03.12.2013 [07:30], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 8×, zobrazeno 1912×

První část legendárního příběhu, který je zde podán trochu jinak, než byste čekali. Nebo jste snad věděli, že Zvíře bylo jen krycím názvem pro upíra...?

Náš příběh začíná, když jiný, mnohem známější, končí. Ve velké bitvě, která se udála za růžového rozbřesku, bojovali tehdy proti sobě dvě strany a jedna z nich, královská, vyšla z konfliktu poražena. Dva ze tří bratří se toho rána ponořili do věčné tmy zapomnění a jednomu jedinému se podařilo zachránit holý život, když prchnul spolu s malou družinou svých věrných. Přesto nebyli nepřátelé spokojeni a zvláště jeden, ten nejkrutější. Zapřísahal se tehdy Vladimir, že najde posledního z velkých králů, ať se schová kamkoli, a vezme si i jeho život.

Poslední vladař se stal věčným vyhnancem a nedařilo se mu najít klid, neboť měl dojem, že jej Vladimir musí každou chvíli najít, a tak putoval dál a dál. A ocitl se konečně v zemi tak daleké, pusté a mrazivé, že snad ani nebylo možné, aby jej tam nepřítel mohl nalézt. Rozhodl se tedy, že zde vystaví svou skrýš a pověřil jednoho prostého člověka, aby mu ji zbudoval.

Netušil, že ho do těch míst zavedl sám osud.

POHLED CHRISTINE

Ruce na volantu se mi jemně třásly, jak jsem se mermomocí snažila udržet auto uprostřed cesty, pravá noha konstantně sešlapávala plyn. Cítila jsem, jak na sněhu prokluzují pneumatiky a modlila se, abych nenajela na ledovou plotnu. Moje opatrná jízda měla svůj dobrý důvod. Nechtěla jsem tu totiž zůstat trčet do rána, co by se mi mimochodem nestalo poprvé. Tahle zavátá silnička byla jediným spojením mého rodného Ulvicku se zbytkem světa, a jako taková byla – no byla úplně zanedbaná.  Už to mnohé napovídalo o entitě městečka a především jeho obyvatel. Venkovní svět jako by tu přestal existovat. K čemu tedy cesta?

Hlasitě jsem zaklela, když sebou zadní část mého Volva prudce smýkla ke krajnici, ale vyrovnala jsem to a po chvíli se mi konečně podařilo dosáhnout vymodlené mety – zasněžené cedule, dávající přijevšímu člověku jasně najevo, kde že se to ocitl. Každý jiný by si na mém místě nejspíš pěkně od plic zanadával na neschopnost místní správy, která není ani schopná odhrnout sníh z cesty. Tato výsada mi však byla odepřena, vzhledem k tomu, že v čele zmíněné správy stál můj otec. Jorgen Johannson, samozvaný král města, všemi uctívaný starosta, ochránce mravů a starých dobrých pořádků, staromilec, suchar, vdovec a také můj zploditel. Jak se asi bude tvářit, až se dozví, že se jeho nezdárná dcera vrátila domů?

V duchu jsem si vybavila ten výraz, když jsem mu poprvé oznámila, že hodlám opustit jeho milované město a jít studovat na univerzitu. A co teprve, když uslyšel, že se chci věnovat historii a dějinám umění! Nikdy v životě se mu mohutný mroží knír netřásl tak strašidelně, jako toho rána. Považoval mou volbu za svou osobní prohru. Kdyby mě vychoval správně, nikdy bych přece netoužila opustit tak báječné místo, jako je Ulvick, alespoň ne kvůli něčemu tak podřadnému a nepotřebnému, jako je univerzitní studium. A kdyby snad náhodou ano, studovala bych aspoň něco praktického, jako zemědělství, tvorbu krajiny, nebo veřejnou správu… Ale historii? Umění??? To byl konec.

