22.01.2011 [22:30], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 21×, zobrazeno 6336×

Po dlouhé době další díl. Nevím, jak bych se vám mohla omluvit. Asi nebyla nálada :)

(Ne, nechci to všechno svádět na to, že mi Edward a Bella lezou už i ušima:D)

23. kapitola

Jezero

Ležela přitisknutá vedle mě, oči zavřené. Klidně oddechovala a sem tam se ve spánku jemně usmála. Mohl jsem si klidně nalhávat, že jsem důvodem její spokojenosti já, ale na to jsem se teď necítil. Jednou paží jsem ji objímal a druhou jí projížděl ve vlasech. Byla tak křehká, tak křehoučká. Nikdy bych si netroufl tvrdit, že byla nevinná, ona byla všechno, jen ne nevinnost sama. Byla mazaná a dokázala si tvrdě stát za svým.

I přes tenhle fakt jsem se nemohl přenést přes to, že jedinou nevinnou část jsem si sprostě vzal… Neměla tu být pro mě, ne v tomhle těle. Ale přežil bych vůbec pomyšlení na to, že se jí takhle dotýká někdo jiný? Nechal bych do jejího života vstoupit jiného muže, který by ji opečovával, stárnul po jejím boku a dělal všechno pro to, aby byla šťastná?

Nedokázal bych to snést. Příliš jsem ji miloval. Až příliš jsem si ji přivlastnil, byl jsem sobec, který si hloupě myslel, že pro ni dělá to nejlepší. Až teď, když už nebylo žádné cesty zpět, mému zaslepenému mozku došlo, jak moc jsem se pletl. Nedělal jsem to nejlepší pro ni, ani zdaleka ne. Dělal jsem to nejlepší pro sebe a už nebyla žádná šance, abych to odčinil.

Nepomáhal mi ani fakt, že usnula s tichým „Miluju tě“… Ani to, že se ke mně ve spánku tulila a snažila se ke mně být co nejblíž.

Venku byla pořád ještě tma, Charlie na záznamníku nechal omluvný vzkaz. I přes přístroj bylo slyšet, jak moc je mu líto, že nemůže být s Bellou. Jeho práce ale na nějaké svátky ohledy nebrala. Bella si za ty roky zvykla, mně to pořád ještě štvalo. Tentokrát možná ještě víc, než by tomu bylo normálně. Kdyby tu byl, nic by se nestalo. Měl tu být. Měl tomu zabránit.

Nezklamal ji, to jsem věděl jistě. Ač jsem si já myslel cokoliv, její pocity byly úplně opačné. Byla šťastná, spokojená a mně naprosto oddaná. Zklamal mě. Připustil, abych jeho dceři ublížil.

Nikdy bych neřekl, jaký problém budu mít se spánkem. Měl jsem tolik času na užírání se navzájem si protiřečícími myšlenkami, že jsem počítal snad každou dlouhou minutu, než se vedle mě lehce zavrtěla. Věděl jsem, že není vzhůru, ale pomalu se probouzela. Uběhla další půl hodina, než se líně usmála, už vědomě, a třepotavě otevřela oči.

Díval jsem se do její tváře, očí a hledal jakýkoliv náznak něčeho, co jsem čekal. Jak jsem předpokládal, nic takového jsem neviděl. Dívaly se na mě dvě hluboké čokoládové oči, které němě říkaly, jak rády mě vidí. Nemohl jsem se ovládnout, byla to jako přirozená reakce. Usmál jsem se na ni a pohladil ji po tváři, na kterou jsem ji záhy něžně políbil.

„Dobré ráno,“ broukl jsem tiše a nechal přes sebe přehodit jednu její nohu. Pořád nás dělila poměrně silná látka přikrývky, a tak jsem se nebránil. Poslední, co jsem ještě chtěl, bylo, aby jí byla zima. Už teď jí muselo být chladno, když celou noc strávila tak blízko mě.

