08.10.2011 [16:00], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 13×, zobrazeno 2990×

Jak to mezi Paulem a Rachel nakonec dopadne?

Nedočkavě jsem seděla na posteli a vyhlížela z okna, jestli konečně nejde. Ten si vážně dává na čas. Už asi po padesátý jsem se koukla na hodiny.

„Ach jo!“ zakňourala jsem nahlas. Už jenom půl hodiny, než přijede máma. Myslím, že by nebylo moc příjemné, kdybych Paulovi neotevřela já, ale máma. Tohle už se vážně nedá vydržet. Sklíčeně jsem si lehla a začala si v hlavě přehrávat svou oblíbenou písničku…

Paul

Stále jsem stál před Emilyným zrcadlem a řešil ty příšerné vlasy. Sakra proč mi pořád trčej do všech stran? Vždyť jsem do nich naplácal snad tunu gelu, pak jsem to zas umyl a teď tam dal  všechen, co tady Emily a Samovi zbyl. Jo, musel jsem přijít k nim. Hned, jak mě přišla Leah vystřídat na hlídce a všechno mi pověděla, bylo mi jasný, že domů bych to nestihl. Musel jsem se tedy smířit s tím, že za mojí láskou přijdu v otrhaných kraťasech a obyčejném tričku. A ta další možnost se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvala (taky že jí navrhovala Emily) – prý mám počkat do zítřka a pozvat ji někam na oběd. Tsss, to teda trefila. Určitě na Rachel budu čekat až do zítřka. Jako bych si toho trápení, co s námi bude dál neužil ažaž. Pozvu ji už dneska – na večeři. Už jsem si rezervoval stůl v jedné restauraci a v kuchyni u Emily mám připravený pugét rudých růží. Ta barva přeci jasně říká miluji tě, ne? Tak a dost, s těmi vlasy to už vzdávám.

„Emily, prosím.“ Zasténal jsem směrem ke kuchyni. Tam jsem zaslechl smích, který se pomalu blížil ke mně.

„No dobře, no, ale dělám to pro tebe poprvé a naposled, ano?“ rychle jsem kývnul hlavou a s úlevou jsem sledoval, jak mi ty vlasy upravuje.

„Jak to, že to tobě jde, a já, snažící se o to už asi dvě hodiny, z toho vykouzlím prd prd nic?“

„To víš, to jsou léta praxe se Samem.“ S úšklebkem jsem se na ni podíval. On a nagelovaný vlasy? To si vážně nedovedu představit. Párkrát mi vlasy prohrábla a byl z toho dokonalej, sexy rozcuch.

„Páni, díky Emily.“ Zářivě jsem se na ni usmál. Pak už jsem jen čapnul kytici v kuchyni a vyběhl ven směrem k motorce.

Jel jsem, jak nejrychleji to na tomhle křápu šlo. Asi si budu muset obstarat novou motorku, i když… Rachel vadila i ta nejpomalejší jízda, co jsem na motorce kdy absolvoval. Konečně jsem se blížil k jejími domu. Panebože, já se snad neudržím a vrhnu se na ni! Vždyť – tak šíleně dlouho jsem ji neviděl, necítil její dokonalou vůni, nedotýkal se jí. Smykem jsem zabrzdil, upravil si tričko a chystal se zaklepat na dveře. Než jsem tak ale učinil, dveře byly otevřené a v nich stála ta nejkrásnější bytost na světě. Najednou jsem zapomněl na vše ostatní. Byl jsem jen já a Rachel. Moje Rachel. Sakra jak se dýchá? Jak se chodí? Nevěděl jsem téměř nic.

„Ahoj.“ Pípl ten nejkrásnější a nejněžnější hlas na světě. No tak, Paule, vzpamatuj se!

„Ahoj, Rachel.“ No konečně. Zmateně jsem si uvědomil, že stále držím v ruce ty růže a rychle jí je podal. „To je pro tebe.“ Na tváři se jí rozlil roztomilý úsměv a přičichla si k nim.

„Děkuju, jsou vážně… nádherné. Nechceš… nechceš jít dál?“ Zdálo se mi to, nebo tahle konverzace byla vážně na hov…houby?

„No, víš, já… už jsem zarezervoval stůl v jedné restauraci, takže…“ Vyděšeně poskočila.

„Já na tu věc po druhý už nevlezu!“ řekla na oko naštvaně. Ale já ji prokoukl. Už dávno ji mám přečtenou i přes to, že jsme byli spolu jen pár dní. Je to šílené, jak jsem mohl promarnit tolik času? Vždyť Rachel… sakra jak jsem mohl být tak blbej a nebýt s ní? No, to je moje chyba, a proto to taky napravím.

„Ale no ták, kvůli mně… kvůli nám.“ Můj hlas byl najednou poněkud… jiný. Ona si ale jen vzdychla. Odběhla k sobě do pokoje, kde nechala růže a se zvláštním jiskřením v očích přiběhla zpět.

„Dělám to jen kvůli tobě, jasný?“ šťastně jsem se na ni usmál, chytil ji za ruku a už ji chtěl táhnout k motorce, ale ona mě zadržela.

„Víš…už od mala nesnáším, když je něco nevyřešené a vím, že se to má rozebírat. Ale já si chci tu večeři užít a nechci poslouchat nějaký kecy typu ‚tak jak to mezi námi bude?‘ Prostě chci, aby mezi námi bylo jasno.“ Jak mi ty slova šeptala, přibližovala se ke mně blíž a blíž… Slyšel jsem její zběsilý tlukot srdce, zrychlený dech… pak mi kolem krku obmotala ruce, já jí automaticky kolem pasu. Naše rty se pomalu spojily. Byl to krátký polibek, ale zato něžný, romantický, ukazovala mi tím hloubku jejích citů, a já jí to oplácel. Odtáhla se ale jako první.

„Bereš?“ zeptala se mě nejistě, ale na tváři se jí objevil krásný úsměv.

„Všemi deseti, krásko.“ Zašeptal jsem jí něžně do ouška, vzal ji kolem pasu a vedl k motorce.

Tentokrát si už bez odmlouvání vzala přilbu, sedla si a automaticky se ke mně přitiskla.

I přesto, že jsem jel hodně pomalu, tak se mě držela jak klíště. Ani jsem nevěřil, že někdo, jako je ona – taková křehká a jemná dívka – dokáže mít takovouhle sílu.

Začalo se stmívat, když jsme přijeli k restauraci. Moc nóbl nebyla, ale co se taky dá očekávat v okolí rezervace? Stále se mě držela. Potichu jsem se tomu zasmál (nechtěl jsem, aby si to brala osobně nebo tak něco) a jemně jsem jí sundal ruce z mého pasu. Ona si jen vzdychla, slezla z motorky a podala mi přilbu.

„Můžeme?“ zeptal jsem se polohlasně a nabídl jí rámě, které s úsměvem přijala.

V restauraci nás uvítal mladý číšník a zavedl nás do rohu restaurace, kde jsme měli klid a soukromí. Podal nám jídelní lístek a zeptal se, co si dáme k pití.

„Colu, prosím.“ Usmála se Rachel na toho chlápka, který jí úsměv až s moc velkou radostí opětoval. To se mi ale nelíbilo.

„Taky si dám Colu.“ Řekl jsem poněkud podrážděně a zamračil se na něj. On mi ale pohled neopětoval. Sice si to zapsal, ale stále nemohl spustit z Rachel oči. Jak dlouho to trvá? Vždyť se na sebe dívají už asi dvě minuty! Musel jsem si odkašlat. On se jen na mě vyjeveně podíval a hned odešel.

„Rachel?“ zeptal jsem se jí podezíravým tónem. Ona mě ale jen sjela pohledem a začala se smát. Všichni se na nás začali otáčet a když si toho Rachel všimla, ještě víc se rozesmála a začala se chytat za břicho. Nechápal jsem to.

„Jsi v pohodě?“ Ona se ale smála dál.

„Ne, já jen… jen jsem něco chtěla zkusit… víš, už poprvé… no poprvé to bylo v… v tom… v tom kině. Kluk… ty… žárlíš!“ vykuckala ze sebe z posledních sil, jak se nedokázala ovládnout. Když mi došlo, co mi tím chtěla říct, začal jsem se taky smát jako blázen. Zrovna přicházel ten číšník s naší Colou a nechápavě těkal pohledem z jednoho na druhého. Ne! Nešlo to! Musel jsem se svalit ze židle, protože by mě jinak chytnul amok. Rachel kupodivu udělala to samé.

„U..ž… už ode… odešel!“ smála se dál. Panebože ono to nešlo zastavit. Pořád jsem se tam válel, už mě z toho bolelo břicho a čekal jsem, kdy přijde nějaká ochranka a odvede nás do blázince. Už vidím, jak jim říkám: No, víte, já nejsem blázen, nýbrž vlkodlak! Rachel se už začínala klidnit, ale já, jak jsem si představil scénu, jak jim říkám, co jsem zač… no abych nedostal další záchvat, tak jsem si radši dal facku.

Konečně jsme se hodili aspoň trochu do normálu a sedli si zpět na svá místa.

„Rachel, tohle mi už nikdy nedělej, jasný?“ měl jsem ale co dělat, abych se nezačal znova smát. To by nás ale už určitě vyrazili z restaurace.

Celý večer proběhl skvěle. Ne, byl dokonalý. Každý jsme si něco objednali (Rachel tomu číšníkovi už nevěnovala ani jeden pohled) a báječně jsme se bavili. S ní jsem se vůbec nemusel přetvařovat. Všechno šlo tak hladce, atmosféra byla uvolněná, přišlo mi to všechno prostě tak… tak správné, přirozené. Vůbec jsme se nezaobírali tím, že jsem vlkodlak, jenom jsem prohodil něco ve smyslu, proč mám tak vysokou teplotu, a že je to normální. Ne, nikdo z nás nechtěl řešit všechny ty starosti, proč jsem tím, čím jsem, proč se mě tolik bála, když jsem jí to řekl. Dokonce jsme neřešili ani otisk. Myslím, že Leah jí vše vysvětlila dostatečně k pochopení.

Jenomže náš největší nepřítel byl čas…

„Paule, já už asi budu muset jít, sice jsem mámě nechala doma na stole dopis, aby o mě neměla strach, že přijdu později, ale… no znáš to.“ Tvářila se dost zklamaně.

„To nevadí, vždyť se můžeme vidět zítra a pozítří a popozítří a…“ přerušily mě její ústa. Z ničeho nic mě začala líbat. Něžně, ale zároveň vášnivě, a já jí polibky vracel více než ochotně. Vyrušil nás ale číšník, který nám přinesl účet. No to je ale zmetek. Schválně si odkašlal a ještě tam čekal! Podrážděně a hlavně nerad, jsem se od Rachel odtáhl a vytáhl z peněženky drobné… ať si teda ty peníze vybírá, když vyrušuje!

„Nemáte…větší?“ kysele jsem se na něj podíval.

„Ne, nemám.“ Pobaveně jsem ho sledoval, jak se za sebe otáčí a mává na někoho, že už jde. No tak pohni, chlapečku, my už bychom taky chtěli jít! Ještě než si vše vzal, tak jsem si to přepočítal. Co kdyby to byl ještě nějakej šmejd a chtěl by krást? Pro sebe jsem se zasmál, vzal jsem Rachel za ruku a vedl k motorce. Všude už byla tma, takže jsem Rachel raději pevně držel, aby nezakopla a ještě si něco neudělala.

„Víš, k tomu polibku tam u stolu, tak… no… prostě to už byl polibek na rozloučenou. Ty si totiž vůbec nedokážeš představit, jak by máma vyváděla, kdyby…“ začal jsem se smát.

„Tak polibek na rozloučenou, jo? Tak v tom případě to bylo poněkud odfláklý, nemyslíš?“ Ona se na oko urazila a pěstí mě bouchla do ramena. Skoro jsem to necítil, spíš mi to přišlo jen jako letmý dotyk.

„Já za to nemůžu, to ten číšník.“ Řekla jakoby podrážděně. Pak se ale lehce pousmála a opřela se o motorku.

„Jo tak číšník, jo?“ přistoupil jsem na její hru a dělal, že jí v žádném případě nevěřím. Užuž se chystala, že něco namítne, ale já ji nenechal. Rychle jsem přitiskl své rty na ty její. Už jsem nechtěl další slova, už ne. Nechal jsem za sebe mluvit své rty a jen jsem ji něžně líbal. Rachel mi polibky s radostí vracela a omotala mi ruce kolem krku. Několik minut jsme si užívali jeden druhého, ale pak jsem se musel – ač nerad – odtáhnout, protože mi docházel dech.

„Odvezu tě domů.“ Prolomil jsem jako první ticho, protože stále nemohla popadnout dech. Jo, asi jí dávám zabrat.

Když jsme přijeli před její dům, cítil jsem jak je nejistá. Jo, to chápu, rodiče v tomto ohledu nejsou nějak extra chápaví. V jejím domě se ale nesvítilo. Se zájmem jsem se na ni otočil. Ona se ale jenom přiblble usmívala. Teda – přiblble ne, přišlo mi to… hrozně roztomilý.

„Máma ještě není doma.“ Řekla vesele a podávala mi přilbu. Už sesedala, ale já se jen tak nedal. Nemůže mi přeci jenom tak odejít! Rychle jsem ji chytil za zápěstí a udělal na ni psí oči.

„Už musím, Paule.“ Řekla rozhodně, ale její oči prozrazovaly, že by tu nejraději se mnou zůstala.

„A co pusa na rozloučenou?“ zakňoural jsem jak malý dítě. Ona se ale jenom zasmála a vášnivě mě políbila. To se mi líbí! Rychle jsem ji k sobě přitáhl na klín a krátký polibek proměnil v další dlouhé líbání. Odtrhla se ale jako první a pobaveně si mě začala měřit.

„Zítra ráno jsem u tebe jako na koni, ano?“ zašeptal jsem jí ještě omámeně do ucha a pustil ji. Ona mě ještě pohladila po vlasech a rty naznačila ‚miluji tě.‘

„Taky tě miluju.“ Řekl jsem šťastně a sledoval, jak vchází do domu…

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Baru (13.10.2011 16:09)

Možná dokonalost a možná za to může otisk

12)  AMO (13.10.2011 14:35)

Z ďábla andílek? Od kdy je Paul tak dokonalý?
Nebo snad všichni vlčáci... dokonalost?

11)  Rossalliee (10.10.2011 20:10)

boží....

10)  Bosorka (10.10.2011 14:08)

9)  Baru (10.10.2011 13:58)

Tak to bych do tebe neřekla týrání na Paulův ůčet?

7)  Bosorka (09.10.2011 19:41)

Přeju, ale jsem vycvičená očekávat nějakou jobovku! (zdejší autorky jsou tím vyhlášené! )
A já si Paula ve Vlcích taky trošku "týrám"...je to silnější než já

6)  Baru (09.10.2011 09:06)

No Bos, ty jim to snad nepřeješ? To jsem o tobě měla jiný mínění

3)  Bosorka (08.10.2011 17:06)

TOhle bylo až moc idylické...tak co se potento?

2)  Rossalliee (08.10.2011 16:40)

Takhle sem si to představovala...

1)  THe (08.10.2011 16:07)

To byla úžasná kapitola! Žádná hádka a všechno v pohodě. JÓÓ!

1