16.04.2010 [17:51], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 4×, zobrazeno 4597×

Jste zvědaví, kam se bude rodinka Cullenových stěhovat? V téhle kapitole se to dozvíte ;)

2. kapitola

Naděje?

„Kam?“ zeptala se Rosalie dřív, než jsem to stihl udělat já.

„Dostal jsem výbornou nabídku z Chilliwacku nedaleko Vancouveru. Získal bych skvělé pracovní místo, rovnou na post primáře,“ rozplýval se Carlisle a v očích mu pohrávaly jiskřičky.

„To je úžasné, drahý!“ usmála se na něho Esme a objala ho.

„Vím, že je to dost narychlo, ale chtěl jsem vědět váš názor,“ řekl a pohledem střelil po nás všech. „Ve Forks už bohužel dlouho zůstat nemůžeme, v zájmu udržení tajemství.“ V tom jsme museli souhlasit. Ve Forks jsme žili už přes 5 let a nikdo nesmí získat podezření.

„Takže Chilliwack?“ zeptal se Jasper a my všichni opět střelili pohledem na Carlisla. Byl stále uvolněný, ale jeho výraz nabral trošku vážnější směr.

„No, nemyslím si, že zrovna Chilliwack by byl ideálním místem pro nás. Spíš jsem měl na mysli nějaké menší městečko někde poblíž.“ To znělo rozumně. Žít ve městě společně s 80 000 lidmi nebyl zrovna ideální plán pro rodinku 7 upírů.

„Něco vymyslíme,“ zašvitořila Alice a objala Jaspera kolem pasu. Ten jí objetí opětoval a políbil ji do jejích střapatých vlasů.

„Rozhodnutí, kam se přestěhujeme, nechám na vás,“ dokončil svou řeč Carlisle… Podíval jsem se po ostatních. Esme se usmívala. Samozřejmě, s Carlislem by šla i na kraj světa… Emmett se tvářil neutrálně, Jasper s Alice se na sebe stále zamilovaně koukali a Rose… Rose vypadala docela nadšeně, ale znal jsem ji příliš dobře na to, aby mě ošálila. V tomhle byla jako já, neměla ráda změny a ve Forks si zvykla. Líbilo se jí tu. Stejně jako mně.

Všechnu iniciativu na sebe vzala Alice, jak jinak. „Půjdu se podívat, jestli se v okolí Chilliwacku neprodává nějaký dům,“ oči jí při těch slovech zářily. „Jaspere…,“ kývla směrem ke své polovičce a vystřelila do prvního patra, jak jsem předpokládal nejspíš k počítači. Jasper ji ihned následoval.

Mezitím se Carlisle zvedl ze sedačky a namířil si to do své pracovny.

Já mu však musel položit ještě jednu otázku. „Carlisle?“ zavolal jsem na něj. Otočil se ke mně.

„Ano, Edwarde?“

„Kdy?“ zeptal jsem se. „Kdy máš nastoupit?“ V očích se mu zablesklo. Asi poznal, že to není jen obyčejná otázka. Sám moc dobře věděl, jak jsem si Forks oblíbil.

„Za 14 dní… ale nemusí to tak být,“ namítl a usmál se na mě. Věděl jsem, že kdybych odjet nechtěl, Carlisle by to nějak vymyslel. Pravděpodobně by tu nabídku odmítl. To jsem ale nechtěl. Navíc, ve Forks už vážně nemůže zůstat dlouho, byli bychom příliš nápadní.

„Ne, to je v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Naprosto,“ dodal jsem a snažil se o odlehčený tón.

„Dobře, Edwarde,“ usmál se na mě a pokračoval dál v cestě.

14 dní. To je poměrně dlouhá doba pro někoho, kdo nepotřebuje spát. Je to dostatek času rozloučit se vším tady… Ano, byla místa, která mi tu přirostla k srdci, která jsem si oblíbil. S těmi jsem chtěl začít. Hned zítra.

Z přemýšlení na zítřek mě vytrhla až Esme, která pořád seděla na pohovce, ani jsem o ní nevěděl. „Bude to dobré, Edwarde,“ konejšila mě. „Nová etapa života, pamatuješ?“ usmála se na mě. Nová etapa života, kdysi jsem tuhle větu řekl právě Esme, když jsme odjížděli ze Saskatoonu, kde jsme bydleli skoro 8 let.

