06.12.2013 [14:45], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 8×, zobrazeno 1858×

POHLED CHRISTINE

Příštího dne k večeru jsem se vydala k hrádku, ale vzala jsem to oklikou, aby mě nikdo neviděl. Nebyla jsem si jistá, jestli je staveniště volně přístupné a jestli to není porušení zákona, poflakovat se tam jen tak. Když jsem dorazila pod kopec, soumrak už se plížil bílou krajinou a bylo značné šero. Tím líp, alespoň mě nikdo neuvidí.

Staveniště nebylo nijak ohrazeno, ale když jsem po rozbahněné cestě došla až k němu, všimla jsem si velké cedule, znějící:

„Soukromý pozemek – nepovolaným vstup zakázán“

Pohled na ni mě jemně znervóznil, ale přesto jsem se odhodlala pokračovat dál. Zastavila jsem se na místě, kde jsem včera parkovala svoje Volvo, a rozhlédla se kolem. Odsud z jižní strany kopce nebylo na pozůstatky hradu vidět, takže budu muset přejít celou plochu, abych se k nim dostala. Byla tma a všude kolem se povalovalo odložené nářadí, zely vykopané díry a podobně, takže to nebyl úplně nebezpečnější terén na večerní procházku. Jednou jsem se k tomu ale odhodlala a nemínila jsem se jen tak vzdát.

„Slečna Johannsonová, že?“

Málem jsem vyletěla z kůže. Bleskově jsem se otočila a srdce mi spadlo do kalhot, protože se mé oči střetly s pohledem bledého muže, ve kterém jsem ihned poznala nového majitele tohoto místa. Nutno dodat, že jeho výraz nebyl zrovna přívětivý, ale kdo by se divil, když právě načapal na svém pozemku nezvaného hosta.

„Nevšimla jste si u vchodu cedule? Jste na soukromém pozemku…“ Jeho hlas byl ledovější, než okolní vzduch a to prosím pěkně mrzlo!

Něco v jeho arogantním postoji a způsobu, jakým se mnou mluvil, aktivovalo můj obranný mód. Narovnala jsem se a vystrčila bojovně bradu.

„Já vím, že ano. Jenom jsem se ten fakt rozhodla ignorovat.“

Výraz mého protivníka prozrazoval, že ho můj výpad překvapil. Najednou si mě prohlížel pozorněji, skoro jako dravec měřící si kořist, snažící se odhadnout její sílu a schopnosti. Celá jsem se naježila.

„Takže co? Zavoláte policii, nebo co se mnou uděláte?“ Snažila jsem se znít sebevědomě, ale nic na plat, hlas se mi přesto mírně třásl a já si byla jistá, že to slyšel. Nic neřekl, jen mě propichoval ostrým pohledem, ale ten pohled samotný působil zlověstněji, než jakákoli slova. Začala jsem se bát – skutečně bát! V tomhle bledém chlápkovi s očima velice podivné barvy a v dokonale střiženém drahém kabátě, bylo něco podivného, něco, co způsobovalo mrazení v zádech. Náhle jsem si vzpomněla na ty klepy, které o něm podle Inge kolovaly po vesnici. Bože, co když mi něco udělá? Nikdo neví, že jsem tady…

„Hodláte mi odpovědět na otázku, nebo tu míníte dál stát jako nějaká socha…?“ Ani druhý pokus o klidný sebejistý tón nevyšel tak, jak měl, a odpovědí mi bylo přetrvávající ticho. Pak mi najednou praskly nervy a já se rozhodla odsud rychle vypadnout. Udělala jsem několik rychlých kroků a pokusila jsem se prosmýknout kolem něj. V tu chvíli však jeho ruka pevně sevřela mé zápěstí.

„Auu, to bolí,“ vyjekla jsem a stisk se ihned uvolnil. Teď už jsem však byla regulérně vyděšená. Do jaké kaše jsem se to zase dostala?

„Omlouvám se, nechtěl jsem vám ublížit.“ Jeho hlas překvapivě ubral na odměřenosti a on o krok ustoupil. „Proč jste vůbec tady, slečno Johannsonová?“ zeptal se náhle.

