10.11.2013 [10:15], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 4×, zobrazeno 2067×

Byla ježibaba vážně tak hrozná?

Bylo nebylo… Kdysi dávno se uprostřed nejhustších tmavých lesů rozkládala malá vesnička jménem Gingerbreadfield. Tam na samém okraji stálo malé stavení a v něm žili dva mladí lidé – Brigit a Collin. Collin byl dřevorubec a každý den brzo ráno se nořil do hlubokých houštin a lesů, aby se pak s klekáním vracel, obtížen obrovským nákladem dřeva. Brigit na muže trpělivě čekala doma a dlouhou chvíli si krátila tím, že splétala ze suché trávy panenky, pro dítě, které v ten čas už bylo na cestě.

Jednoho dne skončila Brigit se splétáním o něco dříve a rozhodla se, že půjde muži naproti. Bába bylinkářka ií sice varovala před velkou námahou, neboť se dítě mělo co nevidět narodit, řekla si ale, že pomalá chůze jí nemůže ublížit. A tak vyrazila. Slunce bylo ještě vysoko na obloze a jeho paprsky hladily Brigit po tváři a osvětlovaly zarostlou lesní cestu. Žena kráčela pomalu, pozorovala život kolem sebe a nadechovala se zhluboka vůně jehličí a pryskyřice. Najednou z nedalekého křoví s hlasitým zahoukáním vyletěl výr, a jak sebou žena cukla, ucítila najednou, že měla babka pravdu. Dítě chtělo na svět. S velkými bolestmi se svalila do mechových polštářů a volala o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. A tak byla na svůj boj sama.

Slunce už zacházelo za horizont, když poprvé spatřily světlo světa dvě děti – holčička a chlapec. Žena zmožená úporným bojem a bolestí si děti přivinula k sobě a láskyplně pozorovala jejich drobné tvářičky. Bolest ale neustupovala a Brigit se cítila čím dál slabší a otupělejší. Ztratila příliš mnoho krve a umírala. Byla už téměř tma, když uslyšela, že se blíží něčí kroky, ale byla příliš slabá, aby otevřela oči.

Ten, kdo si to v ten čas rázoval večerní temnotou, nebyl Brigitin manžel, ale potulný upír Marigold. Už zdálky ucítil pach čerstvé krve a jeho smysly ho neomylně vedly přímo k polomrtvé ženě. Jakmile ji spatřil, zaradoval se, neboť se pořádně nenakrmil už celou věčnost. Zabodl své ostré špičáky do ženina bílého hrdla a hltavě pil. Pak neslyšně zaklel, protože uslyšel, že se blíží někdo další a ztratil se ve stínech lesa. Příchozí byl Collin. Když našel svou ženu ležet v kaluži krve, byl nesmírně nešťastný a lkal nad osudem své milované, která – jak se mu zdálo – zde ležela mrtvá. Vzal spící nemluvňata a odnesl je domů. Pak se s několika muži vrátil pro nehybné tělo.

Následujícího rána ženu pochovali.

A tady příběh začíná…

POHLED COLLINA

Tiše jsem se skláněl nad kolébkou a prohlížel si ty andělské tvářičky. Obě děti spaly lehkým spánkem, a co chvíli se jedno nebo druhé pod tlustou prošívanou dekou neklidně zavrtělo. Jejich matka spí klidnějším spánkem, tam dole za šedou hřbitovní zdí. Povzdechl jsem si a opatrně jsem pohladil holčičku po baculaté tvářičce. Dotek ji probudil. Upřela na mě svoje modré dětské oči a usmála se. Byla nádherná.

V tu chvíli se ozvalo opatrné zaklepání. Překvapeně jsem vzhlédl. Tak pozdě už nikdo na návštěvy nechodí, pomyslel jsem si. Pootevřeným oknem pronikaly do místnosti poslední chabé paprsky, ale venku už bylo šero a měsíc měl v zápětí vystřídat slunce na jeho pravidelné pouti. Pomalu jsem se zvedl a přešel místnost. Než jsem však stačil sáhnout po klice, dveře se s tichým vrzotem otevřely a já zalapal po dechu.

Stála v nich ona.

Rázem jsem se ale musel opravit. Ta žena vypadala jen částečně jako moje Brigit. Byla mnohem krásnější, její plavé vlasy se změnily v zlato, měkké tvary obličeje působily ještě panenkověji, hladká kůže připomínala svým odstínem bělostný papír, ale žádná z těch změn nebyla tak zjevná, jako ta, která se udála s Brigitinýma očima. Byly rudé. V tu chvíli mi došla děsivá pravda. Má žena byla upírem.