Bydleli jsme kousek za městem a Esme si to tam zamilovala. Milovala lesy a parky kolem, zdejší řeku i náš nově zrekonstruovaný dům. I mně se v Saskatoonu líbilo. Všude tam byl až nepřirozený klid a lidé si nás nijak zvlášť nevšímali.

„Já vím,“ zašeptal jsem. Ubohé, jak bolestně to znělo i mně. „Budu nahoře,“ na nic jsem nečekal a vyběhl jsem po schodech do svého pokoje.

Dnešek byl náročný den, tedy aspoň po té psychické stránce jsem se cítil vyčerpaný. Teď jsem snad více než kdy jindy toužil po tom, ponořit do říše snů. Zapomenout tak na realitu a nechat se unášet vírem neskutečných obrazů.

Bylo toho příliš. Nechtěl jsem na nic myslet… Na novou schopnost, které jsem stále nemohl přijít na kloub. Na stěhování… Tak dost! nařídil jsem si.

Nabručeně jsem došel k pohovce a posadil se. Hlavu jsem měl plnou myšlenek. Šílené! A to bych měl slyšet ještě myšlenky ostatních? Ještě větší šílenství! Jako by mi zmatek v mých vlastních nestačil… Nač vůbec taková vlezlá schopnost? K čemu by mi to bylo dobré? K ničemu.

Sáhl jsem po ovladači a zapnul televizi. Nečekal jsem, že mě něco zaujme, ale potřeboval jsem alespoň nějak zaměstnat svou mysl… Podle očekávání nic nedávali. Tedy… nic, co by za něco stálo.

Nakonec jsem nechal běžet nějaký – mně neznámý – horor. Všude stříkala krev a parta teenagerů postupně řídla. Běžný americký horor… K mému štěstí brzy skončil… Po neuvěřitelně dlouhých a nudných reklamách začal nový film.

Jakmile začala hrát přeslazená hudba, došlo mi, že začíná nějaká love-story… Jak jsem čekal, přeslazenost z filmu přímo odkapávala. Příběh jako většina ostatních. Dívka, která se bezhlavě zamiluje do ženatého chlapa… Samozřejmě, že v lásce musel být zádrhel, jinak by to zkrátka nešlo.

Taková přeci láska je. Komplikovaná a nevyzpytatelná… I když já jsem ten poslední, který by měl o lásce něco vykládat. Samozřejmě, že jsem měl rád své sourozence, Esme a Carlisla… Ale nikdy jsem nikoho nemiloval. Za svých sto let jsem potkal hodně děvčat… Lidské dívky byly všechny stejné. Zajímal je pouze náš vzhled.

Však o to taky jde. Naše nadlidská krása má vábit naše oběti, proto jsme lidi kolem sebe tak přitahovali, ale i zároveň proto si drželi instinktivně odstup. Tedy, až na pár odvážných nebo spíše pošetilých výjimek.

Nikdy ve mně však žádná dívka, ať už člověk nebo upír nevyvolala to, co jsem měl za zamilování… Upírky byly krásné a nejedna se ve mně pokoušela vzbudit zájem, ale já ho zkrátka neměl. Možná je můj názor staromódní nebo hloupý, ale já opravdu věřím, že tu pravou poznám. A až se tak stane, bude pro mě jen a jen ona.

Přestal jsem věnovat pozornost filmu a zadíval se z okna. Venku už byla tma. Mé oči však neměly sebemenší problém s viditelností… Z gauče toho stejně moc vidět nebylo… Pouze stromy, které házely beztvaré stíny kolem sebe…

Copak tam někde venku může být někdo, kdo je určen pro mě? Copak snad na zrůdu jako jsem já, někde někdo čeká?

Esme a Carlisle… dvě dobré duše, jejichž láska přišla znenadání a přesto je tak silná a opravdová.

