26.02.2011 [21:15], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 56×, zobrazeno 9145×

Epilog.

A jak už to u Epilogů bývá i tenhle zakončuje sérii, která už vyčerpala vše, co vyčerpat mohla:)

Epilog

Tak to má být

O tři roky později:

„Jestli mě nepustíš, ublížím ti!“ hrozila mi rozesmátě, když jsem ji k sobě zezadu tiskl. Před námi nebylo nic, jen rozzářená hladina jezera. Na proschlých větvích, na kterých jsme se oba vrávoravě drželi, jemně ševelilo listí. Už to byl skoro týden, kdy naposledy pršelo. Červenec byl v plném proudu, ale to neznamenalo, že ve věčně chladném Hope bude krásně.

Ale teď bylo a my si to plnými doušky užívali.

S obličejem zabořeným v jejích čokoládových vlasech jsem zavrtěl hlavou. Široce jsem se usmíval a byl nanejvýš spokojený. Nechybělo mi vůbec nic. Teď. Tady. S ní.

„Řekl sis o to,“ zamumlala zlověstně, což bylo také poslední, co jsem stihl zaznamenat, než jsem s hlasitým žblunknutím elegantně sletěl do vody. Jedním prudkým máchnutím rukou jsem se dostal zpátky nad hladinu. Slyšel jsem její radostný smích a rty se mi automaticky znovu roztáhly do úsměvu. Zatřepal jsem hlavou a hladina kolem mě se zčeřila do drobných vlnek.

„O tohle jsem si neříkal!“ poznamenal jsem vesele a dlaněmi si otřel vodu z obličeje, neposedné vlasy jsem se pokusil uhladit dozadu. Šlo to těžko.

Vzhlédl jsem nahoru k ní a neodpustil si obdivný pohled na její dlouhé nohy. Musel jsem zamrkat, abych se přinutil uhnout očima. Zasmála se a to mi připomnělo, že nic z toho co udělám, neunikne její pozornosti. „Pojď za mnou dolů,“ zaškemral jsem a prosebně naklonil hlavu ke straně.

„Co když se mi nechce?“ provokovala okatě. Obkročmo si ledabyle sedla na širokou větev a s hlavou skloněnou dolů mě pozorovala. Bavilo ji mě trápit. Toho si hned všiml každý, kdo ji jen trošičku znal. Jiskra v očích, rozpustilý úsměv i rošťácky pozvednuté obočí. Bylo tu všechno, na co jsem se mohl s jistotou spolehnout.

„Dojdu si pro tebe,“ přiznal jsem vážně, ale v duchu jsem se smál. I ona to moc dobře věděla. Pevně semkla rty, jak se také snažila nesmát nahlas, a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ale mně se vážně nechce. Je mi líto. Tady se mi líbí,“ škádlila mě, ale to už jsem rychlými pohyby mířil nahoru zpátky k ní. Byla to otázka sotva tří vteřin, než jsem seděl zezadu přitisknutý k jejímu tělu. Paže omotané kolem jejího pasu, vinoucí ji těsně k sobě. Pohodlně se opřela zády o mou hruď a spokojeně vydechla. „Teď se mi tu líbí ještě víc,“ zamumlala tiše. Stopy po smíchu byly pryč. Byli jsme jen my dva, dvě poloviny snažící se vtisknout do jediného celku.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku a tváří se o něj opřel. Dech se jí zadrhl a uvnitř mě se něco pohnulo. Nebyl jsem si jistý, jestli si někdy zvyknu na to, jak na mé doteky reaguje. Vnitřně mě to naplňovalo, až příliš jsem si to užíval.

„Mmm,“ zamručela a mnou projel pocit, který slušně vychovaného Edwarda Cullena nechával daleko za sebou. Ještě jednou jsem se otřel o její tvář a neuvěřitelně pomalu se odtahoval. Naše kůže se o sebe jemně třela, jedna k druhé vysílala elektrické výboje, které dohromady tvořily nepopsatelné napjetí.

Zvedla ruku dozadu a prsty mi zapletla do vlasů. Pevně je chytla a přitahovala si mě ještě blíž. Nechtěla, abych se odtáhnul. Ústy jsem od krku putoval k rameni, na které jsem ji něžně políbil. Zavrtěla se a všechna ta potlačovaná energie v ní mi rozvibrovala rty. Dorážela na mě a já se zuby nehty držel, abych jí nepodlehl.

Mé dlaně samy sjížděly po jejích pažích, tlačila se ke mně a oči měla přivřené. Hladil jsem ji a cítil každičký záchvěv, každičkou změnu, jakmile se byť jen malinko pohnula. Její vlasy se mi otíraly o tvář a já omámeně vdechoval jejich ovocnou vůni, její vůni. Nejkrásnější, jakou jsem kdy cítil.

