31.07.2010 [00:00], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 9×, zobrazeno 4439×

Tohle je rozhodně výzva.

7. kapitola

Náhoda?

Už jsme se po těch otravných osmi hodinách ve škole těšili domů. Emmett tak měl navíc záminku, kterou mu radši nikdo nevyvracel, k tomu, aby mohl jet ještě rychleji než obvykle. Seděl jsem vedle něho na sedadle spolujezdce a ve zpětném zrcátku s širokým úsměvem sledoval nadskakující sourozence. Alice s Rosalií nevypadaly moc nadšeně, ale taky se čas od času neubránily úsměvu. Jasper si rychlou jízdu užíval a vystrkoval ruku z okna.

Když jsme projížděli kolem nějakého keře, jeho ruka vyšvihla ven tak rychle, že jsem to i já stěží zaregistroval. Najednou Alice podával sytě červený květ nějaké rostliny, kterou jsem opět nepoznával. Možná si doma projdu nějaké botanické knihy… Alice se na Jaspera zářivě usmála a políbila ho na tvář. Diskrétně jsem se koukal jinam.

Auto se o něco vychýlilo a já zmateně sledoval Emmetta. Byl otočený k Rose a podával jí daleko větší žlutý květ. Všichni jsme se zasmáli, ale Rose vypadala dojatě.

Smykem jsme zaparkovali před domem, Emmett se řehtal. Vzal jsem si tašku s věcmi a pomalu kráčel za ostatními. Když Emmett prošel prosklenými dveřmi, do útrob domu zahulákal:

„Jsme doma!“ Jako by to Esme nepoznala. Během okamžiku stála před námi, zkoumavě nás sjela pohledem, a pak se usmála.

„Jaký byl první den?“ zeptala se. Pak se zamračeně zadívala na jednu z váz. Nakonec ji vzala a postavila ji víc ke středu stolu. Koutek mi zacukal.

„Edward si našel holku,“ hlásil Emmett jakoby bez zájmu. Esme překvapeně zvedla obočí a já zavrtěl hlavou.

„Neposlouchej ho. Říká hlouposti,“ protočil jsem oči v sloup. Esme se nejspíš ulevilo, ale stejně Emmetta zpražila pohledem. Tedy spíš jeho záda, už letěl nahoru po schodech. Pořád se ještě pitomě chichotal. Celý on.

„Není to tak hrozné,“ zaštěbetala Alice. „Jsou tam milí lidé i učitelé.“ Tak milí učitelé. Odfrkl jsem si a Alice se zvonivě zasmála a raději dodala: „Většina učitelů… a většina lidí.“ No, to už bylo o něco lepší.

Esme mě znala moc dobře, viděla, jak se tvářím a došla ke mně. Dlaň mi položila na tvář a soucitně se usmála. Nikdy jsem nevěděl, proč to tak bylo, možná proto, že jsem neměl žádného životního druha, ale měla mě ze všech svých adoptivních dětí nejradši. Jemně jsem se usmál. Měl jsem ji vážně moc rád. Bral jsem ji jako matku, kterou mi byla.

Pak se na mě tak zvláštně podívala. Nemusel jsem jí ani číst myšlenky na to, abych věděl, na co myslí. Zasmál jsem se a ona rozpačitě sklopila pohled.

„Nemusíš mi to říkat,“ povídala hned a chtěla to zamést po stůl. Ale já se jen bavil.

„Je jen milá, vážně,“ smál jsem se. Smích jsem přenesl i na ni. Radši už nic neříkala a s hordou papírů v ruce odešla do své pracovny.

Sedl jsem si na pohovku v hale a chvíli koukal skrz prosklenou stěnu ven. Potřeboval jsem se nějak zabavit, ale nechtělo se mi den trávit tady. Někdy je lepší neslyšet, co se tady vlastně děje. Odnesl jsem si věci do pokoje a rovnou se převlékl. Na lov jsem rozhodně nepotřeboval značkové kalhoty.

Sundal jsem si košili a přes hlavu si přetáhl obyčejné triko. Do kapsy kalhot jsem ještě strčil mobil a vyběhl pryč.

