21.07.2010 [22:15], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 43×, zobrazeno 7134×

Tak jo, jdu předělat perex k první kapitole. Oddychová kapitolovka to definitivně nebude. Chcete vrátit vstupný?

5) Smyčka se stahuje

Pár vteřin jsem se nedokázala pohnout. Edward, teď strašidelně bledý, s očima vytřeštěnýma zděšením, sledoval stále se zvětšující kaluž krve u svých nohou. Bílá osuška ovinutá kolem jeho beder se barvila do ruda. Jestli ještě neupadl do šoku, rychle se k tomu blížil. Věděla jsem, že já mu teď pomoct nemůžu.

Vyběhla jsem na chodbu a vtrhla k Charliemu. Reagoval rychle, reflexy měl vytrénované z práce.

„Co je?“ ptal se cestou, když jsem ho za ruku táhla k sobě do pokoje.

„Edward krvácí!“

Jestli ho fakt, že mám v noci ve svém pokoji mužskou návštěvu, překvapil, nedal to na sobě znát. Teď to byl policajt.

Vběhli jsme ke mně. Ed se snad vůbec nepohnul. Probral ho až hlas mého táty.

„Edwarde!“

Všude byla spousta krve a přibývala.

Táta čapnul u mě ve skříni nějaké ručníky. Při pohledu na velký kus skla trčící z rány, ale zaváhal. Edward se začal sesouvat. Dalo mi strašně zabrat neběžet k němu, ale věděla jsem, že nesmím.

Charlie ho chytil kolem ramen a posadil na židli.

„Led...“ zasténal Edward. „Nemám s sebou léky. Potřebuju led... Mám hemofilii.“

Rozklepaly se mi kolena.

„Běž! Ten led!“ houknul na mě táta a já vyrazila ze dveří a dolů po schodech do kuchyně. Najednou, jako by moje tělo ovládal někdo jiný. Moje mysl zamrzla hrůzou. Otevřela jsem mrazák a vyndala na linku ledovou hroudu. V šuplíku s příbory jsme měli sekáček. Tohle je činnost, kterou za žádných okolností nedělám. Nikdy.

Teď jsem nad tím ale vůbec nepřemýšlela. Mámu jsem při tom sledovala mockrát. Vzala jsem utěrku a chytila led, druhou rukou jsem pomocí sekáčku začala odsekávat menší kousky. To, že brečím, jsem si uvědomila, až když jsem na to přestala vidět. Vztekle jsem si oči otřela do rukávu a pokračovala. Zdálo se mi, že mi to strašně trvá. Tolik krve...

Slyšela jsem dusot a ohlédla se přes rameno. Táta nesl Edwarda zabaleného v mé dece, už nebyl při vědomí. Ruku měl obalenou tlustou vrstvou ručníků, ale přes to za nimi zůstávala krvavá stopa.

„Máš ten led, Bells?“ zeptal se táta a dovolil si na chvíli zastavit.

Beze slova jsem nahrnula ledovou tříšť do připraveného sáčku. Až teď jsem si všimla, že led je místy červený.

„Sakra!“ Na palci pravé ruky jsem měla hluboký škrábanec od sekáčku. Teď ale nebyl čas to řešit.

Táta už před domem pokládal Edwarda na zadní sedadlo svého auta. Podala jsem mu pytlík s ledem. Zastrčil ho pod vrstvy teď už prosáklého provizorního obvazu.

„Vlez si k němu,“ zavelel. Přitom zavadil pohledem o mou zraněnou ruku.

„Tati, neměla bych. On je...“

„Já vím,“ odpověděl hlasem velícího důstojníka. „Ale někdo mu musí zaškrcovat ránu.“

Vlezla jsem do auta a klekla si za přední sedadlo, které Charlie odsunul co nejvíc dopředu, aby mi udělal místo. Vyrazili jsme. Táta vystrčil na střechu majáček, a pak se hned spojil s dispečinkem devět set jedenáctky. V nemocnici o nás už budou vědět.

Tiskla jsem zkrvavené ručníky a vyděšeně sledovala Edwardovu mrtvolně šedou tvář a temné kruhy pod očima. Zase se to stalo. Nikdy jsem mu neměla dovolit, aby se přibližoval. Rozbrečela jsem se.

