06.08.2010 [22:00], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 32×, zobrazeno 6301×

Ne, není to prázdninová oddechovka, to už víme...

11) Charlieho marný boj

K našemu srubu jsme dorazili až za tmy. Doufala jsem, že táta nevyhlásil mezinárodní pátrání. Já i Jake jsme odpoledne zmizeli narychlo a nenechali žádný vzkaz. Všechny tyhle úvahy jsem ale pustila z hlavy ve chvíli, kdy světla našeho auta dopadla na nablýskanou karosérii černého Hammeru zaparkovaného před vchodem.

Jake se právě chystal vystoupit, když jsem ho oněmělá zděšením chytila za ruku. Tázavě se na mě podíval. Pak pootevřel okno a zhluboka se nadechl nosem.

„Sakra!“ zasyčel a zase nastartoval.

„Co to děláš?“ vykřikla jsem.

„Musím tě odvézt. Schovat. Někam pryč,“ chrlil ze sebe zatímco couval a kola ve vysokých otáčkách kolem nás odhazovala sníh.

„Ne! Stůj! Je tam Charlie!“

Jako by mě neslyšel. Se zaťatými zuby kouknul do zpětného zrcátka a vzdaloval se od domu.

„Jacobe!!!“ Křičela jsem na něj, hystericky ho bouchala přes ruce na volantu a hrůzou lapala po dechu. „Charlie! Je tam Charlie! Táta! Jacobe zastav!!!“

„Ne! Bude to dobrý. Seď! Nejdřív musíš pryč!“

Pokoušela jsem se otevřít své dveře, ale třásla jsem se tak moc, že jsem to nedokázala.

Najednou se ozvalo podivné zadunění a auto zastavilo. Motor s kvílením pokračoval v práci, ale my se nepohnuli ani o kousek. Zvedla jsem hlavu a vyděšeně vykřikla.

Čumák Jakova auta držel obrovský chlap v koženém plášti. Tentokrát neměl brýle. A jeho oči byly červené.

Snad za to mohla záplava adrenalinu vstřikovaná ochromeným organismem do krevního řečiště, ale zdálo se mi, jako by se všechno dělo zpomaleně. Jake zavrčel, jedinou ranou zaťatou pěstí mě zbavil dveří a jen o něco něžnějším chvatem mě vystrčil do sněhu. Ještě než jsem dopadla na zem, střecha auta se zdeformovala a předním sklem proskočil ven obrovský hnědý vlk. První, co se dostalo do sevření jeho mohutných čelistí, byla upírova paže držící přední nárazník. Viděla jsem to. Všechno se to dělo přímo přede mnou. Tvář toho monstra se zkřivila bolestí a strachem. To už ho ale vlkodlak povalil a za doprovodu neskutečně odpudivé zvukové kulisy ho začal porcovat.

„To stačí!“

Ta slova zněla jako výstřel. Ale neslyšela jsem v nich ani stopu nějakých emocí. Ať už zloby, strachu nebo netrpělivosti. Já i Jake jsem se podívali tím směrem, odkud se ozvala.

A já znovu vykřikla. Teď bolestně a plačtivě. Moje ruce hned vyletěly vzhůru a zakryly mi pusu, jako by můj řev byl to nejhorší, co se tu právě teď dělo.

Asi v půlce cesty mezi mnou a srubem stál druhý agent a za vlasy držel Charlieho. Nevím, která emoce v tátově tváři mi přišla strašnější – strach nebo zmatek.

Okamžik se nedělo vůbec nic. Vlk nehnutě seděl na okousaném upírovi, já klečela ve sněhu a ani jeden z nás nedokázal odtrhnout oči od toho výjevu před námi. Jediný zvuk, který se ozýval, byl vyděšený Charlieho dech.

„Teď z něj slezeš a proměníš se zpátky,“ konstatoval upír. V obličeji se mu nepohnul ani sval. Jen ta ruka držící tátu sebou škubla a donutila rukojmí zasténat.

„Přestaňte! Okamžitě! Jak se opovažujete!“ Nekontrolovatelně jsem se rozkřičela. Přes slzy jsem téměř nic neviděla, ale strach, který mě do té chvíle svazoval, najednou nahradil hněv.

Upír se samolibě usmál a vykročil ke mně.

A uklouzl.

