18.07.2010 [19:00], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 37×, zobrazeno 5881×

Bellu poslední karambol s Edwardem utvrdí v rozhodnutí neplést se mu do života.

Objevují se dva indiáni úzce spjatí s její tajemnou minulostí.

Edward se nevzdává.

3. Stopy minulosti

Stála jsem strnule a vytřeštěnýma očima sledovala Edwarda ležícího na zemi. Dech se mi vrátil až ve chvíli, kdy otevřel oči a pohnul se. Chtěla jsem se k němu vrhnout a pomoct mu vstát, zjistit, jestli je v pořádku. Ale věděla jsem, že nejlepší, co pro něj můžu udělat, je zůstat tam, kde jsem.

Paní Copeová mezi tím oběhla pultík a poklekla k němu.

„Pane Masene, jste v pořádku?“

Edward se trochu otřeseně posadil a zkusmo zahýbal rukama i nohama. Opatrně si prohmatal břicho. Když se dotkl pravého boku, syknul.

„Je to dobré, bude to jen naražené,“ odpověděl jí, ale při tom se díval na mě. Neměl ve tváři ten výraz, na který jsem byla zvyklá. Nevyčítal, neviděla jsem na něm ani strach. Spíš vypadal, že se bojí o mě.

Sekretářka mu pomohla na nohy a podala berle. Hodila po mně velmi vyčítavý pohled.

„Promiň, Edwarde. Je mi to strašně líto!“ kuňkla jsem a vyběhla z kanceláře.

Po zbytek vyučování jsem se mu úspěšně vyhýbala. Byla jsem ve výhodě. Kdykoli se chodbou začalo rozléhat známé „buch – bum“, někam jsem se vypařila. Do jídelny jsem nešla a spokojila se s jablkem od snídaně, které jsem snědla schovaná ve svém autě. Biologie připadla ten den na poslední hodinu. Zaskočila jsem za panem Bannerem a vymluvila se na nevolnost. Pustil mě domů.

Když jsem se konečně ocitla na naší příjezdové cestě, cítila jsem se úplně vyčerpaná. Tušila jsem, že mě čeká nejmíň půlhodinový pobyt v horké sprše. Tam se člověk může nenápadně vybrečet.

Všechno ale bylo jinak, než jsem čekala. Před naším domem stála hodně upgradovaná verze mého náklaďáčku. Přemýšlela jsem, kdo asi za tátou mohl přijet. V chodbě hned za dveřmi jsem se zaposlouchala. Z kuchyně ke mně doléhal tichý hovor. Od vchodových dveří se celou chodbou táhly dvě souběžné černé čáry. Ztěžka jsem polkla. Mohla jsem tušit, že se dřív nebo později asi setkáme. Forks je malé město.

Svlékla jsem si bundu a pomalu šla za nimi. S rozpačitým úsměvem jsem zaklepala na pootevřené dveře. Hovor utichl. Opatrně jsem otevřela. (Když se hodně soustředím, už dokážu předvídat možná rizika).

U našeho jídelního stolu seděl táta a proti němu, v kolečkovém křesle, dlouhovlasý indián s kloboukem. Hned za ním, ležérně opřený o kuchyňskou linku, stál mohutný svalnatý kluk zhruba v mém věku.

„Ahoj,“ přerušila jsem napjaté ticho.

Táta i ten kluk mě pozdravili. Muži na vozíku to trvalo déle. Tvářil se ostražitě. Bedlivě mě sledoval, ruce položené na kolech, připravený vyrazit pryč při prvních známkách nebezpečí.

„Ahoj Bells,“ řekl konečně, ale neusmál se. Nedivím se mu. Spíš jsem nedokázala pochopit, že si sem vůbec troufnul přijet.

„Pamatuješ si na Jacoba?“ pokusil se táta odvést pozornost nás všech od chmurných vzpomínek.

Podívala jsem se za Billyho a setkala se se zkoumavým pohledem páru hnědočerných očí. Nejdřív vypadaly hodně přísně a nepřístupně. Postupně se v nich ale probouzel nepřehlédnutelný zájem.

„Stavěli jsme spolu hrady z písku,“ konstatoval a dokonce se usmál.

„Vzpomínám si.“ Na všechno...

Vešla jsem do místnosti a zamířila k lednici. Chtěla jsem si vyndat kolu. Billy okamžitě o půl metru couvnul. Při tom přejel Jacobovi nohu. Ozval se tichý výkřik a na moment zavládl zmatek. Táta vyskočil, oběhl stůl a rychle odsunul křeslo i s Billym dál od mladého indiána, který si hned, jak to šlo, začal třít zraněný nárt. Zůstala jsem stát v půli cesty.

