18.11.2013 [22:00], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 10×, zobrazeno 2021×

Láska hory (skály) přenáší...

V dobách, kdy ještě na Zemi vládli králové, kdy ctnostní rytíři projížděli krajinou na svých impozantních ořích a zachraňovali sličné panny z nebezpečí, v dobách, kdy se válčilo a umíralo pro lásku, se udál tento příběh. V jedné daleké jižní zemi stálo malebné zlaté město, v jehož středu se rozprostíral starobylý hrad. Byla to pevnost dětí noci, jejichž jedinou starostí vždy bylo, je a bude, aby nikdo neprozradil pravou podstatu jejich bytí.

Jednoho dne se největší z vládců toho hradu dozvěděl, že je, kvůli počínání jedné z rodin, tajemství dětí noci v ohrožení. Tento klan nedodržoval pravidla, unášel muže i ženy a tvořil z nich bytosti sobě podobné. Svým počínáním ohrožovali tito upíři všechny ostatní, a proto král rozhodl, že musí být potrestáni. Zavolal si k sobě své muže a jmenoval devět z nich. Ti měli ten úkol vykonat. Pak zavolal jednoho ze svých nejvěrnějších služebníků a učinil ho vůdcem mužů, neboť měl podezření, že někteří z obviněných budou chtít utéct, a tento muž byl nejlepším stopařem, jaký kdy po Zemi kráčel.

A průvod vyrazil.

DEMETRIHO POHLED

Zastavil jsem se ve svém běhu a na okamžik přivřel oči. Jemný tok idejí, představ a plánů… jen záchvěv od každého… ano, nebylo pochyb, jeden z nich tudy nedávno prošel a nejspíš mířil na panství. Zda měl s sebou člověka, jsem si nebyl jistý. Zachytit myšlenkový proud smrtelné bytosti bylo o mnoho složitější a stopa se rychle vytrácela.

Pokynul jsem mužům, kteří dosud mlčky nehnutě vyčkávali, a pokračovali jsme v cestě tempem, které bylo stejně tak vražedné, jako strojové. Neúnavní, nezdolní, jdoucí si jasně za cílem, který již nebyl nijak daleko. Věděli jsme, kde se nachází hledané panství, proto se mohlo zdát zbytečné sledovat jakékoli stopy. Já jsem však nehledal cestu. Mým záměrem bylo uložit si do paměti charakter myšlenek jednotlivých upírů, což jsem hodlal později využít při honbě. Vždy chce někdo utéct. Když se to stane, je mnohem snazší se orientovat podle toho, co už znáte. Prchající nemá šanci.

Neuběhlo ani pár minut, když nám cestu zkřížila další stopa. Na tom by nebylo nic zvláštního, neboť jsme byli už téměř na místě a členové rodiny tudy tudíš museli procházet často. Otisk mysli však byl velice čerstvý, a ten, kdo ho zanechal, musel být blízko. Rozdělili jsme se a po krátké chvilce jsme našli jednoho z klanu Austinů. Byl to Morgan, syn Derena  – hlavy klanu.

„Co si myslíte, že děláte?!“ řval na dva muže, kteří ho bez větší námahy zpacifikovali. Když jsem se před ním objevil já, vyvalil oči.

„Demetri… Takže tohle je jedna z těch pověstných trestných výprav, hm? Přišel jsi nás uklidnit? Ale my se Volturiových nebojíme. Můj otec je mocnější, než všichni ti vaši králové, vyřídí si to s vámi, a klidně i s nimi, když bude třeba!“ zaryčel upír, načež využil toho, že ho stráže pustily, a vrhl se na mě. Mrštil jsem s ním o zem, až se zaprášilo a upravil jsem si pomačkaný lovecký plášť.

„Uvidíme,“ ušklíbl jsem se na ležícího muže a pokynul gardě. Museli jsme pokračovat dál.

POHLED GERDY

Jemně jsem pročesávala její předlouhé hedvábné vlasy, tak neobvyklé u dívky neurozeného původu, a slabě jsem si prozpěvovala. Dnes se měl můj nejmilovanější synáček vrátit z výpravy. Dnes konečně uvidí, jaký dárek jsem mu přichystala. Byla jsem si jistá, že ho potěší.