Nohy mu vyletěly do výšky a jako postava z němé grotesky dopadl na zadek. Ve snaze získat rovnováhu rozpřáhl ruce a pustil Charlieho.

Tohle Jacobovi stačilo. Napůl okousané torzo nechal být a dvěma skoky se vrhnul na jeho kolegu. Začali se rvát. Klečela jsem úplně nehybně, ruce pevně přitisknuté na hrudi, abych srdce udržela uvnitř. Vytřeštěně jsem na ně zírala. Pohybovali se tak rychle, že jsem nedokázala rozpoznat, co se vlastně děje. První srozumitelnou věcí bylo Jakovo bolestné zavytí. Upír ho praštil a vlk letěl pět metrů daleko. Kňučel a marně se snažil postavit na přední tlapy.

Hrůza. Čirá hrůza na mě útočila ve vlnách.

Pak mou pozornost upoutalo okousané tělo ležící před autem. Nejdřív jsem si toho nevšimla, protože se toho odehrávalo tolik, ale teď jsem to najednou uviděla. Ukousnutá ruka – původně stále svírající předek vozu – se pustila a pomalu se sunula uježděným sněhem k tělu. Roztřásla jsem se.

„Tak to by snad stačilo,“ zavrčel agent. Vstal, oprášil si z kabátu sníh a zamířil ke mně. Ignoroval chromého štěkajícího vlka a už stál u mě. O nic jsem se nepokoušela, hlavně že už pustil tátu. Popadl mě za límec a postavil na nohy. Vlekl mě k jejich autu. Jake se k nám plazil, ale byl příliš daleko.

A pak se táta s šíleným křikem rozeběhl a vší silou do upíra vrazil. Nestihla jsem nic říct, zabránit mu v tom. Ozvalo se zapraskání, jak se jeho tělo setkalo s mnohem tvrdším soupeřem. Charlie se sesunul k zemi.

Zrůda mě na moment pustila a s uchichtnutím se k němu sklonila. Vypadalo to, že mu chce pomoct vstát. Chytila ho za ruku a táhla nahoru. Dokud se její rty hladově nepřisály na Charlieho zápěstí.

Kolik toho člověk může vydržet? Proč už jsem konečně neomdlela? Věděla jsem, že nic nezmůžu, ale zůstat stát a dívat se, jak mi ta bestie vraždí tátu, jsem nedokázala.

Vrhla jsem se mu na záda a zběsila do něj tloukla pěstmi. Bylo to jako boxovat do skály. Na kotnících prstů se začala objevovat krev.

Vrčení.

Náraz.

Můj výkřik.

Kratičká chvíle absolutního ticha.

Řev, neskutečně bolestný, nekontrolovatelný řev. Charlie.

♥♥♥♥♥

Nedokázal jsem to. Musel jsem za ní. Rozhodně jsem neměl v plánu jít k nim domů. Ohrozilo by ji to. Ale chtěl jsem aspoň postát pod oknem a třeba ji zahlédnout přes zatažený závěs. Zaslechnout její srdce a dech.

Byl jsem ještě poměrně daleko, když ke mně vítr přinesl ty pachy. Okamžitě ve mně vyvolaly hrůzu a touhu zabíjet. Dva upíři. Vlk. Bella. Charlie. Krev.

A výkřik. Série výkřiků přišla téměř zároveň. Hlas jsem poznal. Také fakt, že Bellina vůně i stopa těch dvou upírů jsou slabší.

Dorazil jsem na místo. Motor Jakova auta běžel, dveře domu zůstaly otevřené dokořán. Rozválený sníh, pár kapek krve a vyjeté koleje od druhého vozu. Uprostřed této scenérie svíjející se Charlie s prokousnutou rukou a u něj nahý plačící Jacob...

♥♥♥♥♥

Neprala jsem se. Neprotestovala. Všechno už bylo jedno. Ačkoli jsme urazili vzdálenost několika kilometrů, pořád jsem slyšela, jak táta křičí. Jeho hlas v mé hlavě nikdy neutichne.

Upíři mlčeli. Ten větší řídil, druhý srůstal. Do Hammera „nastoupil“ ve třech kusech.