Běžel jsem rychle a nevěděl kam. Vítr mi čechral vlasy a ovíval tváře. Jedním rázným skokem jsem přeskočil úzký břeh řeky a nasál do sebe vůni okolí. Zevnitř mě zaplavila snad všechna svěžest světa. Bylo tu nádherně.

Ještě jednou jsem zavětřil a soustředil se. Byl jsem už daleko od míst, kde by se mohli vyskytovat i otrlejší turisté a tak jsem se nemusel bát, že na někoho narazím. Po pár metrech mou pozornost upoutala nasládlá vůně z jihu. Vyrazil jsem za ní. Bylo to silné mladé srdce, které bilo jako splašené. Usmál jsem se. Přesně to jsem hledal.

Netrvalo dlouho a v rukou jsem svíral už bezvládné tělo statného losa…

Když jsem se cítil úplně sytý, ledabyle jsem zkontroloval, jak je na tom mé oblečení. Spokojeně jsem zjistil, že skvěle.

Pomalým krokem jsem se vracel zpátky. Vzal jsem to oklikou, chtěl jsem se víc podívat po okolí. Znovu jsem zdárně zdolal skoro stojatou hladinu řeky. Bylo zataženo, ale zvláštně dusno. Ve vzduchu byla cítit podivná vůně, kterou jsem neznal. Podvědomě sem ale neodmyslitelně patřila.

Z dálky ke mně dolehl tichý zvuk. Trochu mě to zneklidnilo, takhle daleko od cesty bych nikoho nečekal. Popoběhl jsem a schoval se za stromy.

„Gordie!“ zakřičela hnědovlasá dívka a klekla si do dřepu.

Bella.

Během chvíle k ní jako blesk přiběhl malý pes. Vzrůstově spíš fena. Vrtěla ocasem a energicky poskakovala kolem. „Pojď, půjdeme.“

Vylezl jsem zpoza stromů a zezadu je sledoval. Nešly rychle, ale přesto Bella vypadala, že si je jistá každým pohybem. Musela to tu dobře znát. To bylo zvláštní. Většina holek by se takhle daleko od cesty bála… Byl jsem tak zamyšlený, že jsem udělal největší pozorovatelskou chybu.

Větev pod mojí nohou hlasitě praskla.

Nejdřív se zastavila. I na tu dálku jsem cítil, jak se její srdce rozeběhlo kupředu.  Rychle se otočila. Když mě viděla, nestačila skrývat překvapení. Pak si ale hlasitě oddechla. Asi jsem přesně nesplňoval její kritéria pro chladnokrevného úchyla.

„Na procházce?“ houkla nezaujatě a pokračovala dál. Gordie si mě z dálky prohlížela, byla ve střehu. Nelíbil jsem se jí. Udělal jsem několik rychlých kroků. Už jsem byl jen kousek za nimi. Chtěl jsem jít ještě blíž, ale Bellina malá kamarádka na mě zavrčela.

„Asi se jí nelíbím,“ konstatoval jsem suše a podíval se do jejích očí. Přátelství v nich rozhodně nebylo. Znovu zavrčela a Bella se rozesmála.

„Gordie nemá rád, když si o něm někdo myslí, že je fena.“ Změřil jsem si toho malého chlupáče pohledem. Byl vážně drobný, s vyloženě fenčí postavou. Musel jsem se tomu taky zasmát. Bylo to absurdní.

„To se mu nedivím. Taky by se mi to nelíbilo,“ řekl jsem a rukou si nervózně prohrábl vlasy. Znovu se pobaveně zasmála a pokynula mi rukou, ať jdu blíž. Gordie sledoval každý můj pohyb. V jednu chvíli jsem si byl víc než jistý, že ví, kdo jsem. Proč by to také nevěděl? Určitě to vycítil.

„Často se procházíš takhle sama?“ Musel jsem se zeptat, prostě mi to nedalo. Představa toho, že tu sama bloudí bez doprovodu, se mi vůbec nelíbila. Co divoká zvěř? Na tu nepomyslela?

„Jste vždycky tak zvědavý, pane Cullene?“ usmála se a oči se jí trochu rozšířily. Chvíli byla ticho, ale pak pokračovala. „Chodím sem často. Ale ne sama,“ poukázala na malého pejska, který běhal před námi, Uchechtl jsem se. Ochranář s třiceticentimetrovými rameny.