A teď jsem tady. Zpět doma. Přes všechny ty nadávky a navzdory všemu, co jsem řekla, jsem tu byla ráda. Prožila jsem v tomhle městečku nádherné dětství a na spoustu míst jsem měla kouzelné vzpomínky. Když ještě žila moje matka, brala mě každý den s sebou do přírody. Pomáhala mi stavět hrady ze sněhu, učila mě poznávat zvířata a rostliny a občas, když jsem byla hodně hodná, mě brala na starou středověkou zříceninu za městem a vyprávěla příběhy o rytířích a vílách. Potom onemocněla. Bylo mi čtrnáct, když ji leukemie skolila a já zůstala sama s otcem. On, já a Ulvick. Dokážete si představit, jaká úleva byla odjet pryč.

A abych Ulvicku zbytečně nekřivdila, nebyli tu úplně všichni špatní. Mou oblíbenkyní se stala Inge – matčina nejlepší přítelkyně. Byla o dvě generace starší než já, ale byla jediná, se kterou se dalo rozumně mluvit. A právě za ní jsem mířila. Dřív, než vpadnu do jámy lvové, potřebovala jsem trochu podpory, a co povzbudí člověka lépe, než čajový dýchánek se starou čarodějnicí? Vzhůru na to.

JORGENŮV POHLED

Sledoval jsem rej dělníků, kteří se mermomocí snažili vypadat, že do své práce vkládají maximum energie, protože věděli, že je kontroluji. Nedělal jsem si iluze, jak to tady vypadá, když se nedívám, vždycky je to stejné. Přesto stavba pokračovala v termínu, za což zřejmě mohly velice tučné pobídky, které pan Bergman vyplácel celému týmu vždy, když byl splněn stavení plán na daný měsíc. Zdálo se, že konta jsou bezedná a nároky velké. Dnes byl poslední den tohoto měsíce a to znamenalo jediné: v pět odpoledne přijde klient, a pokud bude spokojen, budou všichni přítomní o několik tisíc bohatší. Včetně mě.

Uznale jsem pokýval hlavou nad bravurně obloženou koupelnou. Místnost měla rozměry obývacího pokoje a dvě její stěny byly během dnešního dne pokryty hladkým šedým kamenem, takže to vypadalo, jako by vana stála na úpatí žulového masivu.

„Skvělá práce, Marceli. Pan Bergman bude určitě spokojen,“ prohodil jsem k muži za mnou.

„Děkuji, pane. Takže myslíte… ehm, myslíte, že bude dnes všechno v pořádku?“ díval se na mě a z jeho pohledu bylo snadné vyčíst, co chce slyšet.

„Ano, myslím, že ano. Dnes budeme opět o něco bohatší.“

Muž se zašklebil a odkráčel dohlédnout na obří prosklenou stěnu, která se právě instalovala v pracovně. Opřel jsem se o tepané černé zábradlí a přemýšlel. Stavba už byla téměř hotová. Chybí jen posledních pár dodělávek, obkladů, úprav a pak bude vše hotovo. Dával jsem tomu maximálně tři týdny. Samozřejmě bude chybět vybavení domu, nábytek a dekorace, ale to už nebyla naše starost. Klient si výslovně přál zařídit tyhle věci sám, neboť měl – jak říkal – velice specifický vkus. Nevymlouval jsem mu to.

Vlastně jsem byl rád, že se blíží konec celého tohohle projektu. Někdo by možná řekl, že jsem blázen, vzhledem k tomu, že mi každý měsíc přitékaly na účet nehorázné sumy, ale já jsem věděl svoje, a kdybych se mohl vrátit v čase, nejspíš bych se rozhodl jinak. Důvod zněl Bergman. Jeho zástupce se tu poprvé objevil někdy před osmi měsíci, nakráčel do mé starostenské pracovny a předložil nabídku, která nešla odmítnout. Chtěl odkoupit pozemek i se starou zříceninou a nabídl sumu, která víc než desetinásobně přesahovala skutečnou hodnotu.  Když jsme si plácli, setkal jsem se konečně se samotným majitelem a už v tu chvíli mi bylo jasné, že tady není všechno v pořádku. Byl zvláštní, ke svým lidem se choval povýšeně a občas i krutě, ale oni ho poslouchali na slovo. Se mnou se snažil krotit, ale arogance a pohrdání z něj čišely na míle daleko. A nejen to. Bylo tam ještě něco jiné. Něco, co jsem neuměl pojmenovat a co jsem spíš podvědomě cítil, než věděl. Projevovalo se husí kůží, pokaždé jsem se ocitl v blízkosti toho mladého muže. Přesto jsem tehdy kývnul i na jeho další nabídku. Povedu stavební práce jeho nového sídla, budu vše koordinovat a na celou věc dohlížet. Za mé služby pak na jistý bankovní účet každý měsíc připutuje více než štědrá částka. Znělo to hezky, jenže jsem si připadal, že jsem podal ruku peklu.

Nervózně jsem zkontroloval čas. 16: 15. Ještě pětačtyřicet minut klidu a pak…

POHLED CAIA

„Jsme připraveni?“ otázal jsem se muže po pravici.

„Ano, pane. Vyzvedl jsem peníze dnes ráno v bance,“ poklepal na nenápadný černý kufřík ve své ruce.

„Dobře. Je čas vyjet.“

Usadil jsem se na zadní sedadlo tmavého Mercedesu a pokynul gardě. Kolona vyjela. Dvě auta. Osm mužů. Já. To bylo vše, co zbylo ze slavného královského rodu. Jeden král a hrstka poddaných. Hořký konec upířího impéria.

Když jsem před necelým rokem objevil tuto oblast, zdála se být naprosto ideální pro někoho, jako já. Klidný, tichý a téměř neobydlený kus mrazivé země, který byl na míle vzdálen jakékoli civilizaci. Pak už to byla jen otázka peněz a těch bylo na starých královských účtech víc než dost. Podplatil jsem starostu, podplatil jsem architekta, podplatil jsem každého, který se mi připletl do cesty. Byla to ovšem poněkud odlišná strategie, než jsem byl dosud zvyklý používat. V nynější situaci jsem si však nemohl dovolit přílišný rozruch kvůli většímu počtu mrtvých, protože by to ke mně nutně přilákalo pozornost mých nepřátel. Potřeboval jsem být nenápadný.

Překvapivě se ukázalo, že jsou finanční pobídky téměř stejně funkční, jako výhružky. Stavba pokračovala v termínu, do jejího dokončení zbývaly týdny a sám starosta, dohlížející na pokračování projektu, se snažil ze všech sil, aby byl dodržen časový rozvrh. Tušil jsem, že je za tím jeho strach z mé osoby, který se mermomocí snažil skrývat, ale který byl přesto zřejmý. Nikdy jsem mu nezkřivil ani vlásek, přesto v něm však samotná moje osobnost, můj zjev a vystupování vzbuzovali hrůzu a respekt, stejně, jako v ostatních lidech. Byl jsem si jistý, že nyní lituje naší spolupráce, ale nebyl schopen z toho vycouvat.

Auto začalo zpomalovat a já pohlédl na hodinky  - 16:58. Byl čas na naši pravidelnou schůzku a Johannson už mi vycházel vstříc. Jeho tvář se usmívala, což bylo v přímém rozporu s očima plnýma obav. Nicméně se snažil zachovat dekorum, ať to stojí, co to stojí. Jeden z mých mužů otevřel dveře.

„Pane Johannsone,“ pozdravil jsem muže, aniž bych se snažil mu úsměv oplatit. Neměl jsem zapotřebí hrát náklonnost k člověku, který mi nesahal ani po kotníky. Byl pro mě jen hmyz, se kterým jsem byl nucen nějakou dobu jednat, abych dostal, co jsem chtěl.

„Pane Bergmane! Jsem rád, že Vás tu opět máme. Jak vidíte, stavba už je téměř hotová,“ rozhlédl se kolem sebe. „Vše, na čem jsme se minule domluvili, bylo splněno,“ prohlásil s jistou hrdostí v hlase.