„Jen si něco vezmu a půjdu,“ vysvětlovala jsem. Můj hlas prozradil, jak moc mám v tu chvíli sevřené hrdlo.

Billy pomalu vydechl a přijel zpátky ke stolu. Přikývl a odkašlal si.

„To je v pořádku, děvče. Neměl bych se tak plašit.“ Pak se otočil na svého syna.

„Dobrý, Jaku?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděl bezstarostně Jacob. „Hojím se rychle.“

Jeho odpověď i klid mě zaskočily. Právě teď jsem ale ze všeho nejvíc toužila vypadnout. Vzala jsem si plechovku z lednice a rozloučila se. Schody do patra jsem brala – navzdory svým zásadám – po dvou. Zakopla jsem až na posledním.

Narovnala jsem shrnutý koberec a posbírala torzo obrázku, který po mém nárazu spadl ze stěny, když se uvolnila skobička. Po několikaminutovém hledání jsem našla kolu zakutálenou v hromádce špinavého prádla přede dveřmi Charlieho ložnice. Pak jsem konečně vešla do svého pokoje a naprosto vyčerpaně padla na postel.

Billy Black. V našem domě.

Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom, jak statečný otcův nejlepší kamarád je. A laskavý. Kdyby nebylo jeho, měla bych teď v šuplíku jedny právní dokumenty navíc. Jenže on je indián. Bere věci jinak.

Sedla jsem si a otevřela kolu. Studená tekutina mě báječně osvěžila. Měla jsem docela hlad, jablko k obědu jednoho moc nezasytí. Ale do kuchyně jsem se teď vracet nechtěla. Dokud Billy neodejde, abych ho zase neděsila.

Ze zamyšlení mě vytrhlo klepání na dveře.

„Bello?“

Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Pojď dál, Jaku.“

Když vešel, můj pokoj se najednou scvrknul. Díky jeho mohutnosti všechno vypadalo menší. Usmíval se.

Vzal si mou židli od psacího stolu a přitáhl ji ke mně. Postavil ji obráceně a sedl si obkročmo čelem k opěradlu. Sledovat ho bylo vážně něco.

„Jak je?“ zeptal se a při tom se bradou opřel o ruce položené na opěradle. Choval se, jako bychom se naposledy setkali včera a ne před deseti lety. A já... byla jsem mu vděčná.

„Špatně,“ řekla jsem nakonec a sklopila oči k plechovce koly.

„Pořád se svět kolem tebe hroutí?“ zeptal se s úsměvem.

Přikývla jsem. Do očí se mi začaly hrnout slzy.

„Něco jsem zaslechl,“ pokračoval už vážně. „Od táty. Charlie mu občas něco řekl.“

Mlčela jsem a bála se na něj podívat.

„Jak to, že na mě nejsi naštvanej? A Billy. Co ho to napadlo sem jezdit?“

„Táta je válečník,“ řekl s hrdostí v hlase. „Kromě toho – má tě rád. Chápe, že za to vlastně ani nemůžeš.“

To už jsem se naplno rozbrečela. Plechovka mi vypadla z ruky a její obsah se rozlil do postele. Objala jsem si rukama kolena.

Jake pomalu vstal a sedl si ke mně. Mlčky mě k sobě přitáhl.

„Neměl bys sedět tak blízko,“ zaštkala jsem, přestože mi jeho přítomnost byla právě teď hrozně příjemná.

„To je v pohodě. Něco vydržím.“ Zazněl v tom zase ten hřejivý úsměv.

Ale já věděla své. Proto jsem byla rozhodnutá se nehýbat. Jen jsem brečela a užívala si ten pocit, že znám dalšího člověka, který přede mnou neprchá.

„Jsi strašně hodnej. A tvůj táta taky. Není snadný udržet si přátele,“ řekla jsem tiše, když jsem se konečně trochu zklidnila. V tu chvíli jsem myslela na Edwarda. Kluka, kterého nikdy nemůžu mít.

„Chápu. Jsi dobrá, že to zvládáš. Myslím, že jsi udělala obrovskej pokrok, chodíš mezi lidi.“

„Nezvládám,“ oponovala jsem smutně. „Nevím, čeho se bojím víc. Jestli toho, že se někdo tady doslechne, co jsem zač, nebo toho, že to zjistí na vlastní kůži. Navíc – ještě jeden větší průšvih a je po všem.“

Pohladil mě po vlasech.

