17.04.2010 [18:52], Hanetka, ze série Padlí andělé nepláčou, komentováno 15×, zobrazeno 3624×

Peklo se dál snaží Edwarda zkazit, ale povede se mu to? Jestlipak je ten padlý anděl opravdu padlý? A nechá to nebe jen tak?

Kapitola 1.  - Vzpomínka?

V Luciferově pekelné soukromé pracovně se konala porada v užším kruhu, a bylo dusno.

„Je dusno,“ pomyslel si Belial, „ a nejen proto, že je tu horko jako v Údolí smrti v červenci ve čtyři odpoledne.  Lucifer vůbec nemá dobrou náladu!“

„Jak je možné, že Edwarda ještě nemáme na své straně?“ otázal se nebezpečně klidným hlasem Lucifer. To nebylo dobré. Když Lucifer mluvil tímto tónem, ztichlo celé peklo, ale byl to vždycky klid před bouří. Často se stávalo, že pak následující smršť nabyla rozměrů hurikánu či tornáda. Belial se Samielem, který byl také k poradě přizván, se na sebe podívali a o krok ucouvli.

Pak se Belial odvážil: „Došlo k omylu, Vaše temnosti. Poslali jsme ho ke špatnému upírovi. Ten, který Edwarda přeměnil, trpí jakýmsi podivným atavismem. Z lidského života mu nějakým záhadným způsobem zůstalo svědomí a nechce ubližovat lidským bytostem. Dokonce k tomu nabádá i ostatní, které přeměnil, Edwarda, svou družku a teď i tu dívku, kterou ubil její snoubenec. Mimochodem, pro toho už máme připravený speciální program. Jestli se nepletu, bude tu co nevidět.“

„Neodbíhej, Beliale. Ptal jsem se na Edwarda!“ zúžily se oči Luciferovi. „Na nějakém lidském škvorovi mi pramálo záleží. Ale padlý anděl, toho si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty. Tak co je s ním, jak to, že tu ještě není?“

„Zrovna jsem se k tomu chtěl dostat,“ polkl ztěžka Belial. „Ten Carlisle – tak se ten upír – stvořitel jmenuje – naučil Edwarda pít pouze krev zvířat. Sice jsme Edwardovi vymazali paměť, neví o tom, kým byl, a zůstaly mu jen vzpomínky člověka, jehož tělo nosí, ale čertužel mu zůstaly některé andělské schopnosti. Nevím, jak je to možné, ale slyší myšlenky ostatních, jejich strach, touhu po životě, plány i lásky. A to, že byl původně andělem strážným, nám taky moc nepomáhá. Má silně ochranitelské sklony a taky slitování mu zůstalo.“

„A co s tím hodláte udělat?“ otázal se Lucifer sladce a dusno ještě zhoustlo.

„Ještě není všechno ztraceno. Tady Samiel, šéf čertů – pokušitelů, už pracuje na náhradním plánu,“ přehrál Belial horkou bramboru Samielovi a trochu si oddechl.

Lucifer se vyčkávavě podíval na Samiela. Ten propaloval pohledem podlahu a zoufale si přál, aby byl někde jinde, kdekoli, jen ne tady. Slyšel, jak Lucifer netrpělivě poklepává dlouhým zahnutým drápem na opěradlo křesla a roztřásla se mu kolena jako čertíkovi z přípravky před první pokušitelskou misí. Odkašlal si.

„No, máme tady speciální program pro zvlášť odolné duše. S obyčejným pokušením jsme nepochodili, na to je Edward příliš inteligentní. Budeme muset jít metodou postupných kroků. Naočkujeme mu myšlenku, že pít krev zločinců není tak hrozné, že zmařit jejich životy je vlastně prospěšné – zachrání tak životy jiných. A až bude jeho sebeovládání nalomeno chutí lidské krve, přitvrdíme. Pošleme mu pokušení, jakému neodolá. Krev tak sladkou, tak voňavou, že jen při pomyšlení na ni mám sám chuť, a to nejsem upír,“ zašklebil se Samiel.

Lucifer se ještě chvíli mračil, pak se mu ale čelo začalo narovnávat a nakonec se mírně pousmál. Ale i z toho úsměvu ďábly zamrazilo.

„To by mohlo vyjít. Udělejte to. Ale jestli to nevyjde, pošlu vás do nebe za trest pucovat andělům svatozáře. Oba dva! A už  se koukejte ztratit!“ propustil je Lucifer.