Emmett a Rosalie… nebýt Rose, Emmett by zemřel a nebýt Emmetta Rose by nikdy nebyla úplná… Jejich vztah byl vždycky zvláštní, ač se to nezdálo, byl hodně živočišný, divoký, ale zároveň pevný… a Alice s Jasperem? Jejich vztah byl asi nejzvláštnější ze všech… Byly jako dva magnety, které se navzájem přitáhly. Bylo v tom něco nadpozemského, něco, co jsem nedokázal pochopit… Snad nikdo, kromě nich.

Tihle všichni si svou lásku nějakým způsobem vybojovali. Všichni jí byli hodni, ale co někdo jako já? Dříve vrah? Vyvrhel společnosti?

Nebylo by pro někoho, jako jsem já, lepší věčné zatracení? Věčné bloumání světem o samotě? Není příliš sobecké chtít někoho po svém boku? Po boku zrůdy?

Upírka jako já by to jistě pochopila, ale stačilo by to? Jedna část mého já, ta menší, kterou jsem se snažil neposlouchat, říkala, že je to má přirozenost, ale já nechtěl. Nechtěl jsem zabíjet nevinné lidi. Pokud odolám pokušení, což se mi doteď dařilo. Třeba… třeba budu mít štěstí a potkám ji.

Možná mám naději… Naděje přeci odchází jako poslední.

„Mám to,“ zapištěla Alice na celý dům, až jsem se lekl, co se děje… Vyhnal jsem z hlavy nepříjemné úvahy a vystřelil ke dveřím.

Jak jsem si hned všiml, nebyl jsem jediný, koho Alicin povyk vyvedl z míry. Z vedlejšího pokoje se šoural Emmett a hned za ním v závěsu Rose… Oba měli namířeno dolů do haly a tak jsem je následoval.

Dole už seděla Alice, na klíně s notebookem. Vedle ní seděl Jasper a usmíval se… Carlisle s Esme se snažili podívat na obrazovku, ale Alice jim v tom bránila. „Až všichni najednou,“ lamentovala a rukou mávala ke Carlisleovi, aby ho odehnala.

Emmett se začal smát. „Jsme tu všichni, prcku, tak se ukaž,“ popichoval ji. Alice se na něj jen zašklebila a vyplázla jazyk.

„S Jasperem jsme prošli několik webů s realitami,“ začala a stále si notebook tiskla k sobě, aby do něj nikdo neviděl, „a narazili jsme na úžasný dům! Je starý, dlouho v něm nikdo nebydlel a realitní kancelář má problém s jeho prodejem. Od Chilliwack je to sice 35 mil, ale je to úžasné místo s neuvěřitelným kouzlem,“ rozplývala se Alice.

„Tak nám to konečně ukaž!“ zavrčel na ni Emmett a my se všichni zasmáli.

V tom Alice otočila notebook obrazovkou směrem k nám… Musím říct, že no… páni… Dům vypadal úžasně, byl sice značně zanedbaný, ale to pro nás nic neznamenalo. Ne, když jsme měli u sebe Esme… Dům byl dvoupatrový a obrovský. Z hlavní strany dominovalo hned několik velkých a širokých oken. Místnosti uvnitř musí být báječně osvětlené.

Všichni jsme jen užasle zírali. Tohle nikdo z nás nečekal. „Vám se nelíbí?“ zeptala se nervózně a bylo na ní vidět, že by ji to hodně mrzelo… Esme konečně odtrhla oči od obrazovky a podívala se na ni.

„Alice,“ zajíkla se, „to je, to je tak nádherné!“ řekla a objala ji kolem ramen, až málem shodila notebook na zem.

„35 mil, to není problém,“ uvažoval Carlisle nahlas. Pak se ale zamračil. „Alice? Kdeže jsi říkala, že ten dům je?“

Alice se zasmála. „Neříkala.“

„To je na tom snad ještě kouzelnější, tenhle úžasný domeček stojí v lese v městečku Hope,“ řekla a obdařila nás všechny zářivým úsměvem.

Takže Hope… pro sebe jsem se usmál. Že by přeci jen byla nějaká naděje?

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Marvi (08.06.2011 18:40)

Naděje... no tak uvidíme

2)  ambra (14.10.2010 09:45)

Překvapivě smutný. Uvěřitelně smutný. Krásný...

1)  Linfe (28.06.2010 10:59)

pěkně zvolený název vzhledem k Edwardovým myšlenkám a předpokládanému vývoji děje

1