Něco zvláštního se se mnou stalo. Vnímala jsem všechno, co se děje. Do detailu. A ukládala si to do paměti. Ale necítila jsem nic. Jako by něco ve mně přestalo fungovat. Nejspíš ta část mozku, která obvykle analyzovala minulost a zabývala se budoucností. Bylo jen teď. Přítomnost. Já a dva cizí upíři v rychlém voze. To, co zůstalo za mnou, a to, co leželo přede mnou... Nemohla jsem na to myslet.

Nejeli jsme dlouho. Zaznamenala jsem přívoz a pak městečko Talkeetna. A letiště.

„Nebyl to dobrý plán,“ rozčiloval se ten menší, když se naše malé letadlo odlepilo od země a vnořilo se do temné noční oblohy. „Letět letadlem? S ní???“

„Bojíš se, Demetri?“ zeptal se jízlivě jeho komplic.

„Pokud se zřítíme a ona zemře, Aro asi nebude moc rád,“ odpověděl rozzuřeně dotázaný. „Už těch šaškárem kvůli jedný holce bylo až dost!“

Já jen seděla a koukala před sebe. Zoufale jsem se snažila nemyslet. Nešlo to...

Zřítit se? Hm...

Letadlo několikrát nadskočilo.

„Já to říkal,“ pronesl důležitě Demetri.

Ten druhý se jen zakabonil.

„Koukej přestat blbnout. Slyšíš?!“ obořil se na mě.

Spadneme? Tím líp!

Další hup. Vteřina stavu bez tíže, než letadlo opustilo vzduchovou kapsu.

„Nech toho, povídám!“ Teď už křičel.

Cítila jsem něco zvláštního. Hněv a hrůza prožitých událostí se ve mně přetavovaly a do mého těla se vléval příliv energie. Tak silné, až mě brněly prsty na rukou i na nohou.

„Co když letadlo začne hořet, Felixi?!“ ječel zase Demetri.

Líbilo se mi to.

„A co mám podle tebe dělat?“ odpovídal mu, teď už poněkud vykolejený Felix. „Plavit se s ní po moři? Utopila by se!“

Zírali jeden na druhého a už nic neříkali. Zářivě jsem se usmála.

♥♥♥♥♥

Jacob si snad ani nevšiml, že jsem přišel.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se a snažil se potlačit hysterii. Nebyl jsem si jistý, jestli mě vůbec slyšel, Charlie křičel příliš nahlas.

Indián seděl ve sněhu a třásl se.

„Jaku?! Kde? Je? Bella?!“

Zaklonil se, zařval a vzápětí z něj byl vlk.

Bezradně jsem se na něj díval. Ze všeho nejvíc jsem toužil běžet za tím autem, ale neměl jsem tušení, co by se mohlo stát pokud se k Belle přiblížím.

„Jaku! Najdi ji! Stopa!“ vykřikl jsem první, co mě pak napadlo. „Postarám se o něj. Vezmu ho k nám.“

Probral se. Vyřešil jsem jeho dilema. Zmizel ve tmě. Záviděl jsem mu.

Vzal jsem Charlieho do náručí a rozběhl se s ním domů. Nikdo mu už nemohl pomoct. Ta spalující bolest už z jeho těla nikdy nezmizí. Aspoň na to nebude sám.

Moje mysl se teď ale toulala jinde. S ní. Ať už to bylo kdekoli.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  jeanine (07.08.2010 13:53)

Teda teda teda No prostě mazec! Kdo by čekal, že uděláš upíra z Charlieho! Musím uznat, že hádka Demetriho a Felixe v letadle mě děsně pobavila A celá kapitola byla, jako vždy, výborná Co dodat víc? Prostě perfektní, už se strašně těším, co bude dál. Teď přijde určitě na řadu Belly proměna a jsem zvědavá, jak bude reagovat Charlie a jestli si pro ni do Volterry přijede! Teda pokud nespadne to letadlo Jen tak dál Karolko.

11)  mima19974 (07.08.2010 12:17)

No toto ... z Charlieho je upír ..ešte skôr ako z Belly? No to som vôbec nečakala!!Rýchlo pokračovanie už sa neviem dočkať pokračovania!!!

10)  Linfe (07.08.2010 11:11)

wow z Charlieho je upír dřív něž z Belly, no potěš koště. To je tak napínavý Karolko až to není hezký. Ba ne, je to moc hezký. S napětím čekám na další kapitolku.

