16.07.2010 [15:30], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 60×, zobrazeno 9008×

Začíná to jako lehká prázdninová kapitolovka, ale ukáže se, že život Belly naní ani tak groteska, jako spíš thriller. Setkává se s Edwardem, který vůbec není upír, ale přesto se o ni budeme bát.

1. První setkání

Toho rána jsem stála ve sprše déle než obvykle. Jednak proto, že jsem se marně pokoušela uklidnit před svou první cestou do místní školy, a taky proto, že mi při zavírání vody zůstala páka vodovodního kohoutku v ruce. Prožral ji vodní kámen a po deseti letech, kdy sprchu nikdo nepoužíval, prostě praskla. Z prastaré baterie se náhle stala sprcha masážní. Kromě vody padající ze shora dolů, stříkal z čerstvě vyrobené praskliny vodotrysk až do stropu.

Nehty nejsou nejlepším instalatérským nářadím, jak jsem se přesvědčila vzápětí. Můj nervózní smích postupně přešel v nadávky a v nouzi nejvyšší - v řev.

„Charlie!!!“

♥♥♥♥♥

O půl hodiny později jsme konečně zasedli k snídani. Já ještě s mokrými vlasy a táta v o číslo menší policejní uniformě, kterou si musel obléknout, když ta jeho nová dostala plný zásah rezavé vody. Táta byl kliďas, takže mě několik výrazů, které během pokusu o vypnutí vody použil, překvapilo. Teď už ale vypadal vyrovnaně. Upíjel studenou kávu a četl včerejší noviny.

„Připravená?“ zeptal se s úsměvem, když jsem dojedla svou porci cereálií a umyla po sobě nádobí.

„Jak to jen jde,“ odpověděla jsem srdnatě. V noci jsem si v záchvatu sebelítosti pobrečela a teď už jsem byla odhodlaná čelit všemu, co mě ve Forks může čekat. Konec konců, vybrala jsem si to sama. Máma má přece taky právo na trochu manželského štěstí.

Dala jsem tátovi pusu na tvář, oblékla si bundu, která mě před neustálým mrholením stejně neochrání a s poloprázdným školním batohem nasedla do náklaďáčku. Charlie mi ho věnoval jako dárek na přivítanou. Řekla bych, že červený Chevrolett měl před sedmnácti lety, kdy jsem se narodila, svá nejlepší léta už za sebou. Nastartoval ale bez problémů a do školy mě dovezl včas.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a nervózně přelétla pohledem pomalu se zaplňující parkoviště. Mého příjezdu si zatím nikdo nevšiml, schválně jsem zastavila hned na kraji. Za chvíli to ale vypukne. Okukování, špitání a moje neovladatelné červenání. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Do toho, Bello!

Jednou rukou jsem čapla batoh ležící na sedadle spolujezdce a druhou zašátrala a otevřela dveře. Šlo to ztuha, tak jsem do nich kopla.

Ozvalo se zasténání a vzápětí se pod otevřenými dveřmi objevily dlouhé nohy v džínách. Zděšeně jsem dveře přibouchla a otevřela okýnko. Po sérii namáhavých povzdechů se objevila nejdřív ruka chytající se rámu a pak i hlava s bronzovými vlasy a rychle se zvětšující boulí na čele.

„Jsi v pořádku?“ hlesla jsem. Ten kluk vypadal vážně otřeseně. Ztěžka polknul a jeho bolestí sevřená víčka se otevřela. Můj pohled na pár vteřin uvízl v nejzelenějších očích, jaké jsem kdy viděla.

„Ne,“ syknul a vypadalo to, že se bude zase poroučet na zem. Vylezla jsem z auta druhou stranou a běžela mu pomoct.

Chytila jsem ho kolem pasu, aby se o mě mohl opřít. Jeho celkem mohutná tělesná konstituce ale byla pro tu mou, poměrně drobnou a štíhlou, příliš silný kalibr. Ve chvíli, kdy podlehl závrati a opřel se o mě celou vahou, švihli jsme sebou o zem oba. Jedinou zásluhou, kterou bych si snad mohla přičíst, byl fakt, že díky mně se neválel podruhé v louži, ale dopadl do měkkého. Na mě.