„Dobré ráno,“ zamumlala rozespale a pořád se tak kouzelně usmívala. Dělala se mnou divy, už jen pouhým výrazem tváře. Dokázala z vteřiny na vteřinu otočit celé mé vnímání o 180 stupňů. Zvedla obličej výš ke mně a nabízela mi pozdrav beze slov. Když byla takhle se mnou, na povrch se drala ta část mého já, kterou jsem se marně snažil mít pod kontrolou. Hravě převzala otěže a já ji najednou něžně políbil na ústa. Odtáhl jsem se, příliš brzy, jak mi její zamračení připomnělo, a opřel se o loket, abych mohl zhodnotit situaci. Ať to znělo jakkoliv, v noci jsem se bál. Bál jsem se toho, že bych bez vysvětlení utekl.

Nevypadala zraněně, vlastně vypadala úplně v pořádku. Obočí se mi lehce zkrabatilo, není možné, abych jí nijak neublížil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně a znovu ji pohladil po tváři. Byla krásně teplá, a tak jsem ruku radši stáhnul.

„V tom nejlepším,“ odpověděla mi líně a protáhla se. Napjatě jsem sledoval její výraz, ale nic se nezměnilo. Žádné křečovité svírání čelistí, ani krčení obočí. Prostě se jen protáhla a zase uvolnila. „Úplně nejlepším,“ dodala ještě a lehce se začervenala. Dotkl jsem se její červenající se pokožky a ta byla ještě teplejší. Pod bříšky prstů jsem mohl cítit krev, jak rychle protéká tam a zpátky. Zavřel jsem oči a opřel si jí bradu do vlasů.

Vdechoval jsem jejich vůni a uklidňoval se. Její krev mě nevolala, věděl jsem o ní, ale neměl jsem chuť si ji vzít. Ne krev. Ale ji.

Sevřel jsem víčka ještě pevněji a v duchu si nadával. Tohle jsem přeci nemohl být já. Já, který se bál prvního doteku, byl vykolejený z prvního polibku a den co den se udivoval nad tím, že je se mnou.

„Proč?“ zeptala se a zvedla ruku, aby mi mohla konečky prstů přejet po linii čelisti. Její dotek skoro pálil. Nikdy se neptala, proč je mé tělo tak studené a nezačala s tím ani teď. Jen čekala na mou odpověď.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ dostal jsem ze sebe po chvíli. Hladící pohyby se zastavily spolu s mými slovy. Opřela se o loket tak, že se mi dívala přímo do očí. Okamžik jsem děkoval náhodě, že jí deka zakrývala všechno, co by měla.

„Proč bys mi měl ublížit, Edwarde?“ začala a zkoumavě se mi dívala do tváře. Musel jsem být opatrný, víc než kdy dřív jsem si teď uvědomoval, že i ona dokáže perfektně přečíst všechno z mého obličeje, ze sebemenšího gesta. Byla vnímavější, než by kdokoliv řekl. „Nedokážu popsat, jak krásně a nádherně mi dneska v noci bylo… Nejde vyjádřit slovy, co to pro mě znamenalo,“ řekla a rukou vyhledala tu mou a pevně ji stiskla, snad abych bral víc na vědomí to, co říká. Ale to já dělal a nerozuměl jsem tomu. „Vždycky jsem si říkala, jaký to asi bude,“ nervózně se zasmála a na vteřinu sklopila pohled, krev se jí znovu vrátila do tváří, když pokračovala. „Ale že to bude tak dokonalý a úžasný…“ tiše si povzdechla. „To jsem nečekala.“

Nedůvěřivě jsem si ji prohlížel a byl ztracený v tom pevném a rozhodném pohledu, kterým se mě snažila přesvědčit, že mluví pravdu. A já jí věřil. Kdybych nemohl věřit jí, nemohl bych věřit nikomu.

Já jí věřit mohl, ona mně ne. To ona tu byla tou upřímnou, tak proč jsem si to musel ověřovat? Protože můj život musí být protkaný lhaním a tak to očekávám i u jiných? To nebylo příjemné zjištění.