Všechno zlé bylo za námi. Mohli jsme se těšit ze společné budoucnosti, která se nám vstřícně otevírala.

Pořád jsme byli spolu, nemohli jsme se od sebe odloučit. Neustále jsem měl před očima scénu, kdy nastupovala do auta a dávala mi tak tiché sbohem. Nikdy bych nedovolil, aby se to opakovalo.

Chtěl jsem si ji hlídat, hýčkat a užívat si ji.

Charlie byl zpočátku nadšený. Neděkoval mi, ani neřekl nic jiného. Všechno jsem pochopil jen z jediného pohledu. Byla to vřelá vděčnost. Byl rád, že mu Bella neodjela a může ji mít dál u sebe. Ale postupem času, kdy nás po příchodu z práce nacházel společně sedící v obývacím pokoji na rozkládacím gauči, jeho nadšení trochu opadalo.

Až má častá přítomnost mu dokázala, že jeho Bella už není tou malou holčičkou, kterou musí ochraňovat, že jsem jeho místo přebral já, a budu to já, kdo se o ni postará a udrží ji v bezpečí. Nelíbilo se mu to, ale nijak proti tomu nezakročil. Byl dostatečně rozumný na to, aby to neudělal.

I tak některá pravidla zůstávala. Třeba to, že jsem po desáté hodině musel odejít a Bella nikam nesměla.

O to víc nás překvapilo, když Charlie z ničeho nic začal mluvit o stěhování do Vancouveru.

Nechápali jsme, co se stalo. Všechno se zdálo v pořádku, všechno bylo dokonalé.

Bella byla tvrdohlavá plnoletá a byla připravená zůstat tady, ať se to Charliemu líbí, nebo ne. Když nás ale opravil, že sice o stěhování mluvil, ale myslel tím jen sebe, překvapil nás ještě víc. Zůstali jsme na něj zírat, neschopni slova. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je ochotný tu Bellu nechat samotnou. Se mnou.

A opravdu toho schopný byl. Jak se totiž ukázalo, sám si byl moc dobře vědomý toho, že Bella vyrostla ve více než soběstačnou dívku. Viděl, že je se mnou šťastná...

Ani tak si ale neodpustil rádoby výchovnou přednášku o tom, že na ni mám být hodný, nebo se blíže seznámím s jeho zbraní, a i když jsem věřil, že by to bylo kouzelné setkání, všechno jsem mu odkýval. Ještě jednou se na mě přísně podíval, a pak se pochvalně usmál a poplácal mě po rameni.

Nekonalo se žádné slzavé loučení, Bella si vedla skvěle. Když ale odjel a na ni ten fakt opravdu dopadl, držel jsem ji u sebe a objímal ji. Sliboval jsem jí, že za ním budeme jezdit tak často, jak jen bude chtít.

„Přísaháš?“ zeptala se fňukavě a já se zjihle pousmál.

„Přísahám,“ broukl jsem a políbil ji do vlasů.

A teď mě tahle malá potvůrka provokuje tím, že se ke mně tak tiskne… Natáhl jsem ruku a dotkl se její tváře. Zachichotala se a vtiskla mi tvář do dlaně. Prstem jsem jí přejížděl po andělsky čisté pokožce, přes bradu až ke krku.

A pak ještě níž.

Hlasitě vzdychla a já zavřel oči. I tak jsem ale před nima viděl výraz, který právě musela mít.

Trochu se mi v náručí pootočila a já na čelisti ucítil její rty. Více jsem k sobě semkl víčka a snažil se nemyslet na to, jak ústy putuje po mé tváři až ke rtům. První polibek byl něžný, sotva se mě dotkla. Jazykem mi přejela po dolním rtu a já omámeně pootevřel ústa. Cítil jsem její kolísavý dech, který mě šimral a vyvolával uvnitř mě pocit, který jsem se ze všech sil snažil udržet na řetězu.

Další polibek už byl hmotnější. Tlak, jazyk, zuby… ale pořád skoro nevinný dotek. Dlaní si mě stále přidržovala u sebe a určovala tak i to, kam až tohle necháme zajít. To ona mě měla pod kontrolou.

„Bello…“ vydechl jsem. Už dávno jsem si zvykl na fakt, že ze mě z vteřiny na vteřinu dokáže udělat nemyslící klubko testosteronu. Naklonila se víc ke mně a já povolně zasténal. Momentálně bych dal snad cokoliv, jen aby nás nezastavila. Ještě víc se o mě opřela a já se po ní splašeně natáhl. Chtěl jsem si ji přitáhnout až těsně k sobě.