„Jo, tajemství dokáže tížit. Já o tom vím svý,“ řekl ponuře.

Tázavě jsem se na něj podívala. Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Nesmím o tom mluvit.“

Musela jsem se smát. Už dlouho mi nebylo takhle dobře.

„To není fér! Ty moje tajemství znáš, tedy aspoň částečně. Ale já to tvoje ne.“

Zazubil se.

„To je život. Řeknu ti, u hororů a detektivek se děsně nudim.“

Pak zvážněl.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se. Neměla jsem tušení, proč se mi najednou tak rozbušilo srdce. Podívala jsem se na něj. Až teď mi došlo, jak hodně blízko je jeho tvář.

Sklopila jsem oči, tohle už mám přece vyřešené.

„Mohl bys mi přinést něco k jídlu? Nechci kvůli Billymu chodit do kuchyně.“

Zasmál se. „Jasně, hned jsem zpátky.“

Zvláštní. S Jakem jsem měla najednou pocit, že to, co se mi děje, vlastně není tragédie, ale děsná psina.

♥♥♥♥♥

Celý den se s ní pokoušel setkat. Chtěl ji aspoň zahlédnout. Usmát se na ni, aby věděla, že ten ranní karambol nic nezměnil. Jenže ji nikde neviděl. Nepřišla na oběd a při biologii zůstalo místo vedle něj prázdné. Trochu se na ni zlobil. Měl by mít přece právo rozhodovat se sám za sebe, jestli podstoupí riziko a sblíží se s ní. Ty katastrofy musí jednou přestat! Není možné, aby se pokaždé, když se setkají, něco pokazilo. To není normální!

Po vyučování nasedl do svého starého rzí zhnědlého Volva a zamířil do knihovny. Nevěděl přesně, co hledá. Jen doufal, že se mu podaří zjistit aspoň něco, co by mu pomohlo přiblížit se Belle.

Nejdřív si u knihovnice rozměnil peníze a naházel mince do časomíry u počítače. Otevřel Google a nechal si vyjet střední školy ve Pheonixu. Když zjistil, že by musel prohledat přes dvě stě webových stránek, zkusil to jinak. Zadal přímo její jméno. Oficiálně se jména nezletilých ve zprávách nesmějí zveřejňovat. Ale co neveřejné stránky? Blogy? Facebook?

A měl štěstí. Pokud tak lze nazvat pocit, který se ho po pár minutách pročítání virtuálních deníků několika Belliných spolužáků a spolužaček zmocnil.

Omráčeně se opřel a nasucho polkl.

♥♥♥♥♥

Jacob se zdržel skoro do večera. Vyprávěl mi o životě v rezervaci a o kamarádech, které jsem si pamatovala z dětství. Bylo to strašně prima. Už spoustu let jsem se necítila tak normálně. Když odcházel, došlo mi, že jsem minimálně poslední dvě hodiny úplně přestala mít strach, že se něco semele. Jediný problém nastal ve chvíli, kdy se loučil. Doprovodila jsem ho ke dveřím. Jeho táta už seděl v autě a ten můj v kuchyni proměňoval cibulku na popel.

„Bylo to fajn. Díky,“ řekla jsem. Celé odpoledne jsem se buď smála nebo usmívala. Cítila jsem se jako opilá.

„Pro mě taky,“ řekl a v šeru v jeho úsměvu zazářily bílé zuby. Ruce měl vražené v kapsách šortek a trochu nervózně kopal do kamínku na chodníku.

Můj pohled pak zabloudil na korbu jejich auta, kde stálo připevněné kolečkové křeslo. Pohoda prožitého odpoledne se jako mávnutím kouzelného proutku ztratila.

„Vyřiď, prosím, tátovi, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. A že je mi to strašně líto,“ dodala jsem. Až za Jakem zavřu dveře, přeci jen asi dojde na tu ubrečenou sprchu.

Stál ode mě jen kousek, takže když udělal krok, téměř se mě dotýkal.

„Netrap se tím, Bells. Není to věc, se kterou bys mohla něco udělat.“ Jeho ruka se přitiskla na mou tvář. Byla neskutečně horká.

Podívala jsem se mu do očí. Ty moje už plavaly v slzách. Nedokázala jsem nic říct.