„Krucinál, ženská! Už se ke mně radši nepřibližuj,“ zasténal, když se odkulil kousek stranou. Ležela jsem úplně bez dechu a nechápala, o čem to mluví.

„Chtěla jsem ti jenom...“

„Rozbít hlavu?“ skočil mi do řeči sarkasticky. Pitomec!

Zvedla jsem se a celá rudá rozpaky a vzteky zaznamenala, že už nás sleduje nejmíň čtyřicet lidí. Crčela ze mě voda a kromě bláta na zádech jsem ho díky tomu klukovi měla i na břiše. Byl na tom stejně.

Namáhavě se postavil a opřel se o kapotu mého náklaďáčku. Zhluboka dýchal a bylo vidět, že mu fakt není nejlíp. I když jsem si jeho hněv tak úplně nezasloužila – neudělala jsem to přece schválně – zaplavily mě výčitky a taky strach, jestli jeho zranění není vážné.

„Nechceš odvézt k doktorovi?“ zeptala jsem se opatrně a pro jistotu se od něj držela dál.

Uchichtnul se a zase mě na moment znehybnil očima.

„Chceš mě někde dodělat a zakopat v lese?“

To už mě vážně rozčílilo.

„Hele, promiň, neudělala jsem to schválně. Neviděla jsem tě. Nemusíš se chovat jak buran!“

Probodával mě pohledem a vypadal dost naštvaně.

„Ede, jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle nás. Stál tam černovlasý kluk, jen o kousek větší než já. Tvářil se ustaraně.

„Já nevím. Strašně se mi točí hlava,“ hlesnul dotázaný. „A chce se mi zvracet.“ Vážně měl dost nezdravou barvu.

„Nabízela jsem mu, že ho vezmu k doktorovi,“ troufla jsem si poznamenat. „Ale on nechtěl.“

„Asi bys ji měl poslechnout,“ reagoval Edův kamarád a usmál se na mě. Byla jsem mu za to vděčná, už dobrých deset minut se mi chtělo brečet.

„Ale ty pojeď s námi, Bene. Nechci s ní zůstat sám. Tohle,“ při tom si významně ukázal na neuvěřitelně obrovskou bouli, „mi udělala ona!“

Ben uznale hvízdnul a i když si o Eda zjevně dělal starosti, všimla jsem si, že mu lehce cukají koutky.

Naskládali jsme se do náklaďáčku. Já k volantu, Ben na kraji a Ed mezi námi.

„Jsem Ben Cheney,“ představil se a natáhl ke mně přes Edwarda ruku. Usmíval se. Vypadal jako milej kluk.

„Já jsem Isabella Swanová. Bella,“ dodala jsem oblíbenější verzi svého jména a potřásla mu rukou.

„A já jsem Edward Masen a jsem zraněnej,“ ozvalo se trochu dotčeně vedle mě.

Ben na mě mrknul a já nastartovala.

V nemocnici se ukázalo, že Edward utrpěl lehký otřes mozku. Když se ho ten mladý blonďatý doktor ptal, jak se mu to stalo, k mému úžasu odpověděl, že uklouznul na blátě a praštil se o kámen. Dokonce ani cestou zpátky neměl potřebu mi to nějak vpálit.

Vysadila jsem ho před malým domem na Terra Eden Street. Ben už předtím vystoupil u školy a slíbil, že mě i Edwarda v kanceláři omluví.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, když se nemotorně soukal ven z auta. Od té chvíle, kdy jsme jeli už sami, na mě nepromluvil.

„Myslím, že už to zvládnu. Dík,“ odpověděl a zabouchl za sebou dveře. Chvíli jsem ho sledovala, jak si to namáhavě šněruje po nevelkém trávníku a pak už jsem to nevydržela a běžela za ním. Zase jsem ho chytla kolem pasu a on se o mě s načuřeným výrazem opřel.

„Díky,“ řekla jsem, když jsme došli až ke dveřím jeho domu. „Že jsi kvůli mně lhal.“

Pokrčil rameny a poprvé se usmál.

„Když jsem vychladnul, došlo mi, že jsi mě nejspíš nechtěla zabít.“

Ulevilo se mi.

„Pojedeš do školy?“ zeptal se.