Jenže na to tady nebyl prostor a já znovu padal. Ale tentokrát ne sám.

Ve většině případů platí, že voda touhu zklidní. U nás to zjevně příliš nefungovalo. Sotva jsme dopadli, znovu jsme se k sobě přitiskli. Smáli jsme se a navzájem se dívali do očí... Smích vyzněl do ztracena a naše obličeje zvážněly. Odhrnul jsem jí mokré vlasy ze stran obličeje a palci se dotkl koutků jejích úst. Tolik mě lákaly k polibku...

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a sledoval, jak se moje prsty spolu s jejími koutky rtů zvedají výš.

„To je od vás moc hezké, pane Cullene,“ zamumlala stejně hlasitě. Její hlas samozřejmě nepostrádal ten správný škádlící tón.

„To si opravdu myslíte, slečno Swanová? To mě znáte tak málo? Nevšimla jste si snad toho laciného podtextu, který se do mých slov vloudil?“ přistoupil jsem na její hru. Potěšeně se usmála a vyhoupla mi paže za krk, skoro se na mě pověsila.

„Kdybys pořád nekecal…“ šeptla a s čirou vášní se na mě vrhla. Její prsty, které přesně věděly, kam putovat mají, byly všude. Její rty, které chutnaly jako nic jiného, dravě provokovaly ty mé...

Jednou rukou jsem po ní chmátl a vysadil si ji na sebe. Žlutavé plavky lehce prosvítaly a to mi na ovládání příliš nepřidalo. Přitiskl jsem rty k těm jejím tak dychtivě, jako bych ji už nikdy nechtěl nechat nadechnout, a spolu s ní se potopil.

Teď už byl čas jenom náš a my si s ním mohli dělat, cokoliv jsme chtěli. Těch pár starostí okolo jsme zvládali s úsměvem a obrovskou podporou mé rodiny, u které jsme teď společně bydleli.

Navíc…

Jednu starost jsme už měli skoro za sebou.

Červená z Belliných duhovek se pomalu vytrácela.

Konec

A je konec. Po 28 kapitolách, 143 stránkách a 63 000 slovech je to za námi. Končí povídka, která si prošla skoro roční pauzou, nikdy neseděla v zářích reflektorů a přitom ke mně dokázala tak snadno přirůst. Zamilovala jsem si Bellu Swanovou, která vám do očí řekne, že jste divní a je jí celkem jedno, jak na to budete reagovat. Zamilovala jsem si městečko Hope, kam se jednou určitě podívám, protože úžasnější místo snad neexistuje, a zamilovala jsem si Vás a Vaše reakce, které mě celou dobu psaní provázely.

Troufám si tvrdit, že jen díky Vám, jsme došli až sem. Proto bych chtěla Vám všem, kteří jste někdy klikli na ten zrádný odkaz začínající No Hope, poděkovat, protože jste úžasní. A vy, kteří jste - ať pravidelně nebo neprevidelně - komentovali, jste naprosto nejdokonalejší, protože přesně vy jste byli ta největší nakopávací síla.

To právě Vám patří obrovské DĚKUJU!!!

A speciální poděkování patří Ree, protože ona je ten nejlepší beta reader na světě. Děkuju!

Vaše Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

35)  Ajjinka (22.06.2011 17:02)

Marvi, děkuju Muselo být těžký se tím vším prokousat

34)  Marvi (21.06.2011 21:52)

Jak to shrnout??? No prostě úžasné, skvělé, nádherné, bomba a já nevím co ještě... Tomuto pojetí není co vytknout, nic nechybělo, smutek, radost, napětí, romantika, prostě nic. Jsem moc ráda, že jsem tento příběh mohla přečíst a Děkuji

33)  Ajjinka (05.06.2011 16:32)

Šmane moje, jaktože o vás nevim?! Dobře, večer si spálim prsty žehličkou na vlasy, abych si připomněla, jak špatná a zlá to vlastně jsem
HMR, Bjéťa, Alison, Kajla: Herdek, ženský, vy jste skvělý Moc děkuju A teď se jdu dál usmívat jako blbeček, díky!

31)  Alison (05.06.2011 11:54)

No čo iné sa tu dá dať než ?
PS: Bola to krása

29)  HMR (17.04.2011 20:15)

28)  Ajjinka (16.04.2011 17:47)

Výborně, vztah založenej na dojímání jsem ještě neměla, ale je to vážně dobrá změna!
A s tou sázkou... do toho by nikdo nešel

27)  ambra (16.04.2011 16:41)

Ajji, já jsem Tě dojala? Tos nemohla říct dřív? (Jsem se mohla s někým vsadit a teď si užívat výhru ). Na férovku přiznávám, že Tys mě stoprocentně dojala víckrát...

