26.07.2010 [08:00], Paike, Povídky jednorázové, komentováno 5×, zobrazeno 2294×

Podzim a zima roku 88. Renée odchází i s malou Bellou. Tentokrát z pohledu Charlieho, šéfa Forkské policejní služby, kterého nikdy nenavštěvovalo štěstí v lásce.

Pršelo. Což zde nebylo nic neobvyklého, ale dnes byl déšť stálejší než jindy. Přes clonu lijáku bylo vidět sotva na krok, a tak se mi z vyhřáté služebny do venkovního nevlídna moc nechtělo, navíc mě čekala cesta autem domů.

Déšť nebylo jediné, proč jsem do mého domu nijak nespěchal. Domov teď pro mne neznamenal ten přístav bezpečí, do něhož jsem se rád vracel. Teď to byl dům jako každý jiný, jaký mohu vidět při každé cestě městě, neměl žádný příběh, žádné tajemství a jeho okna leštily ostré výčitky.

Neodvažoval jsem se zjišťovat, kdo za naší krizi osobností mohl. Snad jsem to ani nechtěl vědět. Naštěstí i Renée byla toho názoru, že své problémy před Bellou řešit nemůžeme, a tak se hádky odkládaly až na prudce večerní hodiny, kdy byla téměř jistota, že se Bella nevzbudí, ať už rozsvítíme, nebo někdo bouchne dveřmi.

Už jsem se nechtěl hádat, avšak to bychom doma nesměli ani mluvit. Již dávno jsme se neuměli dohodnout na dlaždičkách do koupelny, ale teď to nám oběma přerůstalo přes hlavu. Renée každou snahu o udržení aspoň našeho manželského života prudkými pohyby paží, že nemá náladu a že se jí přeci nemůžu divit, házela do autu a každý večeř četla knihy, které mi v den svého příchodu ke mně domů vyházela z knihovny se slovy, že jsou na ni kriminální dramata příliš složitá, a na jejich místo zaplnila svými sladkobolnými románky.

Teď mi její knihy ležely neuspořádaně na nočním stolku a kdykoli jedna z nich sklouzla na zem, sebral jsem ji a četl. Bylo tam plno intrik a lásky mezi sourozenci, na každé stránce kýč okořeněný medovými řečmi, ale snažil jsem se Renée pochopit. Ona začala mé knihy číst nejspíš z trucu, aby mě rozhodila, aby mi ukázala, že dramata jsou její šálek kávy.

Já to četl přes velké sebezapření, které se vzpouzelo a chtělo roztrhat ty knihy na tisíce kousků a spláchnout je do záchodu. Přes veškeré úsilí jsem stále nechápal, proč to četla, proč je v poslední době odložila a proč, sakra, jsme si tak nerozuměli?

Trochu rozhozeně jsem pohlédl na knihu, která se krčila po stohem lejster, které jsem nebyl sto vyplnit. Byla to její kniha. Její nejoblíbenější. Přinesl jsem jí do kanceláře, že jejím čtením budu dál pokračovat v nastoleném rituálu. Neotevřel jsem ji. Cítil jsem z ní heřmánek, jak ji u rodičů skrývala pod polštářem, pořád jsem nebyl natolik zocelený, abych se bránil její urputné vůni v knize, když mi ona i s vůní a Bellou pomalu odcházela z dosahu.

„Charlie.“ Otočil jsem se. Lucky, můj kolega, stál ve dveřích s trochu smutným výrazem ve tvářil. Věděl, že se trápím. Jenže podle všech soucitných pohledů bych snad řekl, že to musí vědět všichni. Že stěny v naše domě jsou snad papírové a oni za oknem číhají pro největší drb.

„Ano?“ Můj hlas zněl unaveně i mně samotnému. Tušil jsem, co řekne, že mi dávno skončila směna, že mám jít domů a snažit se něco udělat.

„Dávno ti skončila směna, měl bys…“ Zarazil jsem ho prudkým rozhozením rukou. Čekal jsem to. Směšné, že vychovával zrovna on mě. Byl třikrát rozvedený a s každou ze svých manželek měl dítě a jedno nemanželské, které jako jediné vychovával.

„Dej mi pokoj,“ zamumlal jsem a strhnul nepromokavou bundu z věšáku. I kdyby mělo být venku listopadově a doma taky, nechtěl jsem, nemohl jsem tu déle zůstat.

„Měj se, Charlie!“ křikl ještě za mnou. Odpověděl jsem mu nic neříkajícím máchnutím paží, sám jsem téměř netušil, co to gesto znamenalo, ale když jsem jím shodil na zem květinu, podivně se mi ulevilo.

Nejel jsem rychle, nejen kvůli přetrvávajícímu dešti, neměl jsem důvod. Nespěchal jsem za dalším nedorozuměním, za dalším mrtvým tichem narušeném občas jen Belliným pláčem, nebo jejími vzdechy.