Přemýšlela jsem, jakou historku si vymyslet, ale pak jsem prostě vsadila na upřímnost. Stejně jsem v současném stavu nebyla schopná stvořit cokoli věrohodného.

„Tohle místo,“ rozpřáhla jsem ruce, „ znám celá léta. Chodily jsme sem s matkou od dětství. V té zřícenině na kopci se ukrývá kus místní historie a mně zkrátka přijde nefér, že… že z ničeho nic přijde nějaký neznámý kupec a celé to tu zničí, jen aby si tu mohl vystavit svou rezidenci.“

Zdálo se, že ho moje přiznání zaujalo.

„Takže o tohle jde? Máte k tomu místu vztah a bojíte se, že ho zničím? To je vše?“

Zmateně jsem zamrkala.

„No… ano.“

„Výborně. Tak pojďte.“

Ani jsem nevěděla jak, najednou mě držel podpaží a táhl kamsi pryč. Pokusila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale bylo to, jako bojovat s větrnými mlýny, a tak jsem jen poslušně klopýtala za ním a nechala se vést do stále větší tmy.

 

POHLED CAIA

Cítil jsem, jak se chvěje a bylo mi jasné, že příčinou jsem já, ne okolní mráz. Vláčel jsem ji po staveništi dál a dál, až jsme najednou stáli na severní straně úpatí kopce. Zarazil jsem se a ona do mě vrazila s neohrabaností člověku vlastní.

„Vidíte?“

Zmateně mžourala do tmy, když pak konečně v husté tmě rozpoznala obrys šedivého kamene nad sebou.

„Je naprosto netknutý. Kámen je zrestaurovaný, o to se postaral tým archeologů, který na něm pracoval několik měsíců. Povedlo se jim celý komplex zakonzervovat v jeho původní podobě.“

Vyprostila se z mého sevření a popošla blíž. Pak se otočila na mě.

„Já, myslela jsem…“ otočila se znova k bílé věži nad sebou, „myslela…“

„Myslela jste, že ho nechám zbourat a na jeho místě si postavím nějakou nevkusnou vilu, že? Jenže tam, odkud pocházím, si vážíme přežívajících pozůstatků minulých časů, slečno Johannsonová. Od počátku jsem zamýšlel zachránit hrádek a propojit ho s moderní rezidencí, jak jste viděla na druhé straně. Minulost a současnost v jednom organismu…“

Popošla ke mně a vypadala, že chce něco říct, nicméně se jí to nedařilo a já jí nedal čas si to rozmyslet.

„Podařilo se mi tímto rozptýlit vaše obavy?“

Kývla hlavou, na znamení souhlasu.

„Výborně, takže nyní už můžete opustit můj pozemek.“ S těmito slovy jsem odkráčel do tmy. O několik minut později jsem z potemnělé verandy tiše sledoval, jak se její postava zkroušeně vzdaluje směrem k městu. Přemítal jsem, jestli jsem dnes večer problém skutečně vyřešil, nebo se mi pouze podařilo jej oddálit. Ta dívka to místo evidentně milovala. A stálo jí dokonce za to, vplížit se za tmy na soukromý pozemek, což chtělo jistou dávku odvahy a odhodlání. Podařilo se mi uchlácholit její obavy o osud hrádečku, ale pořád tu zbýval ten druhý problém – zabavil jsem si pro sebe něco, k čemu měla hluboký vztah. Odřízl jsem ji.

Ne, byl jsem si jistý, že dneškem věc nekončí. Možná nakonec přece jen bude nutné, vrátit se k původnímu plánu s nehodou. I dnes jsem o něm chvíli přemýšlel, když jsme tam spolu stáli – jen já a ona a široko daleko nikdo jiný… bylo by tak snadné to ukončit. Problém by byl vyřešen jednou pro vždy. Starý Caius by to udělal. Neváhal by. Proč vlastně ne?