„To je dobře…“ odtušil jsem, nespouštěje z něj zrak.

Ten pohled, zdálo se, mu nebyl vůbec příjemný a tak mi raději gestem naznačil, ať ho následuji a vydal se směrem k domu.

POHLED CHRISTINE

Dvě rázná klepnutí na oprýskané staré dveře, ale nic se neozývalo. Zadupala jsem, aby z bot odpadl sníh a abych na sebe upozornila obyvatele domu, ale zdálo se, že nikdo není doma. Udělala jsem několik váhavých kroků k bočnímu oknu a odhrnula navátý sníh, abych nahlédla dovnitř.

„Ehm, ehm…“ ozvalo se za mnou nečekaně. Pomalu jsem se otočila, na tváři široký úsměv.

„Inge! Bože, jsem tak ráda, že tě konečně vidím,“ vydechla jsem rozzářeně a obejmula téměř o hlavu menší ženu v huňatém kožichu. „To snad ne, ty jsi byla na jmelí? Proč jsi na mě nepočkala? Chtěla jsem jít taky…“

„Neřeklas, kdy přijedeš, zlato, a trhání jmelí má svoje pravidla,“ usmála se a obešla mě, aby otevřela dveře. Když se odstrojila, zamířila ke krbu a za chvilku už místnost ozařovaly třepotavé plamínky vysílající teplo do všech koutů toho nejútulnějšího pokoje na světě. Rozvalila jsem se ve svém oblíbeném křesle a popíjela zázvorový čaj – Ingeinu specialitu.

„Tak povídej,“ ozvala se Inge a posadila se naproti mně s ještě větším hrnkem, než byl můj. „Promoce už jsou za tebou?“

„Ano, konečně,“ usmála jsem se úlevně. „Už jsem myslela, že to nikdy nepřijde, ale je to za mnou. A úspěšně!“

Žena spokojeně pokývala hlavou.

„Vždycky mi bylo jasné, že tam něco máš,“ poklepala si na čelo. „Divila bych se, kdyby to dopadlo jinak. A co teď děvečko? Budeš hledat práci… a nebo se vrátíš sem?“ zkoumala mě pohledem. Inge věděla, že se ve mně neustále sváří dvě touhy – láska k Ulvicku a touha zkoumat, bádat, vidět nové věci. Bylo to skutečné dilema, protože oboje jsem mít nemohla, i kdybych se na hlavu postavila.

„Ještě nevím,“ uhnula jsem pohledem a zahleděla se do plamenů. „Nejspíš tu nějakou dobu zůstanu a pokusím se najít práci odsud. Když to nepůjde, vrátím se do Stockholmu.“

„Chápu,“ prohlásila a upila trochu zázvoru.

Na okamžik se ozývalo jen příjemné uspávající praskání dřeva.

„Co je nového tady?“ zeptala jsem se mírně ironicky. Jistěže nic, tady se přece nikdy nic nedělo, pokud vás tedy nezajímaly věci jako svoz odpadu, nebo výběr vánočního stromku na náměstí apod.

„No, nasněžilo víc než obvykle, Austin Gustavson ulovil minulý pátek dole u řeky jelena, tvůj táta je pořád starosta… Co bys chtěla slyšet,“ zatvářila se Inge znuděně, ale něco v jejím výrazu mi nesedělo. Znala jsem ji od svého dětství a poznala jsem, když se mi snažila něco zatajit, což – jak se zdálo – byl přesně tenhle případ.

„Inge? Co se děje?“

Žena opět zabořila nos do šálku s čajem a dělala, že mě neslyší.

„Je něco s tátou…?“ zeptala jsem se tiše. Mou mysl náhle naplnily obavy, co je tak strašného, že mi to nechce má přítelkyně říct.