„Adam měl vždycky rád dívky, jako jsi ty, víš? Rusovlasé panenky, štíhlé jak proutek, oči modré jako studánky… Jsi krásná už teď, co teprve, až tě můj syn promění!“ promlouvala jsem k děvčeti usazenému před velkým zlatým zrcadlem. Když jsem se zmínila o proměně, sklonila dívka smutně hlavu, ale neřekla ani slovo. Věděla, jak trestám odmlouvání.

„Neboj se, už to nebude trvat dlouho. Syn se má vrátit co nevidět, a jakmile se objeví, předvedu mu, jakou jsem pro něj našla skvělou nevěstu,“ řekla jsem a odložila hřeben na stolek. „Jen trpělivost, holčičko, trpělivost.“ Zamířila jsem pryč z komnaty, zavíraje dveře na petlici.

Bylo s podivem, jak dlouhou dobu již trávila tato lidská dívka na našem panství. Žádný jiný člověk tu nikdy tak dlouho nevydržel. Buď zemřel při některé z našich her, nebo byl proměněn a zemřel o něco později. Ovšem tentokrát jsem si postavila hlavu a ani můj manžel s tím nic nesvedl. Hned, jak ji mí synové přivedli, jsem věděla, že má větší cenu, než všechny předchozí. Byla nádherná. Přesně taková, jakou můj Adam hledal už léta. Chtěla jsem mu ji dopřát, a tak jsem ji uvěznila v naší nejvyšší věži a střežila ji, jako oko v hlavě. Nikdo se jí neodvažoval dotknout. Byla jeho.

Sestoupila jsem ze strmého schodiště a vyhlédla malým průzorem ven. Do nosu mě udeřila vůně probouzející se přírody, rozmrzající hlíny, zatím neviditelně rašících stébel trávy a pučících stromů – vůně jara.

„Ano, bude tu co nevidět,“ usmála jsem se pro sebe.

POHLED SARAH

Když se za ní konečně zavřely dveře, trochu se mi ulevilo. Ačkoli to byl už téměř rok, co jsem poprvé spatřila upíra, stále jsem nedokázala potlačit tu hrůzu, která mě v jejich přítomnosti prostupovala. Cítila jsem, jako bych se dotýkala okraje jiného světa, odlišného od toho, ve kterém jsem vyrůstala. Tenhle byl temný a děsuplný, jako nehlubší propast a nejčernější umrlčí jáma… takoví byli oni.

Žila jsem svou noční můru a věděla jsem, že probuzení mi může přinést jen jedno – smrt. Přesto jsem se o ni nepokusila. Jedním z důvodů bylo, že jsem nevěděla, jak to udělat. Byla jsem zavřená v kruhové místnosti z pevného kamene, místo oken zely ve zdech jen dvě úzké štěrbiny, jimiž bych ani ruku neprostrčila. Krom stoličky, postele a zrcadla tu nebylo vůbec nic.

O zrcadle jsem vlastně na chvíli přemýšlela. Mohla jsem ho rozbít, vzít jeden ze střepů a podříznout se, příliš dobře jsem však věděla, jak skvělý sluch tyhle bytosti mají. Někdo by jistě zaslechl zvuk tříštícího se skla, a než by mě milosrdná smrt stihla převést na druhou stranu, přišli by a proměnili mě v upíra. Toho jsem se bála. Nechtěla jsem být jedním z nich, nechtěla jsem být prokletá, ačkoli přesně k tomu jsem díky svému váhání směřovala.

Další důvod byl prostý. Bála jsem se umřít. Byla jsem jen člověk, bála jsem se smrti, měla jsem strach z bolesti, obávala jsem se udělat to konečné rozhodnutí. Rozhodnutí, které znamenalo, že už nikdy nevyjdu ven, neucítím závan čerstvého větru ve tváři, neuvidím vycházet slunce, že už nikdy neucítím vůni lesa, neuslyším zpívat drozdy jejich večerní píseň, neucítím protékat vodu mezi prsty, neuslyším hlas své matky... Možná to bylo naivní a marné, ale já stále doufala.

