25.07.2010 [11:45], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 40×, zobrazeno 6082×

Kdo překvapil Bellu uprostřed noci v jejím pokoji?

Kdo všechno ví, kam se Swanovi přestěhovali?

Mají všechny nehody, které se kolem Isabelly dějí, negativní důsledky?

7) Varování

Stál jsem a čekal. Nevěděl jsem úplně přesně, kdy se objeví, ale nebylo tak těžké to spočítat. Charlie Swan měl k místní policii nastoupit už zítra.

Les dávno přikryla tma. Neuvidí mě, ani kdybych stál pár metrů od nich. Přesto jsem ale zůstal dost daleko, nechtěl jsem riskovat. Moje sebeovládání bylo sice podle Carlisla na novorozeného nezvykle silné, ale tady se jednalo o ni.

Neměl jsem příliš mnoho času srovnat se se svou novou... existencí. Nevím, jestli to vůbec někdy dokážu. Ztratil jsem všechno. Mé vzpomínky zastřela podivná mlha, ale i to málo, co jsem byl schopen si zachovat, mi způsobovalo neskutečnou bolest. Větší než tu, kterou jsem prožil ve sklepě doktora Cullena. Ale přesto mu zůstanu navždycky vděčný. Smrt by mě oddělila od Ní. Její tvář, hlas, všechny vzpomínky, které se jí týkaly, jsem zachraňoval obzvlášť usilovně. Ten cit nezeslábl. Možná se k ní teď upínal i víc, než kdy dřív. Nic jiného jsem neměl. Ta láska mi dávala naději, že jsem přese všechno zůstal trochu člověkem.

Podíval jsem se na nebe a přemýšlel, jak dlouhou cestu hvězdy urazily od chvíle, kdy jsem se tu zastavil. Za jak dlouho má nová rodina pochopí, že už nejsem na lovu? Nejspíš nebudou daleko.

Konečně jsem uslyšel blížící se zvuk motoru. Napětím se ve mně všechno ztišilo. Moje mysl, jindy tak přezaměstnaná a neustále něco analyzující, se ponořila do mlčení.

Před srubem zastavoval Jeep. Těsně před cílem mu ale začala podkluzovat kola. Váhal jsem jen okamžik. Stačil jeden skok a už jsem držel zadní nárazník. Auto se s jemným cuknutím zastavilo. Bleskově jsem se vrátil na své původní místo. Celá akce nezabrala víc než dvě vteřiny.

Charlie vystoupil, rozsvítil baterku a obešel vůz. Otevřel dveře u spolujezdce, kde seděla Bella. Spala s hlavou opřenou o rameno. Jejich vůně mě dostihla vzápětí. Jako sirka hozená do sudu s petrolejem, jako vroucí asfalt vtékající do mého hrdla. Na moment jsem zadržel dech a pokoušel se vzpamatovat. Tuhle chvíli jsem chtěl vyhradit radosti z toho, že ji opět vidím.

Charlie ji jemně vzbudil a ona se zmateně rozhlédla. Pak se podívala nahoru. Poprvé jsem ji viděl novýma očima a všechno ve mně křičelo, abych šel za ní. Viděl jsem prameny vlasů vykukujících z pleteného kulicha a hnědé oči odrážející tu záplavu hvězd. Jenže i ty děsivě černé kruhy pod nimi a popelavou tvář.

„Jsme doma, Bells,“ řekl tiše Charlie a posvítil na vchodové dveře. Sledovala kužel oranžového světla. Její táta ve tmě neviděl bolestný výraz, který se jí na okamžik mihl ve tváři.

Vzali si pár věcí a zmizeli v domě. Nadechl jsem se. Jejich pach už zředil noční vzduch a dal se lépe snést. Nechal jsem ho do sebe proudit a zvykal si na něj. Pro to, co jsem se chystal udělat, budu potřebovat všechno, co může pomoct.

V okně pod střechou se rozsvítila dvě okna. Jen na moment. V jednom z nich jsem zahlédl Bellu. Když se všechno zase ponořilo do tmy - pro mě do fialovo modrého světla - raději jsem čekal ještě hodinu.