Před nemocnicí už čekal tým s pojízdným lehátkem. Něčí ruce mě vytáhly z auta, aby se doktor mohl dostat k Edwardovi. Rovnou mu píchal injekci na podporu srážení krve. Stála jsem u auta a všechno sledovala jako v transu. Necítila jsem, když mi táta přehodil přes ramena deku a posadil mě na kolečkové křeslo. Eda vzali rovnou na sál, mně na příjem ambulance, prohlídnout tu ruku. Věděla jsem, že moje zranění není vážné, ale neměla jsem sílu protestovat. Táta vyplňoval spoustu papírů, i zprávu o příčině zranění Edwarda Masena.

„Bells?“ Ucítila jsem jeho ruku na tváři. Teď už mluvil zase starostlivě a něžně.

Podívala jsem se na něj a vzápětí se rozbrečela. Už potřetí. Objal mě kolem ramen. Křečovitě jsem se držela jeho košile a hlasitě vzlykala. Bylo mi jedno, jestli to někdo uslyší.

„To bude dobrý. On to zvládne,“ uklidňoval mě Charlie.

„Málem jsem ho zabila,“ zašeptala jsem s obličejem schovaným na jeho hrudi. Mlčel a hladil mě po vlasech.

Zranění na ruce opravdu nebylo hluboké, nemocnici jsme opouštěli asi půl hodiny po příjezdu. Na téměř prázdném parkovišti právě zastavovala dodávka s logem portangeleské lokální televize.

„Tati...“ hlesla jsem a cítila, jak se mě zmocňuje panika.

„Neboj se, prostě nastup do auta,“ reagoval tiše a obešel mě, aby je případně mohl držet dál.

„Náčelníku Swane!“ zvolal vysoký ženský hlas. Následovalo rychlé klapání podpatků.

Táta mě strčil do auta a zabouchl za mnou dveře. Jejich rozhovor jsem slyšela sice tlumeně, ale zřetelně.

„Slečno Barcleyová.“ Tenhle tón používal jen v práci.

„Máte na mě tři minuty?“

„Už vám běží čas,“ odvětil suše.

„Dostali jsme zprávu, že se na okraji Forks nečekaně přehnala velmi silná bouře. Váš dům byl údajně jako jediný poškozen a nějaký místní mladík utrpěl vážné zranění.“

V napřažené ruce držela diktafon a přistrčila ho tátovi k obličeji.

„Padající větev rozbila jedno okno. Spolužák mé dcery se pořezal o střepy. Víc nemám, co bych vám k tomu řekl.“

„Jak se ten mladík jmenuje?“ zacvrlikala reportérka.

„Ale slečno Barcleyová, oba jsou nezletilí. Žádná jména. Zřejmě vás zasáhla novinářská okurková sezóna, když jedete uprostřed noci natáčet reportáž o rozbitém okně.“ Do jeho tónu se vloudila jízlivost. Objala jsem se rukama, abych zabránila jejich třesení.

„Měla jsem anonymní telefonát,“ řekla novinářka, když před tím vypnula nahrávání. „Prý to nebyla obyčejná nehoda. Mezi námi, ta bouře sama o sobě byla podle meteorologů zvláštní. Objevila se z ničeho nic.“

„Jo a já ji přivolal tancem v sukni z listí.“

Ušklíbla se.

„Díky za váš čas, náčelníku. A... jak je na tom ten chlapec?“

Táta zaváhal a na moment se na mě ohlédl.

„Ještě není z nejhoršího venku,“ řekl nakonec a mně začaly cvakat zuby.

Cestou domů jsme mlčeli. Nevidoucíma očima jsem hleděla do tmy a usilovně se snažila nemyslet. Ani jsem si neuvědomila, že už stojíme před domem.

„Bells, vím, že je to teď vlastně jedno, ale... proč měl Edward na sobě jen ručník?“ Už zhasnul reflektory, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale bylo slyšet, že se mu do té otázky nechtělo.

Povzdechla jsem si. „Vlezl ke mně oknem, chtěl si promluvit. Totálně mu promoklo oblečení, tak jsem mu ho strčila do sušičky.“

Mlčel, ale cítila jsem, že jsme ještě neskončili. Pak mě chytil za ruku. To bylo neobvyklé.

„Ty ho m... je to vážné?“ řekl nakonec. Nejspíš u toho zrudnul stejně jako já.

„Znám ho krátce, tati,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Já vím, ale na to jsem se neptal. Já tvou mámu miloval hned.“

Jeho otevřenost mě překvapila.

„Asi ano,“ řekla jsem nakonec neochotně.

„Jak si to představuješ dál? Ty víš, že je to snad nejhorší možná volba.“

Přikývla jsem a byla vděčná za tu tmu.