Posadila jsem se k uzoučkému oknu a obejmula kolena. Za dobu, co jsem zde strávila uvězněná, jsem se změnila. Mé smysly zbystřily a já byla nyní schopna rozeznat zvuky tak vzdálené, že by to jen málokterý smrtelný člověk dokázal. To byl jeden z užitečných důsledků samoty a strachu. Mnoho hodin jsem strávila na tomto místě, nehybná a naslouchající, očekávající to nejhorší, co mohlo přijít. Mužské kroky.

DEMETRIHO POHLED

Dorazili jsme na místo. Skryti v hustých lesích, těsně přiléhajících k okrajům Austinových pozemků, jsme se zastavili, abychom zhodnotili situaci. Hradní komplex sestával z mohutného kamenného středu a několika do nebe sahajících hlásek. Každý z nás byl schopen vyšplhat se po strmých hladkých stěnách až k nejvyšším oknům, nicméně to nebylo potřeba. Hlavní brána byla totiž dokořán. Zdálo se, že se Austinovci nikterak neobávali vpádu, což svědčilo buď o velkém sebevědomí, nebo o choré mysli každého z nich. Osobně jsem sázel na kombinaci obojího, neboť jsem s nimi již párkrát měl co dočinění.

Opět jsem přivřel oči a pokusil se navzdory silným zdím analyzovat, kdo je v budově přítomen, a uložit si do paměti vzhled, barvu a zvuk jejich mysli. Narazil jsem na Derena a dva jeho syny, kteří zřejmě trávili čas v jedné místnosti. V jiné části hradu jsem poznal přítomnost jeho ženy a zapamatoval jsem si i ji. Už jsem chtěl svůj malý průzkum ukončit, když jsem si uvědomil, že cítím ještě něco. Měl jsem pocit, že jedna z věží není úplně neobydlená. Slabý závan neidentifikovatelné změti myšlenek a emocí, o jehož existenci jsem spíš tušil, než věděl. Pocítil jsem nutkavou touhu vydat se za tím hlasem a poznat, co je zač, a téměř bolestivý osten dychtivost mě bodl s takovou intenzitou, že jsem se musel velice ovládat, abych nezapomněl, proč jsem na tohle místo přišel. Silou vůle jsem otevřel oči a pokynul mužům.

Akce byla blesková. Během několika vteřin jsme vnikli do hradu a zamířili do prostor, ve kterých se nacházela většina rodiny. Když jsme vrazili do místnosti, naskytl se nám pohled na barbarskou scénu, kde hlavní roli hrála jakási nebohá lidská dívka, která však již byla mrtvá. Deren Austin, hlava celého toho prokletého rodu, hromově zaburácel, když nás viděl, jak ho i s jeho syny obkličujeme. Pln slepého hněvu se pokusil prorazit si cestu skrze gardu, ale během několika vteřin skončil na podlaze, stejně, jako oba jeho potomci.

Téměř současně se do komnaty přiřítila Derenova družka. Nevěřícně pohlédla na muže zmítajícího se na kamenné dlažbě u mých nohou a poté se podívala na mě. Než stačila udělat jediný pohyb, držel jsem ji pod krkem.

„Přišli jsme si pro šest, ale máme jen pět. Kde je tvůj poslední syn, Gerdo? Pověz…“

Gerda se ani nepokoušela dostat z mého sevření a stála jako zkoprnělá. K odpovědi se neměla a vyděšeně koulela očima kolem sebe, jako by čekala pomoc. Když se nic nestalo, potichu promluvila.

„On je… na výpravě. Pryč.“

Věděl jsem, že mi zřejmě neříká všechno, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Byl jsem schopen muže vystopovat kdekoli na světě, tím jsem si byl jistý. Najednou mě však napadlo ještě něco.

„Je tu ještě někdo další?“ zeptal jsem se a sledoval, jak se ženě zachvělo chřípí.

„Ne, nikdo jiný…“ zašeptala, ale nedokončila, neboť jsem ji surově donutil kleknout a můj stisk výhružně zesílil.

„Lžeš,“ zasyčel jsem jí do ucha. Moje potlačená touha mě už opět částečně pohlcovala. „Vím, že tam někoho skrýváte a chci vědět koho,“ přikázal jsem autoritativně a ženu pustil. Upírka se pomalu zvedla, nespouštěje ze mě zrak. Pak váhavě vykročila a já ji následoval.