„Proboha to ne,“ ohradila se okamžitě žena a odložila ušák na stůl. „Tak dobře, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že neuděláš žádnou pitomost, zlato. Tohle není věc, se kterou bys něco zmohla, takže bude lepší držet se od toho dál…“ drmolila a já stále neměla potuchy, o čem je řeč.

„Pamatuješ si na tu starou zříceninu na sever od vesnice?“

„Samozřejmě. Bylo to moje nejoblíbenější místo, kam jsem chodila s mámou. Říkali jsme tomu hrádeček, hráli jsme si tam…“ Když jsem mluvila, usmívala jsem se, ale úsměv mi pomalu z tváře zmizel, jakmile jsem uviděla výraz své přítelkyně. „Co je s ní?“

„Město to prodalo jednomu milionáři, který se z toho rozhodl udělat vlastní rezidenci, nebo tak něco. Přestavují to tam.“

„Cože?“ vyskočila jsem na nohy a málem převrhla svůj čaj. „To si děláš legraci! Jak to mohli udělat? Copak nemají žádnou úctu k historii?“ durdila jsem se a cítila, jak mi v hrudi zběsile bije srdce. Jak mohlo město prodat moje oblíbené místo? Jediné místo na světě kde jsem cítila, že je máma zase zpátky se mnou?

„No, vlastně… Jorgen to zařídil. Nikdo o tom nevěděl, dokud nebyla podepsána smlouva, ale protože jde o starostu, nikdo si nedovolil nic namítnout. Znáš to.“

„Táta to prodal?!“ zalapala jsem po dechu.

Inge sklonila hlavu a vzdychla.

„Holčičko, je mi to líto. Hádám, že teď do toho Stockholmu asi odjedeš hned… Christine? Christine!!!“

Vyběhla jsem ze dveří a nasedla do Volva.

„Christine, počkej, kam to jedeš. Pamatuješ, co jsem ti říkala? Nic s tím nezmůžeš!“ znělo naléhání, ale přes motor auta nebylo skoro slyšet. Tohle na mě bylo moc.

JORGENŮV POHLED

„Takže jste spokojen? Je všechno tak, jak jste si to představoval, pane?“ Bergman se rozhlédl a pomalu přikývl hlavou, ale neodpověděl. Pak pokynul jednomu z mužů, kteří nás celou dobu následovali, a ten přikročil blíž.

„Fredericku, je čas splnit naše obchodní závazky.“

Muž přikývl a položil na opodál stojící stůl černý kožený kufřík. Zatímco se u něj rychle začala tvořit fronta, Bergman se natočil ke mně.

„Pro vás jako vždy na účet, pane Johannsone. Zítra tam bude obvyklá částka.“

„Děkuji mnohokrát,“ uklonil jsem se mírně a hned jsem se sám sobě podivil, protože to muselo působit směšně, i když… možná ne tak úplně nepatřičně, když jste měli před sebou někoho, jako je Bergman. „Mohu se zeptat, kdy se opět setkáme? Přece jen – stavba je už téměř hotová, chybí jen pár dodělávek, takže… řekněme za týden?“

„Nikoliv,“ odpověděl muž suše, zatímco si oblékal kabát, který měl dosud ležérně přehozený přes ruku. „Jak jste sám řekl, stavba je již téměř dokončena, tudíš není třeba dál plýtvat časem. Budu tu teď každý den a osobně se postarám o zařízení interiérů, aby byl prostor co nejdříve obyvatelný. Buďte tak laskav a vyřiďte vašim mužům, aby se ode dneška drželi venku. Byl bych nerad, kdyby došlo k nějakým… incidentům.“

Při slově incident se mi mimoděk mírně zježily vlasy, ale snažil jsem se nedat to znát a místo toho jsem se opět uklonil.

