16.06.2011 [16:30], Zombichlerka, Povídky na pokračování, komentováno 0×, zobrazeno 2397×

Co Tanya chce? A co na to Bella?

Blonďatá upírka stála na naší verandě a zeširoka se usmívala.

„Jsi rád, že mě vidíš?“ vypískla a vběhla dovnitř. Zaraženě jsem za ní zavřel a rychle šel za ní.

Ona se mezitím posadila na pohovku, nohy si dala na stůl a pozorovala dům.

„Máte to tady fakt krásný!“ Použila množné číslo, takže musela vědět, že tady žiju s Bells.

„Proč jsi přišla?“ šel jsem hned k věci.

„To nemůžu navštívit starého přítele jen tak?“ vyštěkla ublíženě.

„Ne,“ odpověděl jsem klidně. Vzdychla a sundala si nohy ze stolu.

„No tak jo.“ Odkašlala si a ukázala na pohovku. Sedl jsem si naproti ní. „Kdy se chystáš své ženě říct, že jsi upír?“

Ztuhl jsem.

„A co je tobě do toho?“ procedil jsem a zvedl se. Přecházel jsem po obýváku a snažil se něco vyčíst z jejích myšlenek.

„To tě naučila Alice?“ zavrčel jsem, když mi došlo, jak si chrání myšlenky.

„Jo,“ odsekla a vzala ze stolu časopis. „Tak kdy?“

„Co je ti do toho?“ zopakoval jsem. Zašklebila se a hodila časopis na zem.

„Je mi do toho hodně. Když se to dozvědí Volturiovi… Bydlíte u nás. Ty ne, ale ostatní jo. Měli by z toho průser všichni. Takže…“ zamlaskala jazykem a usmála se, „neodejdu, dokud jí to neřekneš.“

„Cože?“ vyrazil jsem ze sebe po dlouhé chvíli. Tanya vypadala, že přesně tohle chtěla slyšet.

„Je mi jedno, co si vymyslíš, jestli jsem tvoje sestra, kamarádka… nebo tvá ex,“ mrkla na mě a zasmála se. „Ale zůstanu tady. Nebo ti udělám takovou scénu, že s tebou ta tvá milá nepromluví už nikdy v té tvojí dlouhé existenci…“ přešla do sladkého šeptání a uvelebila se pohodlněji na gauči.

„Chtěli jsme jet do Paříže,“ hlesl jsem.

„Super! Pojedu s váma!“ výskla a zavřela oči. „Na zahradě se musí skvěle relaxovat… Málem jsem zapomněla, na trávníku mám kufry. Tak kdybys byl tak laskav…“

Chvíli jsem jen stál a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Ale podle jejího výrazu… asi ano. Pak jsem s povzdechem otevřel dveře a sešel verandu.

Vzal její tři kufry. Chtěl jsem jít zase do domu, ale zahlédl jsem paní Parksovou. Na vodítku měla svého malého buldočka a zvědavě na mě zírala.

„Ta slečna u vás bude bydlet?“ zakvičela a zvedla svého buldoka do náruče.

„Ano,“ odpověděl jsem stručně a vydal se k domu.

„A to tam bude i se slečnou Isabellou?“ zavolala ještě za mnou, ale já už jsem zavíral dveře.

Baba jedna zvědavá…

„Otravná, hm?“ ozvala se Tanya a vzala mi jeden kufr. „Na ten pozor. Mám v něm… něco důležitého.“ Mrkla na mě a podívala se na schody.

„Kde bude můj pokoj?“ vzdychla a s úsměvem se na mě otočila.

„Nemáš pokoj. Budeš spát na gauči. Jsi neplánovaná návštěva a pro tu nemáme pokoj…“

„Ale!“ mávla rukou a přišla ke mně blíže. „Určitě tady máte pokoj pro hosty,“ zašeptala, natisknutá na mě.

„Ne, nemáme,“ řekl jsem rázně a odstrčil ji od sebe. Zasmála se a lehla si na gauč.

„Nevadí. Náhodou je pohodlný…“

„Fajn.“ Hodil jsem jí kufry na zem a vrátil se k notebooku.

Hledal jsem něco výhodného, když se gauč jemně zhoupnul. Za sekundu jsem na hlavě cítil jemné vlasy.