Vystoupali jsme několikero schodišť, až jsme zastavili před starými dubovými dveřmi oddělujícími zbytek hradu od věžních komnat. Žena zaváhala, pak odklopila petlici a vešla dovnitř, následována mým stínem. Místnost byla malá a panovalo v ní tajemné přítmí. Rozhlédl jsem se a pohled mi utkvěl na drobné postavě choulící se u okna. Byla to dívka. Velice mladá a nesmírně půvabná. Strach a hrůza ji naprosto prostupovali a já je pociťoval s téměř stejnou intenzitou, jako ona. Nechápal jsem to. Obvykle jsem byl schopen vycítit pouze myšlenkovou stopu, nikoli emoce. Nyní jsem dokázal přesně identifikovat a pojmenovat vnitřní dění této bytosti a to navzdory faktu, že byla smrtelná.

Když uviděla, jak vstupuji do pokoje, roztřásla se po celém těle a přitiskla se k šedému kamenu za svými zády, v zoufalé touze splynout s ním v jeden celek. Nevědomky jsem mírně poodhalil špičáky. Neviditelná jiskřivá energie mi projela celým tělem a já z ničeho nic zatoužil vymazat tu vzdálenost mezi námi, narušit dokonalou hladkost její bělostné kůže a vychutnat si pocit, kdy se mé rty dotknou té nejsladší krve, jakou kdy upír ochutnal. Pohled mi potemněl.

Musel jsem vypadat děsivě, neboť se ještě víc roztřásla. Náhle se obrátila ke Gerdě.

„Prosím, nedávejte mě… nechci…“

„To není můj syn, huso!“ osopila se na ni žena tvrdě, uchopila ji za loket a donutila vstát. Pak ji dotáhla až ke mně.

„Tahle je jediná, nikdo jiný tu není,“ prohlásila zamračeně. Evidentně jí bylo proti srsti, že jsem ji donutil ukázat mi tuhle malou vílu. Měla snad pro ni přichystanou jinou budoucnost, než kruté mučení v pařátech Austinových mužů? Možná byla určena jen pro jednoho z nich… Pro toho, který se ještě nestihl vrátit. Věci do sebe rychle začaly zapadat.

„Prosím,“ zašeptala dívka slabě, snažíce se vzbudit v upírce soucit, ale ta ji místo útěchy vrazila pěkně tvrdý políček, až se rudé vlasy roztančily. Děvče se pod silou nečekaného nárazu skácelo k zemi, kde zůstalo ležet u mých nohou. V tu chvíli má zabijácká touha zmizela jako mávnutím proutku a vystřídalo ji něco jiného – rozhořčení. Jak si ta chátra mohla dovolit sahat na něco tak krásného, tak křehkého? Jak se jí mohla dovolit dotknout? Ona měla být jen moje!

Dřív, než mohla vůbec zareagovat, mrštil jsem s upírkou o zeď. Náraz byl tak silný, že to ani staleté žulové bloky nevydržely. Tam, kde žena proletěla skrz, zel nyní ve zdi nepravidelný otvor. Sluneční světlo se konečně dostalo dovnitř této temné kobky. Narovnal jsem se, když mě náhle něco obrovsky těžkého udeřilo zezadu do hlavy. Dopadl jsem tvrdě na zem. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsem se z nečekaného ataku vzpamatoval, a byl schopen vstát.

V tu chvíli jsem už byl ve věži sám.

POHLED GERDY

Jeho útok byl nečekaný. Po dopadu na zem jsem byla na malou chvíli mimo sebe, než mi konečně došlo, co se stalo a kde jsem. Ležela jsem v křoví rostoucího pod severní stěnou hradu a kolem mě se povalovaly kusy zdiva a kameny. Sebrala jsem se ze země – na upíra velice těžkopádně, neboť se mnou náraz skutečně otřásl – a vzhlédla jsem k věži nad sebou. Co bych měla udělat? Dát se na útěk, přestože všichni ostatní členové rodiny byli uvěznění uvnitř? A nebo jít hledat Adama, abych ho varovala, jaké nebezpečí na něj tady čeká?