9)  Amisha (07.08.2010 09:06)

No, tak jsem tě neposlechla
Teda to byla smršť! Záměrně tu nebudu vypisovat co se mi líbilo nejvíc a co mě vyděsilo. Zkazila bych překvapení ostatním.
Jenom doufám, zlatíčko, že nás nenecháš čakat dlouho.

8)  dorianna (06.08.2010 23:29)

No tedy tohle jsem nečekala, tou větičkou v perexu... jsem si říkala pěkně nás houpá, ale ošklivě jsem se spletla. Z dílu vytryskl náboj emocí a agrese, Bellino poznání, že to půjde, že to zvládne, mě trošku uchlácholilo, doufám že jim to tam těm panákům dá pořádně sežrat. Neb vyděšený a vykřikující Demetri neměl chybu.

6)  Alaska (06.08.2010 23:20)

To...to... to... Jsem naprosto konsternovaná. Charlie... chudák, proč ro vždycky odskáče i když nic netuší. A Bella... pád letadla, podaří se jí to... nevím. Je lepší zemřít než se dostat do Voltery? Dokáže zabít sama sebe. A upír, který uklouzl. Jsem z toho celá v šoku, že mi v hlavě neustále probíhají jednotlivé scény, jedna neuvěřitelnější než druhá. Mám pocit, že nic víc překvapivého jsem ještě nečetla. Má oči se stále blíže přibližovali k obrazovce, jakoby nevěřily tomu co vidí. Dech se po chvíli omezil pouze na nádechy a já stále čekala, kdy už mě osvobodíš z tvého zajetí písmenek, ale žádný odych, děs stupňující se od začátku až do konce a při tom nemůžu říct, že by se v tomto dílku toho stalo zrovna málo. Konečně výdech. Z oddychovky se stala doslova infarktová povídka. Tak mě teď napadla zbloudilá myšlenka - není Aro trochu na hlavu, že si takovouhle zkázu přivleče do hradu?
Musela jsem ten napjatý pocit stupňovaný během celého děje ze sebe nějak dostat. Snad mezi řádky pochopíš,že tvé dílo naprosto obdivuji.

4)  Wendy (06.08.2010 23:08)

No teda ... asi si to musím přečíst minimálně ještě několikrát abych to vstřebala.
Prosím, prosím, ať je brzo další, z toho konce mě taky málem kleplo

3)  ambra (06.08.2010 23:06)

Mohla bych napsat Karolka v životní formě. Jenže pak si vzpomenu třeba na Prolog k Šach Mat, první setkání Davida a Seleny nebo - a dost, napadá mě moc příkladů. Nicméně tohle bylo neuvěřitelné. Dvakrát jsem od toho musela odejít pod záminkou žízně, hladu či podobné pitomosti. Postála jsem v kuchyni u linky, zhluboka dýchala, a pak se plíživě vrátila do pracovny. Taková koncentrace děsu... Ale bohužel hlavně Charlie ... Rvačka byla popsána tak, že jsem podvědomě zatínala své ochablé svalstvo na rukách i na nohách (vážně jsem chtěla nakopnout upíra?!?!? ). Mám poslední naději. Bellin mozek vlivem přestálého šoku pochopil, kde je v něm spouštěč.
Doufám, že jim to dá POŘÁDNĚ sežrat!!!!
Karolko, jsi skvělá...

2)  MaiQa (06.08.2010 22:26)

Kde je pokračování? Já chci plus řádky, plus písmenka, plus mezery, plus zmanímka. Plus další díl. Bože, ty mě chceš zavraždit. Co to? Ať z ní není upír. Ještě ne. Ať je konec šťastný. Pomozte mi někdo, mě klepne strejda Pepek. Už mi ťuká na okno. Já ho nechcu pustit. Prosím další díl. Já chci krásnu smrt a ne abych do poslední chvíle litovala, že jsem se nedočkala dalšího dílů.

1)  sfinga (06.08.2010 22:13)

Panebože, panebože, prosím dej, ať to dobře dopadne
Karolko, ty mě natahuješ na skřipec
Co Bella? Dostane se od nich? Bude z ní upír? A co proboha Charlie? Ježišmarjá, kde jsou další odstavce?
Lidi, pomozte, okamžitě přivažte Karolku k počítači, ať dál píše.
Karolko, prosím, přidej další díl, co nejdřív nebo měl klepne Josefa.

«   1 2