Pomalu se ke mně nakláněl, jeho druhá ruka se přesunula na moje záda. Zavřela jsem oči. Na rtech jsem ucítila lehký dotek.

„Dobrou noc, Bells,“ zašeptal a pořád stál těsně u mě.

„Dobrou,“ odpověděla jsem rozechvěle a celá uzardělá se na něj podívala.

„Brzy zase přijdu.“

Přikývla jsem.

Bylo to úplně jako scéna z filmu. Oba jsem od sebe pomalu a zmámeně couvali. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí.

A pak se všechno vrátilo do normálu. Patou jsem zakopla o práh a vpadla do chodby zády napřed. Povedlo se mi udělat dva rychlé kroky, než se mě zmocnila gravitace. Padla jsem na zem.

„Bello!“

Jacobův hlas zněl vystrašeně, slyšela jsem, jak ke mně běží. Po tom nárazu jsem nemohla popadnout dech. Přesto jsem se snažila rychle vstát, aby se o mě nebál.

Převalila jsem se na bok, pak klekla na kolena a vyskočila.

„Nic mi není Jaco...“

Nedořekla jsem. Moje hlava při vstávání potkala tu Jakovu. Zrovna se ke mně shýbal, aby mi pomohl na nohy.

Zadunělo to.

A byla tma.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  krista81 (19.07.2010 01:38)

Tak toto je podlé takhle nás napínat - jak mám po takovým dílku jít spát?? (v práci budu mrtvá )

Co zjistil Edward a co ví Blackovi a ostatní z La Push? Že se to brzo dozvíme i my

No prostě zase perfektní kapitolka a nemůžu se dočkat další

16)  semiska (18.07.2010 22:44)

Tak to je gól: Bella se zmrzačí i s Jakobem Jsem napjatá, co Edward zjistil. Další záhadné nehody? Nebo něco ještě mnohem horší? Jak tohle dopadne??? Jinak moc skvělé, těším se na pokračování.

15)  eMuska (18.07.2010 22:08)

No ak toto skončí B+J, tak si ma ani nepraj! V žiadnom prípade! A nie je Belline tajomstvo založené na tom, že všetci okolo nej... no veď to? Sú stále v sadre? Inak to ona zapríčinila, že je Billy na vozíčku, však? A nezistil Edward náhodou, že vo Phoenixe mala tiež veľa nehôd a nepripisujú to náhodám? No. Príliš veľa otázok, radšej si počkám na ďalšiu kapitolku. A nezabudni, B+E!!!

14)  Dennniii (18.07.2010 21:07)

Sakra já chci okamžitě vědět co zjistil Edward, prosím, prosím vyzraď to velké tajemství Řekla bych že Bella má určitě něco společnýho s tím že Billy je na vozíku. Chudák holka prostě to nemá jednoduchý. Jo a doufám že Jacob v téhle povídce bude JENOM KAMARÁD!!!!!

Jinak super nádherná kapitolka už aby tady byla další

13)  MaiQa (18.07.2010 20:04)

Já nesnáším tyhle konce. Jak mám pak přežívat zbytek dne? A to tajemství my ke klidnýmu spánku nepomáhá. Vůbec. Kdy už ho odhalíš? Mlátím hlavou o zeď. Hele, že má Bella něco společnýho s tím, že je Billy na vozíku. Co se dozvěděl Edward? Já to chci vědět. Co se stalo na tom konci? Doufám, že nic Jackovi. To bych nepřežila. Ale jo přežila. Co jsem to ještě chtěla? Jo, prosím dneska nikdo nelítejte na košťatech (pokud máte průkaz, tak jako já), nezkoušejte letní ohňostroj a hlavně nestřílejte ze zbraní. Budu zase lítat. Mě vážně baví lítat jak sup. Všem doporučuji. Až na ty lidi, co po mě střílí.

12)  Lioness (18.07.2010 20:01)

Och. Ach. Jé. Jupí. Další kapitola! Další DOKONALÁ kapitola! Myslela jsem si, že lepší to už snad ani být nemůže. Mýlila jsem se.
Takže Bella je "paní Neštěstí"? Nebo snad "Zranění"? Nebo jen "Smůla" či "Nehoda"? Schovává v šuplíku žaloby svých obětí? Výsledky soudů? Edward pak bude muset být statečný rytíř... a pořízení rytířské zbroje a helmy by vůbec nebylo od věci. Chudák. Co asi zjistil?
Jacob je sluníčko-zlatíčko. A jako vlkodlak je dosti odolný, což se Belle hodí, že?