Nerozhodně jsem přešlápla, když se zničehonic v nově vzniklém otvoru věže objevily dvě postavy. Obě najednou vyskočily a dopadly těsně vedle mě. Můj syn.

„Adame… Jak jsi se tu vzal?“ žasla jsem, ale chlapec mě přerušil.

„Není čas, matko. Zdržel jsem ho jen na chvilku, musíme zmizet, než se vzpamatuje!“ zahučel a zmizel směrem k lesům, dívku vláčeje za sebou, jako hadrovou panenku. Rychle jsem se za ním rozeběhla, snažíce se udržet jeho tempo.

POHLED SARAH

Drsné nemilosrdné ruce mě vláčely lesy takovou rychlostí, že jsem neměla sebemenší šanci poznat, kde zrovna jsme. Síla, kterou svíral má zápěstí, mi drtila ruce a způsobovala bolest. Marně jsem se snažila vytrhnout, držel pevně. Konečně jsem poznala, kolik pravdy je na rčení, že “mrtví cestují rychle”. Vlasy se mi zachytávaly za větvičky stromů, šaty byly zanedlouho rozedrané na cáry a naše cesta stále neměla konce. Koutkem oka jsem několikrát zachytila další pohyb. Byla to moje dřívější vězenkyně Gerda, která nás sledovala jako ocásek. Pochopila jsem, že na rozdíl od předchozího, tohle je její syn. Tohle byl její tolik opěvovaný Adam. Milovaný nejmladší synáček, který se v pravý čas vrátil ze své výpravy. V pravý čas pro něj a pro ni. Sebe jsem z výčtu vynechala. Ovšem nedělala jsem si iluze, muž, kterému mě Gerda ukazovala, jistě taky nebyl žádný filantrop. Nejspíš by mě velice rychle zabil.

Najednou jsem si uvědomila, že to vlastně není tak jisté. V myšlenkách jsem se na krátko vrátila k té chvíli ve věži. Pohled, kterým se na mě ten upír díval, byl děsivý. Přesto však udeřil Gerdu poté, co mě svým políčkem srazila na podlahu. Proč? Byla jsem snad pro něj nějak důležitá? Byl pro něj nějak významný můj život? Nevěděla jsem odpověď. Jestli však zněla ano, pak rozhodně selhal. Neměl šanci nás najít, tady v divočině. A pokud ano, než se to stane, bude už můj lidský život minulostí. Tím jsem si byla jistá.

DEMETRIHO POHLED

Jakmile jsem se dokázal postavit na nohy, proskočil jsem dírou ve zdi a vydal se za nimi. Velice rychle mi došlo, co se vlastně stalo. To Adam, nejmladší potomek toho bastarda Austina, mě na okamžik vyřadil ze hry. Nejspíš se vrátil, viděl, jak prohazuju jeho matinku zdí, a chtěl si to se mnou vyřídit. Při té příležitosti si vzal i děvče. Bože, tohle jsem nemínil nechat jen tak projít. Jestli se mi dostane do rukou, jestli se mi ho podaří najít… A to se mi podaří. Ještě nikdy mi nikdo neunikl a dnes jsem měl navíc velice silnou motivaci. Moje motivace měla asi metr šedesát, pomněnkové oči a rusé vlasy až po pás. Nejlepší motivace ze všech.

„Neublíží jí,“ šeptal jsem rezolutně, „neublíží.“

Byli rychlí. Ale ne tak, jako já. Snažili se měnit směr, kličkovat a volit nepravděpodobné trasy. Běželi a běželi, a já se jich stále držel, neúnavný a odhodlaný následovat své nepřátelé klidně až na samý okraj světa. Krajina se pomalu proměňovala. Travnaté kopce, pole a remízky byly vystřídány skalisky a údolími, trnité keře lemovaly okraje divokých potoků a menších říček, protékajících touhle malou divočinou. Slunce pomalu zapadlo.

Byla už hluboká noc, když jsem pocítil, že jsem skupinu téměř dostihl. Vzhledem k tomu, že jsem běžel stále stejně rychle, znamenalo to, že upíři museli zpomalit. Nejspíš měli pocit, že mi úspěšně unikli a já je hodlal v tomto smrtelném bludu na krátkou dobu ponechat, aby jejich ostražitost polevila. Nemohl jsem však váhat příliš dlouho, protože by to ta malá mohla zaplatit svým životem.

