“ poznamenala jsem ironicky, ale ve skutečnosti jsem se snažila vložit do Christininy hlavy myšlenku, která by později mohla vyklíčit.

„Proč ne,“ rozesmála se, „navrhnu mu to.“

„A když už jsme u těch mýtů,“ pošeptala jsem si tiše, vzala jsem z kuchyně paličku česneku a nenápadně ji vsunula do boční kapsy Chrisiny tašky, „bude lepší se pojistit.“

 

POHLED CHRISTINE

V deset hodin už jsem stála před Ingeiným domkem s taškou v ruce a čekala. Deset nula jedna vyjel zpoza zatáčky černý mercedes. A za ním další a další.

„To snad není pravda,“ zalapala jsem po dechu. „On snad s sebou bere úplně všechny!“

Prostřední auto zastavilo těsně u mě, řidič vystoupil a otevřel mi s úklonou zadní dveře. Usadila jsem se nejistě na zadním sedadle a vrhla zoufalý pohled na svého spolujezdce.

„Vážně? Tři auta?“

„Je to bezpečnější…“

Uvědomila jsem si, že můj zaměstnavatel nejspíš musí trpět parádní paranoiou a v duchu jsem ho politovala. Na druhou stranu, tohle auto bych si klidně nechala líbit. Všude plno prostoru, sedačky pokryté jemnou kůží a zadní část byla od přední oddělena tmavou přepážkou, což se ovšem dalo považovat i za nevýhodu, protože nebylo dobře vidět dopředu.

Fajn, čtyři hodiny cesty, to chtělo nějakou náplň a co jiného jsem mohla v přítomnosti šéfa dělat, než pracovat. Natáhla jsem se pro příruční tašku a začala se v ní přehrabovat, abych našla dosud neprostudované dokumenty. Náhle moje prsty nahmataly něco oblého v boční kapse. Když jsem ruku vytáhla, nestačila jsem zírat.

Česnek?

„Co to má být,“ divila jsem se a má slova upoutala i Bergmana, dosud mlčenlivě hledícího z okna.

„ZASTAV!“ přikázal řidiči tak ostře, že jsem málem nadskočila. Auto téměř okamžitě zabrzdilo.

„Co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně svého spolujezdce a hledala příčinu nevysvětlitelné změny jeho stavu.

„Co je tohle…“ ukázal na česnek v mé ruce.

„Nemám ponětí, nejspíš mi to tam dala Inge, když jsem se balila. Ona má trochu zvláštní smyls pro humor…“ vysvětlovala jsem a současně žasla nad tím, jak může někoho vykolejit něco tak nevinného.

„A jste si… úplně jistá, že jste ho tam nedala vy sama?“ Slova mu odkapávala od úst jako jed a já si náhle všimla, že jeho oči nějak podivně ztmavly, i když to mohlo mít na svědomí přítmí v autě. „Nechtěla jste si tím třeba něco dokázat…?“ pokračoval, a mně se na nepatrný okamžik zdálo, že vespod jeho hlasu zní sotva slyšitelné vrčení. Tep se mi zrychlil a na rukou jsem cítila husí kůži. Jeho ruka mi najednou vytrhla palici koření z ruky a rozmačkala ji. To gesto mi dodalo a já se bleskově obrátila a vypadla z auta. Rychlým krokem jsem rázovala po silnici směrem zpět k Ulvicku a sotva jsem zadržovala slzy. Proč na mě panebože vyjel kvůli takové prkotině?

Aniž bych zaznamenala kroky, ocitl se náhle za mnou, chytil mě za zápěstí a otočil k sobě, naprosto stejně, jako tehdy.

„Přestaňte,“ vyštěkla jsem, ale on tentokrát sevření neuvolnil. Hleděl na mě temně, čelisti sevřené tak silně, že se mu rýsovaly lícní kosti. V tu chvíli mi – jako již tradičně v podobných situacích – došly nervy.

Plesk! Facka jako vyšitá.

Jeho výraz byl k nezaplacení, dokonce až tak, že jsem kvůli němu byla schopná překousnout neskutečnou bolest z té rány. Byl snad z kamene?

Konečně pustil mou ruku a místo toho si prsty ohmatával tvář na místě, kde jsem ho zasáhla, jako by nevěřil, že se to skutečně stalo.

„Patří vám to,“ zasyčela jsem.

„Nastupte do auta,“ ozval se ledově.

„Ne, nenastoupím. Odmítám jet v jednom autě s paranoidním idiotem, který je nejspíš i psychopat, jak se teď ukázalo.“

Zřejmě byl na pokraji dalšího výbuchu, ale pak zavřel oči a několik dlouhých okamžiků jen klidně stál.

„Z čeho soudíte, že jsem psychopat?“ zeptal se s ještě stále zavřenýma očima.

„Jak jinak nazvat člověka, který začne vyšilovat kvůli nevinnému vtípku s česnekem?“

Otevřel oči a upřel na mě nyní už celkem vyrovnaný, ale o to víc zkoumavý pohled.

„Takže si z vás vaše přítelkyně udělala legraci a jen tak vám ho přibalila do tašky… Dělá to často?“

„Je možná trochu podivná, ale když to srovnám s vámi, myslím, že si nemáte co vyčítat,“ zabručela jsem a odhrnula si vlasy z čela. Nastala chvíle ticha. Hleděli jsme na sebe, přemítali, co s tím, a já si najednou uvědomila, že mě naražená ruka začíná čím dál víc bolet. Opatrně jsem si stáhla koženou rukavici a shledala, že mám trochu nateklé zápěstí.

„K čertu,“ zaklela jsem tiše, klekla jsem si a strčila ruku do závěje, abych utišila pulzující bolest.

„Ta ruka mě mrzí,“ zašeptal, sledujíce moje počínání.

„To by tedy měla!“ odsekla jsem nakvašeně a hodila po něm zamračeným pohledem.

„Mohla byste se prosím vrátit zpátky do auta?“ požádal váhavě, a když jsem nedopovídala, pokračoval v prosíku. „Omlouvám se. Reagoval jsem přehnaně, ale věřte, že kdybyste znala mé důvody, zas až tak přehnané by vám to nepřipadalo. Mrzí mě to, slečno Johannsonová…“ Podobně kajícný tón jsem u něj ještě neslyšela, a když ke mně natáhl ruku, aby mi pomohl se zvednout, chytila jsem se jí. Se sklopenou hlavou jsem zamířila zpět k otevřeným dveřím a usadila jsem se na své místo. Když nastoupil i Bergman, auto se opět dalo do pohybu.

Mlčel a já taky.

Najednou si jemně přitáhl mou ruku a zkoumal naražené zápěstí.

„Jaká křehkost,“ prohodil tiše. „Možná bychom se raději měli stavit v nemocnici, aby vám ruku prohlédli,“ uvažoval nahlas, ale já zavrtěla hlavou.

„Bude to v pořádku, je jen naražená.“

 

POHLED CAIA

Opět jsem hleděl z okna a přemýšlel. Byl jsem si celkem jistý, že Christine neměla ponětí o mé pravé podstatě. Ovšem ta její přítelkyně, ta Inge… To bylo něco jiného. Palice česneku vložená do zavazadla, to nebyl jen tak obyčejný žertík. Nejspíš se na ni budu muset podívat trochu zblízka.

Jenže co pak? Co udělám, když zjistím, že ona ví, co jsem zač? Zabiju ji? Už jsem zase stál před tímtéž problémem a nevěděl jsem si rady. Samozřejmě v dobách vlády Volturiů by byla věc jasná jako sklo. Každý smrtelník, který věděl o naší existenci, musel být zabit, nebo se sám stal jedním z nás. Ty doby však byly pryč. Měl jsem dál trvat na dodržování našeho nejstaršího a nejdůležitějšího pravidla?

…

Když jsme dorazili do Stockholmu, rozdělili jsme se. Christine přesedla do jiného auta a odjela vyřizovat nákup, zatímco já jsem jel za svým kontaktem a zadal mu velice náročnou objednávku. Přestože jsem dostal naprostou přednost před ostatními klienty, trvala schůzka déle, než jsem čekal, a když jsem vyšel ven, už se opět šeřilo.

Dívku jsme vyzvedli o několik bloků dále. Když nasedala, úplně zářila.

„Všechno je zařízené.“

„Co to nadšení,“ otázal jsem se s úsměvem.

„Měli tam jednu vystavenou, tak jsem ji zkusila,“ zašklebila se. „Je parádní.“

Koutky mi slabě cukaly a tak jsem se raději obrátil ven a sledoval míhající se světla vánočních výloh.

„Mohl byste prosím zastavit?“ požádala náhle moje spolujezdkyně řidiče a vykročila do chladu rozzářené ulice. Nechápavě jsem vystoupil.

„Co tu děláme, smím-li se ptát?“

„Mám teď už vlastně po pracovní době,“ odtušila a ukázala na katedrálu za mými zády, „a míním svůj volný večer strávit tady.“

„Cože?“ žasl jsem, ale ona už se vydala ke kamennému monumentu, který byl, jak se zdálo, otevřený a linula se z něj vánoční hudba.

„Je čas svátečních mší a já jsem strašně dlouho chtěla nějakou vidět,“ usmívala se a stoupala po kamenných schodech vzhůru. „Můžete jí se mnou, jestli chcete…“

Tohle byl určitě další plán té její přítelkyně. Nasadila jí to do hlavy a teď čeká, jak se zachovám, protože naivně věří, že upír do kostela vstoupit nemůže. Husa jedna hloupá stará, copak si neuvědomila, do jakého nebezpečí ji dostala? Skutečně jí nedošlo, že budu podezírat Christine?

Náhle jsem si uvědomil, že na mě dívka čeká a rychle jsem ji doběhl.

„Tak dobrá, ale jen půl hodiny,“ zašeptal jsem a strkal ji před sebou do chrámu. Když jsme vešli, měl jsem velice podivný pocit, jaký asi mívá každý upír, když vstupuje do něčeho, co je zasvěceno bohu. Usadili jsme se v jedné ze zadních lavic a Christine se okamžitě zaposlouchala do hlasu vánočního chóru. Oči jí jen zářily a já ji nenápadně pozoroval a přemýšlel.

 

POHLED INGE

Byla hluboká noc, ale já stále neúnavně bděla a čekala, až se moje mladá přítelkyně vrátí. Zda se vrátí… Byly jsme domluvené, že dnes přespí u mě, přestože to znamenalo, že budu muset spát na kanapi, vzhledem k faktu, že jsem měla pouze jednu postel. Původně jsem plánovala, že si půjdu na chvíli lehnout, ale kvůli pochodujícím nervům jsem nebyla schopná ani zamhouřit oko, takže jsem jen seděla a čekala.

O půl jedné se konečně ozvaly kroky a tiché zaklepání a já okamžitě letěla ke dveřím.

„Christine! Tak jsi přijela,“ obejmula jsem svoji holčičku, jako bychom se neviděly týden.

„Inge, vždyť mě umačkáš,“ rozesmála se Chris a prosmýkla se kolem mě dovnitř. Když se převlékla a umyla, vrhla se na připravenou večeři, ale místo, aby se posadila do křesla, raději postávala opřená o kuchyňskou linku.

„Jsem úplně přesezená z té cesty,“ vysvětlila a zakousla se do vánočky.

„No a co…? Jaké to bylo?“

„No fajn, všechno jsme vyřídili,“ usmála se a dál se věnovala jídlu ve své ruce, ale to nebylo to, co jsem chtěla slyšet, a tak jsem mínila pokračovat ve vyzvídání, ale Christine si najednou na něco vzpomněla a přerušila mě.

„Ale musím ti pěkně poděkovat,“ ukázala na mě prstem, „díky tobě jsme se stihli pohádat už míli za Ulvickem. Mohla bys mi vysvětlit, co měl znamenat ten vtip s česnekem? Nevím proč, ale Bergman se pěkně vytočil, když jsem ho vytáhla, a mě to teda taky nepřišlo zrovna vtipné,“ pérovala mě a moje srdce v tu chvíli jednou vynechalo. Ani jsem se nemusela ptát dál, teď bylo vše jasné. Přesto jsem to však chtěla slyšet.

„To mě mrzí, ani vlastně nevím, proč jsem ti ho tam dala,“ omlouvala jsem se a nepřítomně přerovnávala dekorace na krbové římse. „Ale ta mše ho musela usmířit, ne…?“

„No, vlastně jsme se usmířili už před tím, než jsme na tu mši šli. A povím ti, Inge, byla to přesně taková nádhera, jakou jsem čekala…“

„Počkej, takže vy jste vážně šli do té katedrály spolu? On tam vešel?“ otočila jsem na překvapeně na dívku.

„No, ano. Chvilku jsem ho musela přemlouvat, ale pak šel se mnou… Proč? Myslíš, že je tak zkažený, že nemůže přijít do kostela, jinak ho stihne hněv boží?“ rozesmála se a já jí úsměv křečovitě oplatila.

Co tohle mělo znamenat? Byla jsem přesvědčená, že je Káj Bergman upír, a za tím jsem si stála. Copak tedy upírům nevadí posvátná půda?

…

Ustlala jsem Christine v mém podkrovním pokojíku, a když šla konečně spát, vyšla jsem se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Bylo mrazivo, snad dvacet pod nulou, ale to mi nevadilo. Potřebovala jsem trochu zchladit hlavu, popřemýšlet si.

Stála jsem tam opřená o oprýskanou bílou omítku alespoň čtvrt hodiny, a pak mi konečně začala být zima. Narovnala jsem se k odchodu, když se za mnou ozval tichý zvuk. Vyděšeně jsem se otočila, ale než mohly mé oči proniknout hustou tmou kolem, přitiskla mě jakási surová síla ke zdi, až se mi před očima roztančily hvězdičky.

„My dva bychom si měli promluvit, slečno Erskinová,“ ozval se mi ucha ledový hlas a já zalapala po dechu. Zírala jsem do očí Káje Bergmana… a ty oči byly temně rudé.

 

KONEC 3. části

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!