17.04.2010 [19:27], Hanetka, ze série Padlí andělé nepláčou, komentováno 12×, zobrazeno 3487×

Edwardem otřásl zážitek v uličce, a rozhodl se s takovým životem skoncovat. Vrací se domů, ale přijmou ho zpátky?

Kapitola 2. – Návrat ztraceného syna

Stmívalo se. Okolní les pomalu temněl a do závějí se tiše snášel čerstvý sníh. Jen mezi stromy zářila rozsvícená světla velkého domu, svátečně vyzdobeného. Na dveřích visel věnec z chvojí, cesmíny a jmelí a kolem oken se vinuly stejně barevné girlandy.

Mezi stromy se něco pohnulo. Z lesa vyšla postava chlapce a váhavě se blížila ke dveřím. Měsíc se odrazil v mladíkově krásné bledé tváři a zatřpytil se ve sněhových vločkách, které se mu usazovaly v bronzových rozcuchaných vlasech. Chlapec se několikrát zastavil a otočil nazpátek, jakoby se nedokázal rozhodnout, a pak znovu zamířil k ozářenému domu. Před vchodem se zastavil a zase zaváhal. Má, nemá? Odvaha ho opouštěla. Už se otáčel zpátky, když vtom se otevřely dveře.

„Pojď dál, Edwarde, už na tebe čekáme!“ přivítal ho světlovlasý muž. Usmíval se od ucha k uchu.

„Čekáte? Vy jste věděli, že se vracím?“ vykulil oči mladík. Světlovlasý muž si s potěšením všiml, že už přecházejí z rudé v oranžovou. Poodstoupil ode dveří a gestem pozval mladíka dál.

„Pojď dovnitř, ostatní se tě nemohou dočkat. Na vysvětlování je času dost,“ usmál se ještě víc. Byl tak šťastný. Mládenec, kterého už dávno považoval za syna, se opravdu vrátil. Takže jeho nová dcera měla pravdu. „No, to bude pro Edwarda překvapení, že už nebude jediný, kdo má dar,“ pomyslel si a následoval ho dovnitř. Objal ho jednou rukou kolem ramen a vedl ho dál. Společně vešli do haly.

Místnosti vévodil velký krb, kolem kterého byla rozestavěná křesla a lenošky. V krbu plápolal oheň, i když nikdo z přítomných nepotřeboval zahřát. Na krbové římse visely punčochy a v rohu místnosti stál velký ozdobený vánoční strom. Hala působila útulným dojmem a vyzařovala z ní atmosféra vánoční pohody.

„Edwarde! Jsem tak ráda, že ses vrátil! Už nikdy nesmíš tahle odejít, nikdy, slyšíš?“ vrhla se mu kolem krku drobná žena s medovými vlasy. Tiskla ho k sobě, jako by ho už nikdy nechtěla pustit, a její tělo se otřásalo šťastnými vzlyky. „To je ten nejkrásnější vánoční dárek!“

„Vítej zpátky, bráško,“ ozval se zvonivý hlas z lenošky. Světlovlasá překrásná Rosalie se na něj usmívala a Emmett, který ji objímal kolem ramen, se taky nadšeně zubil.

Edward objal svou adoptivní matku, a přes její rameno zahlédl někoho nového. Tyhle dva neznal. Ve druhé lenošce seděla drobná dívka s krátkými rozčepýřenými černými vlasy a usmívala se stejně jako mladík s blonďatou lví hřívou vedle ní. Účes té dívky byl poněkud divný, děvčata obvykle takhle ostříhaná nechodila, ale Edwardovi se líbila na první pohled. Vypadala jako skřítek z pohádky. Oba měli zlaté oči a Edward se znovu zastyděl za ty své. Už měsíc neměl lidskou krev, od té chvíle tam v uličce, ale barva nebledla tak pomalu, jak by si přál.

„Nech Edwarda trochu vydechnout, Esmé,“ znovu se usmál blonďák. „Vždyť nemůže ani dýchat!“

„Jako by to upír potřeboval, Carlisle,“ odfrkla si Esmé, ale přece jen Edwarda neochotně pustila z náručí. „Dobře víš, jak se mi stýskalo.“

„To vím, zlato, ale musíme mu představit i ostatní.“ Carlisle ukázal na lenošku s neznámou dívkou a chlapcem.

„Tohle je Alice, a to je taky důvod, proč jsme věděli, že se vracíš. Alice má schopnost vidět budoucnost. A vedle ní je její druh, Jasper. Ten zase cítí emoce a umí je ve svém okolí ovlivňovat. Teď zrovna je asi díky nám štěstím bez sebe,“ podotkl Carlisle a Jasper souhlasně přikývl. „Přišli k nám tři roky po tvém odchodu.“

Alice zlehka vyskočila a políbila Edwarda na tvář.

„Ahoj, bráško, jsem moc ráda, že tě poznávám. Budeme si rozumět, viděla jsem to,“ prohlásila suverénně. „A nezlob se, ale vzali jsme si tvůj pokoj, je z něj nejlepší výhled,“ ušklíbla se lišácky.

„Alice!“ okřikla ji Esmé, ale usmívala se. „Teď si ještě bude Edward myslet, že tu není vítaný, když jsi mu obsadila pokoj.“

„Neboj se, zlatíčko, zařídili jsme ti jiný, když Alice viděla, jak se vracíš,“ otočila se k Edwardovi. „Máš tam všechny své věci, přesně tak, jak jsi je tu nechal.“

Edward si připadal jako ve snu. Obával se svého návratu víc, než byl ochoten si připustit, a v takové uvítání nedoufal ani ve svých nejdivočejších představách. Čekal výčitky, obviňování, nevraživost… a teď byl jako v sedmém nebi. Uvědomil si, jak strašně mu všichni chyběli, jak moc ho mají rádi a jak moc má rád on je. „Ne, už nikdy neodejdu,“ pomyslel si. „Tady je můj domov, tady mám srdce.“ Rozpačitě se usmál.

„Já… já nevím, co říct. Jak vám mám poděkovat, že jste mě přijali zpátky. Vím, že jsem vám svým odchodem ublížil, a moc mě to mrzí,“ podíval se provinile na Esmé a pak jeho pohled sklouzl ke Carlisleovi. Pak znovu sklopil oči.

„Asi bych vám měl vysvětlit, proč jsem se rozhodl vrátit,“ pronesl váhavě. Moc se mu do toho nechtělo. Styděl se za to, že v té uličce málem podlehl volání krve, a vyděšený pohled čokoládových očí ho bude pronásledovat po zbytek věčnosti. Do konce věků bude děkovat Bohu, že se udržel a od té dívky se dokázal odtrhnout. A s tou vzpomínkou nevzpomínkou si taky nevěděl rady. Jak si může vzpomínat na něco, co nikdy neprožil?

Carlisle si všiml jeho rozpaků. „Na to je času dost, synu. Až budeš připravený, všechno nám budeš vyprávět.“

„Chystali jsme se zrovna na vánoční lov. Přidáš se?“

Edward s ulehčením přikývl.

„To je správná řeč!“ zahlaholil Emmett. „Doufám, že ti nebude vadit, že se s tebou budu dělit o nějakou tu pumu. Medvědi lenoši teď v zimě všichni spí,“ smál se.

„Nevadí,“ rozesmál se Edward taky. „Můžeme soutěžit, kdo ji uloví dřív!“

xxxx

Tentýž den, kdy se Edward vrátil domů, byl pro Isabellu dnem svatebním. Stála v bílém u oltáře po boku muže, kterého milovala, a ještě stále nemohla uvěřit, že je to pravda. Vánoční svatba! Není to jen krásný sen? Po otřesném zážitku z uličky se stále nemohla úplně vzpamatovat. Tehdy se s roztrhanými šaty a k smrti vyděšená sotva dostala domů a sesypala se jako domeček z karet. Od té doby nedokázala za tmy sama vyjít z domu, lekaly ji stíny, ustrašeně se krčila v přítomnosti cizích lidí. V noci ji pronásledovaly hrůzostrašné sny plné blýskavých čepelí, tmavých postav a rudých očí, které ji křičící a zpocenou budily ze spánku. Rodiče se jí ptali, co se stalo, ale ona nedokázala o svém zážitku nikomu vyprávět. Matka ji nenutila, i když věděla, že by se jí ulevilo. Poradila jí však, aby si psala deník – tomu se může svěřit, ze své hrůzy se vypsat. A Isabella ji poslechla.

Pak její rodiče usoudili, že pro ni bude lepší začít co nejdříve nový život, a uspíšili svatbu. Isabella byla šťastná. Nic jiného si nepřála. Po svatbě si zvykala na manželský život, a když přišly děti, strašné vzpomínky zvolna bledly. Nakonec po čase začala být tomu bledému mladíkovi s očima barvy krve vděčná. Pomalu jí docházelo, že jí vlastně zachránil život. Nevěděla, co byl zač, nevěděla, že tam v té uličce jí život sice zachránil, ale málem taky vzal. Přemítala, co se s ním asi stalo, ale nikdy se nikomu kromě svého deníku nesvěřila. Houpávala v náručí svého syna, pak dceru, zpívala jim a vyprávěla pohádky. A po nich svým vnoučatům. Vzpomínky bledly víc a víc, milosrdný čas je přikrýval nánosem prachu, stejně jako zapomenutý deník na půdě.

Čas pomalu plynul.

xxxx

U nebeské brány seděl u hromady zašlých svatozáří vzteky bledý Samiel. V ruce držel hadr a jednu z nich se už dlouho marně snažil vyleštit. Podezíral Lucifera, že je nějakým zatraceným kouzlem upravil tak, aby to nešlo. Vždyť přece je ti andělé nemohli takhle zasvinit! A ještě to prevít nechce pouštět ani pekelnou slinou, a ta rozpustí veškerou špínu. „Zatracený andělský neřád!“ nadával v duchu Edwardovi, „kdo by si pomyslel, že té vůni odolá? Jak je možné, že má padlý anděl takové sebeovládání? Žádný jiný předtím… Moment! Za jaký hřích to vlastně padl?“

„Petře!“ zavolal na nebeského strážce brány.