POHLED GERDY

Zastavili jsme na široké skalní římse. Pod námi byla propast hluboká alespoň čtvrt míle a všude kolem nás jen kámen, kámen a zase kámen. Nebylo to úplně ideální místo na to, pokud se chtěl člověk schovat, ovšem před upírem se stejně schovat nedá a my jsme si navíc byli celkem jistí, že jsme Demetriho setřásli. Jistěže byl skvělý stopař, ale to mu není nic platné, pokud není dost rychlý, aby nám stačil. A my jsme běželi rychle. Rychleji, než kdy dřív.

„Dobře jsi udělala, žes ji před ostatními schovala, matko,“ řekl s úsměvem můj syn, prohlížeje si dívku od hlavy až k patě. „Teď teprve dokážu pořádně ocenit, co vidím,“ rozesmál se a já se přidala. Byla jsem šťastná, že jsem ji neopatrovala nadarmo. Mojemu synáčkovi se líbila.

„Uděláš z ní sobě rovnou, chlapče?“ prohlížela jsem si zvědavě jeho dychtivý výraz a odpovědí mi bylo rázné nadšené přikývnutí.

„Ano, bude na to dost dobrá. Žádná zatím nebyla, ale tahle bude…“

Přistoupila jsem k němu a jemně jsem si otočila jeho tvář k sobě. Pak jsem ho objala a láskyplně tiskla v mateřském objetí. Tak moc mi chyběl. Můj nejmilejší syn. Náhle mě od sebe odtáhl a pohlédl mi zpříma do očí.

„Ale ostatní pomstíme. Nesmíme nechat takovou křivdu nepotrestanou, matko. Volturiovi budou trpět za to, co provedli mé rodině!“ Tiše jsem souhlasila, i když jsem neměla ponětí, jak by se něco takového dalo provést. Teď jsem na to však nechtěla myslet. Teď ne.

„Takže,“ usmíval se tajnůstkářky Adam, obcházeje pomalu děvče, „doufám, že chápeš, jakou naději do tebe vkládám a jak velkou laskavost ti prokazuji, holčičko. Chceš něco říct, než ukončím tvé lidské dny a přetvořím tě z bezvýznamné nicky v kněžku nesmrtelnosti?“

Dívka, která dosud zděšeně hleděla na hlubokou propast zející jen několik stop od ní, sebou slabě trhla. Pohlédla na mého syna a pak se najednou s hlubokým nádechem napřímila.

„Táhni k čertu…“

Zalapala jsem po dechu.

„Lépe bych to neřekl,“ ozval se najednou známý hlas za Adamovými zády. V tu chvíli padlo tělo mého syna k zemi, rozbité na kusy.

DEMETRIHO POHLED

Širou pustinou zakvílel skřek šílenství. Se značným zadostiučiněním jsem sledoval šokovaný výraz na tváři té ženštiny a ležérně si oklepával prach, který mi ulpěl na kožených rukavicích.

„Mysleli jste, že by mi někdo dokázal uniknout?“ otázal jsem se sarkasticky, připravený k dalšímu a poslednímu zákroku. V tomtéž okamžiku jsem se zarazil, neboť žena vytušila chystaný útok a bleskově se přemístila k dívce.

„Doufáš, žes vyhrál, že? Ale ten pocit brzy vystřídá beznaděj, až uslyšíš, jak se tohle křehoulinké lidské tělo rozbíjí o kameny tam dole,“ zasyčela napůl šíleně. „A ucítíš, jaké to je, když ti přímo před očima umírá to, co nejvíc miluješ…“

Našponoval jsem se a můj mozek horečně přemýšlel, jak vyřešit tuhle situaci. Dokážu zabít upírku a současně zachránit padající dívku včas? Než jsem to stačil promyslet, splnila Gerda svou hrozbu. Vzduch prořízl zoufalý výkřik a rudé vlasy zmizely.