Carlisle by s tím nesouhlasil, ale já musel. Víc jsem pro ni nemohl udělat. Vždyť se nic nemusí dozvědět! Potichu jsem otevřel dveře a zase je za sebou zavřel, aby dovnitř nepronikal chlad. Podle zvuků, které jsem předtím slyšel z domu, jsem věděl, že sedmý a desátý schod vrže. Překročil jsem je. Znovu jsem ochutnával sladkou vůni. Neznal jsem ještě dobře své meze, ale už dvakrát v uplynulých čtrnácti dnech jsem odolal vábení lidské krve.

Každý schod stupňoval žár a bolest, ale mysl jsem dokázal udržet jasnou. Našel jsem její pokoj.

♥♥♥♥♥

Nevím, jak dlouho jsem spala. Rozhodně jsem nestihla mít Ten sen. Vzbudilo mě, ani jsem nevěděla co. Najednou jsem otevřela oči a měla zvláštní pocit. Velmi intenzivní, naléhavý. Jako bych nebyla sama. Neměla jsem odvahu se pohnout. Zalil mě studený pot. V pokoji vládla absolutní tma, neslyšela jsem žádné podezřelé zvuky, přesto mě roztřásl strach.

Nakonec jsem se rozhodla jednat. Všechno bude lepší, než čekat. Posadila jsem se a zírala do tmy.

„Je tu někdo?“ Vyděsil mě zvuk vlastního hlasu. Zněl nepřirozeně a chraplavě.

Nejdřív mi odpovědělo jen ticho, ale pak jsem zaznamenala nějaký pohyb. Na tváři jsem cítila proudící vzduch, a pak mě ovanula nějaká neznámá příjemná vůně.

„Prosím, neboj se, Bello,“ ozvalo se těsně u mě a čísi ledová ruka mi zakryla ústa a zabránila ve výkřiku.

♥♥♥♥♥

Šetřil jsem dech a řekl jen jednu větu. Můj hlas se přeměnou trochu změnil, ale tušil jsem, že ona ho pozná. Poté, co jsem promluvil, strnula. Oči dosud rozšířené hrůzou změnily svůj výraz na užaslý. Troufl jsem si ji pustit. Pomalu jsem odtáhl ruku, a pak se klidil na druhou stranu místnosti. Můj pohyb nějakým záhadným způsobem vyvolal otevření dveří skříně. Najednou mi stály v cestě. Zastavil jsem se tři mikrometry od nich. Usmál jsem se. Nic se nezměnilo. Jako člověk bych měl asi právě teď bouli na čele.

Třásla se a marně prohledávala tmu očima.

„Edwarde?“ zašeptala a ten způsob, jak vyslovila mé jméno, ve mně vyvolal smršť pocitů. Byla v něm touha a ze všech sil potlačovaná radost.

„Jsem tady, Bells,“ odpověděl jsem a veškerou vůli soustředil na to, abych ji nešel obejmout. V plicích už mi nezůstal žádný vzduch.

Z úst se jí vydral tichý vzlyk. Vyskočila z postele. Zavrávorala.

Nadechl jsem se a na nepostřehnutelný okamžik se vyrovnával s mučivou bolestí. Teď nejsem na lovu! A tohle je moje Bella!

„Prosím, zůstaň tam,“ řekl jsem konečně. Měl jsem pocit, že mi od úst začnou šlehat plameny.

Zarazila se.

„Rozumím.“ Přikývla a posadila se zpátky na postel. „Už ti nikdy neublížím,“ dodala skoro neslyšně. Viděl jsem to. Zaplavilo ji poznání, že se ke mně nikdy nesmí přiblížit, a na chvíli přehlušilo radost ze shledání. Drtilo mě to. Musel jsem jí lhát. Jen splnit to, proč jsem přišel, a odejít. Navždycky.

„Chci, abys věděla, že... žiju,“ začal jsem. Zbývající slova mi uvázla v krku jako ostré střepy a bylo to horší než pálení žízně. „Přišel jsem se rozloučit. Musím odejít. Já...“ Miluju tě! Víc než cokoli na světě! Víc než sám sebe! „... Sbohem.“

Pro tuhle chvíli stálo za to stát se monstrem. Moci ji zbavit hrůzy výčitek, že zavinila mou smrt. Teď bude vědět, že... jsem.

Tohle jsem si vytrvale opakoval, zatímco se jí po tvářích spouštěly proudy slz a ona si zakryla ústa, aby dokázala brečet potichu. Teprve v tu chvíli jsem opravdu umíral.

„Rozumím. Budeš v bezpečí,“ špitla po dlouhých vteřinách zápasu s vlastními ochromujícími pocity.