„Neměla bys lesem chodit sama,“ strašil jsem ji, „není tu bezpečno.“ Už jen představa, že se osobně potká s medvědem, pumou nebo nedej bože s někým z nás, byla děsivá.

„Poslal tě snad můj táta?“ odfrkla si. Najednou zněla podrážděně. „Můžu si dělat, co chci. Navíc je tu bezpečno,“ zastavila se a rukama rozhodila kolem, propichovala mě naštvaným pohledem. „Vidíš tu snad nějaké nebezpečí?“ Na její popud jsem se rozhlédl kolem nás. Les nevypadal nijak zákeřně, ale jak jí jen říct, že ji nevaruju před zbloudilým houbařem nebo zakopnutím o kořen?

„Fajn,“ ustoupil jsem. Nechtěl jsem ji zbytečně zlobit. Když jsem se na ni znovu podíval, cukaly jí koutky. Pobaveně jsem se zašklebil. „Přijde ti to vtipné?“

„Ne. Jen se snadno vzdáváš,“ zasmála se a hravě mě šťouchla do ramene. Vykulil jsem oči.

„Já že se vzdávám?“ zachechtal jsem se. „Je vidět, že mě vůbec neznáš. Nikdo nemá větší výdrž než já,“ popichoval jsem ji a užíval si její náhlé rozpaky. Najednou odhodlaně zvedla bradu a jedno obočí se jí vyhouplo nahoru. Vypadala, že má něco za lubem.

„Tak mi ukaž to nebezpečí,“ řekla provokativně a udělala tři kroky blíž ke mně. Stála naproti mně, naprosto klidná. Díval jsem se jí do tváře a ona před mým pohledem neuhla, naopak mi ho hrdě opětovala. Znervózňovala mě. Nevím, jak to dokázala, ale šlo jí to dokonale. Naklonila se ještě blíž a skousla si spodní ret. „Tak kde je?“ vydechla a úplně mě tím odzbrojila.

Bože…

Musel jsem udělat krok zpátky. Nedokázal jsem jí být dál takhle blízko. Bravurně mě během chvíle vyvedla z míry.

Zasmála se. Věděla, že vyhrála. Alespoň pro tentokrát.

„Však já ti to dokážu,“ řekl jsem odhodlaně, a zároveň si to sám sobě slíbil.

„To se teprve uvidí.“ Lišácky jsem se usmál. Tohle je rozhodně výzva.

„Gordie!“ zakřičela najednou a já sebou poplašeně škubl. S ní jsem si nikdy nebyl jistý, co udělá. Byla jako časovaná bomba a já neměl sebemenší ponětí, kdy vybuchne. Snad s tím rozdílem, že její výbuch by byl určitě příjemnější. „Gordie?“ její hlas začínal nabírat hysterický podtón. Rozhlédl jsem se kolem, ale toho malého chlupáče jsem nikde neviděl.

„Gordie!!!“ křičela do lesa s rukama u úst, aby se její hlas víc rozlehl, ale pes nikde. Bella začínala zmatkovat, srdce se jí rozbušilo a poplašeně se otáčela kolem, jestli ho neuvidí. Ale neměla žádnou šanci, nebyl na dohled.

„Edwarde!“ zanaříkala a upřela na mě své hnědé oči, o něco lesklejší než obvykle. „Musíme ho najít. On není můj, jen ho hlídám. Bože, kam mohl jít? Gordie!!!“ snažila se dál. Působila najednou tak křehce. Teď to nebyla ta hrdinka, za kterou se celou dobu dělala.

„Neboj, najdeme ho,“ slíbil jsem jí a znovu se rozhlédl kolem. Nikde nebyl. „Pojď za mnou,“ pokynul jsem k ní a vydal se po jeho stopě. Připadal jsem si zvláštně. Co tu vůbec dělám? Hledám psa. Ale co tu ještě dělám s ní? A proč je mi s ní dobře, jako dlouho ne? Nechápal jsem to, ale nehodlal jsem to řešit teď.

„Gordie?!“ zavolal jsem, ale nic. Ten pes má na sobě snad trysky… Nejspíš jsem nevědomě trochu zrychlil, protože Bella se držela slušný kus za mnou. Slyšel jsem rychlé oddechování a zběsilý tlukot malého srdíčka. „Gordie?“ Ozvalo se zakňučení, ale dech se nepřibližoval. Rozběhl jsem se, bylo otravné běžet pomalu. Kňučení bylo čím dál hlasitější, až jsem ho uviděl. Nebo aspoň jeho dočasnou a zřejmě nedomyšlenou skrýš.