Ukázala jsem na vrstvy zaschlého bláta na své bundě a kalhotech. „Nejspíš to zkusím znovu až zítra.“

Zasmál se. Uvědomila jsem si, že ten zvuk mě lehce rozechvěl. A taky že na něj – kdykoli se díval jinam – naprosto nepokrytě zírám.

„Tak se měj a brzo se uzdrav,“ řekla jsem honem a vydala se zpátky k autu.

♥♥♥♥♥

Druhý den jsem konečně oficiálně nastoupila na forkskou střední. V kanceláři jsem vyfasovala plánek areálu a svůj rozvrh hodin. Nikoho jsem nezranila, ani nic nerozbila. Podle mých předpokladů ale nastalo to nepříjemné šuškání a zírání. O včerejším incidentu s Edwardem Masenem už samozřejmě všichni věděli. Nezbývalo mi nic jiného než zatnout zuby a těch pár týdnů, než se jim trochu okoukám, přežít. V mém případě doslova, protože koordinace pohybů je pro mé tělo stejně vzdálený pojem jako pro poleno létání.

Naštěstí jsem se hned na druhé hodině setkala s Benem a jeho přítelkyní Angelou.

„Jak je Edwardovi?“ zeptala jsem se, když proběhlo stručné představování. Sedla jsem si do prázdné lavice za nimi.

„Dnes ráno už líp,“ odpověděl Ben. „A prý jsi na něj udělala dojem,“ zasmál se.

„To si dovedu představit,“ zaúpěla jsem tiše. „Myslím, že takový nástup tady ještě nikdo přede mnou neměl.“

„Neboj, bude to dobrý,“ chlácholila mě Angela.

Ráda bych jí věřila.

Edward se do školy vrátil až za týden. Mojí třetí hodinou po literatuře a jako vždy potupném tělocviku, byla biologie. Můj oblíbený předmět, protože ve Phoenixu, kde jsem bydlela dřív, jsme tuhle látku měli už probranou. Navíc jsem jen na téhle hodině mohla sedět v lavici sama.

„Ahoj Isabello,“ ozvalo se vedle mě, těsně potom, co mě vyděsilo žuchnutí těžkého batohu a zavrzání židle.

„Bello,“ opravila jsem ho automaticky. „Ahoj.“ Usmála jsem se a zkoumala zeleno hnědý flek na jeho čele.

„Jak je?“

„Jde to,“ odpověděla jsem.

„Žádní mrtví ani zranění?“ popichoval mě. Mrzelo mě to.

„Ne. Čekala jsem na tebe,“ odsekla jsem a otočila se dopředu.

Vyndal si na stůl učebnici a sešit.

Do třídy pak vešel pan Banner a tlačil před sebou vozík s mikroskopy a laboratorními krabičkami. Měli jsme zkoumat kořenové buňky cinule a roztřídit je podle fází mitózy. Práce ve dvojicích.

Přistrčil mi mikroskop a ten se s příšerným skřípáním přesunul na mou stranu stolu.

„Dámy první,“ řekl. Jeho úsměv jsem zachytila v podstatě jen koutkem oka, přesto mi dokázal rozbušit srdce. Už jsem věděla, proč mě dokáže tak snadno naštvat. Prostě se mi líbil.

Strčila jsem pod objektiv první vzorek a zaostřila.

„Profáze,“ konstatovala jsem a opakovala vrzající proceduru s mikroskopem.

Podíval se, přikývnul a zapsal výsledek do papíru. Pak vyměnil misku za jinou.

„Jsi příbuzná náčelníka Swana?“ zeptal se, když kvílející přístroj zase zaparkoval přede mnou.

„Jo. Anafáze. Chceš se podívat?“ zeptala jsem se a zoufale se snažila na něj nedívat. Měla jsem strach, že zase začnu civět.

„Rád bych.“ Aby se mohl podívat, naklonil se. Otřel se o mě ramenem. Seděla jsem bez hnutí a asi ani nedýchala.

„Není to spíš interfáze?“ zeptal se a snažil se zaostřit.

„Ne. Už jsem se to učila. Anafáze,“ kuňkla jsem. Ještě chvíli šteloval zaostřovací mechanismus a pak s pokrčením ramen zapsal můj výsledek.

„Budu ti věřit. Mně tohle moc neleze do hlavy. Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval.“

Už se zase odtáhl a já si vydechla. Roztřesenýma rukama jsem vyměnila vzorky a zadívala se do okuláru.