Co jsem to udělal? Ale měl jsem jinou možnost? Ona nesměla zjistit, kdo jsem. Tohle nezáleželo jen na mně. Zavřel jsem oči. Zaslechl jsem blížící se rychlé kroky v lese, zatím daleko, ale budou tu brzy.

Bella se pořád dívala mým směrem, v očích umírající naději.

„Bože...“ uniklo mi. Žízeň jsem zvládl, ale tohle ne. Bylo to silnější než já.

Bleskově jsem se přesunul až k ní. Moje náhlá blízkost ji vylekala. Přesto ke mně téměř vzápětí vztáhla ruce. „Neměl bys...“

Troufl jsem si jen letmý polibek do vlasů. Ještě jsem si nebyl jistý svou silou a její blízkost mě spalovala na popel.

♥♥♥♥♥

Jeho vůně, nová, nezvyklá a omamná, mě obklopovala. Na čele jsem ucítila lehký dotek rtů. Chladil mou rozpálenou kůži. Srdce mi v hrudi bušilo. Nedokázala jsem mu říct, aby se držel dál, aby odešel, jak měl v plánu.

„Já bez tebe nemůžu být,“ uslyšela jsem ještě, pak mě ovanul chladný závan větru a vůně zmizela.

Seděla jsem dlouho a netroufla si hlesnout. Čekala jsem, jestli zaslechnu nějaký zvuk, ale nic se neozvalo. Roztřásl mě chlad. Pomalu jsem si lehla a znovu se zabalila do spacáku. Dívala jsem se do tmy a silou vůle potlačovala propukající paniku. Nedávalo to smysl. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Kromě jediného. Edward žije a miluje mě. A tohle stačilo. To ostatní nebylo důležité. Na záhady jsem přece dávno zvyklá. Než jsem usnula, přehrávala jsem si tu poslední větu, kterou řekl. Ne, nebyl tu naposledy.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Slyšela jsem Charlieho v přízemí. Štípal dříví a zatápěl. Ve srubu byla neskutečná zima. Chtěla jsem běžet dolů a co nejdřív se ohřát, ale raději jsem počkala, až odloží sekeru.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a rovnou začala vybalovat velkou krabici s nádobím a základními zásobami. Online vyučování mi mělo skončit ve dvě odpoledne, dohodli jsme se, že táta pro mě přijede a nakoupíme. Zatím nám musela stačit krabice trochu okoralých koláčů, které nám po Angele poslala její matka. Vzpomínka na loučení s ní a s Benem mě na chvíli znehybnila. Edwarda ještě neobrečeli.

Krájela jsem koláče a pokládala je na připravené talíře. Co se s Edwardem stalo? Proč nechá svou rodinu a přátele, aby věřili, že zemřel? Vybavila jsem si náš noční rozhovor a usmála jsem se.

„Bells?“ ozval se najednou táta. Jeho hlas zněl trochu znepokojeně.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Teče ti krev. Řízla ses.“ Při tom ukázal na mou ruku. Na vnitřní straně ukazováčku se táhla mělká, ale dlouhá krvavá rýha. Překvapilo mě to.

Charlie odešel do auta a z lékárničky přinesl nějaké náplasti.

„Cítíš se líp,“ konstatoval, když mi ránu přelepil. Teď asi nemluvil o mém prstu.

Pousmála jsem se. „Docela jo. Myslím, že to tu bude fajn.“

„To jsem strašně rád,“ pohladil mě po rameni.

„No, Bells, tak ve dvě.“ Hodil na sebe bundu, vzal si na cestu kus koláče a odešel. Nastalo téměř dokonalé ticho. Rozhlédla jsem se. Ten srub byl nejspíš dost starý, ale útulný a zachovalý. Až se vrátíme z města, dáme to tu do pořádku.

Snědla jsem snídani a uklidila stůl. Z batohu v předsíni vylovila svůj notebook, sluchátka a mikrofon. Vyučování mělo začít za deset minut. Když jsem všechno zapojila, najednou jsem uslyšela přijíždět auto. Tohle určitě nebyl Charlie.

Dveře jsem otevřela právě ve chvíli, kdy před nimi zastavil černý Hammer s kouřovými skly. Zadrhl se mi dech. Měla jsem chuť zaběhnout zpátky domů a předstírat, že tu nejsem, ale určitě už mě viděli.

Dva muži v černých kožených pláštích a se slunečními brýlemi na očích. Mohutní, svalnatí a hroziví. Nesli si elegantní kufříky a tvářili se... nijak. Naposledy jsem je viděla před pěti lety. Vlastně nevím, jestli to byli zrovna tihle dva, nejspíš ne, protože na to vypadali moc mladě. Už tenkrát mi připadali jako agenti nějaké tajné služby z televizního seriálu.

Zastavili se těsně přede mnou. Příliš těsně.

„Slečna Swanová?“ zeptal se ten mohutnější a na tváři vytvořil něco jako úsměv. Přeběhl mi mráz po zádech.

Nevím, proč se ptal. Určitě věděl, kdo jsem.

„Můžeme dál?“ Opravdu použil tázací větu, ale otázka to nebyla. Ustoupila jsem ode dveří a oni vešli. Nerozhlíželi se kolem sebe, jako to lidé v cizím domě obvykle dělávají. Šli rovnou, dokud se nezastavili v kuchyni. Jediné, co zřejmě upoutalo jejich pozornost, byl plápolající oheň v krbu. Nedivím se. Na to, jaká byla zima, neměli moc teplé oblečení.

Nenabídla jsem jim, aby si sedli. Stála tu jen jedna jediná židle a oni se netvářili, že by si chtěli udělat pohodlí.

„Co chcete?“ zeptala jsem se, když mě už víc než minutu bez hnutí sledovali. Bylo nepříjemné nevidět jim do očí.

„Jistě víte, koho zastupujeme,“ začal zase ten větší. Jeho kolega měl nejspíš jen pomáhat dotvořit dojem.

Přikývla jsem.

„Znovu jste se musela stěhovat a našeho... generálního ředitele napadlo, že byste mohla být ochotná znovu zvážit naši nabídku a nečekat do své plnoletosti. Přeci jen, musí to být pro vás nepříjemné a my vám můžeme pomoci.“ Ten tón měl nejspíš znít soucitně, ale vyvolal ve mně jen vlnu nepochopitelné nevolnosti. Poprvé v životě jsem si přála umět nějakou tu nehodu vyvolat úmyslně. Rozhodla jsem se, že za žádnou cenu nesmí poznat, že se jich bojím.

„Myslela jsem, že vám vaše vnitřní směrnice nedovolují pracovat s... klienty, kteří nejsou plnoletí,“ začala jsem opatrně.

Usmál se a já zděšeně sledovala dvě řady zářivě bílých zubů. Podobný pocit jsem měla, když na kanálu Discovery dávali dokument o lidožravých žralocích.

„Ve vašem případě jsme ochotni udělat výjimku.“

„Nejsem dospělá. Tohle by za mě museli rozhodnout rodiče.“ Znovu jsem se to pokoušela zahrát do autu.

„Ale pokud otci řeknete, že si to opravdu přejete, jistě vám vyhoví.“ Když to řekl, udělal pomalu tři kroky ke mně. Jeho pohled se, nevím proč, stočil k mé zraněné ruce. Instinktivně jsem ji schovala za zády. Stála jsem jako vrostlá do země, naprosto paralyzovaná hrůzou. Ovanula mě omamná vůně. Vytřeštila jsem oči.

„Nechci,“ vypravila jsem ze sebe konečně a málem se zakoktala. „Budeme se držet původního plánu.“ Ta vůně...

Stál ode mě jen kousek. Kdyby natáhl ruku, dosáhl by na mě. Jeho výraz se zase změnil v nehybnou masku.

„Máte štěstí, že smrt toho mladíka nikdo nespojuje s vámi. To bychom se už neměli o čem bavit,“ zasyčel. Chybělo mi k tomu jen typické chřestění hadího ocasu. „Ale znáte dohodu. Stačí jeden malér a nestihnete se ani rozloučit. Nebo dáte přednost zveřejnění všech případů? Jak by se asi líbilo vašim rodičům, kdyby jim sousedé házeli kameny do oken. A nedivil bych se, kdybyste měla tu čest prohlédnout si nějaké nápravné zařízení zevnitř. Ony v našem soudním systému nepřímé důkazy občas stačí.“

Jeho slova měla stejný účinek jako uštknutí. Všechno se ve mně stáhlo v křeči. Kdybych teď chtěla vykřiknout, nešlo by to. Pominulo to, když se odvrátil.