„Navíc... už nezbývá moc času.“ Jeho hlas zazněl chraplavě a bolestně.

„Já vím,“ hlesla jsem. „Říkala jsem mu, že by se ode mě měl držet dál. Jenže on... neposlouchal mě.“

„No, po dnešku už možná bude.“

„Tati, on už toho hodně ví,“ špitla jsem. „Dal si tu práci a seděl pár hodin na internetu. Stejně ho to neodradilo.“

Prudce se ke mně otočil.

„Ví to?!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen to, co je veřejně přístupné. O nich jsem mu nic neříkala.“

„Pochopil, že ty nehody vyvoláváš,“ dokončil za mě. Přikývla jsem.

„Co chceš dělat, Bello? Myslím, že bys neměla...“

„Vím,“ přerušila jsem ho. „Neměla. Už se s ním nesetkám.“ Opřela jsem se do sedačky a zavřela oči.

„Je to snad nejsilnější magnet, jaký jsem potkala. Neměla bych tu zůstávat.“

Jeho ruka mě stiskla pevněji.

„Je mi to líto, miláčku.“

Zase se mi do očí tlačily slzy.

„Nechám se přeložit,“ řekl pevně. „Nenechám tě samotnou.“

Dojalo mě to.

„Nevím, jestli to je dobrý nápad, tati. Narodil ses tady. Napadlo mě... že bych nečekala až do osmnácti a zavolala jim hned.“

Otřásl se.

„Nedělej to! Vždyť pořád nevíme, co jsou zač! Zbývá ti ještě skoro rok času. Třeba se za tu dobu něco změní...“ Ztěžka jsem polkla, táta vypadal, že se rozbrečí.

„Mám strach,“ zašeptala jsem. „Kdo mohl volat do té televize? Je to stejné jako vždycky. Oni nikdy nechtěli čekat, až mi bude osmnáct. Byl zázrak, že s tím souhlasili.“

„Zlatíčko...“ Přitáhl si mě k sobě a pevně objal. „Tak odjedeme. Zavoláme mámě a Philovi a někde se schováme.“ Už když to říkal, věděl, že by to nemohlo fungovat.

„Našli by nás. Vždycky mě našli. A navíc... nemůžu se k Philovi přiblížit. Zas by se mu něco stalo.“ Už jsme to probírali tisíckrát, nebyla jiná možnost. Mě samotnou překvapilo, že se najednou cítím tak klidná.

„Třeba mi opravdu dokážou pomoct,“ nadhodila jsem.

„Bello, prosím, neukvapuj se. Lidi jako oni... já jim nevěřím. Deset let nás drží v šachu výhrůžkami. Co můžou být zač?“

„Nikdo jiný mi ale naději nedal. Táto...“ řekla jsem tiše, „já bych strašně chtěla být normální. Chodit do školy a zůstat tam dokud neodmaturuju. Navštěvovat mámu, aniž by Phil musel odjet. Milovat Edwarda...“ Tady mě hlas zradil.

Políbil mě do vlasů.

„Uděláme to, jak jsem řekl. Nechám se přeložit, odjedeme. Najdeme si nějaký hodně zastrčený místo.“

Přikývla jsem. Už jsem se cítila příliš unavená, než abych se s ním přela.

Tu noc jsem spala v kuchyni na gauči. Můj pokoj byl totiž plný listí, vody a krve.

♥♥♥♥♥

Táta si vzal na druhý den volno. Zajel se jen podívat do nemocnice, aby zjistil, jak se daří Edwardovi. Když se vrátil a já mu šla naproti, abych se dozvěděla novinky, k mému překvapení s ním z auta vystoupil Jacob.

Usmíval se. Jestli se ještě zlobil, nedával to na sobě znát.

„Táta říkal, že bys uvítala společnost.“

Charlie na mě mrknul a já Jaka úlevně objala.

„O Edwardovi mi zatím nic nového neřekli,“ zaslechla jsem za zády. Chtělo to pak jeden hluboký nádech a výdech.

Jacob u nás zůstal celý den. Pomohl mi vystěhovat zničený koberec a s tátou vyměnil rozbité okno. Neobešlo se to bez nehod. Když vysazoval vysklený okenní rám, vyklouzl mu a praštil do ramene. Zaúpěl a chvíli si to místo masíroval. Už jsem chtěla běžet do kuchyně pro led, ale on si jen zanadával a pokračoval v práci.

„Nic ti není?“ zeptala jsem se opatrně.

„Už je to dobrý. Neboj,“ usmál se na mě.