11)  Abera (18.07.2010 20:00)

Úžasný

10)  Nebraska (18.07.2010 19:55)

Tak jo, v minulé kapitole jsem měla chuť pomuchlat Edwarda, teď je mi líto Billyho - a obdivuju Charlieho, který destruktivní činnost své dcery snáší docela v pohodě. Je to mazlík
A Jacob, hmm, to je ťutín - a hojí se rychle, to je rozhodně dobrá vlastnost, pokud se chce pohybovat v blízkosti slečny Swanové
Ale jsem si jistá, že to bude v pohodě! Ono se to nějak to! Pořád ještě je v záloze Carlisle!

8)  Lipi4 (18.07.2010 19:37)

Skvělá kapitolka , ale co nám to o Belle tajíš? Jaképak má ta naše holka tajemství? ....Co o Belle zjistil Edward? ... ......Tipuji možná správně, že jsi Jacoba nechala vlkouškem? ....(Ajeje to mám zas hrozně moc otázek )... Snad se nestane žádná moc velká katastrofa avšichni to přežijou , což znamená, že se nemůžu dočkat dalšího dílku

7)  Rosalie7 (18.07.2010 19:36)

No, tak dneska už to taková sranda nebyla... tys to myslela vážně!

Je to hustý, úplně jsi se mi nabourala do hlavy a napáchala tam pořádnou paseku! Ona je asi opravdu nebezpečná, což se vlastně dá říct i o tvým stylu psaní - bylo by teda daleko lepší, kdybys byla napsrosto nemožná spisovatelka, protože včera jsem opravdu dobrou hodinu nemohla zabrat! Je opravdu hrozný být jediná, kdo nic neví(protože Eda už asi taky tuší a Lapušáci to vědí na tuty - aspon část) a je zahlcován dalšími informacemi vyslovenými pouze na půl úst(takže je to vlastně ještě horší guláš, protože ta aféra s vozíkem člověku opravdu moc neřekne, jenom ho tak strašně napne až se pomalu sám začíná té Belly bát)

Přiznej se - tady jsou upíři pouze vedlejší postavou, zatímco pravá monstra pobíhají v ulicích Forks a každého uvrhnou v nebezpečí, že?!

Potřebuju další dávku - a s alespon nějakou nápovědou(i když jí zřejmě nerozluštím, ta vidina odhalení mě uklidnuje!)

A ano, i přesto, co jsi mi tu udělala, tě pořád bezmezně miluju

6)  plyshovymedvidek (18.07.2010 19:24)

já už snad nevím co napsat miluju Tebe a Tvé povídky a jako vždy jsi přišla s geniální kapitolovkou a já jen němě zírám a občas se nezřízeně směju nad nehodama Belly a v zápětí mám mrazničku na zádech

5)  ambra (18.07.2010 19:13)

Připadám si jako v takové té restauraci, kde ještě nezvednete ruku, abyste luskli na číšníka a už vám nesou něco, o čem jste ještě nevěděli, že to chcete. Ale až to máte před sebou tak víte, že to je přesně ONO. Já prostě potřebuju mát tam to chvění i s Jacobem!!! A jak jsem byla zahlcená minulými dvěma úžasnými kapitolami, tak mi to nestihlo dojít do chvíle, kdy dneska zmenšoval její pokoj.
Omg, jen z té představy jsem se rozhicovala!!!
Dokonalá motýlkovaná!!!
No a to její "tajemství" a papíry od právníků v šuplíku... Chjo chjo, můžeme jen doufat, že v upířím tělíčku se jí zlepší koordinace a ta záhadná kletba skočí třeba na Jessicu?
Karolko, úžasné! Jsi čarodějka!

4)  sfinga (18.07.2010 19:09)

A jéjej, copak se Belle v minulosti přihodilo? A jak je do toho zapletený Billy Black? Pletu se, nebo ona může za jeho vozík?
Prosím, prosím nenapínej nás

3)  Amisha (18.07.2010 19:08)

Já jsem tak zvědavá co se tu vlastně děje, že dneska snad ani neusnu.

2)  Raduska97 (18.07.2010 19:07)

Chudák Bella, co s ní asi je?
Jinak moc pěkná kapitola

1)  Evelyn (18.07.2010 19:05)

Tak jo, Bella má temné a ostatní ohrožující tajemství. Billy a Jacob ho znají a Edward ho asi odhalil. Kdy se to dozvíme my?

«   1 2