Zastavil jsem před garáží, protože klíče od ní jsem ztratil jen týden od jejího postavení. Na naší kamenité cestě k domu se mi nešlo nejlépe, kroky mi podklouzávaly na hladkých a vlhkých kamenech, přestože déšť ustával.

Na verandě jsem zatřepal hlavou jako pes, abych z vlasů dostat přebytečnou vodu. Trvalo mi to, ač nedobrovolně, nemohl jsem pod okapem v té louži klíč nalézt.

Na chodbě jsem svlékl bundu, pověsil opasek se zbraní a zul zablácené boty. Seděla v obýváku na křesle, a když mě uviděla, vykouzlila na tváři úsměv, nevěděl jsem, zda byl upřímný, ale překvapil mne, poslední dobou se jen mračila a z očí vysílala blesky.

Obelstěn jejím úsměvem, jsem se taky usmál a přišel k ní blíž, abych ji políbil na tvář. Třeba kdybychom se oba snažili, mohli jsme naše manželství zachránit.

Její úsměv vedle mého polibku ztuhl a ona vyskočila na nohy. Už nevypadala spokojeně, spíš znepokojeně. Bez jakékoli výtky jsem na ní koukal a snažil se zjistit, co je za jejími prudkými změnami nálad.

„Já půjdu.“ Rozhodila rukama.

„Spát? Není brzo?“ Nechápal jsem ji, avšak jsem ve skrytu duše tušil, že ulehnout do postele nechtěla. Chtěl jsem jí být blíž, a tak jsem jedním svým krokem smazal veškerou vzdálenost mezi námi v malém obývacím pokoji. Ucouvla jako kdybychom byli magnety se stejnou polarizací. Zakopla o hranu křesla a já jí trochu bezděčně zachytil. Poprvé se mi podívala do očí, nevím, co v nich viděla, ale její roztržitost byla v mžiku ještě větší a vrtkala pohledem odsud sem.

„Jen mě nech jít, Charlie.“ A bylo to tady, tolikrát jsem o tom četl, tolikrát jsem o tom v poslední době přemýšlel, ale žádný z těch medových románů, kde všechno končí usmířením, nepředčil realitu. Příliš krutou realitu.

Těžko jsem nalézal slova, a tak jsem jí těžko mohl vzdorovat, přestože na jakési zábrany čekala. Vzpomněl jsem si na Andrease, který se rozbrečel a padl své opouštějící ho snoubence s žalostnými výkřiky kolem krku. Nebrečel bych, ať mě to bolelo jakkoli. Nechtěl jsem dát najevo svou slabost. Jen jsem tiše spustil ruce z jejího pasu a sklonil hlavu.

Také jsem nezapomněl na Rosemary, která se natruc z rozchodu, kvůli jeho matce, pokoušela spáchat sebevraždu. Zbytečné. Takových případů jsem zažil několik a nikdy neskončily tak, že onen strůjce neštěstí přišel včas.

„Kam?“ hlesl jsem. Hlas jsem ovládal po celou dobu, ale marně jsem přemýšlel, co bych řekl. Ani tohle nebyl kdovíjak inteligentní otázka, ale byla první, která mi na mysli vyvstala. Kam chtěla odejít s mou malou dcerou.

„Kamkoli. Pryč.“

Uvolnil jsem jí místo, aby prošla a vzala si kufr lacině schovaný za závěsem, myslela si, že ho neuvidím. Překvapeně ke mně vzhlédla asi vážně čekala bouřlivější reakci, avšak já už neměl sílu. Asi to bylo zjevné, že to přijde, jen jsem byl zaslepen, nebo to bylo okamžité rozhodnutí.

Tiše jsem za ní chodil, jak dobalovala poslední věci. Když odnášela sbalené věci a Bellu do auta, nenásledoval jsem ji, zůstal jsem stát na verandě a vše s jistým nadhledem, jen výškovým, sledoval. Počkal jsem, bůh ví proč, až nastartuje auto a vykřikl jsem:

„Renée, tak neblázni! Zabiješ se! Víš, jak pitomě řídíš!“

Byla to poslední naděje, slyšela to, protože vzhlédla a z jejích rudých rtů jsem odezřel jediné slovo.

Promiň.

×××

Ten dům byl tak velký, prázdný, pustý. Už to ani snad nebyl můj dům. Cítil jsem k němu tolik jako k tomu sousedovic, dříve jsem si stěžoval, že po našich hádkách šla Renée vždy leštit okna, nebo pastovat podlahy. Ačkoli to před tím byl dům sváru, měl jsem důvod vracet se tam. Byla tam má žena, byla tam moje dcera, bylo tam moje zázemí, ač jsem to nerad přiznával.