Samiel s Belialem se uklonili a vycouvali ze dveří takovou rychlostí, že po nich jen zasmrděla síra ve vzduchu.

xxxx

Chicago, o 10 let později

Edward stál schovaný v malé špinavé uličce a poslouchal kroky, které se blížily tmou. Byl listopadový večer, pršelo, a nejbližší dvě pouliční lampy měly rozbitá světla. Teď uslyšel i druhé kroky. První byly lehké, ale spěšné, jak se dívka, které patřily, snažila co nejrychleji dostat do osvětlené části ulice a pak rychle domů. Slyšel dobře, na co myslí. Už si všimla těch druhých kroků, těch těžkých, které ji sledovaly už přes tři ulice a zrychlily vždy, když zrychlila ona. Měla strach. Litovala, že neposlechla svého přítele a nejela taxíkem. „Už abych byla doma,“ přála si zoufale. „Jestli se dostanu v pořádku domů, už nikdy nepůjdu potmě sama pěšky, i kdyby to bylo jen pár bloků. Proboha, nepřiblížily se ty kroky?“

Přiblížily, slyšel to mnohem lépe než ona. A také slyšel, co si ten pronásledovatel myslí, a zuřivostí se mu napjaly všechny svaly. Věděl, že kdyby tu dnes nebyl, její život by odporným způsobem skončil, tak jako již pěti dívek v jiných městech, kde ta zrůda v lidské podobě „působila“ předtím. Pomyslel s pohrdáním na Carlislea, který se ho snažil před deseti lety přesvědčit, že každý lidský život stojí za záchranu. Hádal se s ním tehdy, přeli se mnoho nocí, několik let. Moc mu nepomáhala Esmé, která ze zjevných příčin souhlasila s Carlislem, a navíc byla tak milující, tak nevinná, že jí nedokázal odporovat. Nejsilnějším argumentem se pro něj stal až případ Rosalie. Tu musel Carlisle přeměnit po zážitku tak otřesném, že když to se svými trýzniteli a vrahy skoncovala, ani Carlisle nic nenamítal. Nenamítal, ale souhlasně se taky netvářil. Nakonec ho to jeho mučednictví a pokora otravovalo natolik, že se to nedalo vydržet. K dovršení všeho si Rosalie přivedla z lovu umírajícího Emmetta a po jeho přeměně, když v domě cukrovaly už dva šťastné páry, pohár jeho trpělivosti přetekl. Odešel, přes Carlisleovo přesvědčování i přes Esméinu lítost a starost. Co by asi říkali dnes, kdyby slyšeli, co čeká tu dívku?

Zase popoběhla. Těžké kroky za ní zrychlily. Už tu co nevidět budou. V ústech se mu začal tvořit jed v očekávání toho, co se stane. Pobuda dívku doběhl kousek od ústí uličky a v ruce se mu zaleskl nůž. Vztáhl ruku a dívku trhnutím za rameno otočil.

„Kam tak pospícháš, kočičko?“

Dívka zděšeně vydechla. V očích měla hrůzu, podlomila se jí kolena a začala se sunout k zemi.

„Ne tak rychle, pusinko, nemám rád své masíčko v bezvědomí,“ zasyčel a táhl ji k mé uličce. Tam ji opřel o zeď, nůž jí přitiskl na hrdlo začal z ní trhat oblečení.

Edward vystoupil ze stínu a poklepal mu na rameno: „Nech ji na pokoji, ty zmetku!“

Muž se bleskurychle se otočil a švihl mu nožem po krku. Něco zazvonilo a on se nevěřícně zadíval na zbytek čepele ve své ruce.

„Co to máš za krk, že jsem o tebe zlomil nůž?“

To už ho Edward držel za klopy kabátu a syčel mu do ucha: „Můj krk není ten, o který tu běží, ty lidská zrůdo!“ Pak mu zuby zabořil do tepny. Muž sebou začal sebou škubat a svíjet se. Jen koutkem oka Edward viděl, že dívka se svezla k zemi a vyděšeně je sleduje čokoládovýma očima. Jak jeho oběti ubývalo krve, záškuby slábly, panenky očí se protočily vzhůru a nakonec ochabl úplně. Odhodil jeho tělo na zem, překročil ho a sklonil se k dívce, aby jí pomohl vstát.

Někde z dálky se ozval divný zvuk, jako lusknutí prsty, a vtom ho zasáhla její vůně. Něco takového ještě v životě necítil – tak omamná, tak žhavá, tak sladká, jako nejsladší božský nektar, jako ambrózie, pokrm bohů. Ta vůně mu zatemnila mozek, opar žízně zastřel jeho svědomí i mysl. Už chtěl zabořit zuby do její kůže, když mu najednou bleskla hlavou vzpomínka… vzpomínka?