Jen jsem nevěřícné vrtěla hlavou. O hodinu později likvidoval koberec a řezáčkem si udělal ošklivou ránu na zápěstí. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem mu přinesla pití. Jak jinak.

Zase zaklel a vyhrnul si rukáv košile. Přímo před mýma očima se ta rána začala zavírat a hojit. V šoku jsem upustila podnos se sklenicemi a džbánem limonády.

„Co to bylo?“ vyhrkla jsem, když mě posílal pryč, aby po mně uklidil střepy. Já bych se totiž stoprocentně pořezala.

„Nejsi jediná rarita na světě,“ odpověděl tajemně a zazubil se.

Večer jsem ho vyprovázela před dům. Když jsem se ptala, jestli si nechce půjčit můj náklaďáček, prohlásil, že domů poběží.

„Jaku,“ nevydržela jsem to. „Tohle je k zbláznění. Musíme si promluvit.“

Strčil ruce do kapes a zatvářil se zamyšleně.

„O čem?“

„Navrhuju výměnu informací. Ty se dozvíš, co budeš chtít vědět o mně a já na oplátku dostanu odpovědi na ty šílený věci, který jsi tu dneska předváděl.“

Usmál se. „Rád bych Bells, ale nemůžu. Zatím. Ale budu se snažit.“

Nerozuměla jsem. Zřejmě byl také vázaný nějakým slibem mlčenlivosti jako já.

„Dobře. A díky. Za všechno.“

Na rozloučenou mě objal a tentokrát se ani o nic nepokusil.

Právě jsem se vracela domů, když mě v chodbě skoro porazil Charlie. Oblíkal si bundu a klíče z věšáku skoro strhnul. Tvářil se hrozivě.

„Co je?“ hlesla jsem.

Položil mi ruce na ramena a zadíval se mi do očí.

„Volal mi doktor Cullen, Bello. Edward zmizel.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

23)  Abera (22.07.2010 11:46)

Pěkný už se těším na další

22)  MaiQa (22.07.2010 11:04)

Co to? Jak? Kde? Ehm... dobře. Takže nevím kde začít. Počkejte... jo už vím. Já málem měla infarkt a to jsem na něj mladá. Já už viděla Edwarda mrtvýho. No nevím sice jak by to pak bylo dál, ale já ho tak už vážně viděla. Proč mám takový dojem, že nezmizel jen tak. Náhodou. To bys to nemohla psát ty. Něco na tom bude. Že by s tím náhodou měl něco společného jeden upíří doktor? Kdo jsou oni? Doufám, že ne ti kdo si myslím, že to jsou. Já si zavařím mozek. Tolik možností. Prostě rychle další díl. A objasňuj, objasňuj.

21)  Karolka (22.07.2010 10:43)

Moc děkuju za vaše komentáře (já ostuda souhrně za tento i předchozí díl). Já vím, houstne to. Třeba vám bude útěchou, že na ty dva taky pořád musím myslet a Oni mě skoro straší i ve spaní. Další díl dnes nebo zítra. Uvidíme, jak se zadaří. Ještě jednou děkuju.

20)  Cam (22.07.2010 09:30)

Achjo, zse konec - a jaký konec! Kam asi Edward zmizel? Utekl z nemocnice za Bellou?
Kdo jsou ti záhadní oni? Co je Bella zač? Je tolik otázek, na které bych chtěla znát odpovědi!
Charlie. To je táta, jakýho by chtěla každá holka. Jeho "Já vím, ale na to jsem se neptal. Já tvou mámu miloval hned." by zasloužilo zlatou medaili. On je zlatíčko. Chápe Bellu, bere ji takovou, jaká je.
A Edward. Ach bože! Hemofilik?! Karolko, ty jsi geniální! Z upíra uděláš hemofilika a šmytec! Výborná kapitolka.
Těším se brzo na další pokračování. Díky za tvou fantazii

18)  DenyFish (22.07.2010 08:03)

Karolko.. dvě věci.
1: TOMUHLE ŘÍKÁŠ ODDECHOVKA???????
2: KAM SI SCHOVALA EDWARDA????????
Jinak krásný úžasný jako vždycky.. a hlavně to má tu vlastnost okaneodtržitelnost

17)  Amisha (22.07.2010 06:00)

Páni, páni. Sakra. SAKRA! Já tu zvědavostí úplně vibruju. Jsi moje velká šikulka, ale jestli to napětí budeš udržovat ještě dlouho, exnu ti na srdeční příhodu.