„Metafáze.“

Tlačila jsem mikroskop k němu. Jedna nožička se nejspíš zachytila ve žlábku na tužky a já s ním nemohla hnout.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl se smíchem. Jenže já v tu chvíli zabrala, gumová nožička odletěla někam na druhou stranu laboratoře a přístroj se s randálem zřítil ze stolu.

Na Edwardovu nohu.

Hrozně zařval a vyskočil. Ohnula jsem se, abych tu osmikilovou příšernost odstrčila, ale byl rychlejší. Kopnul mě přímo do nosu. Křuplo to, ucítila jsem kovový pach krve a vzápětí jsem se poroučela pod stůl.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

20)  Hanetka (16.07.2010 20:39)

Ambro, já ti nevím, možná ve mně vyvolávají prapodivné asociace ty tři vykřičníky a růžovoučké bambule poskakujících smajlíků... Možná by byl lepší výkřik Edward hřeje!!! A možná ani to ne...

19)  Dennniii (16.07.2010 20:37)

poslední odstavec mě vážně dostal ti dva se asi vážně pozabíjej navzájem ani nebudou potřebovat upíry, hezky to začíná, moc se těším na další

18)  Bye (16.07.2010 20:35)

ambro, nedělej ramena, nezakecávej to a přiznej si, žes nás prostě rozesmála

16)  ambra (16.07.2010 20:20)

Bye, Hanetko: Je teplý jako opak ledový, jsem politicky korektní a použila bych slovo homosexuál.
Karolko, žádný teplokrevný, v origoši se o studenokrevném nic nepíše Teplokrevný zní jako kůň
Odkdy je slovo teplý tak jednoznačné?

15)  sfinga (16.07.2010 20:05)

Ajajaj, nepozabíjejí se ti dva navzájem, do odhaduji, tak třetí kapitoly?
Vida, nemusí mu ani vonět, a přece hrozí, že ji zabije...

14)  Evelyn (16.07.2010 18:38)

Kalamity Bella
A Edwardovo: Tohle mi moc neleze do hlavy, potřeboval bych tak sto let, abych se to naučil
Skvělé, Karol

13)  Ajjinka (16.07.2010 18:28)

Ou, to je páreček Bella je jak chodící katastrofa

12)  Cam (16.07.2010 16:58)

Karolko, je to bezvadný! Pohodička z toho přímo sálá!
Jsem moc ráda, že mám další závislostní povídku.
Věřím, že vedro ti nezabrání v přidávání dalších a dalších dílků.
Achich ach! Edward se zelenýma očima - to je moje gusto!

11)  Rosalie7 (16.07.2010 16:51)

No, vidím, že už jenom přežití pro ni bude velikou komplikací a s Edwardem se pozabíjejí, ani nebudou potřebovat upíry
Tenhle začátek byl naproso úžasný, četlo se to samo a popravdě mě překvapilo, že je to od tebe - mám jen chvilku a kouká na mě nová povídka se zajímavím názvem, tak to rozkliknu a po shlédnutí autorova jména se bez přemýšlení vydávám číst!
Prosím, rychle další kapitolku, protože tohle vzájemné vraždění se mi strašně líbí(a taky mě zajímá, jestli tam teda ti upíři budou, nebo ne )

P.S.: Od tajného zdroje jsem zjistila, že je poptávka po mých komentářích u SvE: VV Chtěla bych milou pisatelku uklidnit, aby nám v tomto vedru nedostala srdeční příhodu... neboj, zlatíčko, až sesbírám potřebnou dávku času a trochu psychické odhodlanosti, vyrazím do boje - a věz, že ti opravdu okomentuju KAŽDÝ díl, přece bych ti nemohla ke konci jen tak napsat jeden komentář a tím to vše ukončit... i když mě to chvilku napadlo, ale to by bylo hnusný (já vím, koblih... )
Musím jít, jdu na maliny, tak když mě nesežere drak...
P.P.S.: Ještě jsem prolítla komentáře a velkoadaptér mě dostal

10)  Karolka (16.07.2010 16:41)

Děkuju moc za krásné komentáře!
Bye: Takovýhle věci většinou píšu v reakci na tvoje věci...
ambra: Á sestava mažoretek vojenské armádná hudby Praha. Broučku, nepleť mi čtenáře Edward není TEPLÝ, ale TEPLOKREVNÝ. (Něco jako bojler a brojler).
MaiQa: Zdravím supa. Snad zítra...
dorianna: Děkuju. Na tvé komentáře se vždy těším.
Amisha: Foukám bebí.
Nebraska: Já nevím. Ono se to vyvine... Doufám.
Hanetka: Děkuju! A opravdu NENÍ teplý.
Lioness: Díky! Bella a dárky k narozeninám mě teď položily!