Pak udělal tu nejpodivnější věc. Začichal, jako to dělají psi. Podíval se na svého kolegu a syknul. Teď jsem to ucítila i já. Palčivý pach spáleniny.

Nechápala jsem, jak se to stalo. Druhému agentovi, ačkoli stál od krbu asi tři metry, doutnal konec pláště. Na zemi pod ním ležel teď už zpopelněný kousek dřeva. Jeho reakce mi vyrazila dech. S neskutečným řevem ze sebe serval ten luxusní kabát a hodil ho do ohně. Místnost začal naplňovat černý dým.

Pak beze slova zmizeli. Slovo odešli, bych nepoužila. V jednu chvíli ještě zděšeně zírali do plamenů a vzápětí byli pryč.

Když dozněl zvuk vzdalujícího se motoru, rychle jsem otevřela všechna okna a vychrstla do ohniště kbelík vody. Oči mi slzely. Kdo ví, čím byla ta kůže napuštěná. Dovnitř pronikala zima a já se vyčerpaně svezla na podlahu. Kašlala jsem. Když jsem se vysmrkala, kapesník byl úplně černý.

Vyděsili mě. K smrti. Ale právě teď mi dělalo mnohem větší starost něco jiného. Ta vůně...

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

20)  mima19974 (25.07.2010 20:26)

rychlo dalsiu kapitolku prosiim!!!

19)  Nebraska (25.07.2010 18:11)

Teď mě úplně napadlo: Proč upíři neslaví narozeniny? Bojí se svíček na dortu No, ehm... Dobře... To jen ta etuda s ohněm ve mně vzbudila nějaké skryté vtipnosti, či co
Jinak to ale moc vtipný nebylo. Protože já to věděla! Obojí! To s Edou je rozhodně dobrý, to s panem šéfem je fakt trapný - ale vůbec mě to nepřekvapuje, protože už ho znám
No... a teď mi vysvětli, proč ten Eda zas všechno chápe jinak. Klasický Edwardovský syndrom, je to s ním marný
(Já vím, že to nedává smysl, ale víš, v jakém stavu teď jsem Takže abych to shrnula: )

17)  Alaska (25.07.2010 17:14)

Tyjo hotová detektivka. Nejdřív trochu smutné romance na začátek, pak strach z neznámé návštěvy a následně neskutečný výbuch smíchu při představě, že upírovi hoří plášť (jestli tedy dobře hádám). Moc se mi líbí,jak jsem vždycky napnutá z nějaké scény a najednou do toho vstoupíBelliny smůla .

16)  Silvaren (25.07.2010 16:51)

Páni, začíná nám přituhovat. Belly je mi líto, zajímalo by mě, k čemu ji potřebují. A propos nejsou to tak trošku upíři? Moc jsem si to užila a netrpělivě se těším na pokračování.

15)  Cam (25.07.2010 15:43)

Ten generální ředitel je Aro??? ďábelskééé!!
To jsou mi věci, jdou po Bellince! Hrozně se mi líbila ta část s Edwardem, je takhle sladkej. Je to prostě geniální - jeden je teď nebezpečnější než druhej. Úplní pan a paní Smithovi

14)  Karolka (25.07.2010 14:59)

Děkuju za krásné komentáře. Nepolevujte v pátrání .

13)  plyshovymedvidek (25.07.2010 14:33)

12)  Abera (25.07.2010 14:30)

Mazec rychle další

11)  Popoles (25.07.2010 14:05)

No páni, nebyla jsem si jistá, jestli je Carlisle upír, tak už mám jasno - Cullenovi v plné polní.
A Bella je jako neřízená střela. Chodící zkáza. A ta vůně - podobná jakou cítila z Eda. Dá si to dohromady? Budou si nebezpeční navzájem?
Nádhera, krásně to zamotáváš...

10)  Hanetka (25.07.2010 13:25)

Karolkoooo! Bella Smrtící pěst v režii Volterry? Doufám, že ne! I když, kdyby se tu vlastnost po přeměně naučila ovládat, mohla by ledaskomu nakopat spodničky... nebo co to pod těmi hábity nosí. A Edward, co má sebeovládání skoro tak dokonalé jako Bella v Rozbřesku, ááááách. No jistě, že tam nebyl naposledy, to taky pevně doufám! A honem další kapitolu, prosím pěkně, my budeme strašně hodní, fakt!