Důvod, proč jsem si to rozmyslel, nebylo snadné vyjádřit. Jak jsem tam stál a hleděl na ni, viděl jsem tu vůli a odhodlání, viděl jsem její odvahu. Třásl se jí hlas, když se mnou mluvila, a přesto se ze všech sil snažila vypadat silně a nebojácně, i když jí srdce tlouklo jako o závod. Slyšel jsem to. Něčeho takového jsem si vždycky cenil, protože člověk s podobnými vlastnostmi se tím vyděloval z řady ostatních, vyčníval nad ně... Další věc, kterou jsem na této dívce musel chtě nechtě ocenit, byla její úcta k historii a jejím pozůstatkům v současnosti. Jak by taky ne – sám jsem byl takovým pozůstatkem. Opět se tím odlišovala od většiny smrtelníků, pro které tyhle věci pozbývaly na významu, a proto se k nim chovali, jako by neměly žádnou cenu. Typickým příkladem byl její otec – omezená ubohá bytost s provinčními zájmy – který byl ochotný vyměnit stavbu, jež pravděpodobně vystavěli jeho vlastní předkové, za balík cenných papírů. Jablko, zdá se, padlo velice daleko od stromu.

„Dobře pro jablko,“ ušklíbl jsem se pro sebe.

 

POHLED JORGENA

Seděl jsem u stolu a četl noviny, když se na schodech ozvaly šouravé kroky, jak se Christine pomalu šinula do kuchyně. Vypadala unaveně a téměř zbědovaně. V duchu jsem si to spojil s naší včerejší hádkou a zahlodalo ve mně svědomí. Copak jsme se skutečně museli chytnout hned první den jejího návratu domů?

Pomalu se přesunula ke stolu, s čajem v jedné a pečivem v druhé ruce, a zachumlala se co nejvíc do plyšového županu.

„Mám ti nalít kávu, zlato?“ otázal jsem se rádoby konverzačním tónem, ale odpovědí mi bylo jen zavrtění hlavy. Tak dobře, tohle zřejmě bude chtít víc, než jen hrnek kávy.

„Poslouchej Chris, omlouvám se, za tu večerní hádku. Především jsem na tebe neměl křičet – ne hned první den, co jsi přijela…“

„Takže dneska už můžeš?“

Zhluboka jsem se nadechl a klidně pokračoval.

„Neměl jsem na tebe křičet a ještě k tomu kvůli takové prkotině. Jenže já… zkrátka jsem poslední dobou trochu pod stresem, a to zejména, pokud se jedná o ten projekt s Bergmanem. Není snadné pracovat s tím chlapem a ty ses tam včera objevila zrovna v době, kdy tam byl i on, no a mně nejspíš přetekly nervy. Není úplně jednoduché s ním vyjít, abys věděla,“ prohlásil jsem a ona si odfrkla.

„Jo, to bude hádám pravda…“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se zaraženě. Vždyť se ti dva nikdy nesetkali, tak jak mohla vědět… Pokud ovšem…

„Včera jsem se s ním potkala,“ oznámila mi a ukousla si kus housky. Hleděl jsem na ni v němém úžasu a doufal, že špatně slyším.

„Jak to myslíš – potkala?“

„Chtěla jsem zkontrolovat hrádek, zjistit co jste mu provedli,“ potvrdila moje nejhorší předtuchy, „a narazila jsem na něj. Neměj obavy,“ ujistila mě, když viděla, jak se tvářím, „ukázal mi hrad a pak mě velice mile vyprovodil,“ ušklíbla se a upila čaj.

Zavřel jsem oči a promnul si oba spánky, abych se trochu uklidnil, ale moc to nepomohlo.

„Christine, já si vyprošuji, abys dělala takové věci za mými zády. Lézt na soukromý pozemek mého klienta… a ještě tohohle klienta! Víš vůbec, co je to za člověka?“ vyšiloval jsem a hlas se mi začal opět nebezpečně třást.

„Ne, nevím, ale ty bys mi to mohl povědět? Vlastně by mě to docela zajímalo. Takový mladý chlap, který se zjevně přímo koupe v penězích… osobně bych ho tipovala na člena nějaké mafie, nebo něco takového, mám pravdu?“

Prásk! Moje pěst dopadla na desku stolu, až nádobí zařinčelo.

„Ne-dě-lej si žerty z tak vážné věci, Christine, žádám tě o to,“ oddechoval jsem těžce.

„Nežertovala jsem.“

 

POHLED CHRISTINE

„Inge, já tam nechci jít. Celé náměstí plné cizích lidí, mráz a k tomu můj otec, rozsvěcující stromek před jásajícím davem… Vážně bych si dokázala představit lepší plán na zimní večer. Nemůžeme prostě zůstat u tebe doma?“ naléhala jsem, ale přítelkyně byla neoblomná.

„Nepřipadá v úvahu. Celá ta léta mě mrzelo, že tam se mnou nemůžeš být, a teď, když jsi konečně tady, budeme jen tak sedět doma a necháme si to ujít? Ne, ne. A tobě stejně víc prospěje nějaké to rozptýlení, jinak budeš neustále myslet na všechny starosti. Takže rozhodnuto. Jdeme na slavnost.“

Otráveně jsem se zvedla z vyhřátého křesla, oblékla jsem si červený kabátek a zachumlala se do huňaté měkké šály.

„Dobře, tak pojďme, ať to mám z krku,“ prohlásila jsem a Inge se kysele ušklíbla.

Zavěšené do sebe jsme vyrazily směrem k náměstí, kde se asi za hodinu měla konat velkolepá slavnost zahajující Vánoce v Ulvicku. Než jsme tam došly, ledový vítr nás profoukl skrz na skrz, a tak jsme pěkně zmrzlé zamířily do místní kavárny, která byla vyhlášená svou vynikající horkou čokoládou se skořicí. Sotva jsme se nasoukaly ke stolku u okna, přiběhla k nám servírka s širokým úsměvem na tváři.

„Inge, jak se vám daří? Dlouho jste tu nebyla!“ usmívala se přívětivě.

„Ahoj Ilone, znáš mou přítelkyni Christine?“ Servírka se otočila na mě a vykulila oči.

„Christine? Vy jste dcera našeho starosty, že ano?! No, v tom případě jste u nás velice vítána, slečno.“

Při těch slovech se můj dosud upřímný úsměv proměnil v mírně křečovitou masku. Jistě, papínkovo jméno tu mělo zvuk, to jsem si mohla myslet. V tom mě moje přítelkyně kopla pod stolem do nohy.

„Co? Aha, jistě. Dáme si dvě horké čokolády, prosím,“ zareagovala jsem rychle a sledovala, jak dívka spěchá k baru, aby splnila objednávku.

„Proboha děvče, vím, že to máš s otcem těžké, ale mohla by ses trošku krotit? Mezi lidmi je Jorgen velice oblíbený. Tím svým přístupem by sis proti sobě mohla rychle poštvat celý Ulvick, drahá…“ prohlásila Inge a upila trošku z kouřícího hrnku, který mezitím Ilona dopravila na náš stůl.

„Jako by mi na tom záleželo,“ odfrkla jsem si a vyhlédla ven. Začínalo se smrákat a na náměstí se srocoval čím dál větší počet lidí, kteří všichni nadšeně vzhlíželi k dosud nerozsvícenému vysokému stromu. Slavnost měla za chvíli začít.

 

POHLED CAIA

Procházel jsem jednu místnost po druhé a zapisoval veškeré nápady, které mi přišly na mysl. Tam jistý barokní obraz, sem čalouněnou lenošku, jinam vázu ve viktoriánském stylu… před očima se mi míhaly jednotlivé předměty a já je zaznamenával do kožených desek v mých rukách. Za ta staletí v Itálii jsem nashromáždil veliké množství užitečných kontaktů, které jsem mínil využít při budování svého nového sídla. Stačilo jen vyslovit jméno a daná osoba udělá vše, oč ji požádám. Nic nebylo nedosažitelné.

Náhle jsem venku mezi hlasy jednotlivých dělníků zaslechl jiný, povědomý tón. Johannson osobně. Když se o chvíli později ozvaly na dřevěném schodišti těžké kroky, rázně jsem knihu zaklapl. Jestli jsem na něco neměl náladu, byl to ten rádoby důležitý tupec.

„Pane Bergmane,“ ozvalo se ode dveří, „jsem tak rád, že jsem vás zde zastihl.“

Značně neochotně jsem se otočil a kývl muži na pozdrav.

„Co se děje, Johannsone? Myslel jsem, že jsme si minule řekli vše podstatné…“ prohlásil jsem se znatelnou nevolí v hlase, ale mužíček už mířil ke mně.