Smířeně jsem si povzdechl a objal ji. Nebránila se. Tohle bychom tedy měli vyřešené, alespoň pro teď. Dlaní jsem jí přejel po obnažených zádech a ona se zachvěla. Automaticky jsem se začal odtahovat, ale její paže byly jako chapadla chobotnice. Přitáhly se ke mně tak pevně, že jsem se poddal. Nechal ji na sebe vyšplhat a užíval si jejích divokých polibků, které patřily jen mně.

Neřešil jsem ani přikrývku, která najednou někam se švihnutím zmizela. Bez ní to bylo vlastně mnohem lepší.

V tuhle chvíli jsem si připadal jako normální smrtelník. Ležel jsem roztažený na posteli, od pasu přetaženou deku, ruce složené za hlavou a se zájmem jsem pozoroval ode mě odvrácenou Bellu sedící na kraji postele. Potutelně jsem se usmíval.

„Co ti to udělá, když se otočíš?“ namítala a trochu se ošila. Jestli jsem si někdy myslel, že byla roztomilá, tak jsem se mýlil. Teď byla teprve roztomilá každým coulem. Nikdy bych neřekl, že po tom, co se dnes v noci a před chvílí odehrálo, bude chtít, abych se otočil.

„Myslím, že už jsem všechno viděl,“ zamumlal jsem vesele. Špatná nálada byla nenávratně pryč a Bella mi ji nevědomky pořád zlepšovala. Zasténala a poslepu se snažila nahmatat deku. I kdyby se jí to povedlo, byla to marná snaha, protože část z ní spočívala pod mýma nohama. Pokud ji nechtěla roztrhnout, nevytáhne ji.

„To není to samý,“ zasténala znovu. Slabě jsem se zasmál a otočil hlavu. Nechtěl jsem ji zbytečně rozzlobit.

Pořád jsem se poťouchle culil, zatímco bylo slyšet bosé kroky na podlaze, prohrabávání šatní skříně a pak i poskakování po jedné noze. Hlavu jsem nechal ve stejné poloze, dokud se postel vedle mě nezhoupla a dvě oblečené paže se mi neobmotaly kolem krku.

„Promiň, jsem hrozná, já vím,“ omlouvala se a čelem se opřela o mé.

„Vlastně docela ujdeš,“ prohodil jsem ledabyle a zasmál se popuzenému zvuku, který vydala. „To nebylo hezké,“ usměrnil jsem sám sebe. Hravě zavrtěla hlavou a její polorozcuchané vlasy mě pošimraly. Odhrnul jsem jí je a lehce ji políbil na špičku nosu. „Proč tohle všechno?“ zeptal jsem se neurčitě.

Nechala si vlasy zase spadnout zpátky a mně bylo jasné, že nechce, abych na ni viděl. To se mi ani trochu nelíbilo. Když jsem se na ni nemohl dívat, cítil jsem se podivně nesvůj.

Narovnala se. „Nejsem hezká,“ řekla prostě a rozhodila trochu rukama. Zmateně jsem vykulil oči, tohle vzala kde? Vztáhl jsem ruku a položil jí dlaň na rozpálenou tvář.

„Ne, nejsi hezká. Jsi nádherná,“ zašeptal jsem omámeně. Jeden koutek rtů se jí nesměle vyhoupl nahoru a já palcem pomohl i tomu druhému. „Takhle jsi ještě nádhernější.“ Sklonila se a políbila mě. Odměna za vyřčenou pravdu… Kdyby to tak mohlo být se vším...

„Je zima, měla jsi zůstat doma, hezky v teple,“ reptal jsem, když jsem parkoval u zamrzlého jezera. Z téhle strany nikdy moc lidí nechodilo. Nedivil jsem se, přístup k vodě byl strmý a nikterak upravovaný. Obzvláště v zimě jej sejít bylo takřka nemožné. Jenže Bella tohle místo zbožňovala a mě tím naprosto nakazila. Bylo naše oblíbené.

„Ty bys taky pořád dřepěl doma, Edwarde,“ zasmála se a zdůraznila tvrdě moje jméno. Dělala to vždycky, když mě chtěla nenápadně zlobit. Takže celkem často.