9)  Lioness (16.07.2010 16:35)

To je úžasné! A bravurní název, mimochodem.
Chudák Bella, kdyby se štěstí prodávalo po kilech, každý by věděl, co jí koupit k narozeninám... a bylo by spíš plus, kdyby jí všichni koupili to samé.
Edward je skvělý, miluju sarkasmus a slovní přestřelky. A v téhle kapitole jich bylo více než požehnaně. Stejně jako drobných i poněkud větších zranění (to především) - aspoň jsou si ti dva kvit.
Nejlepší věta: "Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval.“

8)  Hanetka (16.07.2010 16:32)

Karolkooooo! To vypadá jako ze stejného šuplíku, kde schováváš Skutečný příběh Edwarda Cullena! Je to skvělé, vtipné a svěží. A jen doufám, že Carlisle JE upír a obě ty nemehla přemění dřív, než se stačí navzájem zabít.

Ambro, proboha, jak jsi přišla na to, že Edward je teplý????

7)  Nebraska (16.07.2010 16:30)

Auvajs.
Zatím to vypadá na největší krvák, co jsem od tebe četla!
Kde jsou bratři a sestry? Blonďatý doktor není velkoadaptér? (Velkoadaptovač?! Vážně už potřebuju déšť - ale tušíš, co jsem chtěla říct, že? )
Mám ráda Charlieho!
Tak piš, jo?

6)  Amisha (16.07.2010 16:22)

uíííííí Já z toho mám taky modřiny jak se tu směju. Jsi skvělá!

5)  dorianna (16.07.2010 16:04)

Karolko, výborný začátek kdy oa jsou zranitelní, no vypadá to že Edward to zatím odnáší více, to budou opravdu podařená dvojka )))

4)  MaiQa (16.07.2010 15:58)

To je něco. Oni se zabíjejí navzájem. Já věděla, že nemám nic od tebe číst. Další závislost. To už není možný. Já jdu jak sup lítat nad počítačem a dougat, že přidáš další díl dřív než se stačín rozmáčknout o síťku na mouchy.

3)  Bye (16.07.2010 15:57)

ambro, já doufám, že Edward NENÍ teplý!!!

2)  ambra (16.07.2010 15:47)

E+B na forkské střední
Náklaďák
Edward je teplý!!!
Krev!!!
Blonďatý doktor!!!
Charlie!!!
Jiskření!!!
Nemehla!!!
Sto let!!!
Píše to Karolka!!!
Po asi deseti letech jsem zažila POCIT PRÁZDNIN!!!
Děkuju slunce, že pražíš tak, až musí jen sedět u pc a PSÁT!!!

1)  Bye (16.07.2010 15:43)

POZOR, POZOR, NEBEZPEČÍ PRVNÍHO STUPNĚ! KAROLKA PÍŠE KAPITOLOVKU!
Karolko, rozhodla ses předčasně přivolat všechny dovolenkáře od moře?!
Chudáci, ani si nezaplavali a už je ženeš k počítači

Tak především je to TEN Charlie a je to TA Bella. Ty skutečný, který se někdy chtěně a někdy nechtěně v našich povídkách měněj v jiný lidi.
Karolko, nemohla jsem si nevšimnout drobné změny. Náklaďáček dostala Bella od Charlieho? Žádnej Jacob? Ani kousek? Škemr, škemr...
Tvoje verze "nehody", já chcípnu, dotčený omdlívající Edward s boulí na čele
Hodina biologie - tak stejná a přece tak jiná!
"Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval."
A ten konec Edward opět ve spárech nemehla!

No, jsem fakt zvědavá, jestli nějaký upíři budou (a vlkodlaci ), ten mladej blonďatej doktor vypadal nadějně

«   1 2 3