Chvíli mlčela, ale když jsem rezervoval letenky, překvapeně vyjekla: „To nemyslíš vážně, Edwarde! Jen dvě letenky? A co Bella? To ji tady necháš, zatímco my si budeme užívat v Paříži? Co jsi to za manžela…“

To si dělá srandu?!

„Jsem doma!“ ozvalo se unavené vydechnutí a následně něco tlumeně dopadlo na zem. Belliny boty. Je doma.

„My máme návštěvu?“ zvolala rozrušeně. „To je… skvělé…“

Chvíli jen stála v chodbě. Nevěděl jsem, co tam dělá. Nic se nedělo. Jen stála. Pak se pomalu objevila za rohem.

Když spatřila Tanyu, bolestně se zatvářila. Tanya se zvedla a s úsměvem se na mě otočila.

„Tohle je Tanya, moje… sestřenice, tohle je Bella, moje manželka.“ Potřásli si. Bella si Tanyu prohlížela a neskrývala svůj smutek.

„Copak?“ Pohladil jsem ji po paži a ona se křečovitě usmála.

„Bude tady Tanya dlouho?“ vysoukala ze sebe a snažila se znít zdvořile. „Ale rozhodně tě nevyhazuju!“

„To záleží jen na Edwardovi,“ zašvitořila Tanya a znovu se posadila na pohovku.

„Cože?“ řekla Bella zaraženě a chtěla ještě něco namítnout, ale já ji objal kolem pasu a táhl ji do kuchyně.

„Vadí ti to moc?“ šeptal jsem. Opřel jsem Bellu o linku a ruce jsem položil po stranách, aby mi neutekla.

„Ne,“ hlesla a schovala si obličej do mé košile. Objala mě kolem krku a vzdychla.

„Je tak krásná,“ vydechla. Z obýváku se ozval skoro neslyšitelný smích, takže Bell ho nemohla slyšet.

„Ale jdi. Vždyť víš, že pro mě jsi nejkrásněji jen ty,“ zašeptal jsem a políbil ji na ucho.

„No jo,“ zafňukala, „ale… nemůžeš říct, že není hezká.“

„To netvrdím. Ale… Lásko, copak to nechápeš? Miluju tě.“

Lehce se usmála.

„Já vím,“ špitla a popotáhla. „Ať už odejde,“ zasténala mi do košile.

Provinile jsem zavřel oči. Byla to jen moje chyba. Je jen na mně, kdy odejde. Ale když to udělám, řeknu jí to, pak už mi bude jedno, že Tanya odejde, protože možná odejde i Bells…

„Neboj, bude to dobrý.“ Políbil jsem ji na rameno a více ji stiskl.

×××××××

„Bella je ve sprše?“ Tanya nakoukla do ložnice a podívala se na dveře od koupelny.

„Jo,“ odsekl jsem a položil jsem knihu, kterou jsem právě otevřel. Úplně mi zkazila chuť ke čtení.

„Manželská postel?“ protáhla sarkasticky a posadila se do dřevěného křesla. „Můžeš mi říct, na co vám je?“ zasmála se a pohupovala nohama.

Dlouhou chvíli jsem se na ni díval. Pak ji to došlo, zvedla obočí a přestala pohupovat kotníky.

„To nemyslíš vážně!“ vyprskla. Otočil jsem se k ní zády a zatáhl závěsy.

V tom jsem ucítil její paže na mém trupu. Objala mě a přičichla si k mému krku.

„Tanyo!“ zavrčel jsem. Otočil jsem se, abych ji pořádně vynadal a ona… mě políbila!

Odstrčil jsem ji od sebe a vykuleně na ni zíral. Sprcha se zastavila.

„Vypadni.“ Ukázal jsem na dveře a nedíval se na ni.

„Ale…“

„Vypadni!“ zavrčel jsem a vzal ji pod loktem.

„Půjdu sama!“ vyštěkla a za chvíli za ní zaklaply dveře.

„Co se děje?“ ozval se jemný hlásek a do pokoje vtrhnula pára a vůně sprchového gelu.

„Nic, teď už je všechno v pořádku,“ zabručel jsem a políbil jsem ji. Zasmála se a ruce mi položila kolem krku.

Zavzdychal jsem a vyčítavě se na ni podíval.

„Můžeš mi říct, proč sis oblíkla ten župan?“ A pak jsem jí rozvázal uzel a na nic nemyslel.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře