10.08.2010 [00:30], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 30×, zobrazeno 6018×

Může se jejich situace ještě zhoršit? Dá se z toho všeho vůbec vybabrat? Má vzpomínka na bronzové vlasy moc zmírnit nesnesitelnou bolest? Kde je ten Jake? Bez něj se nám z toho nějak vytratil humor...

12) Nové já

Dívala jsem se do těch dvou vyděšených obličejů s rudýma očima a cítila, jak chvění v konečcích mých prstů sílí. Cítila jsem se neskutečně silná. Jejich křik a výhrůžky ke mně doléhaly jakoby z dálky. Nevím jak, ale v mé mysli se vytvořila podivná vířící mapa. Cítila jsem letadlo i jeho bezprostřední okolí. Věděla jsem, kde číhá nebezpečí.

Ten mohutnější z únosců ke mně vykročil. Vypadal hrozivě. Strach v jeho očích se mísil s hněvem. Zkusila jsem se soustředit na jedno místo v té mapě. Letadlo se podivně zhouplo.

„Okamžitě toho nech, jinak tě zabiju!“ zavrčel, když se už tyčil přímo nade mnou.

Moje mysl rychle analyzovala a kalkulovala. Měla jsem jistotu. Mikroskopická prasklina na pravém křídle. Stačí jedna větší turbulence.

Upír se rozpřáhl a mně se vybavila Edwardova tvář. Rozhodla jsem se. Ještě nedokážu umřít. Zatím.

Udeřil mě.

♥♥♥♥♥

Seděl před srubem. Už několik hodin se nepohnul. Sníh z těžkých mraků se sypal a dopadal na jeho hlavu a ramena. Edward se pomalu proměňoval v ledovou sochu.

Poslouchal, jak srdce Charlieho Swana marně ale houževnatě bojuje o každý další úder. Tlouklo zběsile rychle a nedbalo o drobná zaškobrtnutí, kterých postupně přibývalo. Ten muž dělal všechno na sto procent a svůj život nehodlal nechat jen tak odejít. Carlisle tiše řekl, že se zdá, jako by silou vůle bránil plamenům přeměny, aby pronikly až k jeho srdci. Eleazar měl jasno, ale stejně se neubránil úžasu. Vůle Bellina otce uměla měnit okolnosti. Přeměna trvala už čtvrtý den.

Edward nesdílel jejich fascinaci ani nadšení. Vlastně tam s nimi ani nebyl. Myslel na ni.

„Edwarde?“ oslovil ho tiše Eleazarův hlas.

Neodpověděl. Nepohnul se.

Jejich hostitele to ale neodradilo. Došel až k němu a přisedl si.

„Nejsem si úplně jistý…“ začal opatrně. „Tvůj dar nejspíš znásobuje ten, který používá Charlie, aby zabránil své proměně. Jenže jeho srdce to nejspíš už dlouho nevydrží. Carlisle a já si myslíme, že pokud upíří jed nezvítězí, mohl by zemřít…“

Edward se silou vůle přiměl soustředit a uvažovat nad tím, co se právě dozvěděl.

„Co můžu udělat?“ zeptal se. Jeho hlas zněl naprosto netečně a bezbarvě. Eleazar se v tu chvíli vnitřně zachvěl. Utrpení tohoto mladíka bylo snad ještě větší, než to, kterým procházel sténající muž ve srubu.

„Mohl bys zkusit svůj dar vypnout. A když to nepůjde… vzdálit se.“

Edward se konečně pohnul. Jeho oči se pomalu zavřely.

„Vzdálit se…“ opakoval tiše. Pak se zasmál, ale ten zvuk připomínal spíš zvířecí zakňučení. „Zdá se, že nic jiného už nikdy dělat nebudu. Jen se od každého vzdalovat…“

Pak se několikrát zhluboka nadechl. Snad aby získal alespoň částečnou kontrolu nad svými pocity.

„Jak?“ zeptal se.

Eleazar jen pokrčil rameny. „Cítíš to nějak? Své spojení s Charliem?“

Edwarda automaticky napadla Bella. Ale věděl, že na to se ho jeho společník neptá. Pokusil se soustředit.

„Ano. Je to… zvláštní. Jako bych na něm měl položenou ruku.“

„Výborně!“ zajásal Eleazar. „Skvělý začátek! A teď se pokus od něj odtáhnout.“

Edwardovo čelo se zachmuřilo soustředěním.

„Nic…“ vydechl po chvíli. „Nevím, jak na to.“ Rezignovaně si položil hlavu na kolena. „Měl bych odejít.“

Ucítil dotek na svém rameni.

„Nevzdávej to. Neznám žádného obdarovaného, který by nedokázal ovládat svůj dar. Zkus to ještě!“ Bylo poznat, že to myslí vážně. Opravdu věřil tomu, co říká.

Edward si v tu chvíli uvědomil, jak moc důležitá je tahle věc. Nejen pro Charlieho. Kdyby to uměl vypnout…

Znovu se soustředil. Jakoby Charlieho viděl. Cítil. Najednou si uvědomil, že dokáže rozpoznat to pouto mezi nimi. Most, lano, drát přenášející… sílu? A najednou to bylo snadnější. Jen pomyslel na to, že se odtahuje. Odpoutal se od Bellina otce.

Srub se náhle ponořil do ticha.

Oba upíři vyskočili a vběhli do domu. Báli se, jestli není pozdě.

U lůžka, na kterém policejní náčelník ležel, stál Carlisle s Carmen. Bránili jim ve výhledu. Na první pohled ale bylo jasné, že stojí v obranné pozici.

♥♥♥♥♥

„Podej mi ruku!“

Felix váhavě uposlechl, neměl jinou možnost. Dvě pergamenově bílé ruce se spojily.

„Packalové!!!“

Zachvěl se. Strachy. A vztekem nad tou nespravedlností. Byl skoro zázrak, že se jim podařilo ji sem dopravit. Živou.

„Nicméně - je tu. Dobře. Už nemusíme na nic čekat.“

Posadil se na trůn a zamyslel se.

„Hmm… cokoli se může pokazit, pokazí se… Co když i její proměna?“ Rozverně se rozesmál. „Upír, který by ji chtěl proměnit, by snadno mohl selhat!“ Smál se a pobaveně tleskal rukama.

„Je v bezvědomí, můj pane. Neměla by mít moc cokoli ovlivnit.“

Smích utichl, jako kdyby někdo vypnul rádio. Vládce se na své služebníky podíval pichlavýma očima. Jedovatě se usmál.

„Jistotu ale budeme mít až ve chvíli, kdy to vyzkoušíme.“

♥♥♥♥♥

Temnota. Bezbřehá nicota a klid. Nebolela, neděsila mě. Ztratila jsem se v ní.

Ve stejný moment, kdy jsem si uvědomila samu sebe, zachvátila mě neskutečná bolest. Žár přicházející odnikud a odevšad. Mučivá trýzeň, která se stupňovala. Nedalo se před ní utéct.

Otevřela jsem oči.

Neviděla jsem nic než rudou záři a slyšela vlastní křik. Moje tělo se peklo a měnilo na popel. Oheň mi vypálil z mozku veškeré myšlenky a vzpomínky. Jako by nikdy nebylo nic jiného než tohle utrpení. Upínala jsem se k bláhové naději, že to přece musí někdy skončit. Musí!!!

Vždycky jsem si myslela, že o bolesti vím naprosto všechno. O té fyzické, i o duševní. Mýlila jsem se.

V hlavě se mi začaly utvářet podivné obrazy. Viděla jsem tváře a místa, ale nedokázala v té agonii najít dostatek soustředění, abych je dovedla pojmenovat a zařadit. Jejich bolest se stávala mou. Nebo naopak?

Všechno znovu zastřely plameny, jako když příliv smaže stopy v písku. Příliv… Voda… Studená… Touha po úlevě a chladu mě donutila k další sérii výkřiků.

Rudé a oranžové plameny. Zářivé a bronzové jako obilí v letním slunci. Jako vlasy. Vál do nich vítr, vlnily se. Paprsky v nich rozverně kreslily oslepující odlesky…

Konečně jsem Něco cítila…

Znovu jsem se propadala do agónie, ale z posledních zbytků sil se držela toho obrazu.

Mé prsty v těch vlasech…

Cosi chladného se rozeběhlo po mých tvářích a přineslo nepatrnou úlevu. Jen na malou chvíli. Veškeré moje vědomí se ale soustředilo na ten téměř slastný pocit. Požár se pak ale – jako by měl vlastní inteligenci – zaměřil na zdroj té útěchy.

Mé oči.

Zdálo se, že vzplály.

Znovu jsem vykřikla. Mé já se ocitlo na hranici šílenství. Vyprchal ze mě poslední vzdor a síla bojovat. Chtěla jsem zemřít.

A náhle se něco změnilo. Oheň se postupně stahoval.Opouštěl mé prsty a potom i celé ruce a nohy. Pod víčky, kde ještě před chvílí pálily žhavé uhlíky, jsem necítila najednou vůbec nic. Na okamžik jsem získala kontrolu sama nad sebou. Vzpomněla jsem si na všechno.

Znovu jsem křičela.

Za Edwarda…

Za Charlieho…

Za Jacoba…

Ty plameny se nejspíš živily zvukem mého hlasu, protože najednou vybuchly s novou intenzitou. Tentokrát ale ještě víc, koncentrovaně. V mém srdci. Žár narůstal, i když jsem si s každým zběsilým úderem svého srdce myslela, že už to nemůže být strašnější.

Smrt… Proč už mě nevysvobodí? Pracovala jsem pro ni dlouhé roky. Nedobrovolně jsem plnila její nenasytný žaludek. A teď se na mě vykašlala. Smrt přece musí být studená!!!

Uprostřed mé hrudi se zrodil nový výkřik. Jak procházel hrdlem ven, nesl s sebou i tu palčivou bolest.

Studené… Ledově studené ruce. Rty na mém čele, dlaně na mé tváři. Vůně…

Dýchala jsem stejně rychle, jak rychle mi tlouklo srdce. Jeho zběsilé záškuby teď bolely skoro víc než ten oheň.

Nejdřív jsem to zašeptala jednou. A vzápětí znovu. A ještě jednou, už hlasitěji. Počtvrté, popáté. Přinášelo mi to úlevu. Dávalo to smysl nesmyslnému utrpení. Jeho jméno.

Fungovalo to. Jako modlitba proti zlým duchům. Jako lék proti bolesti. Jako voda proti ohni.

Uhasl.

Nastalo ticho.

♥♥♥♥♥

Byli jsme čtyři – výrazná přesila. Ale on měl sílu novorozených. O několik týdnu silnější než já.

„Charlie,“ oslovil ho Carlisle opatrně. Ruce držel pozvednuté ve smířlivém gestu.

Oslovený stál vmáčknutý v rohu místnosti, cenil na nás zuby a zděšeně těkal rudým pohledem z jednoho na druhého.

„Charlie, nikdo vám nechce ublížit. Jste mezi přáteli.“

Nic se nezměnilo, pořád vypadal, že po nás každou chvíli skočí.

„Vím, že jste právě prožil něco strašného a cítíte se zmatený. Ale zkuste nám věřit. Vzpomeňte si. Určitě to dokážete…“

Vrčení, které dosud vycházelo z hrdla policejního náčelníka, náhle utichlo. Jeho pohled se zastavil na mně, na mých očích.

„Edwarde!“ Dokázal se vrátit k zastřeným lidským vzpomínkám. A to bylo už jen krůček k: „Bello!!!“

Už nevypadal hrozivě. Zdálo se, že se každou chvíli zhroutí. Všechno se mu vybavilo.

♥♥♥♥♥

„Vítej mezi věčné!“ zadeklamoval. Rozpřáhl ruce a já se bála, že se mě snad chystá obejmout. To bych nesnesla.

Od chvíle, kdy jsem procitla a konečně zjistila, kde jsem, ve mně neustále kypěl hněv. Drželi mě v nějaké zatuchlé mrňavé cele. Za jejími zdmi jsem ale slyšela mnoho hlasů a také nějaké zvuky doléhající zvenčí, ačkoli velmi tlumeně.

Žasla jsem nad tím, jak jinak jsem najednou vnímala všechno kolem sebe. I agenti – upíři, kteří mě sem odvlekli a teď trochu nervózně sledovali každý můj pohyb, se teď zdáli jiní. Nádherní. Hajzlové!

Kromě nich přišel ale i nějaký kluk, sotva patnáctiletý. Tvářil se nezúčastněně a skoro to vypadalo že se nudí. Zuřila jsem.

Zloba mnou doslova cloumala, žasla jsem nad svými smysly, pálilo mě v krku a poslouchala jsem všechny ty zvuky. Stíhala jsem to zároveň a bylo toho ještě mnohem víc. Hleděla jsem na Edwardovu tvář ve svých vzpomínkách, chvěla se strachy o Charlieho a plánovala pomstu.

Pak ale přišel ten muž s černými vlasy. Tvářil se strašně spokojeně a mluvil, jako by všechno bylo v naprostém pořádku. Viděla jsem, jak se na něj ostatní dívají. Tohle musel být ten… ředitel. Vzpomínka na tu jejich šaškárnu mě skoro rozesmála.

„Čeká tě neskutečně fascinující budoucnost, Isabell!“ řekl a laškovně se usmál. „Ale nesmíme spěchat. Teď bys jistě ráda uhasila žízeň.“

To poslední slovo zafungovalo jako spouštěč vložený do mé hlavy nějakým hypnotizérem. Najednou jsem zapomněla na všechno ostatní. Vnímala jsem jen palčivý žár v krku a touhu se jí zbavit. Viděl to na mně.

„Felixi,“ oslovil jednoho z mých únosců, aniž se na něj podíval. Jen se pořád usmíval a sledoval mě.

Felix rychle opustil místnost. Dveře nechal pootevřené. Teď jsem ale nemyslela na útěk. Doslova jsem se třásla… ŽÍZNÍ.

Do mého vězení zavanul vzduch z chodby. Přinesl s sebou zvuk rychle se blížících kroků. Slyšela jsem jedny zlehka našlapující a jedny hlučné, klopýtavé, zdráhavé. O pouhou vteřinu později jsem to ucítila.

Netušila jsem úplně přesně, co to je, ale byla jsem si jistá, že udělám naprosto cokoli, abych to získala.

Dveře se otevřely dokořán a v nich se objevil Felix. Před sebou strkal nějakou ženu. Jednou rukou ji svíral kolem pasu, druhou zakrýval ústa, aby nekřičela. Viděla jsem její vytřeštěné oči. Slyšela její srdce a šumění krve. Teď už jsem věděla, co cítím.

„Nech si chutnat, drahoušku,“ zacvrlikal „ředitel“ a pokynul rukou k té ženě.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

30)  emam (19.12.2014 22:10)

29)  DopeStars (09.06.2014 21:24)

27)  miamam (10.05.2011 15:37)

Ach jo... Ty jsi to teda fakt úplně zamotala a zauzlovala - na začátku to opravdu vypadalo jako oddychovka! :-O Teď je to čím dál napínavější...

26)  Nebraska (16.08.2010 07:36)

Aro je prostě Aro... Měl by vystupovat v nějakém komediálním seriálu
Edwardův dar a jeho zvykání si na něj je výborný, stejně jako Charlie - odolávat přeměně - z toho bude něco velkého, že?
No a doufám, že Bella nakope Volteře zadek

25)  Silvaren (16.08.2010 00:03)

I ty, Brute? I z Belly už je upír? No, tak to bude ještě zajímavé. Jsem zvědavá na její pomstu. Nádhera jako vždy.

24)  krista81 (12.08.2010 22:57)

Uf, skvěle popsaná proměna a snad si Bella nenechá chutnat

23)  jeanine (11.08.2010 11:33)

Takže letadlo nespadlo no ale každopádně jim Bella ve Volteře pěkně zavaří, to bude ještě psina. Taky bych se přikláněla k tomu, aby si tu ženu k obědu nedala Ale to je na tobě a ať to napíšeš tak nebo onak bude to stejně perfektní!!! Už se nemůžu dočkat pokračování

21)  Wendy (10.08.2010 23:06)

Karolko, jsi génius a já miluju Tvé povídky

20)  Karolka (10.08.2010 20:57)

Srdíčka moje (snad se vás to oslovení nedotkne, ale každý z vašich komentářů mi dělá obrovsky krásně u srdíčka), děkuju! Vzhledem k tomu, že se nám moc nevyvedla dovolená (onemocněla nám Eliška), střídáme se s manželem u ní a venčíme jejího mladšího brášku, pokračování nejspíš bude v dohledné době... Řekněmě zítra? Mám vás ráda!

19)  nikolka (10.08.2010 20:31)

dokonalé, úžasné, nádhernééé,,,

18)  sfinga (10.08.2010 18:26)

Páni, jak to dopadne s Bellou? Dá si upíří svačinu, nebo se ovládne?
A Charlie? Co s ním bude? A Jacob, Edward...
Hernajs, já se opakuju, ale přivažte někdo Karolku k tomu počítači!

16)  mima19974 (10.08.2010 14:54)

Nádherné!!!

15)  Abera (10.08.2010 12:27)

14)  Dennniii (10.08.2010 10:49)

ty je teda trápíš, Edward se asi jen tak nevzpamatuje a bude se utápět žalem, Charlie až zjistí že Bell unesli bude asi jako armáda novorozených, Jacob asi zdrhnul a Bell dofám že nebude papat lidičky ale zvířátka a že zmasakruje celou Volteru a že budou s Edwardem šťastní celou věčnost moc se těším na další

13)  MaiQa (10.08.2010 10:38)

Tak co říct? Mě teda stačí jen tupě zírat na monitor a doufat, že se ta poslední věta ještě prodlouží a budu tady mít napsaný, jestli tu ženu zabila nebo ne. Já teda doufám, že ne. Teda, jestli já přežiju bez jakékoli změny (vyrvané vlasy, boule na čele atd.) tak budu slavit. Teda já být Bellou tak bych nakopala "ředitelovi" zadek. Doufám, že ji Eda a Charlie půjdou zachránit. Ten její ddar mě zajímá, když umí Edward ten svůj "vypnout" tak by to mohla svézt i Bella. Tak já se jdu pokoušet přežít ve zdraví. A čekat na další díl.

12)  eMuska (10.08.2010 09:58)

Ona to nespraví!!! Proste nesmie!

11)  Hanetka (10.08.2010 09:42)

No tedy... zírám, a zírám. To je tak napínavé a má to takový spád... a tak strašně mi chybí pokračování... Jak to dopadne? Hernajs, jak to jenom dopadne? udrží se Bella nebo tu paní vypije? A jak se dostane z Volterry? A jak se dostane zpátky domů? A ovládne svůj dar? Bude ničit programově? No teda...

1 2   »