„Ano, Samieli?“ zeptal se svatý Petr s potutelným úsměvem. Věděl, na co se ho chce Samiel zeptat, a divil se, že mu trvalo tak dlouho, než ho to napadlo.

„Čím se vlastně Edward provinil, že musel padnout do pekel?“

Svatý Petr se zamyslel. Má mu to prozradit? A co když… ale ne, to mu nemůže ublížit. Věřil tomu chlapci, teď ještě více než kdysi. Provinile pomyslel na divadelní kukátko schované mezi záhyby svého roucha.

„No, Samieli, láskou. Měl být andělem strážným, a on se do každé té dívky zamiloval. A kdyby jen to, on je taky…“ svatý Petr nedopověděl.

Samiel vytřeštil oči. Za tři tisíce let své existence nebyl tak vyděšený.

„U všech pekelných rohů a ocasů, to je malér!“ zabědoval. „Láskou!“

„No bodejť, že odolal! Vždyť on ji snad ani nechtěl kousnout, on ji chtěl…“ proběhlo mu hlavou.

Zhrouceně se svalil vedle svatozáří. Zaplaťlucifer, že má vládce pekel teď tolik jiných starostí. Války, světové konflikty, atomové bomby, totalitní režimy – posledních 70 let se toho mezi lidmi děje tolik, že snad na jednoho padlého anděla zapomněl. Samiela přešel vztek na čištění svatozáří a jediné, co si teď toužebně přál, bylo zůstat na nucených pracích až do posledního soudu. Už mu ani nevadilo, že celou vinu za nepovedenou misi svalil Belial na něj a z trestu se vykroutil.

Ale doufal marně.

Najednou před ním zaplál plamínek, zvětšoval se, zvětšoval a rostl, až z něj vystoupil Belial. Samiel se zaškaredil.

„Zdravím tě, Samieli. Lucifer mě pro tebe posílá.“

„A co tak najednou? To už nemá nic jiného na starosti? Já bych to tu ještě vydržel,“ snažil se Samiel zoufale oddálit nevyhnutelné. „Stejně ještě nemám práci hotovou,“ ukázal na hromadu zašlých obrouček.

Belial se ušklíbl a luskl prsty. Svatozáře se rozzářily jako sluneční svit, až oba čerti museli přivřít oči.

„Takže to bylo naschvál,“ pomyslel si Samiel odevzdaně, ale už se ani nezlobil. Vstal a přistoupil k Belialovi.

„Měj se, Petře,“ rozloučil se a pak oba ďáblové zmizeli v plameni pekelném.

Svatý Petr se za nimi zamyšleně díval, pak zakroutil hlavou a znovu se usmál.

„Hodně štěstí, Edwarde,“ pomyslel si, „však já si tě teď trochu ohlídám.“

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Kate (17.05.2014 22:23)

To přijetí bylo krásné. Takové srdečné... To se mi líbí. Hm, tak Isabella se vdávala a měla dceru? A co vnučka? Že by nakonec ona a Edward. Hm?!
Úžasná kapitolka! Samiel s Petrem mě nikdy nepřestanou bavit.

11)  emam (23.04.2014 20:35)

Mno, že by Eda podědil deník rovnou i s pravnučkou?

10)  ireen (27.03.2012 12:13)

Tak to je zase super! Ta čertiska i Petr, to jsou podšívkové a uličníci! Zábava, a ta nebeskopekelná konverzace!

9)  Hanetka (27.03.2012 10:54)

ireen, vítej! Jsem moc ráda, že tě tu vidím, a přeji hezkou zábavu!

8)  Morael (08.06.2011 11:53)

Už je to tady... Zvraty zvraty zvraty... Už se to sype.... Přišla Alice a teď už to pojede jenom z kopce.

7)  jeanine (07.06.2011 20:43)

Alice přišla na scénu! A čekám, že brzy přijde na řadu i Isabellina vnučka, nebo pravnučka...

6)  Lipi4 (07.06.2011 12:51)

Je možný se zamilovat do svatýho Petra? .. Co peklo má zaluben? Uvidím za chvilku, jelikož letím dál

5)  Kristiana (03.06.2011 19:35)

Mám pocit, že Samiel nově získanou informaci ještě využije.

4)  kytka (23.01.2011 22:04)

Rozhovory mezi nebem a peklem nemají chybu. Je dobře, že je doma. Super.

3)  Janeba (10.10.2010 10:05)

Hurá, Edward se vrátil domů! Alice, už se na ni moc těším! Chudáček Samiel! ÚCHVATNÉ! Díky!

2)  Gassie (13.08.2010 16:04)

Hanetko, je to krásné.
Jsem ráda, že je Edward zpátky u rodiny.
Ty rozhovory mezi nebem a peklem mě neskutečně baví.

1)  ambra (04.05.2010 19:10)

Hanetko, ta rodinná láska mě fyzicky zavalila.
Bella se vdala?!
Miluju pohádky pro dospělé a Petra zvlášť.
A neříkem mi, že je to Tvoje první povídka!

1