Teď jsem tam chodil jen spát, v kuchyni se kupilo špinavé nádobí a popelnice na separovaný papír byly v naší ulici pravidelně plné krabic od pizzy. Přestal jsem prát ve chvíli, kdy jsem si na žvýkačkově růžovou obarvil všechny pracovní košile. Jedinou knihu, její nejoblíbenější, jsem nedokázal vyhodit. Tedy já to nevyhodil, jen pro lepší zapomnění zakopal pod dub na zahradě.

Vánoce se téměř sprinterským tempem blížily, kvůli tomu, že poprvé na ně budu sám, jsem se vyhnul před vánočnímu shonu a jejich nadměrnou blízkost zjistil jen vánočním volnem. Nebylo vítané jako každá volná chvíle v mém domě. Neměl jsem koho obdarovat, nebo od koho být obdarován, a tak jsem nechtěl v marnotratnosti sedět před vánočním stromkem a naivně doufat, že Santa přinese nějaký dárek.

Zimy ve Forks nebývaly nijak kruté. Ani letos nemrzlo, na jemný poprašek sněhu se zdejší děti těšily už od podzimu a pořád se nad nimi počasí nesmilovalo. Teploty se pohybovaly v příjemných částech teploměru, alespoň pro nelyžaře.

Ačkoli jsem již v zárodkách onoho nápadu riskoval ožehnutí obočí, chtěl jsem večeři pojmout v mírně slavnostním duchu s rybou a brambory. Nějaké se mi ve skříni tiskly a cvrkly ještě od jejího odchodu, nebyl jsem tolik vybíravý a dost lenivý, abych pro ně jel do obchodu. Pořád jsem si nezvykl na cizí pohledy, v každém malém městě byl rozvod poprask.

V mrazáku se pod notnou dávkou ledu daly rozeznat ryby, ale dal jsem přednost čerstvým rybám. Kolem plnoletosti jsem rád rybařil a všechno náčiní si už několik let hovělo ve sklepě.

Matně jsem si pamatoval cestu k jezeru, ale dojel jsem správně. S nadšením malého dítěte jsem nechápal, proč jsem poslední dobou k vodě nejezdil. Studený a čistý vzduch mi drásal plíce, ale cítil jsem se po dlouhé době uvolněně.

Nasedl jsem do malé loďky, kterou jsem si vypůjčil, a vesloval. Neuvědomil jsem si, jak mi to chybělo, jak ten klid miluju. Spokojeně jsem vydechl a zachumlal se do bundy, pokud jsou ryby u dna bude to chvíli trvat.

Konečně mi někdo dovolil aspoň na chvíli zapomenout.

Vrátil jsem se odpočinutý s nenuceným úsměvem a úlovkem chvíli před sedmou. Vše nasvědčovalo tomu, že jestli najdu kuchařku, budu se moct pyšnit svým prvním právoplatným jídlem.

V kuchyni, kam jsem donesl čerstvé ryby, mě překvapilo umyté nádobí. Nechápal jsem to, byl jsem si téměř jistý, že jsem nechal linku plnou nádobí špinavého. Na stole, kam můj pohled putoval dál, ležel balíček ve tvaru krychle. Zabalený ve vánočním balícím papíře.

Na cedulce stálo mé jméno a za ním byl neurčitelný chuchvalec čar, poznal jsem to písmo. Znal jsem ho snad lépe než to své. Renée, to ona měla náhradní klíče.

Nerozbalil jsem ho, nechal jsem ho ležet zabalený a netknutý. Nezajímalo mě, co bylo vevnitř.

Hlavně že byly šťastné.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  kajka (15.03.2012 00:02)

Po přečtení "prvního dílu" z pohledu Renée jsem měla pocit, že je to dokonalé. Chyba, velká chyba. Podle mě je tahle povídka ještě lepší. Hutná, zoufale smutná atmosféra. Je mi ho tak líto, i když to muselo přijít a bylo to nevyhnutelný. Oplakala jsem to. Trochu mě smiřuje ten konec. Píšeš skvěle! Děkuju.

4)  Paike (03.08.2010 11:07)

Děkuju Vám, trochu jsem doufala, že se mi podařil alespoň malý happyend. Dobře, tak asi ne

3)  ambra (30.07.2010 23:47)

Paike, já tušila, že mi rozedereš srdce... Mise splněna... Je to neskutečné... Bože, došla mi slova...

2)  Evelyn (26.07.2010 14:37)

Tak... Koukám na obrazovku a nějak mi chybějí slova. Nikdy jsem se neuměla moc vcítit do chlapa a pochopit jejich myšlení je nad mé chápání i schopnosti. Ovšem Charlieho bych si představila přesně takhle. Osamělý muž na rybách... Úžasné, jen mám teď trošku depku.

1)  Radussska (26.07.2010 10:43)

1