16)  plyshovymedvidek (22.07.2010 04:54)

a už začínám tušit lišárnu já veděla že tam budou udělej z něj aspoň trochu klaďase prosím udělej to pro mě za to ti budu vozit to víno až do domu a klidně se sýrovou mísou ořechama čokoládama a vším možným(dělám psí očka) ... ehm a Bellla taky tuším co s ní bude ale o tom na icq kdybych měla pravdu abych to nekazila jiným slečnám. Každopádně povídka je fantastická jak to že zmizel neošetřoval ho náhodou doktor cullen?

15)  Dennniii (22.07.2010 00:32)

Karolko začínám se docela dost děsit, už tady vymejšlim teorie který ani nedávaj smysl a můj mozek asi brzo exploduje. Kdo jsou sakra ONI????? Mám docela jeden šílenej nápad, ale už si nejsem jistá ničím. A chudáček Eddie, co jsi mu to provedla, pane bože mě málem klepla pepka když jsem to četla, to je strašný. A kam zmizel, nemá s tím zmizením náhodou něco společnýho dr. Cullen???? Jsem v totálním šoku, s týhle povídky se stává dost hustej horor a myslím, že mi do příštího dílu praskne kebule. No nic jsi prostě skvělá a moc se těším na další dílek, prosím, prosím ať je zítra. Jo a nezapomeň E/B a Happy end

14)  Lipi4 (21.07.2010 23:52)

Karolko, trochu mě začínáš děsit, že to dobře dopadne,viď?

12)  Hanetka (21.07.2010 23:30)

Já to nemůžu komentovat, já nemám slov! Jsem v šoku. A teorie mám, ale už jsem tu párkrát dostala vynadáno, že prozrazuju děj, tak budu radši mlčet. Ale nedočkavostí si uhryžu všechny prstya čím pozom budu psát, co?

11)  Gassie (21.07.2010 23:24)

(chybí mi tu smajlík s cukajícím okem)
Co je s Bellou? Kdo po ní jde? Kdo jí chce? Co je s Edwardem? .....
Já si počkám

10)  Ajjinka (21.07.2010 23:17)

Karolko, takhle na noc? No dobrá, jak chceš!
Chudák Edward, tolik krve a ještě si zmizí. Asi měl vážně velký štěstí, že Bellu poznal

9)  Alaska (21.07.2010 22:57)

Tak tohle byla scén přímo jak vystřižená z hororu. Velmi akční kapitolka a neméně zajímavá. Mám takový pocit, že v něčem mají částečně prsty Volturiovy, ale nechci předbíhat, už i tak se v tomto dílku odehrálo více než jsem očekávala

8)  krista81 (21.07.2010 22:44)

Tak to je teda něco co se jim to chudákům lidským smrtelným děje?
Kde je Edward? Doufám, že z něj bude upír a to brzo nebo chudáček můj maličkej nebude
A Bella ? Kdo jsou oni?? No lidi asi ne, že?
Charlie je zlatej a Jacob to je fakt sluníčko
A další dílek? Brzo žejo!!

7)  Wendy (21.07.2010 22:40)

jo, jo, jo budou upíři že jo

6)  Nebraska (21.07.2010 22:39)

ááááááááááááááááááááá!!!
Dobře, jsem ostuda, přečetla jsem dva díly za sebou a u toho prvního neenchala komentář - můžeš na mě poslat ambru (ahoj, ambří ) - ale tohle? Takhle skončit?!
Já to teda jako vím, žejo - prej zmizel, pche! Ale stejně je to zlé a útočné!
a ne, není to oddechovka Je to mnohem lepší - je to nedýchavka!

5)  Bye (21.07.2010 22:35)

Tak jo, Karolko! Konec srandy!
Mám svý teorie ohledně "těch lidí" co vyhrožujou a nemůžou se dočkat Belliných osmnáctin a taky ohledně Edwardova "zmizení"!!!
Je celkem jedno, jestli se potvrděj, nebo mě překvapíš. Jistý je, že v týhle povídce se zatím žádný prázdninový atmosféry nedočkám.
Edwardova nehoda bylo pěkný drámo.
Náčelník Swan - k zulíbání! Jak umí dávat rozhovory A pak zase ten jeho vztah s Bellou...
A Jake? O nic se nepokusil? Kua chlape, nevzdávej to
Karol, na to že "vaříš z vody" to začíná bejt zatraceně dobrý!!! Až podezřele. Říkals, že NEJSI upír?

«   1 2 3   »