„Samozřejmě, jak si přejete.“

Náhle jsem postřehl, že se po rozježděném sněhu řítí k hrádku povědomé auto. Stříbrné Volvo zastavilo téměř smykem a motor zhasl. Má dcera vystoupila z auta, bez skrupulí vyběhla kamenné schody a zmizela v domě. Ale ne, tohle bylo to poslední, co jsem potřeboval. Naježená ochránkyně památek se bude rozkřikovat na celý dům a to ještě zrovna v době, kdy je tady přítomen klient. Upřímně jsem doufal, že se to vůbec nedozví, ale nejspíš jsem se spletl. Na točitém dřevěném schodišti se už ozývaly podpatky, jak Christine stoupala k nám nahoru.

„Pane Bergmane, prosím omluvte mě, zdá se mi, že přijela má dcera,“ odtušil jsem omluvně a zamířil rychle ke vchodu. Muž jen zvedl obočí, ale neřekl ani slovo.

„Christine!“ zvolal jsem rádoby nadšeně, když se zpoza schodiště vynořila černá kštice mé holčičky. „Zlato, tak ty už jsi přijela, jak báječné překvapení!“ trylkoval jsem.

„Tati, jak jsi to mohl udělat?“ ani se neobtěžovala s pozdravem a ihned se na mě vrhla. „Jak jsi jen mohl? Vždyť jsi věděl, co pro mě to místo znamená, co pro mámu znamenalo!“ křičela a rozhazovala rukama.

„No tak dítě tiše, copak nevidíš, že tu mám klienta?“ šeptal jsem naléhavě, ale to ji nejspíš ještě víc popudilo.

„No jistě, jeho city jsou ti určitě přednější než moje, že ano. I když ta formulace,“ zkroutil se její hlas do ironického syčení, „by vlastně měla být – jeho peníze jsou ti přednější, než moje city, že?“ Pokusil jsem se ji chytit za ruku, ale vytrhla se mi a místo toho ukázala někam za mě. „To je on? Ten komu jsi to prodal?“ dotírala a její hlas už zase nabíral na intenzitě. Nenápadně jsem se otočil a zjistil, že nás muž z druhého konce místnosti pozoruje. Rychle jsem se otočil zpátky.

„Ano, to je pan Bergman, nový majitel. Poslouchej, nemohli bychom si o tom promluvit doma v soukromí? Tady to není právě vhodné a ty jsi evidentně trochu vytočená…“

„Trochu vytočena? TROCHU VYTOČENÁ?“ ječela a chřípí se jí třáslo. „Jdu si s ním promluvit,“ prohlásila a pokusila se mě obejít. Chytil jsem ji pevně za rameno a tentokrát se jí nepodařilo vysmeknout se.

„Jdeme domů, Christine.“

Strkal jsem ji před sebou dolů ze schodů a ona chtě nechtě musela pomalu vyklidit pozice. Stejně jsem ale věděl, že to horší mám ještě před sebou a vůbec jsem se na ten domácí rozhovor netěšil.

POHLED CAIA

Se značnou nevolí jsem sledoval vzdalující se světla stříbrného auta a přemýšlel, jestli v něm nesedí můj budoucí problém. Ta dívka nevypadala příliš nadšeně z toho, co tu viděla a podle toho, co jsem zaslechl, měla k tomuto místu nějaký bližší vztah. To pro mě nebylo dobré, protože nikoli z rozumu, ale kvůli svým citům lidé dělají ty nejšílenější věci a jsou ochotni zajít dál, než kdykoli jindy.

Důvod mých obav byl prostý. Pokud by se proti našemu projektu vytvořila iniciativa a ta by se obrátila na nějaké vědecké rady, památkáře a podobně, mohlo se stát, že se tématu chytí místní média a to zavánělo velikou nepříjemností. Jakékoliv pozornosti jsme se museli za každou cenu vyhnout, neboť nepřítel byl stále ve střehu, o tom jsem vůbec nepochyboval. Ne, tohle bylo nebezpečné a musel jsem věc co nejdřív a co nejtišeji vyřešit. Jenže jak? Vražda by možná prošla, jenže její otec by jistě pojal podezření, už proto, že se mě sám bál. Dvě vraždy, to už by bylo příliš nápadné.