26)  Ajjinka (16.04.2011 15:19)

Protože jsem momentálně dojatá (jo, opravdu to jde vyvolat i u mě! ) - a v takových stavech bych se vůbec neměla vyjadřovat (ne, moc se tím neřídím ) - nemůžu přesně vyjádřit, jak jsem ráda, že tě NH bavilo . Když byla tahle povídka v přípravách (mamuti v té době ještě chodili kolem nás), byla jsem si jistá jen dvěma věcmi - Edward nesmí být takovej chytrolín (protože to už se nenosí, že) a Bella taková uťápnutá holka (ty se do nebe nedostanou). Samotnou mě těší, že jsem se toho držela (snad) a ten rozdíl neudělal pravý opak a čtenáře neodradil (já naivka!). Ani tebe, to je krásný (to myslim vážně )
Děkuju za všechny tvé úžasné komentáře, bylo mi radostí je číst Díky!

25)  ambra (16.04.2011 14:30)

Ajji, kdybych vydržela ještě chvilku, tak se ten komentář sladí s Epilogem (o tři roky později ). Dost jsem přemýšlela, jak napsat, co pro mě tahle povídka znamenala - netuším, proč se mi to tak těžce vysvětluje. Asi to bude tím, že ta zásadní část je o mých pocitech a to je hrozně těžko přenosné a taky je to vlastně dost soukromé. Několikrát jsi ode mě slyšela, jak si vychutnávám to, že jsi mi dopřála vlastní skvělou verzi chození E+B - toho bylo u Steph zoufale málo (furt jim do toho něco lezlo, že ). Dnes mě ale napadlo, že tahle povídka není žádná předělaná Steph nebo nějaká delší vsuvka - je to naprosto plnohodnotný samostatný příběh, kde na řádnou dávku bolesti, smutku a nakonec radosti a štěstí stačí fakt, že se hrdinka musí vypořádat s faktem, že její vyvolený je upír.
Miluju ten příběh. Miluju Tvou oprsklou a svéráznou Bellu, která je zároveň nekonečně něžná, miluju Tvého Edwarda, který nám to všechno neuvěřitelně uvěřitelně vyprávěl; jeho neohrabanost ve světě citů bez té jeho otravné vševědoucnosti znamenala víc než jen příjemné oživení - celý příběh to posunulo do mnohem zajímavější roviny.
Ajji, rozkecala jsem se, že jo .
Důležité ale asi opravdu je to, že se mi to strašně moc líbilo, miluju tu atmosféru, miluju Hope a Tobě děkuju, žes nás tam vzala!

24)  Ajjinka (01.03.2011 20:56)

Holky, vy jste vážně neuvěřitelný Opravdu moc děkuju, hrozně krásně se vaše komentáře čtou i četly
Pokračování určitě neplánuju, protože - jak je známo - akce mi nejdou (nebo mě nebaví? chm ), takže by to stejně byl jen čajíček na mytí jistých partií těla
A další tvorba tady? To je otázka. Momentálně bych řekla 100% ne, ale jak se říká - nikdy neříkej nikdy, že
Ještě jednou děkuju, chjo... tak já se jdu dál culit

23)  eMuska (01.03.2011 20:45)

Ach, ja som to nevydržala! Musela som si to prečítať ešte raz! A dostalo ma to ešte viac ako po prvý raz! Neuveriteľné! Aj keď... kvôli tebe mám na ruke škaredú popáleninu... Hmpf, začítala som sa a nejako som to nevychytala...
Ale bolo to nevídané, strašne krásne, roztomilé a upokojujúce...

22)  Silvaren (01.03.2011 13:52)

ach ach ach Miluju tahle tvá zlatíčka. Byli si souzeni od prvního okamžiku a na ničem jiném jim nezáleželo. Šlo jen o to být tu pro toho druhého.

Taky se mi moc líbily obrázky pod názvem kapitoly - vždy mě správně naladily. Víc než hudba.

Moc jsem si celé No Hope užila a strašně moc Ti za něj děkuju. Po každé kapitolce mě příjemně hřálo u srdce.

21)  Lenka326 (28.02.2011 22:13)

Skvělý konec skvělé povídky. Po těch pár dílech napětí, které daly celé povídce ty správné grády, jsi to excelentně zakončila. Byli oba moc skvělí, přirození a skuteční. Díky za povídku.

19)  milica (27.02.2011 20:52)

Nádherný konec.
Bude se mi po tvé, krásné, povídce stýskat.
Děkuji, No Hop je opravdu jedinečná povídka

18)  julie (27.02.2011 20:33)

«   1 2 3   »