Objímá dívku sladce vonící, tisknou se ke němu její ňadra pučící. Líbá ji na rty rudé a sladké, v náručí drží její tělo hladké…

To ho vytrhlo ze šílenství žízně. Zděsil se. Co to chtěl udělat? Zadržel dech, pustil  tu dívku a bleskurychle utekl, jen aby znovu neucítil tu vůni. Utíkal nocí a styděl se. Pronásledovaly ho výčitky svědomí, vzpomněl si, co slyšel v její mysli. Měla před svatbou, myslela na svého milého, na to, jaký povedou život, kolik budou mít dětí… těšila se na to. A co on? Zmařil málem nevinný život. Je zrůda, monstrum  horší než ten vrah, co si s ní chtěl užít a pak ji zabít. Utíkal nocí, déšť mu smáčel vlasy a bolelo ho jeho netlukoucí srdce.

Ale pak mu probleskla hlavou ta vzpomínka, nebo co to bylo. Nikdy za svého lidského života dívku neměl, nikdy žádnou nemiloval. Ta vzpomínka nemohla být jeho. On přece takové vzpomínky nemá…

xxxx

Nahoře u nebeské brány svatý Petr odložil divadelní kukátko. „Ale máš, chlapče, máš, a zaplať Pánbůh, že máš,“ pomyslel si a spokojeně se usmál.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Kate (17.05.2014 21:38)

Čertužel
Krásné, odpočinkové. Přesně na sobotní večer.

14)  emam (23.04.2014 20:22)

Skvělé Ani se nejsem schopná zdržovat komentářem a letím dál

13)  ireen (27.03.2012 10:34)

Hanetko, rozkošné, uvolněné, veselé....
Díky!

12)  Morael (08.06.2011 11:48)

Mě ty pohledy pekla a nebe docela deptaj... Takovej zvláštní námět na supr povídku, ale v pekle nebo v nebi se vždycky najde nějakej fór, kterej mi tu atmosféru zkazí...

11)  Lipi4 (07.06.2011 12:28)

Áááá nemám slov a tak letím na další písmenka, jelikož tady je jich žalostně málo

10)  Kristiana (03.06.2011 19:27)

Skvělé! Ještě nikdy jsem nečetla nic podobného. Velmi originální námět.
Moc se mi líbí ty pohledy do pekla a nebe.

9)  jeanine (03.06.2011 10:46)

Zajímavý námět na povídku. Krásně se to čte a ty plány pekel a dohled nebes se mi moc líbí!

8)  kytka (23.01.2011 21:57)

Příběh plyne tak lehce jako voda a emoce a pocity z toho jen volají. Nádhera.

7)  Janeba (10.10.2010 09:51)

Čertužel! Začíná mi být těch pekelníčků líto! Myslím, že jim bude ještě horko! Edward to zvládnul! Super! Moc se mi líbí s jakou lehkostí píšeš! Díky! Je to ÚCHVATNÉ!

5)  Gassie (13.08.2010 16:00)

Je to dojemné a krásné. Ta myšlenka Edwarda, jako padlého anděla se mi líbí čím dál víc. Chybující pekelnící mě dostali
Nádherně popsané Edwardovy i Isabelliny pocity.

4)  ambra (30.04.2010 22:48)

Hanetko, teď jsem se byla chvíli vyřehtat na Krvavých stopách, promiň, to je jiný druh srandy - nechtěná. Dám ještě spoň dvě kapči, ale budu mít problém se trhnout. Ostatní zase budou muset počkat.

3)  Hanetka (30.04.2010 22:43)

Ambro? Jsi tu někde? Fakticky díky! Jsem dojatá a trochu se tu červenám. Snad se ti budou líbit i další kapitoly.

2)  ambra (30.04.2010 22:06)

Já musím! Speciální program, čertužel, divadelní kukátko. Tu napínavou část zase rozčísneš Co to máš za krk. Moc hezké.

1)  ambra (30.04.2010 21:58)

Hanetko, chtěl jsem ti tu vypsat největší perly, ale to bych skoro opsala celé! Zajímalo by mě, jestli jsi sypač humoru nebo se u toho stráášně nadřeš, ale výsledek působí tak lehounce a přirozeně. Jedu nahoru, musím si to sfrknout ještě jednou

1