9)  sfinga (25.07.2010 13:22)

Já fakt už nevím , co ti mám nového napsat.
Že je to tak napínavé, že se nemohu dočkat dalšího dílu?
Že mi v hlavě víří stovky myšlenek na to, co jsou ti dva agenti zač?
Ruku bych dala za to, že upíři, ale jací? Kdo je tím generálním ředitelem?
Tvůj Edward se stal přesně tím Edwardem, kterého známe od Meyerové
Už se nemohu dočkat toho, jak to bude pokračovat

8)  Dennniii (25.07.2010 13:18)

Bože Edwarde, ty jsi tak úžasně dokonalý, ale už zase jsi chtěl Bells opustit, to se nedělá ale zdá se že bez ní nedokáže existovat nádhernej díleček a už asi tuším kdo za tím je, a určitě to nejsou lidé, ale představa jak o jedné bytosti mluvili jako o generálním řediteli mě dost pobavila . Jinak by mě strašně zajímalo jaký všechny nehody Bells způsobila. A abych nezapomněla nerozbitnej Edward je k zulíbání

7)  Bye (25.07.2010 13:15)

Karol, Tys nasadila Edwarda?!!! A je to najednou TEN Edward se vším všudy. S ochranitelskýma a sebeobětujícíma sklonama.
Týjo, a agenti (budu jim v duchu říkat agent Ef a agent Dé ) je našli fakt rychle. A jak si vystihli chviličku, kdy je Bella sama, bídáci.
A všechny ty nový výrazy: plnoletí klienti, generální ředitel... nojo, styk s veřejností si žádá korektní vyjadřování
Ještěže Belle stačí na nehodu jen pomyslet a... dějou se věci!
A hele, na věty: "Zbývající slova mi uvázla v krku jako ostré střepy a bylo to horší než pálení žízně." a "...a ona si zakryla ústa, aby dokázala brečet potichu. Teprve v tu chvíli jsem opravdu umíral." a asi dvacet jim podobných, bys měla upozornit v už perexu.!!!
Něco jako: Pozor, odjištěný granát! Nepokoušejte se sami vyjímat střepiny z vlastního těla!

6)  MaiQa (25.07.2010 13:14)

Koho jsi tam málem zapálila? Hele Edward je magnet i když je upír. Ho zabíjejí i skříně. (Obrazně řečeno s tím zabíjením) Bells je dobrá. Čím dál víc začínám přemýšlet o tom, že moje hypotézu je pravdiá. Alespoň trochu. No ale nebudu taky raději psát jaká je. Kdyby náhodou. Doufám, že Edward tam opravdu nebyl naposledy. Já si to jdu přečíst ještě jednou. Nebo se nedočkám dalšího dílu.

5)  Linfe (25.07.2010 13:09)

Karolko, myslím, že jsem ti u všech kapitolek asi nenechala komentář, tak teď se ti to pokusím vynahradit. Díky za tuhle skvělou povídku. Přinesla něco nového, neokoukaného, krásného a hlavně strašně napínavého. Moc se mi líbí jako ostatně všechny tvoje dílka a doufám, že se dobere k tomu správněmu konci. Bella je děsně chytrá a Edward se jen tak nevzdá viď že ne?

4)  eMuska (25.07.2010 13:03)

Moje nervy, to je tak napínavé! A romantické! Ja už chcem, aby bola Bella s Edwardom!

3)  Joa (25.07.2010 12:45)

Další upíři???Jen nevím, k čemu by byla Arovi nešikovná smrtící Bella .Anebo za tím nestojí Aro?A jsem ráda že přišel Edward, a že se asi vrátí.Je to fakt napínavé,snad bude happy end .

2)  AnneCullen (25.07.2010 12:35)

Ta vůně? Tolik podobná Edwardovi? Ale začnu jinde:
Úžasné! Opravdu, tenhle díl se mi, nevím proč, líbil nejvíc (Možná to bude mým vysazením na živého Edwarda). Jsi neuvěřitelná pisatelka, Karolko. Tvoje příběhy jsou vždy originální, úžasné, nádherně sepsané a nikdy se nestane, že bych u nějakého dílu usínala. Prostě jsi jednička!

1)  dorianna (25.07.2010 12:21)

sakra , kdo to je ? tedy takhle napínat umíš ))) krásná povídka

«   1 2