„No, tedy máte samozřejmě pravdu, přesto… Slyšel jsem, že jste byl včera nucen bavit se s mou dcerou.“ Konečně jsem pochopil, kam míří.

„Ano, měl jsem to potěšení, včera… v noci,“ odtušil jsem sarkasticky.

„Chci, abyste věděl, že jsem neměl ani tušení o tom, co má dcera podniká,“ dušoval se ten chlap. „Kdybych to věděl, zamknul bych ji doma…“

„Skutečně? Zajímavé. Měl jsem dojem, že dospělé dcery se obvykle nestrkají pod zámek…“

Muž se na chvíli odmlčel nad mou poznámkou, protože si zřejmě nebyl jistý, jak ji má chápat. Pak však pokračoval.

„Víte, ona má hlavu plnou hloupostí… Před pár dny se vrátila z univerzity, kde studovala historii a umění, a tyhle věci ji zajímají víc, než cokoli jiného. Pokoušel jsem se ji mnohokrát přivést k rozumu, snažil jsem se vzbudit v ní zájem o něco pořádného, ale ona je strašně paličatá. To nejspíš zdědila po své matce…“ blábolil dál, ale mě zaujalo něco jiného.

„Vaše dcera studovala historii a dějiny umění?“ přerušil jsem ho a on přikývl.

„Ano, má z toho dokonce doktorát,“ prohlásil muž tónem, který jasně naznačoval, co si o hodnotě takového titulu myslí. „Vlastně jsem doteď nepochopil, proč se vůbec něco takového na univerzitách učí,“ dodal pohrdavě.

„Takže vy máte dojem, že historie nemá hodnotu?“ otázal jsem se ostře a sledoval jeho zaskočený pohled. Nejspíš si myslel, že si se mnou bude notovat.

„No, já… tak jsem to úplně ne…“

„Pane Johannsone, měl byste už raději jít,“ přerušil jsem ho znechuceně a otočil jsem se, abych pokračoval v práci, při které jsem byl přerušen. „Uvidíme se příští týden.“

„Jistě, pane. Máte moc práce, chápu,“ zablekotal muž, ale ještě než se obrátil k odchodu, dodal. „Dnes večer budeme rozsvěcovat vánoční strom, pane Bergmane. Kdybyste si vyšetřil chvilku času, budete velice vítán mezi námi,“ prohlásil slavnostně, ale když se mu nedostávalo odpovědi, odkašlal si a zamířil pryč.

Byl jsem si jistý, že ve skrytu duše doufal, že nepřijdu a za normálních okolností bych mu dal za pravdu. Přesto, když mi před chvílí vykládal o své dceři, napadla mě zajímavá myšlenka. Co kdybych využil dívčinu lásku k tomuto místu ve svůj prospěch? Mohl bych ji do toho všeho zapojit a vzít jí tím karty z ruky? Získat ji na svou stranu? Bylo to jistě zdlouhavější a namáhavější, než se jí zbavit, nicméně taky více bezpečné.

V tu chvíli jsem se rozhodl.

 

POHLED CHRISTINE

Opírala jsem se o hrazení provizorního malého kluzišťátka a sledovala kroužící bruslaře. Někteří z nich byli vážně dobří a pohybovali se na bruslích s jistotou a elegancí, okolo hrazení se však plácalo i pár začátečníku a s těmi jsem obzvlášť soucítila. Sama jsem na bruslích stála jen jednou v životě a skončilo to – jak jinak – pádem na zadek. Po druhé už jsem neměla potřebu to zkusit.

„Koukej, táta dorazil. Jde právě včas, za dvě minuty je devět hodin.“

Sledovala jsem otcovu korpulentní postavu, jak se s námahou šplhá po schůdkách na pódium, aby dostál své povinnosti starosty a rozsvítil letošní vánoční strom.

„Dámy a pánové,“ začal, ale já neposlouchala a místo toho jsem si prohlížela všechny ty nadšené tváře kolem. Jak ti lidé mohli být tak slepí, aby zbožňovali člověka, jako je on? Nebo to všechno byla jen dobře hraná přetvářka?