„Colline,“ zašeptal rozechvěle medový hlas, který jsem nepoznával. „Colline, dovol mi vstoupit, podívat se na děti, na tebe…“ prosila a z tónu jejího hlasu byl znát strach, ale i jakási nedočkavost a ještě něco, při čem se mi zježily chlupy na rukou. Rychle jsem popadl svíci, která hořela na polici, a máchl s ní upírce před nosem.

„Běž pryč Brigit, už k nám nepatříš,“ zavrčel jsem a hrozil bytosti plamenem. Že se upíři bojí ohně byla všeobecně známá věc a i nyní se zdálo, že to zabírá. Brigit zaváhala a pohled jí zabloudil za má záda, kde v kolébce ležely obě děti. Zhluboka se nadechla a červeň jejích očí o pár odstínů ztmavla.

Vzápětí o krok ustoupila.

„Možná je to tak lepší,“ vyslovila sotva slyšitelně se skloněnou hlavou. A najednou byla tatam. Zmateně jsem vyšel na zápraží, ale nikdo venku nebyl. Stvoření zmizelo stejně rychle, jako přišlo. Roztřeseně jsem se vrátil do světnice a dveře jsem zamknul na petlici.

O 14. let později

POHLED JANE

Zlostně jsem hleděla na střapatou holčičku před sebou a ona mi pohled opětovala. Paulien Cormacková na mě byla vždycky ošklivá, ale teď přetáhla na svou stranu téměř všechny děti ve vesnici. Nenáviděly nás a my jsme nenáviděli je. Tedy když říkám my, myslím já a můj bratr Alec. Jsme něco jako černé ovce celého Gingerbreadfieldu. Děti nás nenávidí, dospělí se nás straní. Dokonce i náš otec má poslední dobou divný výraz, když se dívá na mě, nebo na bratra. Moc dobře jsem věděla, co to způsobuje. Co všechny děsí. Lidi tu potkávají divné věci a nehezké nehody – a jako naschvál jsou to obvykle ti, se kterými se já nebo Alec nepohodneme. Nemohli jsme za to, ale to nikoho nezajímalo. Byli jsme pro ně “ďáblovi spratci”.

Pauilen mi věnovala svůj neošklivější škleb a já zatnula pěsti. V tu chvíli mi však Alec položil ruku na rameno v uklidňujícím gestu.

„Pojď, půjdeme pryč,“ zašeptal a lehce mě strkal pryč od skupinky přede mnou. „Vystačíme si přece sami.“

Věnovala jsem zrzce poslední zlostný pohled a s bratrem v zádech zamířila domů. Celou cestu nikdo z nás neřekl ani slovo. Dobře jsme věděli, co si ten druhý myslí, ale ani jeden jsme neměli potřebu to vyslovit. Jak já tu hloupou holku nenáviděla. Představovala jsem si, co bych jí nejraději udělala, kdybych mohla a kdybych měla příležitost.

…

Bylo už dávno po klekání, když přišel otec konečně domů. Unaven těžkou prací se svalil ke stolu a vrhl se na připravenou večeři.

„Tatínku, vezmeš nás zítra s sebou do lesa?“ otázal se Alec. Otec ani nezvedl zrak od misky s polévkou, ale zavrtěl hlavou.

„Mám tam teď moc práce. Po té minulé vichřici leží po lesích spousta spadaných stromů a je třeba je odklidit a nařezat… Nemůžu při tom dávat pozor na vás dva. Ne, jen pěkně zůstaňte ve vesnici,“ zabručel a pokračoval v jídle. „Stalo se dneska něco, o čem bych měl vědět?“ otázal se ještě mezi sousty.

Než jsem stačila bratrovi naznačit, že má mlčet, otevřel znovu pusu.

„Pauline na nás zase byla ošklivá,“ prohlásil s hořkostí v hlase Alec.

Otcova ruka se zastavila v polovině cesty k ústům a jeho pohled mě bleskově vyhledal. Byl temný a podezřívavý.

„Ano? A co se stalo…? Myslím pak.“

„Nic, šli jsme domů.“ Alecův hlas zněl nevinně. Ještě stále si neuvědomoval, že i otce začínají děsit ty časté nehody, které se kolem nás dějí.

Otec přikývl a pomalu si strčil lžíci do pusy. Nespouštěl však ze mě zkoumavý pohled.

ALECŮV POHLED

Byl ještě tma, když jsem ucítil, že se mnou někdo prudce třese.

„Alecu, ihned se vzbuď, slyšíš? Ty taky Jane, no tak!“ Otcův hlas zněl naléhavě, přestože se snažil mluvit co nejtišeji.