Na ženině tváři se rozhostil výraz ďábelského uspokojení, ale pouze na půl vteřiny. V druhé polovině už přestala být hlava součástí jejího těla a kutálela se kamsi k okraji římsy. Mohutně jsem se odrazil a přelétl přes okraj. Dívčino tělo padalo kus pode mnou. Měla ve svém letu náskok sotva deseti metrů a navíc sebou mávala, takže klesala o něco pomaleji. Možná, že by se mi mohlo povést…

Koordinoval jsem svůj let a padal střemhlavou šipku k bleskově se přibližující zemi pod námi. Bylo to nebezpečně rychlé, i na upíra. Už nás dělil jen necelý metr, ale k zemi chybělo málo. Rychle jsem se natáhl, obtočil paži kolem jejího trupu a opatrně se podsunul pod ni. Několik metrů od země jsem ji konečně pevně držel v náručí. Vyrovnal jsem pád a dopadl pevně na obě nohy. Bylo to v poslední chvíli.

POHLED SARAH

Křečovitě jsem svírala víčka a očekávala náraz, když jsem ucítila jeho ruku na svých zádech. Nějakým záhadným způsobem si mě dokázal přitáhnout k sobě a jeho paže mě pevně objaly. A pak náš let skončil. K mému obrovskému překvapení jsme se neroztříštili o skálu, ale dopadli jsme bezpečně na zem a mému zachránci se dokonce podařilo ztlumit náraz natolik, že jsem nepocítila víc, než drobné trhnutí. Nevěřila jsem tomu. Copak vážně nejsem mrtvá?

Pomalu a dlouze jsem vydechla zadržovaný vzduch, ale stále jsem se neměla k tomu, otevřít oči. Bylo to příliš nereálné, příliš dechberoucí. Ve studených prstech jsem drtila lem jeho kožené kazajky.

„Už můžeš otevřít oči, maličká,“ ozval se mi u ucha tichý sametový hlas.

A já poslechla. Zlehka jsem se ukazováčkem dotkla jeho tváře a sykla.

„Je to skutečné! Nejsem mrtvá…“ zašeptala jsem fascinovaně a úlevně zároveň. Oplatil mi úsměvem.

Vyprostila jsem se z jeho objetí a o krok ustoupila.

„Zachránils mě,“ vyřkla jsem, a nějak se stalo, že ta slova zněla téměř jako obvinění. „Proč… proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se a sledovala, jak mu přes obličej přelétl výraz nepochopení.

„Jak to myslíš proč? Myslel jsem, že je to zjevné… že to víš.“

V tutéž chvíli jsem si zpětně uvědomila poslední Gerdina slova, než mě shodila ze skály. Instinktivně jsem zvedla ruku v odmítavém gestu, jako bych stavěla bariéru mezi sebou a jím. Tohle snad nemohla být pravda.

„Sarah,“ pronesl jemně upír.

„Takže takhle to je? Taky mě chceš pro sebe? Jako oni… jako on?“ dralo se ze mě hystericky. „Nejsi o nic lepší, že ano… A já doufala, myslela jsem si, že…“

Muž otevřel ústa a chtěl něco namítnout, ale měsíce hromaděné pocity bolesti a zoufalství se draly na povrch.

„Zachránils mě jen proto, abys mě mohl zabít?!!!“ rozkřičela jsem se. Můj pološílený hlas se nesl ozvěnou do dálky, odrážeje se o žulové masivy kolem.

DEMETRIHO POHLED

Sledoval jsem její bělostnou tvář a přemýšlel, jak ji jen uklidnit.

„Ty přece nezemřeš, Sarah. Přeměníš se v nesmrtelnou bytost, tak nádhernou, tak kouzelnou, jako svět nikdy neviděl…“

„Ale já nechci být nesmrtelná,“ nenechala mě dokončit. „Nechci se stát tím, co jsi ty a nechci s tebou strávit zbytek svojeho věčného života. Já NECHCI být upír!“ pronesla a každé jedno slovo, které vyplynulo z těch sametových rtů, drolilo mé mrtvé srdce na menší a menší kousky.

„Ty nechceš…“

„Ne, nechci,“ řekla pevně, zíraje mi přímo do očí. „Chci zůstat člověkem, copak to nechápeš?“ dodala jemněji.

Udělal jsem několik váhavých kroků k ní a vzal její zmořený obličej do dlaní.

„Jestli mi to přání nechceš splnit,“ řekla smutným hlasem, „raději to ukonči.“

„To si myslíš? Že bych tě byl schopen zabít, jen tak?“ V hlase mi zněla hořkost a ona sklopila zrak.