Znovu jsem si upravil těsný tmavomodrý kabát a rozhlédl se kolem. Novostavba zářila čerstvostí a některá místa byla stále ještě nedokončená. Tam chyběl kus zábradlí, jinde okenní tabule a venku se v nezasypané jámě nahromadila voda, na jejímž povrchu se už tvořila ledová krusta… Ano, tohle by možná bylo řešení. Nějaká menší nehoda. Nikdo by se nemohl divit, vždyť je tady spousta nebezpečných míst, a pokud by tu někdo pobíhal jen tak, mohlo by se snadno stát, že uklouzne…

Otočil jsem se na muže za sebou. Právě vydával poslední slíbenou prémii a pak hlasitě zacvakl nyní už vyprázdněný kufřík.

„Jdeme,“ zavelel jsem, „zítra ráno se sem vrátíme.“

POHLED CHRISTINE

Hlasitě jsem bouchla dveřmi a vzápětí jsem si uvědomila, že jsem si nevzala bundu. No co, je to jen pět minut a vracet se tam rozhodně nemíním. Rázně jsem vyrazila po svažující se cestě směrem k jižní části městečka, kde měla Inge dům. Vanul velice chladný nepříjemný vítr, a protože jsem zapomněla i čepici, vlasy my poletovaly kolem hlavy a uši mrzly. Nevadilo mi to. Předchozí hádka mě přivedla doslova do varu a tak jsem trochu chladu na tváři jen uvítala.

Za pár minut už jsem klepala na oprýskané dveře – tentokrát se otevřely téměř okamžitě.

„Christine, co to proboha…?“ maličká žena si překvapivě prohlížela mou rudou tvář.

„Ty jsi byla u hrádku, že?“ zeptala se, a předem věděla, co odpovím. Pak hlasitě vzdychla a pustila mě dovnitř. Oklepala jsem si boty a vrhla se ke krbu, kde jsem se trucovitě schoulila u tancujícího ohýnku.

„Já jsem ti říkala, že nemá cenu tam chodit a rozčilovat se. Nic s tím nenaděláš, jen sobě přiděláš starosti,“ připomněla mi Inge a šla postavit na další várku vařícího životabudiče.

„Mluvila jsem s tátou,“ hlesla jsem, ale neotočila jsem se na ni. „Vlastně šlo spíš o řvaní, než o mluvení…“

„Pohádali jste se,“ konstatovala žena a dlouze vzdychla. „Musíš se zkrátka smířit s tím, že ty a on jste úplně jiní lidé, Christine. Je mi to líto, ale je to tak. Ty jsi jako tvá matka, hledáš ve věcech hlubší rozměr, umíš vidět krásu kolem sebe, tvoje mysl neuznává hranice a realita se prolíná s fantazií, bájemi, jinými světy… Proto tě mám tak ráda. Lidí jako jsme ty, nebo já a jako byla tvá matka… no, řekněme, že nás není moc. Tvůj otec patří mezi ty ostatní.“

„Chceš říct, že je to omezený lakomý tupec, který si nevidí ani na špičku svého nosu…auuu,“ zaúpěla jsem, jak mě Inge klepla utěrkou po hlavě. Pak mi podala ten nejbaňatější hrnek, který ve své sbírce měla a sedla si naproti.

„Každý jsme nějaký, holčičko. Každý jsme nějaký.“

Upila jsem zázvoru s medem (mimochodem byla tam zřejmě dvojnásobná dávka medu, jako by si Inge myslela, že mě to vytrhne ze spárů splínu) a zavřela jsem oči.

„Je to moc zlé?“

Zmateně jsem zvedla obočí, protože mi nedošlo, na co se přítelkyně ptá.