„Ne… nemuseli bychom dřepět,“ poslední slovo jsem vyslovil dost váhavě, ale už jsem se nad jejím slovníkem nepozastavoval. Rozpačitě se zachichotala.

„Ne, jo?“ Až teď mi došlo, co v tom mohla slyšet. Co v tom slyšela.

„Nemyslel jsem… však víš. To jsem nemyslel.“ Sám jsem se do toho zamotával. Položila mi ruku na koleno a konejšivě po něm přejela.

„Vím, ale dopadlo by to tak,“ zasmála se. Bez rozpaků si ze mě utahovala, tak to bychom měli… Radši jsem kvapně vystoupil, než mohla říct ještě něco dalšího. Nevím, co bylo horší, protože se nad tím ještě víc rozesmála. Opatrně jsme sešli sráz, a pak - za doprovodu hlasitého odmlouvání - jsem Bellu nechal na břehu a sám vykročil na led. Takhle vypadal pevně, ale rozhodně jsem nehodlal riskovat, že se prolomí.

Led nakonec nebyl tak silný, jak se zdál. Možná to dělal jen na něm napadaný sníh.

„Budeme muset být opatrní, není to moc silné,“ řekl jsem, ale to už Bella procházela kolem mě. Na sobě měla botasky a nenechala si to vymluvit. Prý lépe kloužou, o tom jsem se dohadovat nemusel, měla pravdu, ale netoužil jsem po tom, aby někde uklouzla a zlomila si nohu. Já bych ji klidně na rukách nosil, ale nemyslím si, že by mi to dovolila. Byla soběstačná a tohle by jí určitě zkazilo reputaci nezávislé holky, kterou si pracně vybudovala.

Natáhl jsem po ní ruku a ona se kupodivu nevytrhla. Otočila se a s věčnou trpělivostí v očích počkala, až propletu prsty s jejími. Nevím, jak ona, ale já se tak cítil o dost jistější.

„Měla jsem si vzít brusle,“ zamumlala po chvíli a já se zasmál.

„Myslíš ty kožené trepky, co visí u tebe v pokoji?“ Vrhla po mně dotčený pohled a pustila se mé ruky. Tohle jsem možná dodávat neměl.

„Jsou moje nejoblíbenější, nemůžu za to, že nejsou supermoderní, jak by sis představoval,“ ušklíbla se a vyplázla na mě jazyk. Drzá, ale krásná.

„To bych měl brát jako narážku, slečno Swanová?“ nadzvedl jsem pobaveně obočí. Provokativně přišla blíž a promluvila hlasem plným zvláštní nostalgie.

„Dior? Gucci?“ tipovala s širokým úsměvem a dlaní v rukavici tlapkala po mé bundě. Zasmál jsem se nad tou vzpomínkou a přitáhl si ji k sobě.

„Ani jedno,“ vydechl jsem zasněně vzpomínajíc na první chvíli, kdy jsme se tady setkali. Nebyla to dlouhá doba, co jsem tu potkal potrhlou holku s prořízlou pusou. Tehdy bych neřekl, že tu s ní za téměř pět měsíců budu stát, držet ji v náručí a vážit si každé chvíle, kterou s ní můžu strávit. „Už jsem říkal, že tě miluju, ty potvůrko?“ Uculila se a nakrčila nos.

„Ne, ty určitě ne,“ zachichotala se a vytrhla se mi. Udělala několik rychlých kroků a já ji s radostí, že tahle úžasná bytost je jen má, zasněně pozoroval.

Jenže pak se všechno stalo strašně rychle.

Ještě dřív, než jsem mohl vidět lámající se led, jsem slyšel tlumené praskání. Bella překvapeně vyjekla a já se v ten moment pohnul. Nebylo to však dostatečně rychle na to, aby se nestihla celá potopit do ledové vody.

Kdyby toho bylo schopné, určitě by se mi srdce tím šokem zastavilo. V hlavě jsem měl prázdno, nemyslel jsem, zatápání ve vodě bylo jako reflex, nemusel jsem nad tím přemýšlet. Jednou rukou jsem ji vytáhl nahoru a druhou se nás snažil dostat pryč. Vodou nasáklé oblečení bylo ale těžší než předtím a rozpadající led putoval spolu s námi.