V tu chvíli se však něco stalo. V mé mysli jsem ucítil odrazy několika myslí, v nichž jsem okamžitě rozeznal jednotlivé členy gardy. Došlo mi, že se mě vydali hledat, poté, co zlikvidovali obyvatele panství, a nyní se jim to konečně podařilo. Byli jen několik mil daleko a zanedlouho nás ucítí. Mě a …

Bez váhání jsem popadl Sarah do náruče a běžel. Byl jsem v této oblasti již mnohokrát, což nebylo u upíra mého věku nijak podivné, a tak jsem přesně věděl, kterým směrem se vydat. Zanedlouho jsme stanuli na okraji rozlehlé planiny, na jejímž vzdálenějším konci stála malá nenápadná osada.

Postavil jsem dívku na zem a ukázal tím směrem.

„Tam žijí lidé. Běž k nim, postarají se o tebe,“ a otočil jsem se k odchodu.

„Počkej, to mě tu jen tak necháš?“ otázala se překvapeně. Nevěřila, že ji dovolím jít.

„Nejsem ten, s kým bys chtěla strávit zbytek života. Tak jsi mi to před chvílí sama řekla, vzpomínáš?“ chtěla něco namítnout, ale pusa se otevřela naprázdno. Vypadala úplně vyvedená z míry a já se navzdory bolesti, kterou jsem pociťoval, musel usmát. „Nebudu tě nutit k něčemu, co nechceš a co sis sama nevybrala. Poslední, co bych si přál, je ublížit ti.“

Muži už byli blízko. Musel jsem jít.

„Je čas se rozloučit… Sbohem, maličká.“

„Sbohem,“ zašeptala, ale to už jsem byl pryč.

…

Po několika mílích jsem narazil na svou skupinu.

„Budeme pokračovat v honu, pane?“ zeptal se jeden z mužů.

„Není koho honit,“ odvětil jsem. „Všichni jsou mrtví.“

A tak Demetri nechal lásku svého života odejít, aby ji udělal šťastnou.

KONEC

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  BlackElejah (06.12.2013 23:28)

Děkuju emam. Moc si toho vážím .

9)  emam (06.12.2013 20:56)

Krásný příběh Líbil se mi z tvých pohádek nejvíc a naprosto mě pohltil. Moc za něj děkuji!

8)  Kate (19.11.2013 19:31)

No, ale nejsou spolu. Ale máš pravdu , takový hořkosladký happy end.

7)  SestraTwilly (19.11.2013 19:19)

Kati,však tu máš jasný happy end...keby nebol,tak by ju
Demetri buď vycucol,alebo premenil. Zvíťazila tu láska,
Lebo vďaka nej Sarah prežila...

6)  BlackElejah (19.11.2013 17:49)

Díky moc . Ono přiznejme si to - je to kus chlapa a ještě kdyby se k tomu přidaly i ty zmíněné vlastnosti...

5)  SestraTwilly (19.11.2013 14:53)

Pekná rozprávka. Záver sa mi veľmi páčil...šľachetný Demetri je mi sympatický.

4)  Kate (19.11.2013 13:45)

Pravda pravdoucí. Ale prostě jsem zastáncem happy endů.

3)  BlackElejah (19.11.2013 12:37)

Za chyby se omlouvám, pravda je, že se mi občas stává, že mě to najednou chytne - začnu psát strašně rychle a ani při opakovaném čtení ty kixy neodhalím. Večer na to ještě mrknu a pokusím se opravit, co najdu .
Jinak k happyendu - nemůže být zase úplně vždycky... Ty hořkosladké (nebo i hořké konce) jsou stejně časté .

2)  Kate (19.11.2013 01:24)

Obdivuji, jak si hraješ s každým slovem, jak je skládáš do vět, to je úžasné. Máš skvělou slovní zásobu. Našla jsem pár chybek, ale nikdo není neomylný. Ale proč nezůstali nakonec spolu? Moc dobře víš, BE, že mám ráda happy endy. Tak nenašel by se menší epilog, pěkně prosím. Děkuji za krásnou pohádku na dobrou noc a těším se na další.

1