Klekl jsem si na kolena vedle nějaké lesní výhlubně a sklopil zrak dolů. Opravdu tam byl. Celý špinavý od hlíny na mě upíral vystrašené oči. Nevím proč, ale vypadal vtipně.

„Tak fajn, kámo. Ne, že mě kousneš, vylámal by sis zuby,“ pohrozil jsem mu a sáhl rukou dolů. Ani se nehýbal, byl asi hodně vystresovaný. S úlevným výdechem vedle mě na kolena dopadla Bella.

„Je v pořádku?“ strachovala se a snažila se nakukovat pod mou ruku.

„Myslím, že ano,“ uklidňoval jsem ji a možná i jeho. Když jsem ho vytáhl, vypadal úplně jinak. Dřívě bílá srst byla rezavě hnědá. Vyjeveně na mě kulil oči, ale jen do té doby, než uviděl Bellu, která k němu už natahovala ruce. Podal jsem jí ho. Pevně ho k sobě přitiskla.

„Gordie, tys nás vylekal!“ vyčítala mu skoro mateřským hlasem, ale bylo na ní vidět, že je nesmírně ráda, že jsme ho našli. Že jsem ho našel. „Děkuju!“ zamumlala vděčně a ještě v kleku mě objala.

Nečekal jsem to.

Jak se ke mně rychle namáčkla, tak se zase odtáhla. Pořád se tvářila stejně, jako by to bylo něco úplně normálního a já stále víc nabýval dojmu, že pro ni to je něco naprosto normálního.

Radši jsem se postavil, být skloněný vedle ní bylo až příliš lákavé. Zvedla ke mně oči a pak je zase sklopila. Připadalo mi, že její tváře nabraly o něco sytější odstín. Možná jí došlo, proč jsem tak najednou vstal. Ten fakt mě uváděl do rozpaků.

Pokusil jsem se to zamaskovat a s úsměvem k ní natáhl ruku, abych jí pomohl vstát. Přijala ji. Opět na sobě nedala znát žádné překvapení ohledně její teploty. Byla zvláštní.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ mumlala k chlupáčovi ve svém náručí. Vypadala při tom roztomile. A nejspíš jí bylo úplně jedno, že od něj bude špinavá. Prostě ho k sobě mačkala. Měla toho psa asi vážně ráda.

„Doprovodím tě,“ nabídl jsem se. Zvláštně se na mě podívala, a tak jsem rychle dodal: „Vím, že to zvládneš sama, jen ti chci dělat společnost.“ To ji pravděpodobně obměkčilo. Usmála se na mě. Ale jinak než předtím. Upřímněji. Což mě, nevím proč, potěšilo.

Chvilku jsme šli tiše vedle sebe. Čekal jsem, kdy promluví. Nevěřil jsem, že by dokázala mlčet dlouho. Taky že ne.

„A ty chodíš do lesa často sám?“ zeptala se rýpavě a mě tím trochu zaskočila.

„Zkoumám okolí.“ Odfrkla si. Nevěřila mi.

„Že tys zabloudil?“ zasmála se. Měl jsem chuť vzdorovitě říct, že to rozhodně ne, ale jiné vysvětlení, co jsem sám dělal v lese tak daleko od turistických cest, mě nenapadlo. Radši jsem neodpovídal. Vzala to jako souhlas. „Možná bys potřeboval průvodce nebo aspoň mapu.“

Hned jsem se toho chytil. „Nabízíš se?“

„Možná…“ Pustila Gordieho na zem. „Ale bude to tvrdé. Tady,“ na to slovo dala důraz, „neděláme nic v rukavičkách.“

„Skvěle. Takže kdy?“ Teď jsem zase zaskočil já ji. Tohle nečekala. Vlastně ani já ne.