Rozhodnutí bylo otázkou setiny vteřiny. Bella měla zavřené oči a vypadala, že nic nevnímá. Popadl jsem ji do náruče a svou přirozenou rychlostí se s ní dostal na břeh. Položil jsem ji na zem a snažil se zjistit, jak jsou na tom její životní funkce. Dýchala, ale velmi mělce. Sundal jsem jí promočenou bundu i tričko a natáhl na ni svetrový rolák i bundu, pořád to ale bylo málo. Potřebovala teplo a to rychle.

Od nemocnice jsme byli daleko, nejblíž to bylo k našemu domu. Jak jen to bylo možné, jsem ji zabalil do suchého oblečení, schoulil si ji do náruče a rozběhl se jako o život. Což zrovna teď nebylo daleko od pravdy.

V tu chvíli mi nezbývalo nic jiného než doufat, že nás Alice uvidí.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  ireen (19.03.2012 20:02)

Tahle kapitolka byla krásná, citlivá, něžná! Děkuji!

20)  Marvi (21.06.2011 20:44)

Už je to tady... akce, zvrat... Rychle letím na další kapču, začíná to být napínavý, jak to Bella vezme???

19)  ambra (16.02.2011 22:08)

Tak jsem se nejdřív kompletně rozpustila (i když ty Edíkovy postřehy o lhaní a pravdě už to trošku opepřily), v poslední třetině jsem ale zmrzla skoro jako Bella . Nicméně musím pochválit dobře vymyšlenou zápletku i způsob, jakým se Edward zřejmě "prokecl". Doufám, že Alice už zatopila a vaří čaj!!!
Překrásné!!!

18)  milica (15.02.2011 18:35)

Uff, tak hezky nám to začalo a takovej konec?
No ikdyž něco jsem už čekala, bylo už moc klidných kapitol Tak Edwarde, šlápni do toho

16)  eMuska (24.01.2011 20:48)

Dokelu, dokelu, dokelu! Ja som vedela, že sa to stane! A akurát, keď boli takí zlatí, moje nervy! Ich dialógy sú neskutočne úžasné... Prekrásne, dúfam, že sa Belle nič nestane... Charlie Edwarda zabije... teda v možnostiach...
Ťapkám!

15)  sakraprace (24.01.2011 10:26)

Typický Edward, ty jeho výčitky. Ale tahle Bella si ho už ohlídá, aby mu nelezly tolik na mozek.
Jen doufám, že bude v pořádku a moc se těším na další krásný díl

14)  Linfe (24.01.2011 09:17)

Trošku se zase bojím toho Edwarda, co má hlavu plnou výčitek Ale jinak to byl děsně nádhernej díl (jako každý). Uf a infarktová nehoda na konci (asi musela přijít, že? ) Edward jí určitě zachrání a já jsem zvědavá, jak si s tím ti dva poradí dál. Bravo Ájinko

13)  Silvaren (24.01.2011 08:26)

Už se mi moc stýskalo po těch Tvých zlatíčkách, já je prostě žeru. Bella je tak skvěle kousavá a přitom není protivná, ale krásně svá. Ale co ten konec? Bude Bella v pořádku a postřehla vůbec, že se Edward na chvíli přestal chovat jako člověk?

12)  semiska (23.01.2011 11:52)

Snad nepromrzla a bude v pořádku. Moc hezká kapitolka. Bella je vtipná, samý smích i občas červenající. Držím jim palce.

10)  Texie (23.01.2011 10:38)

Stálo za to si počkat.

7)  dorianna (23.01.2011 00:18)

2)  anamor (22.01.2011 23:01)

Uculovala jsem se celou dobu, ale ten konec mě vydesil.
To jsem zvědavá, co jsi si pro nás připravila. Doufám, že to bude vše v pořádku a maximálně se jen Bella dozví pravdu. I když bojím se snad víc její reakce než Edward.

1 2   »