„3…2…1…“

Náměstní ozářily stovky zlatavých světýlek, které se na povel rozsvítily na desetimetrovém smrku. Musela jsem uznat, že šlo o nádhernou podívanou. Ke všemu se z nebe najednou začaly snášet velké sněhové vločky. Padaly pomalu, jako by se jich gravitace téměř netýkala, a když dopadly na zem, rozplynuly se tak rychle, že se celá jejich existence zdála být pouhou iluzí. Inge měla pravdu, tohle byla skutečně kouzelná atmosféra.

Z melancholického snění mě vytrhla má přítelkyně. Chytila mě za ruku a táhla směrem pryč.

„Inge, co to…“

„Snažím se nás dostat z dohledu, ale… ne, je pozdě. Tvůj otec jde sem,“ povzdechla si a vzdala až příliš okatou snahu o bleskurychlé zmizení.

Otráveně jsem se otočila a sledovala, jak se k nám Jorgen prodírá davem.

„Christine,“ usmál se žoviálně a ignoroval při tom Ingeinu přítomnost, „jak se ti líbilo rozsvícení? Není to tady dneska nádherné? A všichni ti spokojení lidé…“ dodal a rozhlížel se kolem. Jako správný politik byl ve svém živlu, protože větřil snahu nabrat voličské hlasy, k čemuž se tato příležitost náramně hodila.

„Ano, je to fajn,“ prohlásila jsem suše. Můj otrávený výraz otce popudil a výraz štěstí z jeho tváře byl pryč.

„Měla bys mi být vděčná, holčičko. Byl jsem dnes za panem Bergmanem a vyžehlil jsem ti to u něj. Dohodli jsme se, že se budeš od jeho rezidence držet dál…“

„Mám pocit, že tak jsem se nevyjádřil, pane Johannsone,“ ozvalo se z bezprostřední blízkosti. Všichni jsme sebou trhli.

Muž došel pomalým krokem až k našemu kruhu a zaujal místo po mé pravici.

„Pane, Bergmane,“ snažil se otec o maximálně přívětivý tón, „jaké překvapení vás tu vidět!“

Absolutně jsem ignorovala Jorgenovu snahu o navázání zdvořilé konverzace a místo toho jsem se obrátila na příchozího.

„Máte talent na nečekané příchody. Musím říct, že je to občas dost děsivé,“ prohlásila jsem.

„Já vím,“ pohlédl mi zpříma do očí, „proto to dělám,“ usmál se a ta čistá upřímná otevřenost jeho jednání donutila k úsměvu i mě.

„Christine, to nebylo zrovna zdvořilé,“ pokáral mě otec vážně. „Co kdybys nás na chvíli omluvila?“

Složila jsem si ruce na hrudi v obranném gestu a otvírala pusu k nějaké pěkně drzé poznámce, ale Bergman mě předběhl.

„Vlastně, přišel jsem za vaší dcerou, nikoli za vámi,“ zareagoval nečekaně a otočil se k otci zády. „Dovolíte, slečno Johannsonová?“ nabídl mi rámě.

„Překvapeně jsem provlékla svoji paži pod jeho a nechala se pomalu odvádět pryč od šokovaného otce, který jako by zkameněl.

„Mám pocit, že jsem se dosud nepředstavil,“ přerušil muž po chvilce mlčení. „Mé jméno zní Káj Bergman.“

„Já vím,“ odpověděla jsem, aniž bych si uvědomila, že to není ta pravá reakce v situaci, když vám někdo poví svoje jméno. Pobaveně na mě pohlédl a já se konečně vzpamatovala.

„Chci říct, já jsem Christine. Christine Johannsonová.“

„Ano, to je mi známo. Povězte, jak je možné, že otec a dcera jsou tak odlišné bytosti?“ zeptal se náhle bez obalu.

„To není zrovna taktní dotaz,“ kontrovala jsem zamračeně.

„Vím. Myslel jsem si ale, že už máte taktních dotazů plné zuby…“ Trefil do černého.

„Ano, to tedy mám. … Abyste věděl, na stejnou otázku se ptám sama sebe už dvacet pět let.“ Překvapila jsem sama sebe svou otevřeností, ale nepřipadalo mi to nepatřičné. Ne s tímhle mužem. Snad mě ovlivňovala povaha našeho prvního setkání, nebo to možná bylo v jeho osobnosti, každopádně jsem si připadala, že si nemusím hrát na něco, co nejsem, a byla to značná úleva.