„Podívám se do diáře, pane Cullene,“ řekla vážně a pak se zasmála. „Když se to tak vezme, jsem přizpůsobivá. Klidně zítra.“

„Zítřek je prima,“ usmál jsem se a podíval se na ni. Také se usmívala. Byla nádherná… Samotného mě zarazilo, jak spontánně se ta myšlenka ukázala. Jako by tu už dávno byla, křičela, ale nad hladinu se dostala až teď. Ještě nikdy mě nikdo během tak krátké chvíle nezaujal. Okouzlila mě. Netušil jsem čím. Možná tím, že byla svá. Neznala mě, ale přesto se ke mně chovala hezky. Ani si neuvědomovala, v jakém nebezpečí může během okamžiku být.

Nedokázal bych jí vědomě ublížit, ale stačí málo. Upadne, odře se a neštěstí je na světě. Těžko říct, jestli bych měl tak silné sebeovládání. Pokoušet jsem to rozhodně nehodlal.

Šli jsme mlčky. Bella si potichu broukala nějakou melodii, kterou jsem neznal. Byla chytlavá a já tušil, že ji z hlavy jen tak nedostanu.

Zastavila se na tom samém místě, kde mi minule utekla. Napodobil jsem ji.

„Tak…“

„Tak?“

„Jdeš na opačnou stranu,“ vysvětlila a ukázala kamsi doleva.

„No a? Řekl jsem, že tě doprovodím,“ připomněl jsem jí, ale ona se zašklebila.

„Zvládnu to sama. To my velký holky občas děláme, víš,“ dobírala si mě. Kupodivu se mi to líbilo. „Ještě odvedu Pana Špindíru k paní Brooxové a půjdu domů.“ Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale nedovolila mi to. „Je to jen přes ulici. Ani tam nejezdí auta, tvé záchranářské schopnosti už dnes nebudou potřeba, věř mi.“ Poraženecky jsem si povzdechl. „Hodnej kluk,“ usmála se. Rozpačitě přešlápla z nohy na nohu a odešla.

Zase jsem viděl jen její záda, jak se ode mě vzdalují. Ten zvláštní pocit prázdnoty, který se spolu s tím objevil, jsem nechápal.

„Bello!“ zavolal jsem na ni ještě. Otočila se. „Zítra s tebou počítám!“ Usmála se a zamávala mi.

Takže zítra.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  ambra (16.10.2010 09:48)

Pod tohle se blbě píšou komentáře... Vlastně se nic nestalo, a přitom se stalo všechno... Edík v tom lítá, hotovo!!! Takové to jemné jiskření umíš prostě dokonale...

8)  Silvaren (30.08.2010 15:18)

áááá Edward byl roztomile rozpačitý. Ještě teď se usmívám jak měsíček A Bella je prostě krásně svá. Letím dál.

7)  eMuska (31.07.2010 23:22)

o-ó! Takže zítra, beriem ťa za slovo!!!

6)  Iwka (31.07.2010 19:52)

Chudák Gordie Bella je tu opravdu taková svá, upřímná, milá. Ty jejich rozhovory s Edem, a prostě jejich chování, všechno to máš tak krásně napsané. Líbí se mi ta přirozenost. Krása

5)  Monelien (31.07.2010 18:59)

Úžasná povídka, moc se mi líbí jak plynule je to psané, dobře se to čte A zbožňuju tvoji Bellu

4)  sakraprace (31.07.2010 09:48)

Krásné a skvěle napsané. Rozjasnila jsi mi den a teď můžu jít něco dělat Díky

3)  Linfe (31.07.2010 09:02)

Jaj to bylo ranni pohlazeni po dusi kdyz sem zapnula telefon a koukam ono No Hope. Mam tuhle povidku strasne rada jen ty kapitolky pribyvaji pomalu. Ale zase na druhou stranu pak jsou do detailu propracovane a uzasne. Aji jako vzdy a dnes pridavam "Diky za skvele sobotni rano"

2)  Lipi4 (31.07.2010 00:32)

Ajjinko, ta tvoje Bella mi čím dál víc připomíná Lunu Lovegood z HP. ... ... ... Skvělá kapitolka jako vždy . .... .už se nemůžu dočkat další

1)  Ree (30.07.2010 23:58)

Proboha, Ajjo, já tě miluju! Tahle Bella je naprosto úžasná a dokonalá! A Gordie byl taky cukroušek. Já tě chci domů, budeš mi před spaním povídat pokračování, jo? A šup, rychle další díl

1