Posadil jsem se zmateně na posteli a pohlédl na Jane. Ta se ještě úplně neprobrala z nočního snění a štíhlými prsty si mnula oči.

„Musíme hned odejít,“ prohlásil otec, přecházeje hbitě po místnosti a balíce jakýsi malý cestovní vak.

„Co se děje tati? Kam jdeme?“ Zeptala se Jane, která se mezitím úplně probrala. Seděla na posteli a velkýma bledýma očima zírala do otcovy tváře, která byla vážná a v tu chvíli víc než kdy dřív vrásčitá.

„Viděl jsem ji ve studni,“ řekl temně a na okamžik se zastavil ve svém počínání. Malá Pauline Cormacková je ve studni – utopená. Musela tam spadnou včera v noci. Nebo ji tam někdo hodil…“ vzhlédl a přeměřil si nás pohledem. „Víte, co se stane. Tohle už bude pro všechny příliš!“

„Myslí si, že to děláme my,“ řekla Jane a pohlédla na mě s pochmurným výrazem. Zdálo se, že jí situace došla hned, jako by to snad už delší dobu čekala. Já však byl v šoku.

„Kam nás to bereš, otče?“ zeptal jsem se tiše a hleděl na vážného muže, pln strachu z odpovědi.

„Musíme odsud zkrátka zmizet. Někam, kde nás nikdo nezná. Půjdeme lesem daleko,“ řekl a zabalil poslední věc, kterou jsme potřebovali. Smutně jsme se s Jane oblékli, a následovali našeho otce do chladné ranní tmy.

POHLED COLLINA

Prodíral jsem se houštinami, držíce se starých lesních stezek, které dnes už nikdo nepoužíval. Nikdo, kromě mě. Znal jsem tenhle kraj, jako své boty a věděl jsem přesně, kde jsme. Děti za mnou klopýtaly a zakopávaly, ale já jsem ve svém tempu nepolevil. Hodlal jsem je zavést daleko. Někam, kde budou z dosahu místních lidí. Na místo, kde je nikdo nenajde… a kde ony nikoho nenajdou. A pak je opustit.

Miloval jsem svoje děti. Malou Jane, jejíž oblá tvář byla tam podobná mé milované Brigit a tmavovlasého Aleca, v jehož očích jsem poznával ty svoje. Ale musel jsem to udělat. Bylo s nimi něco v nepořádku a aura neštěstí, která se kolem nich vznášela, byla smrtící a nebezpečná. Byli má vlastní krev a já je nemohl zabít, ale nechat je v lese, to už neznělo tak strašně.

Hnal jsem nás přes kopce a doliny, lesy jehličnatými i listnatými, a slunce pomalu putovalo po obloze, stíny se prodlužovaly. Nyní jsme už značnou chvíli kráčeli monotónními smrčinami. Byli jsme daleko od Gingerbreadfieldu, myslel jsem alespoň takových třicet mil a cestou jsem mnohokrát změnil směr, kroužil okolo různých bodů, takže jsem si byl jistý, že nyní už děti cestu zpět nenajdou.

Zastavil jsem a shodil na zem vak naplněný jídlem.

„Mám pocit, že jsem kousek odsud viděl v kopci nějaké stavení. Půjdu se tam podívat, třeba tam pro nás bude nocleh. Vy se zatím najezte a odpočiňte si,“ řekl jsem. Lhal jsem, jako když tiskne, ale Alec zřejmě nic nepoznal a okamžitě se sháněl po něčem k snědku. Zato Jane stála nehnutě a upírala na mě zvláštní vážný výraz. Měl jsem nepříjemný pocit, že přesně ví, co mám v plánu, ale neřekla ani slovo.

„Dobře, tak já jdu…“ zašeptal jsem, rychle jsem se otočil a zmizel v lese. Tížily mě výčitky, ale moje kroky mě přesto odnášely dál a dál.

POHLED JANE

Sledovala jsem Aleca, jak si hladově cpe kousky chleba do úst. Nic netušil a mě to vůbec nepřekvapovalo. Ačkoli jsme byli dvojčata, vždy jsem si připadala, jako ta starší. Starala jsem se o nás, bila se za nás, když bylo třeba… Alec byl stále jako malý chlapec, tak naivní, tak důvěřivý. Ale mě nebylo lehké ošálit. Už cestou jsem začínala otce podezírat, že s námi nemíní zůstat. Čekala, jsem, že to přijde a ono přišlo.  Opustil nás.

Alec najednou vzhlédl a jeho oči se setkaly s mýma.

„Co se děje Jane? Proč nejíš? Měla by ses najíst, než se otec vrátí a budeme muset jít dál…“

„On se nevrátí Alecu.“

Šokovaně otevřel pusu a zbytek okousaného chleba mu vypadl z prstů.

„Co to říkáš? Vždyť se šel jen podívat k tomu domu… za chvíli se přece…“ jeho oči byly rozšířené, jak mu pomalu docházelo to, co jsem já už dávno věděla.

Lítost se mi jako tíživý balvan usadila uprostřed hrudi. Byl mnohem zranitelnější, než já. Klekla jsem k němu a objala ho kolem ramen.

„Je to tak lepší, Alecu. On může dál žít ve vesnici a my se o sebe nějak postaráme. Budeme lovit, najdeme nějaké místo… Stejně nás nikdo neměl rád, všichni se nám vyhýbali. Budeme držet spolu, jako vždycky, jen my dva – a  zvládneme to,“ konejšila jsem ho mírně se chvějícím hlasem.

„Neboj se. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil.“

Alec mírně pokývl hlavou a položil svou tmavovlasou hlavu na mé rameno.

…

Kráčeli jsme dál neznámou krajinou. Lesy se pomalu proměnily a nízké smrky vystřídaly ztepilé silné buky. Ačkoli byl teprve konec léta, jejich drobné listy se už začínaly barvit do žluta a tvořily zlatavé koruny na hlavách svých nositelů.

Alec se loudal, hlavu svěšenou na prsou a vypadal, že ho smutek úplně pohltil. Mě taky nebylo do zpěvu. I když jsem bratrovi tvrdila, že se o nás postarám, nebyla jsem si tím úplně jistá. Nevěděla jsem, kde jsme, ani jak daleko je nejbližší osada. Netušila jsem, kde budeme spát a s ulovením něčeho k snědku to bylo taky nejisté – nikdy jsem nelovila a navíc jsme neměli žádnou zbraň. Chytila jsem Alecovu ruku a propletla svoje prsty s jeho. Potřebovala jsem cítit, že v tom nejsem sama.

Byla už v podstatě noc, ale my stále šli dál a dál. Bolely mě nohy a byla jsem si jistá, že je na tom Alec stejně. Přesto – nebyl důvod k zastavení. Neměli jsme kde složit hlavu a oba dva jsme stále tajně doufali, že narazíme na nějaké stavení, nebo chatrč. Ale nic takového se nedělo. Kolem nás byla jen temnota a ticho. To občas narušil nějaký noční pták, či jiný obyvatel lesa, ale po lidech ani stopy.

Po dalších nekonečných hodinách chůze jsem už byla naprosto vyčerpaná. Prudce jsem se zastavila a sesunula na zem u kmene mohutného starého dubu. Mezi rozložitým větvovím tohoto prastarého krále lesa se najednou objevil bělostný kotouč měsíce. Mraky kolem se rozestoupily a ozářily krajinu pod sebou. Lesy. Široko daleko jen lesy.

Cítila jsem, jak se mi stáhl krk náhlým přílivem hořkosti a v očích mě zaštípalo. Tíha situace na mě dolehla s plnou vahou a já proklínala v duchu ty, kvůli kterým jsme museli opustit náš domov – hloupé zlé děti, všechny sousedy a otce. Hlavně otce! Navzdory tomu, co jsem předtím řekla bratrovi, jsem ho obviňovala, že nás opustil, když jsme ho nejvíc potřebovali. Několik horkých slz si tiše prodralo cestu skrze řasy.

Alec si ke mně klekl a prsty setřel sůl z mé tváře.

„Nebreč, Jane, prosímtě,“ řekl jemně a objal mě. „Všechno se zdá tak špatné, protože je noc a tma. Ráno bude líp. Slibuju!“ prohlásil napůl v žertu, napůl vážně. „Počkáme tady, než se rozední,“ dodal a přitulil se ke mně, aby mě zahřál a aby sám zahnal zimu a taky strach z plížících se přízraků noci kolem nás.

KONEC 1/2

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  BlackElejah (04.12.2013 23:29)

Co by to pak jinak bylo za pohádky...

3)  emam (04.12.2013 21:27)

Tvé pohádky jsou pro mě pěkně hororové. Snad ty dvě děti čeká šťastný konec

2)  SestraTwilly (10.11.2013 17:15)

Pekná rozprávka. Vidím,že Kate kombinuje,tak sa pridám.....ja myslím,že ježibaba ich dovedie k ich matke a ona ich zachráni...
Ale to sú len dohady a tak rýchlo prosím 2.časť,aby sme si s Kate overili ktorá z nás má pravdu.

1)  Kate (10.11.2013 11:20)

Ježibaba bude jejich matka - upírka...? Nádherná kapitola, BE. Honem druhou část.

1