„Hmm. Váš otec mi dnes sdělil, že máte titul z historie,“ pokračoval Bergman a já v duchu přemýšlela, kam tím míří.

„Z historie a dějin umění, aby to bylo přesné.“

„Výborně. Víte, napadla mě taková pošetilá myšlenka,“ zastavil se náhle a pohlédl mi zpříma do tváře. „Vy se vyznáte v oboru a já potřebuji někoho, kdo by mi pomohl se zařízením mé rezidence. Udělal bych to sám, ale mám skutečně hodně práce a odborník by se mi velice hodil,“ prohlásil přesvědčivě a pokračoval. „Myslel jsem, že když tak moc milujete svůj hrádeček, oceníte možnost trávit v něm více času a zařídit jeho útroby podle svého přesvědčení a vkusu…“

Náhle jsem si připadala jako Eva sváděná hadem. Znělo to dobře. Znělo to příliš dobře! Jenže zůstávala otázka – co ho k tomu rozhodnutí přimělo?

„Je mi to jasné,“ ušklíbla jsem se na něj, „myslíte, že mě umlčíte, když mi svěříte tuhle práci…“

Na mé obvinění nehnul ani brvou.

„Možná. Také si ale cením vašeho zájmu,“ prohlásil a jeho hlas zněl naprosto upřímně. „Berete to?“

Nervózně jsem si odhrnula vlasy z čela a horečně přemýšlela. Něco takového by zabralo určitě několik měsíců a celou tu dobu bych měla na hrádek volný přístup. A když k tomu připočtu ještě fakt, že by se jednalo o moji první regulérní práci…

„Tak dobře, beru to,“ vydechla jsem.

Na jeho bledé tváři se objevil skutečný potěšený úsměv.

„Výborně. Uvidíme se zítra, slečno Johannsonová,“ rozloučil se rychle a před odchodem mi ještě lehce políbil ruku. Koukala jsem na jeho vzdalující se záda a přemýšlela, jestli se mi dnešek jenom nezdá. Jestli ano, byl to vážně divoký sen.

 

POHLED INGE

Z povzdálí jsem sledovala, jak se spolu ti dva baví, a mračila jsem se. Ten muž se mi vůbec nelíbil a vzbuzoval ve mně temná podezření, o kterých jsem téměř neměla odvahu přemýšlet. Když se pak konečně rozhodl odejít, připojila jsem se k Christine, která vypadala naprosto vykolejeně.

„Co se stalo, Chris? Co ti řekl?“

Dívka chvíli jen stála s otevřenou pusou a pak se konečně odhodlala k odpovědi.

„Já myslím... mám dojem, že jsem právě dostala práci,“ vydechla.

„Co to povídáš? Práci? A jakou?“

…

O pár desítek minut později jsme už opět seděly v teple před krbem a Christine mi přehrávala celý rozhovor, který s tím mužem měla.

„Inge, co se děje? Právě jsem ti řekla naprosto fantastickou novinu a ty se pořád tváříš, jako bys jedla šťovík! O co jde?“

„To jen ten chlap, ten Bergman. Působí na mě tak nějak divně,“ mlžila jsem.

„No ano, je nejspíš trochu podivín, ale co? Můžu ti říct, že je mi stokrát milejší, než všichni obyvatelé Ulvicku dohromady. Kromě tebe teda,“ dodala rychle. „A všimla sis, jak odsekl tátovi? Už jen za to má u mě bod k dobru,“ rozesmála se a já se raději obrátila ke dřezu, aby neviděla můj ustaraný výraz.

„Ale víš ty co? Máš naprostou pravdu, že je podivín,“ prohlásila Christine náhle, jako by si na něco vzpomněla. „Všimla jsem si, že se na něm nerozpouští vločky. Vypadalo to vážně divně, všichni mokří a jen on celý od sněhu…“ usmála se rozpustile.

„Ano, všimla jsem si toho,“ zašeptala jsem, ale víc jsem to nerozváděla.

Neměla jsem na výběr, musela jsem mlčet. Co jiného bych mohla dělat? Měla jsem oznámit své mladé nadšené přítelkyni, že ten, kdo ji právě zaměstnal, je nejspíš upír?

 

KONEC 2. části

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!