„No, ten hrádek. Srovnali ho se zemí, nebo co?“

„Já… já vlastně nevím,“ přiznala jsem zaraženě, „vždyť víš, cesta vede k odvrácené straně toho kopce a já byla jen v té opačné části vily, na druhou stranu jsem se vůbec nedostala, protože mě otec odvedl. Nechtěl, abych dělala scény před ním.“

Pokývala hlavou, jakože je to v pořádku, ale mě to v pořádku nepřišlo. Doteď jsem si vůbec neuvědomila, že jsem původní příčinu mého rozčarování vlastně vůbec neviděla.

„Takže co teď plánuješ? Znechutil tě dnešek natolik, že budeš chtít hned odjet?“ zeptala se Inge opatrně, ale já na ni vykulila oči.

„Odjet? Myslíš, že to nechám jen tak být?“ vyhrkla jsem a ruka se mi mírně roztřásla.

„Chris…“

„Myslím to vážně Inge. Vzpomeň si, co jsi mi před chvílí sama řekla. Máma by to přece taky nenechala plavat. Ne. Rozhodně se postarám o to, aby za tenhle praštěný projekt nesl někdo zodpovědnost – i kdyby to měl být můj slavný otec,“ prohlásila jsem rezolutně. „Ale nejdřív se tam ještě jednou podívám. Musím na vlastní oči vidět, co se s hrádkem stalo.“

„Nelíbí se mi to,“ vstala žena pomalu z křesla a zamířila zpět do kuchyně. „Po Ulvicku se nesou zvláštní zvěsti…“

„Jaké zvěsti,“ otázala jsem se mírně skepticky. Inge byla bezesporu nejpříjemnější osoba široko daleko, ale občas měla tendence tíhnout k … no řekněme k ne příliš realistickému přístupu. Věřila na nadpřirozeno, osud a tak podobně, vždyť si koneckonců říkala novodobá čarodějnice...

„Zvěsti o tom muži, který hrádek koupil. Prý je zvláštní, s nikým se nebaví a všichni se ho bojí. Tak se to alespoň říká.“

Obrátila jsem se opět k ohni a protočila oči.

„To je mi jedno, Inge. Půjdu tam, i kdyby se říkalo, že je to samotný ďábel.“

KONEC 1. části

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  emam (26.12.2013 21:11)

Konečně jsem se dostala k tvé pohádce na kterou jsem slyšlea somou chlálu. Je to velmi dobře rozehráno a honem letím na pokračování

7)  Kate (06.12.2013 01:01)

Těšííííím se!

6)  BlackElejah (05.12.2013 23:13)

Konečně jsem dopsala druhou část. Zítra ji tu máte .

5)  BlackElejah (04.12.2013 20:12)

Díky Kate, jsem ráda, že ses v nich našla. Chvíli jsem nevěděla co, ale už se mi zase chce psát . Díky

4)  Kate (04.12.2013 19:34)

No, to mě teda držte! Christine a Inge jsou mi velmi sympatické. To, jak popisovala Inge Christine sedí přímo na mě - od hledáš ve věcech hlubší význam až po jiné světy. A Inge prý nevidí věci moc realisticky, to taky sedí. No, uvidíme, co Christine objeví, až se znovu vydá k hrádku. Christiin otec je teda na zabití. No a Caius, samozřejmě, stejný jako vždy. Christine a Caius, zatím se mi to moc nezdá, ale ty mě donutís, abych změnila názor, viď? Super kapitola, díky a honem další.
PS: Inge se jmenovala Elizabeth Reaser - Esme - v jednom filmu, který jsem nedávno viděla a moc se mi líbil.

3)  BlackElejah (03.12.2013 22:39)

Pěkný rozbor teda .

2)  SestraTwilly (03.12.2013 21:37)

Pekná poviedka...hoci rozprávku mi zatiaľ nepripomína...ale
to vôbec nevadí,pretože ma zaujala. Horkokrvná Christine si ešte
svojou tvrdohlavosťou asi dobre skomplikuje život. A dúfam,že Caiove "predpovede"nevyjdú . No bude to asi poriadny boj medzi nimi...ak to má byť rozprávka,dobro musí
Zvíťaziť. Teším sa na pokračovanie.

1